Moje malá bachařka - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 15 let!
„Připíšu dvě stě Zemských let ve vězení a veřejně prospěšné práce!" Ležák (stále ležel a svíjel se v bolestech) zaskučel a rozbrečel se. Zkontrolovala jsem všechny zámky na oddělení osmdesát a potom se vrátila do kanceláře. Zapsala jsem trest do složky Samsona Hudgliffa. Obyčejný upír, který tu měl být už pouze osm dní. Chudák... Tak si to pos*at.

25.06.2012 (11:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 880×

Gizela

Amullan byl nastoupený uprostřed příjmové haly. Neměl triko a byly vidět jeho obrovské svaly. Amullani jinak nejsou silní, ani rychlí, ale tento na sobě evidentně pracoval. Zufinod pevně držel okovy a v druhé ruce svíral desky.

„Ahuj Gizel. Dej ho na odjelenjí dvacjet a připutej ho pevnje!" řekl Zufinod a podal mi desky.

„Amullan. Toborin Fiflas. Dvaset osm let. Nebezpečný," přečetla jsem desky a chytla okovy. Pro jistotu jsem si odblokovala zbraň. Amullan celou cestu na oddělení dvacet mlčel a držel krok. Amullani se moc neodlišují od lidí, jenom mají dlouhé nosy a šilhají. Dále vůbec nemluví a občas nahlas funí. Humusáci... Prošli jsme šestým oddělením (nad-upíři znovu pískali a lomcovali tyčemi, i když jsem byla naprosto oblečená... Asi si fakt myslí, že s nimi něco budu mít X-D.) a cestu zakončili v tichém dvacátém oddělení. Toto oddělení obývali pouze amullani, nebo kříženci bez potřeby dělat hluk. Cestu zpět jsem radši vzala přes třetí a osmé, kde byli zavřeni Elfové. Člověk je musí poutat, aby nemohli tancovat. Jinak vám při přechodu tímto oddělením hrozí smrt. Vždy jsem si říkala, proč zrovna my vězníme provinilé nadpřirozené bytosti. Potom mi došlo, že upíři, vlkodlaci a další verbeš je jen u nás. Na ostatních planetách galaxie jsou pouze a jen jedny a ty samé druhy. Neexistuje tam nadpřirozeno. Všichni jsou stejní a mají stejné schopnosti. To jenom my jsme exoti. Zazvonil mi mobil. Budík. Konec rachoty. Vydala jsem se do kanceláře. Temné chodby byly dnes extrémně tiché. Byly Vánoce a všichni slavili doma. Posadila jsem se na křeslo, zapnula automatický hlídací systém, nalila si kafe a pustila si telku. Jel Dr. House, tak jsem si mohla na chvíli oddechnout.

„Housi! Housi stůjte! Zakazuji vám to!" ozývalo se z televize, když zazvonil alarm. Rychle jsem vypnula televizi a poslouchala.

„Oddělení osmdesát, cela pět! Poškozené mříže! Poškozené mříže!" Vylétla jsem z kanceláře, v ruce glock a letěla jsem k oddělení osmdesát. Nabrala jsem tu největší rychlost. Když už jsem nemohla zrychlit, proměnila jsem se. V leoparda. Glock jsem ve vteřině měla za opaskem, pověšeným přes hruď a běžela jsem, jak nejryhleji jsem dokázala. Když ani leopard nestačil, vsadila jsem na nejrychlejší možnost. Gepard. Za chvíli jsem byla v oddělení osmdesát a ve skoku se proměnila. Vytáhla jsem glock a to už jsem měla zamířeného jednoho osamělého upíra uprostřed chodby. Ostatní mříže naštěstí nebyly porušené. Ostatní hlučeli, tak jsem vykřikla:

„Ticho! Vráááá!" Vysunula jsem drápy a ocas a řekla syčivým hlasem:

„Okamžitě zalez do cely šestnáct. Ta je volná. Jinak zemřeš..." Jen se zasmál, tak jsem to důrazně zopakovala. Vystřelila jsem. Hlava spadla z krku a bylo ticho. Zastrčila jsem glock a hlavu kopla do cely šestnáct. To samé s tělem a zastrčila jsem zámek. Radši jsem přidala ještě jeden a šla zkontrolovat, proč se dveře u cely otevřely. Někdo špatně zastrčil zámek. Stává se, ale nemělo by.

„Nemělo by!!!" vykřikla jsem zlostně a začala rychle přecházet po chodbě sem a tam. Vězni na mě udiveně hleděli.

„Pokud se ještě někdy, někdo pokusí opustit celu, zabiju ho!!!" vykřikla jsem a pohledem se vrátila k odvážlivci, který si myslel, že uteče.

„A pokud ne já, tak tady máme dvacetičlenné zálohy a u všech východů zabezpečovací systémy. Nikdo se odsud nedostane!!!" Kopla jsem do zdi. Chudinka... udělala se na ní obrovská prasklina.

„Takže tobě!" ukázala jsem prstem na již spojené tělo s hlavou.

„Připíšu dvě stě Zemských let ve vězení a veřejně prospěšné práce!" Ležák (stále ležel a svíjel se v bolestech) zaskučel a rozbrečel se. Zkontrolovala jsem všechny zámky na oddělení osmdesát a potom se vrátila do kanceláře. Zapsala jsem trest do složky Samsona Hudgliffa. Obyčejný upír, který tu měl být už pouze osm dní. Chudák... Tak si to pos*at. Po dvaceti letech trestu... Pravda, možná jsem to trochu přehnala, tak jsem mu sto Zemských let škrtla. Možná, že ho to potěší a ještě mě bude mít rád. Dr. House už skončil a jela Futurama. No nic, sice jsem nebyla nadšená, ale co jiného dělat, že? Spát se mi ještě nechtělo a službu má Zufi. Ten sice spí ve své kanceláři, ale mám spuštěný alarm. Znovu jsem se vyvalila na křeslo, čapla hrnek kafe a sledovala počínání barevných panáčků. Kolem půlnoci jsem si dala konzervu a mlíko a byla spokojená. Noční služby byly vždycky fajn. Člověka nikdo neotravuje, je tma, ticho. Mám ráda tmu. Věci vypadají ve tmě jinak. Tak... krásněji, elegantněji. Tedy z mého pohledu. Ostatní se jich spíše bojí. Představují si, jak komoda v rohu je skrčená obluda a jak se pod židlí schovává zombie, co vám chce ukousnout nohy. Pustila jsem si Edith Piaf, vypnula televizi a usrkávala prvotřídní bio mlíko.

„Si un jour la vie t'arrache ŕ moi. Si tu meurs que tu sois loin de moi!!!" zanotovala jsem si s Edith. Potom jsem usnula. V sedu na křesle...

Tak co? Z pohledu koho mám dále psát? Z pohledu Arnolda, Gizely, nebo někoho úplně jiného?

Díky,

Aliss

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování