OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mocný Rod 7. kapitola

24.06.2011 (16:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 958×

VII. Návštěva

To, co jsem zjistila, mě velice překvapilo, cítila jsem velice slabý a nepravidelný puls. Adam mi dal ruku na rameno a chystal se mě uklidnit, ale já se natáhla pro Niky, chytila ještě Toma a společně nás přenesla do nemocnice. Přenesla jsem se k Lee do primářovny, seděla tam u počítače a něco tam dělala, ale jak jsme se tam přenesli, vyskočila.

Rychle jsem jí vylíčila, co se stalo, a ona se ujala Toma, zavolala na chirurgii a hned na to sem přišla teta Liz. Ujala se Toma, kterého jsme pomocí mé telekineze přepravili na vozík, já jsem musela zůstat u Ley v pracovně.

„Tobě se nic nestalo?“ zeptala se mě Lea po chvilce, jen jsem zavrtěla hlavou.

„Stějně bych tě radši měla prohlédnout,“ stála si za svým.

„Ale já nechci,“ odpověděla jsem jí.

„Jenže mě nezajímá, co chceš nebo nechceš, prostě tě vyšetřím a hotovo,“ řekla rázně, zatáhla mě za ruku a vytáhla na nohy. Ač nerada šla jsem za ní, rychle mě vyšetřila, já i kluci jsme byli v pořádku. Pak mě Lea poslala domů s tím, že mi zavolá, kdyby se něco dělo. Doma jsem si lehla do postele a okamžitě usnula.

*****

Objevila jsem se ve Světě Mrtvých, kde jsem už mabla pěkně dlouho, Pán Energie už na mě asi čekal, protože, když mě viděl, usmál se.

„Dlouho jsme se neviděli, Karin,“ přivítal mě.

„To je pravda,“ přikývla jsem, „chcete mi něco, že jste mě sem zavolal?“

„Ano,“ přikývl, „chtěl jsem si promluvit o tvých synech, které nosíš v sobě.“

„Co je s nimi?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„Jde o to, že jsem ještě neviděl dítě, lteré by dokázalo ochránit i svého otce před koulí smrti,“ odpověděl mi.

„Cože?“ zasekla jsem se, „to mi chcete říct, že to udělal jeden z kluků?“

Pán energie jen přikývl, po chvilce dodal: „Energie je nevyzpytatelná, sama to víš.“

„Vím, ale nikdy bych nečekala, že se stane něco takového,“ odpověděla jsem mu.

„Myslím, že tě ještě čeká jedno překvapení,“ pousmál se.

„Od koho? Od mé moci nebo od dětí?“ zeptala jsem se ho.

„Od tvých dětí,“ řekl mi.

*****

Probudila jsem se, když jsem uslyšela nějakou ránu na chodbě, rychle jsem vyšla z pokoje a uviděla sedm lidí, to nebyli ani dospělí, byly to děti asi ve věku třinácti let a jedna dívka vypadala na jedenáct.

„Mami?“ zeptal se jeden z nich, vypadal jako Tomáš, ale měl mé oči, měl ještě dvojče, které vypadalo jako on. Na sucho jsem polkla, nevěděla jsem, co mám dělat, kluci nijak nereagovali, což znamenalo, že jsem v bezpečí, ale kdo ty děti sakra byly? Dva byli úplné kopie Tomáše, ale měli mé oči, vlastně všichni měli Skalciovské oči, bylo na nich vidět, že jsou příbuzní, alespoň očima. Pak ta jedenáctilétá dívka vypadala jako já, ale měla černé vlasy. Dále pak tam byl ještě jeden chlapec, viděla jsem na něm rysy Maysnerů, Skalciů a Laggenů. Pak další dvě dívky, další dvojčata, vypadaly skoro jako já, ale měly nějaké rysy Tomáše a hnědé vlasy. Pak ještě další dívka, která vypadala jako Niky a Adam dohromady.

Zamotala se mi hlava a já se málem odporoučela na zem, kdyby mě jeden z kluků nechytil, rychle mě přesunuli do obývacího pokoje, bylo na nich vidět, že to tu znají. Pak mi došla slova Pána Energie, tohle bylo to překvapení, které mi připravily mé děti, přicestovaly z budoucnosti, teď už mi všechno dávalo smysl, ale musela jsem se ubezpečit.

„Kdo vlastně jste?“ zeptala jsem se.

„Ještě než ti odpovíme,“ začal jeden z mých synů, „řekni nám kolik ti je?“

„Dvacet jedna,“ odpověděl jsem mu.

„Tak jsme ti, které nosíš teď v sobě,“ usmál se na mě, „jsem Tomáš a tohle je Tadeáš a naše sestra Terka.“

„Já jsem Kamila,“ představila se jedna z dvojčat, „a tohle je má sesta Kimberly. Jsme dcery Lukáše a Katrin Loydových.“

„No já jsem Damien,“ přidstavil se ten poslední chlapec.

„A jsi syn Sabiny a Daniela Laggenových, já vím,“ přikývla jsem, „a ty musíš být dcera mého bratrance Adama a mé nejlepší kamarádky Nikoly.“

„Ano, jsem jejich dcera,“ přikývla, „jmenuji se Eliška.“

„Proč tu vlastně jste?“ zeptala jsem se jich po chvilce.

„Nechtěli jsme se objevit tady, ale Tomáš nějak neodhadl situaci,“ ušklíbla se Tery.

„Neumím moc používat svou moc,“ pokrčil rameny.

„Jak to?“ zeptala jsem se ho.

„V naší budoucnosti jsme si mysleli s Tadeášem, že jsi mrtvá, vyrůstali jsme u táta v Čechách až před rokem jsme zjistili, že jsi živá i s Terkou,“ odpověděl mi Tomáš.

„Počkej,“ zarazila jsem se, „jak to myslíš?“

„Mami, já bych ti neměl nic prozrazovat z budoucnosti,“ zavrtěl hlavou.

„Já vím, ale tohle mi řekněte,“ řekla jsem mu.

„Když mi bylo půl roku, byli jsme na tátově představení, táta začal tancovat a živil se tím,“ řekla mi Terezka, „jenže vypukl velký požár, který nás rozdělil, ty a já jsme byly na jedné straně a bráchové s tátou na druhé straně, obě strany si mysleli, že ta druhá strana zemřela. Tedy až do doby před rokem, kdy jsme se náhodou setkali a teď…“

Tery se v očích objevily slzy, Tomáš ji objal, staral se o ni jako správný starší bratr.

„Teď co?“ zeptala jsem se opatrně.

„Všichni naši rodiče jsou mrtví,“ řekl mi Damien, „Nik je zabil, protože už měl, co chtěl, někoho z Mocného Rodu.“

„A vy jste se chtěli vrátit a varovat je,“ řekla jsem prostě, jen mi přikývli.

„Vy jste vyrůstali do dvou let bez táty?“ zeptala jsem se svých dvojčat, přikývli mi.

„Tady to ale tak není,“ řekla jsem jim, „jsem s vaším otcem zasnoubená a on o vás ví.“

Udiveně se na sebe podívali a pak se mě Damien zeptal: „Jak jsou tedy na tom naši rodiče?“

„Jsou všichni tady, Dan se Sabčou jsou manželé, Katrin s Lukášem také a Adam s Niky spolu chodí už šest let,“ odpověděla jsem mu.

„U nás to je jinak,“ zamysela se Kim, „Damienovi rodiče byli rozvedení, naši žili ve Dvorci, ty a strejda jste bydleli tady, ale pak jste se vrátili do Čech a strejda Adam s tetou Niky byli v Čechách.“

Podívala jsem se na hodiny a řekla jim: „Měli byste už jít, nemusí o vás vědět všichni, akorát byste měli větší problémy v budoucnosti.“

Jen přikývli chytili se za ruce, zavřeli oči a zmizeli ve víru blesků. Hned, jak zmizeli, mi zazvonil mobil, rychle jsem ho zvedla, protože mi volala Liz.

„Ahoj, co je něco nového?“ zeptala jsem se rychle.

„Ahoj, Tomáš se už trochu zlepšil, tak jsem ti to chtěla zavolat, měl by se asi během dneška probudit, ale není to jisté,“ řekl mi, „naštěstí už není v ohrožení života.“

„Díky bohu,“ oddechla jsem si.

„Zůstaň dneska doma, Lea, jak tě včera vyšetřovala, ti našla nějaký nález v děloze, ale nechtěla tě s tím včera zatěžovat,“ řekla mi.

„Jaký nálet?“ zeptala jsem se.

„Máš málo plodové vody a bojíme se, že placenta se může odtrhnout,“ řekla mi.

„Sakra, proč jste mi včera nic neřekly!“ vykřikla jsem, ucítila jsem, jak se mi motá hlava, a poslední, co jsem viděla, byla podlaha, jak jsem se k ní zřítila.

*****

Probrala jsem se v nějaké posteli, kolem mě byly přístroje a měla jsem na obličeji dýchací masku. Sundala jsem si ji, byla jsem trochu dezorientovaná. Náhle se otevřely dveře a do nich vstoupila Lea, která mě asi přišla zkontrolovat.

„Karin, konečně ses probrala,“ usmála se na mě, „byla jsi mimo týden.“

„Cože? Týden?“ dostala jsem ze sebe.

„Ano, musela sis odpočinout, poslední dobou na tebe toho bylo moc,“ přikývla, „kluci jsou zatím v pořádku, ale dělá mi starosti placenta.“

„Co se s ní děje?“ zeptala jsem se.

„Nevím, ale je nějak poškozená, protože kluci dostávají málo živin,“ odpověděla mi, „ale zatém jsme to vyřešili.“

„Budou v pořádku, že jo?“ zeptala jsem se strachem.

„Doufejme, že ano, ale bojím se, že porodíš předčasně,“ řekla mi, „musíš tu ale zůstat do konce těhotenství, už tě nechci mít na svědomí.“

„To je ale čtvrt roku,“ zaúpěla jsem.

„To bys byla radši, aby se kluci narodili už teď?“ zeptala se mě s povytaženým obočím, zavrtěla jsem hlavou.

„Tak vidíš,“ usmála se na mě a odešla.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mocný Rod 7. kapitola: