OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje malé druhé Já - II

08.02.2012 (11:00) • Teginka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 477×

Bílé světlo i tma, všechno je všude a přece nikde. Doopravdy nevím, co jsou zač pocity, co mám, nebo co to se to vlastně děje… všechno je tak neurčité a ostré zároveň. Tak tohle je smrt? To není tak hrozné. Nikdy jsem neměla čas o ní vážně přemýšlet, nečekala jsem, že mě potká tak brzy, ale vlastně jsem se jí asi trošku bála… no ano, zbytečně. Je to docela příjemné. Nikde nic… všude všechno… Jak vám to mám jen vysvětlit?

Bílou zářivou tmou se míhaly obrazy z mého života. Moment, vážně z mého? Viděla jsem tváře, které pro mě byly úplně nové i staré známé, a tak nějak jsem měla pocit, že kdybych byla na zemi a živá, teď by byl ten čas, kdybych začala brečet a truchlit pro ty věci, co vidím. Co mi tolik říkají a přece nevím, odkud jsou, a pro ty, které jsem tolik milovala. Ale tady to takhle asi nefunguje. Mám v srdci… nebo v duši… nebo co ze mě vlastně zbylo, jen klid. Určitou kombinaci melancholie, citové účasti a flegmatismu. Zvláštní, že? Ne, není, tady to vypadá jako ta nejpřirozenější věc na světě. Jenže slova na to u nás nemáme…

Z obrazů vystoupili moji milí i ti, které vím, že znám a přece jako bych je nikdy neviděla. Jsou mojí součástí, to, že je nepoznám, nevadí. Moje podstata je má v sobě. Vedou mě dál skrz obrazy, až se zastavíme u desítek či stovek mlhavých záclon visících za sebou. Je na nich vepsán celý můj život. Dobré i zlé. Vidím samu sebe. Vidím, co dělám, a taky sleduji, co provádí moje malé druhé já. Zároveň sleduji tisíce obrazů. Jak jsem rozbila panenku, jak jsem brečela v postýlce, jak jsem si hrála na pískovišti, jak jsem uhodila kamaráda z první třídy, jak jsem dostala první jedničku, hádala se s rodiči, kupovala nové šaty, políbila svého kluka, objímala maminku, řezala si žíly, brala drogy… všechno. A taky jsem cítila všechno, co jsem tehdy cítila. A cítila jsem taky to, co cítili ti všichni ostatní. A odpouštěla jsem a milovala… a snažila se pochopit to moje malé druhé Já, které mi přece tolik ubližovalo. Je tady se mnou? Já nevím… asi ano. Možná jsem to já? Vzpomenu si, jaký je strach, ale necítím ho. Tady on není. Nebojím se. Jak bych taky mohla? Vždyť jsem tady se všemi svými milovanými a oni mě přece vedou do nebe… Nebo ne?

„Nemusíš tam jít.“

„Že ne?“ ptám se překvapeně.

„Můžeš se vrátit zpátky. Tvůj čas ještě nenadešel, ale jestli tu chceš zůstat, nikdo ti bránit nebude.“

„To do nebe smí i hříšníci? Já jsem velmi hříšná.“

„Tohle přece není nebe. Ale můžeš tomu tak říkat, jestli chceš. Kdo definoval ráj?“

„Ráj… to je přece tak hezké. Já se nechci vrátit. Nebylo mi tam dobře.“

„Vážně? Co ti chybělo, malá? Před problémy se utíkat nemá, ale za to tě nikdo nepotrestá, jen ty sama můžeš. A ty to taky uděláš. Jako každý. Vrátíš se teď anebo potom? Vyber si. Máš tu možnost. Někdo nemá.“

„Co je tedy za výběr- teď anebo potom. Stejně tam musím? To bude ale jiný život, ne? Úplně jiný.“

„Bude a nebude. Sama si vybereš. A vybírej dobře.“

„Kdo vlastně jsi? Anděl?“

„Jsem ty a jsem oni. Jsem Každý a Nikdo. Znáš mě. Možná jsem Anděl. Sebe se ptej.“

„Dobrá. Pověz mi, Anděli, co mě dole čeká?“

„Spousta bolesti a problémů, taky spousta nového. Spousta lásky. Mnoho toho už víš a ještě mnohé se dozvíš. Spousta věcí je na cestě k tobě. Spousta. Máš na to sílu. To jistě máš. Někoho bych zpátky neposílal, tebe ano. Ty jsi jiná. Jsi jiná, moje malá.“

„A co ona? Vrátí se?“

„Proč by se vracela? Ona je ty a ty jsi ona. Je s tebou pořád. Miluj ji, jen tak ji zkrotíš. Není to zlá bytost, je to bolest, trauma a stres. Vyléč ji, dušičko, vyléč ji a vyléčíš sebe. Věřím ti. Věřím vám oběma. Nenech se však uchlácholit. Lehké to nebude.“

„Takže mám jít zpátky? Myslíš?“

„Já nemyslím, to ty. Je to dobré rozhodnutí. Vrátit se sem můžeš vždycky. Sbohem, malá. Sbohem, dítě.“

Smrt je mnohem snazší než z mrtvých vstání. Moje nebe zmizelo jako pára nad hrncem, ale mně to připadalo jako věčnost. Ta bolest! Bolelo mě celé tělo. Ten nával emocí byl málem nezvladatelný. Sotva jsem měla sílu udržet oči, a přesto se mi z nich valily slzy proudem. Silný pach dezinfekce mi zaplnil nos a mně se chtělo zvracet. Hlava mi třeštila. Bylo to jako obří kocovina. Kolem mě pípaly přístroje a ten zvuk mě jako kladívka tloukl do spánků a nedal pokoje. Co jsem to provedla?! Proč, já kráva, jsem se vracela. Co z toho mám? Dobrý pocit? To sotva!

„Pane doktore, myslím, že se probírá. Honem! Zavolejte sem doktora Larryho. Je to naléhavé!“

„Sestřičko, uklidněte se. Jsem přímo tady.“ Ten hlas. Pocit, co ve mně vyvolal, mi připadal jako poslední střípek mého nebe. Možná, že Anděl mě sem přišel vzít zpátky. Pochopil, že nezvládnu. Nezvládnu to tady…

„Jsem moc rád, že jsi to přečkala, holčičko. Všichni jsme se moc báli. Ne, neotvírej oči. Jistě tě to moc namáhá. Na chodbě čeká tvoje maminka. Mám ji k tobě zavolat?“ Neznatelně jsem škubla hlavou.

„Tak tedy ne, počkáme, až ti bude lépe. Při tvém stavu nedokážu odhadnout bolestivost. Je to zlé?“ Stáhla jsem obličej v křeči.

„Ano, ano… to mě moc mrzí. Hned se o to postarám. Teď ti dám něco proti tomu utrpení, souhlasíš? Ták, velmi dobře, jen malé píchnutí, ani to neucítíš. Za pár minut se ti uleví. Až ti bude lépe, rád bych si s tebou ještě promluvil, to jistě chápeš. Je tu mnoho nevysvětleného, ano velmi mnoho. Ale věř mi, já hodně chápu. Jsi u mě v dobrých rukou.“ Chladnou dlaní mě pohladil po horkém čele a beze slova opustil místnost.

Léky brzy začaly působit, bolest těla odešla, ale ta horší bolest, bolest duše, ta byla cítit mnohem víc. Neobtěžovala jsem se otevírat oči a rozhlížet se kolem. Jeden pohled mi stačil. Začala jsem nahlas brečet, až jsem se zajíkala. Chladné prsty mi uchopily dlaň a dělaly na ní uklidňující kroužky. Doktor byl celou dobu tady? To je podivné.

„Jen se vyplač. To ti uleví. Neboj se, neboj. Jsem tady. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Já ti pomůžu. Společně se s ní vypořádáme. Zvládneme to. Slibuji.“

Nechápala jsem to. Nechápala jsem vůbec nic. Jak může vědět? Celá jsem se klepala, ale jeho slova a jeho hlas mě, bůh ví proč, uklidňovaly. Věřila jsem mu.

Pomalu jsem otevřela oči. Překvapeně jsem zamrkala. Tohle určitě byl můj Anděl. Tak mladý a krásný! Tak majestátný. Jeho zlaté oči na mě hleděly s pochopením a já věděla, že se na něho můžu spolehnout. Bude to můj strážný anděl tady na zemi.

Autor: Teginka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malé druhé Já - II: