OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mocný Rod 8. kapitola

29.07.2011 (15:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1036×

VIII. Nové přírůstky do rodiny

V nemocnici jsem už ležela měsíc a nehorázně se už nudila, sice pořád u mě někdo byl, ale já bych raději byla doma, protože se mi tu nelíbilo, nikdy jsem neměla ráda nemocnici, když jsem v ní musela být jako pacient.

Byla už noc, když jsem se probudila se zvláštním pocitem, že se něco stane. Pomalu jsem se zvedla a tiše vyklouzla z pokoje. Něco mě táhlo k porodnímu sálu, ani jsem nevěděla proč, ale šla jsem tam, pak jsem uviděla Toma, jak stepuje před sálem.

„Lásko, co tu děláš?“ zeptala jsem se ho.

„Hvězdičko, to bych se mohl tebe ptát také,“ řekl mi.

„Jenže já se ptala první,“ odpověděla jsem mu po polibku na uvítanou.

„Sabča začala rodit, zavezl jsem je sem, protože Dan byl na nervy,“ odpověděl mi, hned na to se otevřely dveře a z vyšel Dan s malým miminkem. Tvářil se velice ustaraně.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho.

„Sabina začala krvácet, odtrhla se placenta a pupeční šňůra začal dusit malého, naštěstí Lea byla pohotová, ale ze Sabči to leje,“ odpověděl mi, „mimochodem tady máš svého synovce.“

Podal mi malého a já si ho vzala do náruče, hned přestal plakat. Tom se na mě s láskou díval a pak mi pošeptal: „Sluší vám to, už se těším, až tě uvidím s našimi syny.“

„Ale jak se mohla odtrhnout placenta?“ zeptal se mě Dan.

„Spadla někde Sabča?“ položila jsem mu otázku.

„Ano těsně předtím než ji položili na operační stůl, proč?“ přikývl mi.

„Placenta se mohla odtrhnout při tom nárazu a je možné, že Damien už měl šňůru kolem krku a tohle mu ji jen utáhlo,“ odpověděla jsem mu.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale jdu pro malého Damiena Laggena, podle slov paní primářky má být ještě pár hodin v ikubátoru,“ objevila se u nás sestra, podívala jsem se na Dana, který mi přikývl, políbila jsem malého na čelíčko a podala ho sestře, která s ním odešla v doprovodu Dana. Hned na to vyjeli ze sálu se Sabčou, za ní šla Lea se svými kolegy.

„Paní primářko, kam máme dát paní Laggenovou?“ zeptala se jedna sálovka, „všechny pokoje jsou plné.“

„Dejte ji na pokoj k doktorce Ivaškové,“ odpověděla jí Lea a s otázkou v očích se na mě podívala, protočila jsem oči, proč se mě vůbec ptala, když znala už dávno mou odpověď. Sabču hned odvezli na můj pokoj a já zůstala s Tomášem o samotě na chodbě.

„No a tohle nás čeká za dva měsíce taky,“ řekl mi Tom.

„Za měsíc,“ ozvalo se za ním, Tomáš se rychle otočil a já uviděla naše děti z budoucnosti.

„Kdo jste a co tu děláte?“ zeptal se Tom a postavil se přede mě.

Lásko, klid, řekla jsem mu.

„Co tu zase děláte?“ zeptala jsem se jich.

„Počkej, ty je znáš?“ zeptal se mě Tom nahlas, jen jsem přikývla a ukázala mu vzpomínku.

„Nik zabil všechny na naší straně, museli jsme zmizet, do budoucnosti se už nemůžeme vrátit,“ řekl mi Tadeáš.

„Ale co chcete dělat, tady přece namůžete zůstat,“ řekl mu Tom.

„Můžeme, až se narodíme a dosáhneme věku, kolik nám je teď, tak spolu splyneme,“ odpověděl mu Tomáš.

„Sakra, dneska je toho na mě nějak moc,“ zakroutil hlavou Tom a posadil se na lavičku.

„Klid, tati, pro všechny to bude asi trochu šok,“ řekla mu Terezka.

„Trochu šok?“ zeptal se, „připadám se jako před rokem, kdy jsem se opil a viděl jsem vaši matku, i když byla tady.“

„A ty jsi byl kde?“ zeptal se ho se zájmem Tomáš.

„V New Yorku,“ odpověděl mu Tom.

„Tohle jsi mi ještě nevyprávěl,“ podotkla jsem, Tom jen mávl rukou. Hned na to přišel Dan, který na nás koukal jako tele na nový vrata. Tom mu všechno vysvětlil a Dan hned vyhledal očima svého syna.

„Měli bychom jít domů,“ řekl nakonec.

„Ale kam půjdeme my?“ zeptala se Kim.

„Zatím půjdete k nám, zítra o vás řekneme vašim rodičům a oni si vás asi vezmou k sobě,“ řekl Tom. Děti přikývly a přenesly se, jen Damien zůstal.

„Půjdeš za mamkou?“ zeptal se Dana.

„Půjdeme tam spolu, ale nejdřív se pojď podívat na sebe,“ pousmál se na svého syna Dan, pak společně odešli za malým Damim.

„Teda čekal jsem, že tu budeme mít jedno malé mimino, ale teď tu máme sedm puberťáků a jedno mimino,“ řekl mi Tom, „ale aspoň nemusíme schánět chůvu, kluci se ohlídají sami.“

„Ty jsi strašně vypočítavý,“ zavrtěla jsem nad ním hlavou, „ty bys je hned zapřáhl.“

Tom se jen zasmál a pak si zívl.

„Jsi unavený, měl bys jít domů a pořádně se vyspat,“ řekla jsem mu, jen zavrtěl hlavou, přešel k automatu a koupil si kafe. Jedním dechem ho vypil, povzdechla jsem si, on se už nikdy nezmění.

„Ty by sis měla jít lehnout,“ řekl mi Tom, vzal mě za ruku a vedl k mému pokoji. Tiše jsme vešli a uviděli Damiena s Danem, jak sedí u Sabčiny postele.

„My už půjdeme, nebojte se,“ řekl nám Dan, když jsme vešli.

„Já už také půjdu,“ přikývl Tom, políbil mě lehce a společně s kluky přenesl. Lehla jsem si do postele a usnula

***

Probudil mě nějaký šramot, který se ozýval z druhé strany pokoje, uviděla jsem malou postýlku a u ní Sabču, jak tam pozoruje svého syna.

„Promiň, nechtěli jsme tě vzbudit, viď Dami,“ usmála se na mě a vzala si malého k sobě.

„V pohodě,“ mávla jsem nad tím rukou, „stejně kluci zase začali kopat, takže už nebudu moct spát. Jak dlouho už jsi vzhůru?“

„Asi dvě hodiny,“ odpověděla mi, „už je skoro poledne, spáči. Před chvilkou tu byl Dan s Damienem.“

„Takže už o naší návštěvě víš,“ podotkla jsem, jen přikývla.

„Jsem zvědavá, jak jim ale budeme všem říkat, vem si, že tu máme děti hned dvakrát,“ řekla mi.

„Tak ty to máš ještě jednoduché,“ řekla jsem, „já budu mít doma tři Tomáše.“

Sabča se jen zasmála a posadila se na postel.

„Jak se vlastně cítíš?“ zeptala jsem se jí po chvilce.

„Docela dobře, ale bolí mě trochu břicho,“ odpověděla mi, „když mi Lea řekla, že se utrhla placenta a malého začala škrtit šňůra, strašně jsem se bála.“

„Já se ti ani nedivím,“ přitkala jsem, „byli tu jen tví kluci nebo i moje rodina?“

„Jen mí kluci, ostatní přijdou odpoledne,“ odpověděla mi, „Dan mi totiž volal, řekla jsem mu, že ještě spíš.“

„A už ostatní ví o svých dětech?“ ptala jsem se dál.

„Už to ví a vzali si je každý k sobě,“ přikývla Sabča.

Po chvilce se otevřely dveře a v nich se objevila sestřička s obědem. Měla jsem už hlad jako vlk, takže jsem snědla všechno na posezení. Sabča se mi jen smála, trochu jsem se na ni naštvala a ze srandy ji připomněla její chutě, když čekala Damiena. Trochu se na mě zamračila, ale nic mi na to neřekla.

Odpoledne za námi všichni přišli, Katrin už byla pěkně zakulacená a na Niky její těhotenství ještě nebylo vidět. Přišly i naše děti, které nám vše, co se talo v budoucnosti, vysvětlily.

***

Je to už měsíc, co tu jsou s námi naše děti z budoucnosti, strašně rychle jsem si na ty svoje puberťáky zvykla, chovali se tak dospěle, ale zároveň jako normální děti v pubertě, bylo na nich vidět, že je jejich doba hodně poznamenala, ale nedávaly to vůbec najevo, byly rádi, že jsou tu s námi. Tomáš s Tadeášem začínali teď být čím dál nervóznější, ale nechtěli nám říct proš, nikdo z nich nám to nechtěl říct, proto jsme to radši nechali být. Posledních čtrnáct dní jsem byla napojená na přístroj, který kontroluje činnost srdcí dětí uvnitř mě.

Zrovna mě Lea kontrolovala, když se začala tvářit vystrašeně.

„Leo, co se děje?“ zeptal se Tom.

„Jednomu z kluků jde špatně srdce, musí ihned ven, jinak zemřou,“ řekla a zazvonila. Mé srdce se rozběhlo jako o závod, nasucho jsem polkla a podívala se bezradně na Toma. Byl bledý strachy, došlo mi, že kluci tohle věděli. Náhle jsem si vzpomněla na večer, kdy přišli, Tomáš řekl, že budu rodit za měsíc. Rychle mě odvedzli na sál, víc si toho nepamatuji, protože mě uspali.

***

Probrala jsem se a celé tělo mě bolelo, cítila jsem se strašně slabá, byla jsem připojená na přístrojích na podporu životních funkcí, někdo mě držel za ruku. Podívala jsem se na něj a uviděla Toma, jak spí opřený o mou postel. V pokoji byla ještě pohovka, kde spali velcí kluci, a v křesle byla do klubíčka schoulená spící Terezka.

Podívala jsem se na své břicho, které bylo už ploché, bylo to strašně divné, když jsem do nedávna měla v sobě své malé kluky. Pak jsem vedle sebe ucítila pohyb, Tom se probudil, rychle se na mě podíval, a když viděl, že jsem vzhůru, usmál se na mě.

Jak jsou na tom kluci? Zeptala jsem se ho hned.

Jsou v pořádku, Tomášek se v inkubtoru hned chytnul, Tadeášek to měl trochu těžší, ale po chvilce se také chytil, sice musí být připojený na kyslík, což Tomášek už den není, ale jinak jsou už na tom dobře, odpověděl mi.

Jak dlouho jsem byla mimo? Ptala jsem se dál.

Týden, Lea říkala, že to byl náročný porod, řekl mi.

Chtěla bych je vidět, řekla jsem mu.

Hvězdičko, jsi slabá, odporoval mi.

Tomáši, prosím já je potřebuji vidět, prosila jsem ho teď už se slzami v očích. Povzdechl si, pomohl mi sundat ze mě všechny přístroje, vzal mě do náruče a odnesl z pokoje ke klukům. Tiše jsme proklouzli k inkubátorům, kde byli naši synové. Nejdřív mě vzal za Tomáškem, byl vzhůru a kopal nohami, byl strašně roztomilý. Všimla jsem si, že ani nebyl moc malý.

Kolik měli, když se narodili? Zeptala jsem se Toma.

Čtyřicet pět centimetrů a dvě a půl kila, odpověděl mi.

„Věděla jsem, že tu budete,“ ozval se za námi hlas Ley. Strašně jsem se lekla.

„Byla jsem tě zkontrolovat na pokoji, ale ty ani Tom jste tam nebyli, došlo mi, že tu budete,“ usmála se na mě a otevřela jeden otvor pro ruku se slovy: „Pohlaď si ho.“

Opatrně jsem prostrčila ruku a pohladila malého po bříšku, ihned zareagoval a začal kopat ještě víc. Trochu jsem se pousmála, Tom to ucítil a políbil mě do vlasů. Sama jsem už stála, takže jsem se sama šla podívat k duhému inkubátoru, uviděla jsem úplně stejného chlapce, ale byl napojený na dýchací přístroj, jinak byl asi v pořádku.

„Včera jsme ho už na chvilku odpojili od kyslíku, zvládl to, postupně ho budeme odpojovat na delší dobu a za chvilku už bude dýchat sám, pak si ho budeš moct vzít domů,“ řekla mi Lea.

„Kdy si budeme moct vzít aspoň Tomáška?“ zeptala jsem se jí.

„Ten ja na tom lépe, ale ještě neudrží tělesné teplo, ale typuji, že do týdne ho budete mít doma a Tadeáška do čtrnácti dnů, jsou to oba bojovníci,“ odpověděla mi s úsměvem, „ale teď si jdi lehnout.“

„A kdy budu moct jít domů já?“ zeptala jsem se jí ještě než jsem odešla.

„Pozítří, pokud se budeš hojit tak dobře jako doposud,“ řekla mi a odešla. Naposledy jsem se podívala na své chlapce a odešla jsem společně s Tomem do pokoje.

„Počkej,“ chytil mě za pas, „musím ti ještě něco říct.“

„Co?“ podivila jsem se.

„Kluci mají už teď své schopnosti, velcí kluci mi to řekl včera, Terezka svou moc také má už od narození,“ řekl mi.

„Ale jak to?“ zeptala jsem se ho, jen pokrčil rameny. Chtěla jsem už jít, ale on mě chytil ještě pevněji.

„Ještě jsem nedomluvil,“ zarazil mě, „chtěl jsem ti poděkovat za tak krásné syny.“

Chtěla jsem už něco namítnout, ale on mě políbil. Pevně si mě k sobě přitiskl, abych se od něj nemohla odtrhnout, a něžně mě líbal. Po chvilce se vedle nás ozvalo odkašlání, odtáhli jsme se od sebe a uviděli naše velké děti, jak na nás potutleně koukají.

„Teda, mami, ty pěkně odpočíváš,“ usmála se na mě Tery, dvojčata se jen zakuckala smíchy.

„A ty zas máš pěkně prořízlou papulu,“ odpověděla jsem jí a vyprostila se z Tomova obětí. Vyrazila jsem do pokoje, kde jsem si hned lehla. Tom se posadil zase na židli a  chytil mě za ruku, chtěla jsem být ještě vzhůru, ale únava mě přemohla a já usnula.

***

Už jsem byla týden doma z nemocnice, měla jsem u sebe už Tomáška, Tadeášek, pořád zůstával v nemocnici, ale už dokázal dýchat sám, byla už jen otázka času, než nám ho dají. Ze začátku to pro nás bylo těžké si zvyknout, že musíme v noci vstávat, ale brzy jsme si najeli na nějaký režim, s Tomem jsme se v krmení střídali, někdy pomohli i děti.

Zrovna jsem připravovala mléko pro malého, když mi zazvonil telefon, rychle jsem ho vzala, protože mi volala Lea.

„Ahoj, mám pro tebe dobrou zprávu,“ řekla mi hned, „můžeš si přijet pro Tadeáše, pediatři už ho pustí.“

„To je super, za chvilku jsem tam,“ odpověděla jsem jí a zavěsila, rychle jsem dodělala mléko, podala ho Tomovi a šla se převléknout.

„Mami, kam pospícháš?“ zeptal se mě Tadeáš.

„Pro tebe,“ usmála jsem se na něj a zavřela dveře od bytu. Vyjela jsem rychle do nemocnice, už jsem se nemohla dočkat, až svého malého Tadeáška budu mít doma.

Před nemocnicí jsem zaparkovala, vzala vajíčko s věcmi pro malého a šla pro něj. Lea už na mě s ním čekala v pokoji, převlékla jsem ho a pomalu uložila do vajíčka, byl vzhůru, ale nebrečel, jen se rozhlížel okolo sebe.

„Děkuju za všechno,“ řekla jsem Lee, když jsme společně šly k mému autu.

„Nemáš vůbec za co,“ mávla rukou, „jsem ráda, že jsi šťastná.“

Položila jsem na sedačku spolujezdce vajíčko a připoutala ho.

„Ty hele, co ty a Michal?“ zeptala jsem se jí, když jsem zavírala dveře od auta u spolujezdce.

„Co by, nic,“ pokrčila rameny, ale já věděla, že to jen hraje.

„Prosim tě nelži mi,“ řekla jsem jí.

„Dobře, jsme spolu, nedávno jsme se spolu vyspali a vytvořilo se mezi námi plné pouto, stačí?“ odpověděla mi.

„Úplně,“ usmála jsem se na ni a nasedla do auta. Nastartovala jsem, mávla na Leu a odjela. Domů jsem jela pomaleji, protože jsem se trochu bála, abych někde nenabourala. Dojela jsem, vyndala malého a šla domů, kde mě už asi všichni čekali.

Vešla jsem do bytu, položila vajíčko na zem a vyndala Tadeáška ven. Tiše jsem šla do obývacího pokoje, kde byli všichni. Zdálo se, že mě asi nečekali.

„Hvězdičko, kam ses podě-,“ zarazil se Tom, když mě uviděl s Tadeáškem v ruce.

„Lea mi volala, že si ho už pro něj můžeme přijet,“ vysvětlila jsem mu s úsměvem.

„Dej mi ho,“ přešel ke mně a vzal si ho k sobě.

„Ahoj, broučku,“ usmál se na něj, Tadeášek ale nereagoval, protože spal.

„Kde je Tomi?“ zeptala jsem se Toma.

„Je s dětmi u našich kluků v pokoji,“ odpověděl mi.

„Tadeáš vám neřekl, že jsem pro něj jela?“ zeptala jsem se ho hned, jen zakroutil hlavou. Šli jsme do pokoje kluků, kde byli všechny děti a hráli si s malými kluky.

„Ahoj, přinesla jsem vám ještě jedno miminko,“ oznámila jsem jim s úsměvem a Tadeáš se plácl do čela, zjevně si na to zrovna vzpomněl.

„Ty, mami, nemohli bychom mít pokoj tady s kluky?“ zeptal se mě Tomáš.

„Já nevím, vždyť kluci potřebují v noci jíst a vy byste se nevyspali,“ namítla jsem.

„Ty, když usnou, tak je neprobudí ani, kdyby se u nich střílelo z děla,“ podotkla Tery.

„Prosím, mami, tati,“ prosili, Tom jen protočil oči a přikývl.

„Super, zase budu mít pokoj jen pro sebe,“ usmála se Tery.

„Ty hele, nechceš je náhodou vystrnadit?“ zeptala jsem se jí.

„Ne, to byl jejich nápad,“ zavrtěla hlavou, „jsou zvyklí v tomto pokoji.“

„My si to kdyžtak přestěhujeme sami, od čeho máme svou moc,“ usmál se na mě Tomáš, jen jsem přikývla. Hned začali kouzlit, v rozích se objevily dvě postele a postýlka se přesunula do rohu blízko dveří od mé a Tomovy ložnice. Vzala jsem Tomáška ze země a položila ho do postýlky, stejně už spinkal, Tom položil Tadeáška hned vedle Tomiho.

„Hele mohli bychom jít odpoledne ven a něco našim velkým dětem koupit, aby měly pokoje trochu plnější, co vy na to, děcka?“ zeptal se Tom.

„Jasně,“ přikývli všichni.

„Já půjdu něco uvařit, co byste si dali?“ zeptala jsem se.

„Palačinky,“ řekli mi kluci, „strašně jsi nás na ně naučila.“

„Ti by se jimi mohli ládovat od rána do večera,“ podotkla Tery, „jsou to strašní jedlíci.“

„Hmm, to mi něco připomíná,“ usmála jsem se a po očku se podívala na svého přítele.

„Hold máme gen, se kterým nám hodně vytráví,“ pokrčil rameny Tomáš a já už se začala tiše smát.

„Je vidět, že jsou po tobě,“ řekla jsem Tomovi, když jsem se uklidnila.

„No já nevím, kdo se poslední dobou jen ládoval,“ odpověděl mi.

„Jedla jsem za tři,“ medově jsem se na něj usmála a odešla dělat oběd, ale ještě předtím jsem se stavila v obývacím pokoji za naší druhou rodinkou.

„Hele jdu vařit palačinky, dáte si někdo?“ zeptala jsem se.

„Jasně, já si dám,“ přikývl Damien, „ty je máš strašně dobrý.“

„To byla nějaká narážka na mé vaření?“ zeptala se Sabča s pozdviženým obočím.

„Ne, mami, ale teta má hold lepší palačinky než ty, od tebe mi zas chutnají lívance,“ odpověděl jí Damien.

„No dobře,“ přikývla, „půjdu ti pomoct, Kari, ty zatím pohlídej Damiho.“

„Jasně, pohlídám se,“ přikývl a odešel za mými dětmi. Společně se Sabčou jsme začaly připravovat velkou várku palačinek.

„Uděláme je na plotýnce, nebo na to mám použít oheň?“ zeptala jsem se Sabči.

„Radši na plotýnce, pamatuješ, jak to dopadlo posledně,“ odpověděla mi, „ještě týden potom jsme to musely větrat.“

„Zjistila jsem, že dvojčata jsou strašně podobní Tomovi i ve vlastnostech,“ řekla jsem po chvilce ticha, „jsou to podle Terky strašní jedlíci a spáči, což Tom je také, ale také pořád provokují.“

„Puberťáci,“ usmála se Sabča.

„Jenže kdyby jen dvojčata, ale Tom také ještě nevyrostl z té puberty,“ povzdechla jsem si.

„Bacha ať tě neslyší,“ řekla mi Sabča.

„Stejně to slyší přes pouto,“ pokrčila jsem rameny. Rychle jsme udělaly horu palačinek, různě je namazaly a ozdobily. Zavolaly jsme všechny naše chlapi a Terku, aby šli na jídlo. Všichni jsme usedli ke stolu a začali jíst.

„Kde je vlastně malý Dami?“ zeptala se Sabča Damiena.

„Dal jsem ho do jeho postýlky, usnul,“ odpověděl jí Damien mezi sousty. Sabča přikývla a pustila se také s chutí do jídla, pozorovala jsem své syny a svého přítele, jak se všichni tři stejně ládují, Tery se na mě potutleně usmála. Po jídle jsme umyly s Terezkou nádobí, nakrmily a přebalily kluky a vyrazili na procházku. Pomalu jsme šli parkem do nákupního centra, kde se nám naše starší děti rozprchly i s našimi penězi.

„Hvězdičko, pamatuješ, co jsi mi slíbila, před pár měsíci?“ zeptal se mě. Sklopila jsem trochu hlavu, úplně jsem na to zapomněla.

„Kdy bys chtěl?“ zeptala jsem se ho.

„Za půl roku, abychom to měli symbolicky,“ odpověděl mi, „kluci jsou přesně čtvrt roku ode mě a čtvrt před tebou a já bych to chtěl i se svatbou, akorát čtvrt roku přede mnou a čtvrt po tobě.“

„Takže bychom měli rok rozdělený na čtyři velké události?“ zasmála jsem se, jen přikývl.

„Tohle datum by bylo nejlepší, protože pak zase budeš možná čekat Terezku,“ řekl mi, „mimochodem už se nemůžu dočkat na naši svatební noc.“

Když pomyslel na naše poslední milování, zrudla jsem, bylo to už přes osm měsíců, co jsme byli spolu takto.

„Za pár týdnů už budu moct,“ řekla jsem mu.

„Já vím, že ano, ale o tohle mi nejde, jde mi o to, abys byla už jen moje,“ odpověděl mi.

„Dobře, tak se vezmeme v říjnu,“ přikývla jsem, pousmál se na mě a ukázal na naše velké děti, které byly v elektru a prohlížely si notebooky.

„Tak který jste si vybrali?“ zeptal se Tom. Děti se jen na něj udiveně podívaly, Tom jen pokrčil rameny.

„Mě se líbí tenhle,“ řekla Tery a ukázala na jeden z dražších počítačů. Kluci si vybrali stejnou značku, ale jiný model v jiné barvě. Zašla jsem za prodavačem a řekla mu své přání, během pěti minut jsme si odnášeli z obchodu tři zbrusunové notebooky. Pak jsme ještě šli na chvilku do parku, kde jsme si našli místo daleko od ostatních, Tom přičaroval deku, na kterou jsme si všichni sedli. Malá dvojčata spala vedle nás v kočárku, Kiara s Rexem se zvětšili a lehli si vedle kočárku do stínu.

„Proč jste na nás v obchodě tak divně koukali?“ zeptal se Tom.

„No nejsme na tohle zvyklí, v naší realitě jste prostě jiní,“ odpověděl mu Tadeáš.

„Jak jiní?“ zeptala jsem se.

„Mami, my o tomhle nesmíme mluvit, nechceme ohrozit budoucnost,“ řekl mi Tomáš.

„Stejně jste už ji změnili, tak co,“ řekl mu Tom, Tomáš jen zavrtěl hlavou. Tato debata se uzavřela jednou pro vždy.

***

Zrovna jsem konečně uspala kluky, když mi zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej a uviděla, jak mi volá Lukáš.

„Luku, co se děje, že voláš takhle pozdě?“ zeptala jsem se hned. Tomáš s Tadeášem se na sebe koukli, zase nám něco tajili.

„Katrin upadla, podle holek se jim prý odtrhla placenta, prosím tě co mám dělat?“ zmatkoval.

„Hned se přeneste do nemocnice, jsem tam hned, Lea má dneska službu, takže jďete hned za ní,“ nařídala jsem mu a zaklapla mobil.

„Co se děje?“ přiběhl za mnou Tom.

„Katrin se utrhla placenta podle všeho, musím za nimi,“ odpověděla jsem mu, „postarej se o kluky.“

„Neboj a držím palce,“ přikývl, jen jsem se pousmála a přenesla se do Leiiny pracovny. Rychle jsem z ní vyšla a šla na vyšetřovnu, kde byla má sestra se švagrem a jeho sestřenicí.

„Tak jak to vypadá?“ zeptala jsem se.

„Přesně jak řekly holky, je to odtrhlá placenta, musíme ihned na sál,“ odpověděla mi, „a ty jdeš se mnou.“

„Počkej, já nemůžu, nejsem gynekolog,“ odporovala jsem.

„Ale jseš pediatr, potřebuju tě tam,“ řekla mi Lea, „navíc máš už zkušenosti s přečasně narozenými dětmi.“

„Ale já nemůžu, jsem nemám tu vůbec být,“ odporovala jsem dál.

„Kari, prosím já tě tam chci,“ řekla mi Katrin, podívala jsem se na ni a zase na Leu.

„Dobře,“ přikývla jsem, „ať připraví inkubátor, bude potřeba.“

„Můžu jít také?“ zeptal se Luk.

„Jo, když nebudeš překážet,“ přikývla Lea, rychle jsem se převlékla a šla na sál. Umyla jsem se a šla k ostatním lékařům.

„Doktorko Ivašková,“ pozdravila mě jedna sálovka, kývla jsem jí a rychle šla k holkám. Lea hned začala, uspali jsme Katrin a dali jí morfium. Lea provedla císařský řez, z Katrin se vyhrnulo tolik krve. Rychle jsme s Leou vyndaly holky, hned jsem je omyla a dala do inkubátoru, ani nebrečely, museli jsme je připojit na umělé dýchání.

„Převezte je na JIP,“ rozkázala jsem a chtěla už jít.

„Karin, potřebuju tě tu,“ křikla na mě Lea, „nejde mi to zastavit, je to moc velký.“

„Já to vyřeším jednoduše,“ řekla jsem jí a dala nad Katrin ruku, vyléčila jsem jí.

„Ale musíme jí dát krev,“ dodala jsem.

„Prý už není, na chirurgii je bouračka, krev už spotřebovali,“ řekla mi jedna sestra.

„Tak to jsme v hajzlu,“ řekla Lea, „ty ještě krev dát nemůžeš a dalšího se stejnou krevní skupinou neznám.“

„Ale já ano, vydrž tu,“ řekla jsem jí a rozběhla se za Lukášem, který šel za holkami.

„Lukáši,“ křikla jsem na něj, hned se na mě otočil.

„Potřebuji od tebe něco a to fakt naléhavě,“ řekla jsem mu zadýchaně.

„Něco se stalo s Katrin?“ zeptal se mě.

„Ztratila příliš mnoho krve a další není,“ odpověděla jsem mu, „potřebuji, abys jí dal ty, stejně jako tvůj bratr máš stejnou krvení skupinu jako já a Katrin.“

„Jasně,“ přikývl, odvedla jsem ho na transfůzní oddělení, kde mu vzali krev, a já se s ní vrátila zpátky. Rychle jsme ji Katrin dali a pak už jen pozorovali, jak se jí vrací konečně barva do obličeje. Odvezli jsme ji také na JIP, kde už čekal Lukáš.

„Teď bude spát, měl bys jít domů,“ řekla mu Lea.

„Ne, chci zůstat s ní,“ zavrtěl hlavou a posadil se ke Katrin. Vzal ji za ruku a pohladil po vlasech. Stiskla jsem mu rameno.

„Bude v pořádku,“ řekla jsem mu.

„Děkuju ti, za všechno,“ řekl mi, ale neotočil se na mě. Pak někdo vklouzl tiše do pokoje. Byly to velké holky. Tiše jsem odešla z pokoje a šla se podívat na malé holčičky.

Kimi s Kamilkou ležely v jednom inkubátoru, obě dýchaly za pomocí přístroje. Měly ještě zalepené oči, byly hrozně malé, dohromady vážily jen dvě a půl kila.

„Musíte tento boj vyhrát, už kvůli mamce a taťkovi,“ zašeptala jsem jim. Pak mě někdo položil ruce na ramena, strašně jsem se lekla, ohlédla jsem se a uviděla Toma.

„Připomíná mi to ten se, kdy jsem viděla tebe s Lukášem,“ řekla jsem mu.

„Pro Lukáše s Katrin to bude těžké, ale oni to zvládnou, podívej se na holky z budoucnosti, jsou oddělené,“ řekl mi, „byla jsi u jejich porodu?“

„Ano, Lea a Katrin mě tam chtěly, Katrin jako oporu a Lea jako kolegini, které věří,“ odpověděla jsem mu.

„Ty máš nějaké zkušenosti se siamskými dvojčaty?“ zeptal se mě.

„Ne, ale s předčasně narozenými dětmi ano,“ řekla jsem mu.

„Víš, co mi přijde zvláštní?“ zeptal se mě, jen jsem zavrtěla hlavou a on tedy pokračoval: „Od té doby, co se Damien narodil, pokračují porody vždy o měsíc dřív než ten předchozí. Vem si, že Sabča rodila na termín, ty jsi rodila přesně o měsíc později, Katrin hned měsíc po tobě.“

„A jestli to takhle půjde dál, tak tu máme Elišku už za měsíc,“ dodala jsem.

„Uhodli jste to,“ ozvala se za námi Kimberly, „Eliška se opravdu narodí za měsíc.“

„Ale proč?“ zeptala jsem se jí.

„Pokračování legendy o Mocném rodu, narodí se šest dětí, které budou nejmocnější, i když se to moc nevyplnilo, jen čtyři z nás jsou nejmocnější,“ odpověděla mi, „jsou to Tadeáš, Damien, já a Kamila. Ostatní živly jsou až v jiné generaci, což je Terka a Eliška měla mít ještě bratra, jenže teta potratila.“

Tak tohle na mě bylo moc, Tom se na mě podíval, bylo na něm vidět, že je hodně otřesený, ale dokázal si udržet neutrální masku.

„Tady jsi, Karin,“ přišla za námi Lea, „pojď prohlédnu tě, stejně máš jít za týden na kontrolu, tak to sfoukneme teď, když tu jsi.“

Jen jsem přikývla, Tom mě objal kolem pasu a společně jsme vyšli za Leou. Na vyšetřovně jsem se položila na lehátko a Lea mě prohlédla.

„Děloha se ti už srolovala zpátky, už nemusíš být tak opatrná,“ usmála se na mě, když prohlídku dokončila.

„Leo, asi bych ti měla něco říct,“ začala jsem.

„Co?“ zeptala se starostlivě.

„Kim nám před chvilkou řekla, že se Eliška narodí za měsíc,“ řekla jsem jí, Lea na mě vykulila oči a pak se zhluboka nadechla.

„Jak to?“ zeptala se, jen jsem pokrčila rameny.

„Já jsem v legendě něco o tom četla, myslela jsem si ale, že to není pravda,“ řekla mi po chvilce.

„Měli bychom už jít,“ řekl mi Tom a přenesl nás domů.

„Půjdu se vykoupat,“ řekla jsem mu a zalezla do koupelny, napustila jsem si vanu horké vody, vlezla si do ní a usnula.

***

Probudil mě někdo, jak mě vyndával ze studené vody. Podívala jsem se na něj, jen se na mě usmál, posadil mě na pračku a podal mi ručník. Chtěla jsem se utřít, ale nenechal mě, tak jsem se jen o něj opřela hlavou a nechala se od něj něžně utřít. Byl ve své a mé oblíbené košili, luskla jsem prsty a přenesla ji na sebe. Jen se tiše zasmál, vzal mě znovu do náruče a odnesl do postele, kde jsem znovu usnula, ale tentokrát v jeho náruči.

***

Probudila jsem se až za světla, pořád jsem mu ležela v objetí a on mě líbal do vlasů.

„Dobré ráno, Hvězdičko,“ usmál se na mě, když jsem se na něj po chvilce otočila.

„Ahoj,“ také jsem se na něj usmála a nechala se políbit.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptal se mě.

„Já nevím, ale chtěla bych zůstat v posteli celý den,“ odpověděla jsem mu a stala. Měla jsem pořád na sobě jeho košili a on si mě mlsně prohlížel.

„Na to ani nemysli,“ řekla jsem mu a převlékla se.

„Ty už také vstávej,“ dodala jsem po chvilce, kterou jsem strávila v koupelně, a stáhla z něho deku. Ale on si ji stáhl zpátky i se mnou. Skončila jsem na něm a on to hned využil, překulil se a já ležela uvězněná pod ním.

„Tomáši, za chvilu se přijdou děti,“ řekla jsem mu.

„Ale prosím tě,“ odbyl mě a políbil mě. Chvilku jsem se bránila, protože jsem nechtěla, aby nás takhle děti vyděly, ale po chvilce jsem mu jako obvykle podlehla. Pomalu se mi polibky přesouval na krk, já se jen nechala líbal a hladila ho po zádech.

„Mami, tati,“ otevřely se dveře, Tom se ode mě odtáhl, ale pořád ležel na mě. Zabrala jsem a shodila ho ze sebe.

„Co se děje?“ zeptal se Tom a nadzvedl se na loktech.

„Jen jsme se chtěli zeptat, jestli s námi nepůjdete do bazénu,“ řekla Tery.

„Já bych šel,“ řekl Tom a podíval se na mě.

„Já zůstanu doma s malými kluky, ti by do bazénu ještě neměli chodit,“ řekla jsem a vstala. Tom jen přikývl, přešel ke skříni a vytáhl si potřebné věci. Děti mezitím odešly, Tom mě chytil za pas a přitáhl si mě k sobě: „Ty se umíš ze všeho vyvlíknout, co?“

„Děláš, jako bys mě neznal,“ usmála jsem se na něj.

„Tu košili mi dneska vrátíš,“ zatahal mě za rukáv.

„Uvidíme,“ řekla jsem provokativně. Jen se zasmál a odešel. Šla jsem za svými malými kloučky. Už byli vzhůru a kopali kolem sebe nožičkami. Naklonila jsem se nad postýlku a pohladila je na bříšku.

Pak jsem něco uviděla, Tomáškovi koutky se pohly nahoru, usmál se. Podíval se na Tadeáška a ten se také usmál. Pousmála jsem se, vzala je k sobě a položila na zem. Otočila jsem je na bříško a dala jim ručičky pod hruď. Začali kolem sebe koukat, zvedali hlavičku a rozhlíželi se po jejich pokojíčku. Chvilku jsem si s nimi hrála, než začali pofňukávat. Byl čas jim dát najíst, podívala jsem se na hodinky, byly dvě hodiny odpoledne. Já jsem vstávala ve dvanáct, hrála jsem si s nimi dvě hodiny, ani mi to tak nepřišlo. Vzala jsem a jednoho po druhém jsem je položila na Tomášovu postel. Kiara ke mně přišla a v tlamě měla na provázku dvě lahvičky s mlékem. Zaraženě jsem se na ni podívala a ona se jen zazubila, byl to pohled k popukání. Lvice se dvěma lahvičkami v tlamě a ještě se k tomu na vás zubí. Jen jsem se zasmála, pohladila jsem ji a vzala si od ní lahvičky. Odvázala jsem je z provázku a dala je chlapcům do pusinky. Ani jsem se nestačila divit a mléko zmizelo z lahvičky. Vzala jsem si je k sobě a nechala je odříhnout. Zase začali usínat dala jsem je něžně do postýlky a zůstala u nich stát. Kiara se postavila na zadní, předníma se opřela o postýlku a pozorovala je se mnou.

Jseš ustaraná, řekla mi Kiara, cítím to.

„Máš pravdu, mám strach z budoucnosti,“ odpověděla jsem jí, „bojím se, že na ně přijde Nik. A co bude potom? Bude se je snažit získat“

Neboj, my vás ochráníme, řekla a odběhla do mé ložnice. Přiběhla pak s malým štěnětem a lvíčetem.

To jsou kluků ochránci, objevili se u nás, když jsi porodila, vysvětlila mi, Rony je syn Rexe a Tyler zase můj. Druhého rodiče nemají, nepotřebují ho. V tom tkví naše magie.

„Proč jsi mi o tom neřekla dřív?“ zeptala jsem se jí.

Nebyl na to čas ani správná doba, odpověděla mi, Rony je Tadeáška a Tyler je Tomáška.

„Rony je celý Rex,“ řekla jsem si pro sebe, dřepla si a pohladila ochránce svých synů.

Tyler je zase hodně podobný tátovi, řekla, viděla jsem na ní, že ji bolí vzpomínka na jejího otce.

„Slibuju ti, že jednou je zase uvidíme a budeme všichni pohromadě,“ řekla jsem jí, přešla ke mně a položila mi hlavu na rameno.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mocný Rod 8. kapitola: