OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje malé druhé Já - III

08.02.2012 (20:00) • Teginka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 432×

Doktor Larry mě navštěvoval překvapivě často a mně se doopravdy dělalo lépe. Měla jsem málem pocit, že je Valerie pryč. Jako kdyby se bála. Nevím.

Maminka se se mnou snažila mluvit, snažila se mě pochopit a být tu pro mě, ale upřímně… myslím, že nepochopila, asi nemohla. Nezlobím se na ni. Často jsem ji přistihla, jak si mě s bolestí ve tváři prohlíží. Viděla jsem její strach. Kdo by se nebál… taky bych se moc necítila mít za dceru… no, mě.

„Doktore Larry?“

„Říkal jsem ti, abys mi říkala Nathan.“

„Omlouvám se, Nathane. Chtěla jsem se zeptat… víte… no, vy toho víte hodně, že? A taky o mně. No… a tak… budu chodit k psychiatrovi? Brát prášky? To, co mám, je tedy schizofrenie… nebo nějaká porucha? Je to porucha… co si budu nalhávat. Ale já chci bojovat, víte?“

„Jistěže budeš bojovat. Jsi silná dívka, Emily.  A ano, obávám se, že tvůj problém doopravdy můžeme považovat za poruchu, respektive duševní nemoc, dobře hádáš schizofrenii. Ale nemyslím si… nemyslím si, že brát na to léky je právě teď pro tebe to nejlepší. Zajistím ti vlastní léčbu. Jsi velmi speciální pacient, Emily. Velmi důležitý. Někdy ti o tom povím… trochu se bojím, že to bude muset být spíše dříve než později, ale teď se mě neptej. Není vhodný čas.“

„Ale…“

„Žádné ale,“ utnul mě mírně, ale bezkompromisně. Nechápala jsem, o co mu jde a jak se to něco dozvěděl. Kdyby to bylo něco důležitého o mně, věděla bych to přece sama, ne? Chtělo se mi odmlouvat, ale nedovolila jsem si to. Ne k Larrymu…

On je hrozně zvláštní, pořád tak klidný na duši a studený po těle. Navíc to, jak vypadá, je samo o sobě divné. Taky mám pocit, jako by jeho oči byly každým dnem tmavší a tmavší. Je to zkrátka divný člověk.

-Taky si myslím… hrozně divný. Helemese, kdo se nám to probral k životu. Ne, nelekla jsem se jí. To bylo přece úplně jasné, že se časem objeví. Navíc… zatím jen mluvila. Nic nedělala. Kdyby ano, doktor by si toho všiml, řekl by mi to. Není nebezpečná… jak řekl anděl, jen nemocná dušička. Nebojím se, ale komunikovat s ní v hlavě nehodlám, i když předpokládám, že ona moje myšlenky stejně slyší… nevím.

-Tak ty se mnou nemluvíš? No to je pěkné… Moc hezky se to ke mně chováš, potvoro malá. Co jsem provedla, mhm? Ne, nic jí neřeknu. Nenechám se do toho vztáhnout, ať si klidně i provokuje.

-Nemyslíš snad ten malý incident na plese? Ale no tak! Přece jsme se dobře bavily! No ne? Jen jsem si chtěla trochu užívat života, tak promiň, že nejsem taková puťka jako ty. Přece jsem nás nezabila, to bych si nedovolila. Já jsem tady ráda, neublížím nám… ne moc.

Takže ona se co… omlouvá? Je vážně divná. Prý „já jsem nás nezabila“! Kráva.

-Nezkoušej dělat uraženou, princezničko! To na mě neplatí. Nebudu to na tebe dlouho zkoušet po dobrém, holka, radši si rychle rozvaž jazyk, jinak tady v nemocnici bude velké tóčo!

Zatvrzele jsem koukala do stropu a snažila se nejlépe vůbec nemyslet. Chvíli něco mrzutě mumlala, ale nakonec ztichla. No konečně! Hned potom přišel zase doktor Larry.

„Dobrý den, Emily. Něco nového? Jak se cítíš?“

„Dobrý den, doktore Larry…“

„Kolikrát ti budu muset připomínat, že se jmenuji Nathan? No, víš co? Říkej mi, jak chceš,“ rozhodil rezignovaně rukama.

„Doktore, ona je tady.“ Okamžitě zbystřil, sedl si na postel a zkrabatil čelo.

„Ano? A co se děje? Říká něco? K něčemu tě ponouká? Všimla sis něčeho neobvyklého?“

„To víte, že mluvila. Ona docela ráda mluví, ale zlobí se. Zlobí, protože já nemluvím s ní. Chvíli vyhrožovala a pak ztichla. Bylo to tak dobře?“

„Ano, ano, velmi dobře. Udělala jsi, myslím, tu nejlepší věc, co jsi teď mohla. Nebylo by dobré s ní moc mluvit nebo vyjednávat, dokud to spolu neprobereme. Zareagovala jsi rozumně.“

„To jsem ráda. Doktore, jsem unavená. Asi budu chvilku spát…“

„Jistě, nebudu tě rušit.“  Sotva odešel, začaly se mi klížit oči a spokojeně jsem usnula. Nebylo čeho se bát, můj doktor je blízko… Je to dobré… dobré.

Probudil mě divný pocit. Byla zase tady, určitě. Cítím ji. Otevřela jsem oči a zaječela. Na okně byl krví namalován obrázek, bylo to srdce a v něm Em + V = BFF. Vyskočil mi na čele pot. Pro jistotu jsem si protřela oči a zamrkala. Ne, nezdá se mi to.

Dovnitř vpadl doktor Larry.

„Emily! Co se děje?! Proboha! Proč jsi od krve? Stalo se ti něco?“ v šoku jsem si prohlédla ruce. No jistě. Malovala naší krví… jak jinak. Doktor na nic nečekal, vytáhl z kapsy obvaz a zavával mi zápěstí. Nebylo to nic hrozného. Nic co by mě mohlo doopravdy ohrozit. Jen mi chtěla nahnat strach a to se jí taky povedlo.

„To udělala ona,“ zašeptala jsem a ukázala na okno. Doktor se otočil a zůstal chvíli s otevřenou pusou stát.

„Proč?“

„Dává tím jasně najevo svoje stanovisko… vážně ji hodně urazilo, že s ní nemluvím. Dává mi to sežrat.“

„Nesmíš se nechat zlomit. Jedině silnou vůlí ji můžeš korigovat.“

„Já nevím… možná to není dobrý nápad. Neměla bych ji dál provokovat. Je nevypočitatelná, nikdy si nemůžeme být jistí, čeho je schopná.“

„Neboj, budu u tebe…“

Vydržel u mě přes hodinu, ale pak ho zavolali na sál.

„Zvládneš to tady?“

„Snad… vypadá klidně.“ Ano, vypadala, ale moc dlouho jí to nevydrželo.

-Tak co? Jak ses rozhodla? Vážně ti radím, chovej se mile. Nechceš přece, aby někomu bylo ublíženo, že ne?

Jsem silná! Jsem silná a nenechám se zviklat. Nepromluvím s ní ani slovo!

-Ty se nepoučíš, viď, malá? Nebo jak ti všichni ti tvoji andělé říkají. Ale já jsem tě varovala… Nechtěla jsem, aby to došlo až sem, ale ty musíš pochopit, že mě prostě nemůžeš ignorovat. To tedy ne!

Rozhodila mě. Zněla tak odhodlaně. Už se ani nesnaží ukrýt své špatné úmysly, klidně mě připravuje na nejhorší. Co chce, proboha, udělat?

Rychle jsem zazvonila na sestru.

„Co se děje, slečno? Bolí vás něco?“ Vyskočila jsem na posteli na všechny čtyři.

„Rychle! Zavolejte doktora Larryho! Prosím!“

„Ale slečno… doktor zrovna operuje. Nemůžu ho jen tak vyrušit. Nezlobte se.“ Jako blesk z čistého nebe jsem chňapla pod polštář a vytáhla dlouhý skalpel. Ne! Ne! Tohle ne! Jak se tam dostal! V duchu jsem křičela a snažila se ho pustit, ale bylo pozdě… Neuvěřitelně rychle jsem se vymrštila, skočila po sestřičce a sekla… skalpel prošel tkání, ani jsem se nenamáhala.

Nestačila ani vykřiknout. Sesula se na kolena a v šoku se dívala na velkou rudou zvětšující se skvrnu na jejím bílém oblečku.

„Proč?“ zašeptala jen. Z očí jí tekly slzy. Chtěla jsem ji tolik zachránit. V duchu jsem brečela pro její zmařený život a prosila Boha, aby ji vzal do nebe, aby jí taky našel hodného anděla… aby mi odpustila. Já ale teď nevládla… Ne.

„Neberte si to osobně,“ zašeptala Valerie a fascinovaně hleděla na krev vytékající pomalu na podlahu. Moment… to já jsem hleděla. Já. Jediné, co jsem však teď zmohla, byla velká slaná slza, která nám pomalu stékala po tváři. Víc ani ťuk.

Valerie se sklonila a velmi pomalu a opatrně, skoro jako by to byl chirurgický zákrok, začala té sotva dýchající dívce přeřezávat žíly na zápěstí. Byla jako náměsíčná, jako v transu. Necítila jsem z ní zlobu. Snad jsem necítila nic.

Seděly jsme tam, v kaluži krve nad mrtvou sestřičkou, v ruce skalpel… Co říct? Snad jen… Bože, odpusť nám, prosím!

Autor: Teginka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malé druhé Já - III: