Moje malé druhé Já - IV • OurStories.cz ~ naše povídky

Emily se zdá na dně, ale po tom co vyslechne rozhovor mezi doktorem Larrym a její maminkou, jako by se probořila ještě níž. Kde je její původ? Kdo vlastně je?

10.02.2012 (20:00) • Teginka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 463×

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupil doktor, musel to být on – moje sestřička je mrtvá a maminka chodí jindy. Nemusela jsem zvedat hlavu, abych poznala, že v šoku stojí ve dveřích neschopný slova. Rukama jsem si svírala kolena a kolébala se ze strany na stranu. Čekala jsem. Čekala jsem, až se vzpamatuje a začne křičet. Zavolá ochranku, policii a já nevím koho. Místo toho mě ale zvedly jeho paže, jako bych byla peříčko a pomalu mě nesl do koupelny.

„Umyj se. Takhle nemůžeš vypadat. Já se o to postarám,“ řekl absolutně klidně a zavřel za sebou dveře. Pomalu jsem se dopotácela k umyvadlu a podívala se na sebe úplně poprvé do zrcadla. Kam jsem se poděla? Vlasy zplihlé, oči opuchlé, namodralé a celé podlité krví, na krku rudé skvrny a celá… celá jsem vlastně byla rudá.

Znechuceně jsem ze sebe strhala neforemné nemocniční šaty a šla do sprchy. Na poličce byl můj oblíbený šampón a sprchový gel, který mi tu asi maminka nechala. Pustila jsem si horkou vodu. Musela jsem ze sebe smýt všechnu tu ohavnou věc. Snad jsem ze sebe chtěla dostat vinu. Drhla jsem si zakrvavené ruce a voda hučela a já do toho brečela a vzlykala… a brečela a vzlykala.

Nevím, jak dlouho jsem se myla, ale mohla jsem tam být klidně hodinu. Však to pořád není dost, ale trochu jsem se uklidnila a pocit aspoň čistoty těla, když ne duše, mi bude muset stačit.

Vyfoukala jsem si vlasy, upravila se a vydala se v županu ustrašeně zpátky do pokoje. Po sestře a krvi nebyly ani stopy. Na posteli leželo čisté oblečení, ne z nemocnice, moje. Rychle jsem se oblékla a čekala… Po chvilce se z chodby začaly ozývat hlasy:

„… Do něčeho takového mě přece nemůžete nutit! Je to moje dcera! Moje. Ne, někoho jiného.“

„Ale jistě, jistě že je to vaše dcera, paní Bright, ale musíte přece vidět, že… že tohle není lehká věc. Je velmi nemocná. Měla by se dozvědět pravdu. Možná, že se nemoc vyskytuje v rodině, to by mohlo o hodně urychlit výběr vhodné léčby, navíc by se našla. Její duše by se našla.“

„Ale to nejde! Já nevím, kdo jsou její rodiče, a nechci to vědět. Co když mi ji odvedou?“

„To sama víte, že není možné. Je legálně vaše.“

„A třeba jsou bohatí! Třeba mají právníky…“

„Uklidněte se. Uvažujte trochu logicky. Rodiny, které dávají děti k adopci, obvykle nebývají dobře zajištěné. To, že by vám ji vzali, nehrozí, to slibuji. Řekněte jí to.“

„Ne. Budiž, pokusím se je najít, ale ona to nemusí vědět. Copak vy, jako doktor, neberete v potaz, jak by ji to rozhodilo? Sám pořád několik dní opakujete, jak je zranitelná, nevyrovnaná…“

„Dobrá tedy, necháme tomu ještě trochu času, uvidíme, jak se bude Emilyin stav vyvíjet. Počkejte ještě chvíli, než za ní půjdete. Potřebuji s ní chvíli mluvit o samotě.“

Rychle jsem si sedla na postel a začala melancholicky koukat z okna. Chtělo se mi plakat. Měla jsem pocit, že se mi hroutí celý svět.

Vydrž to, Em. To bude dobré, sestřičko. My to spolu zvládneme.

Vážně jsem nevěděla, co jí mám na to říct. Co si to vůbec dovoluje na mě teď mluvit! Po tom všem, co dneska udělala! Jak ráda bych ji za to teď seřvala. Vykřičela ji ze své hlavy… nešlo to. Všechen vztek byl založen do spodního šuplíku. Najednou jsem jí byla vděčná za ta slova, byla jsem ráda, že nejsem úplně sama… sama v tomhle bláznivém světě, kde není už vůbec nic tam, kde má být.

Slzy mi tekly jedna za druhou a já se cítila tak ztraceně, bezmocně. Za všechno může ona… a co když, ne? Co když je to moje chyba? Co když je to osud? Co jen můžu dělat?

Doktor ke mně přišel a sedl si na postel.

„Neplakej, Emily, všechno se vyřeší. Postaral jsem se o to, nikdo se to nedozví.“ No ano, nikdo se to nedozví, ale vždyť to je jen špička ledovce!

„Chceš o tom mluvit? Ne? To je v pořádku, chápu tě. Muselo to být hrozné, dělat něco, co dělat nechceš, ale to jsi nebyla ty, Emily. Ty jsi ji nezabila, to ona. Nesmíš si to vyčítat, musíš si to odpustit. Nemohla jsi nic dělat.“

„Ale jen proto já přece teď nebrečím,“ vzlykla jsem.

„A proč tedy?“ zeptal se udiveně.

„Prostě to na mě zase spadlo, chápete?! Navíc… navíc jsem se právě doslechla, že jsem… jsem adoptovaná! A všechno je v háji! Nikdy se z toho nedostanu! Měli byste mě zavřít. Měli byste mě zavřít teď hned! Jsem nebezpečná každému, kdo se ke mně přiblíží! Jak víte, že zrovna teď nemám kudlu v ruce? Co? “ přestala jsem křičet a začala opět plakat, „A teď se navíc dozvím… že nejsem jejich!“ Doktor vypadal zahanbeně, asi se styděl, že byl tak neopatrný a nechal mě poslouchat jejich rozhovor.

„Emily… hrozně mě mrzí, že ses to dozvěděla takhle. Je to samozřejmě moje chyba. Vážně nevím, jak se ti mám omluvit.“

„To je v pořádku, aspoň jsem se to dozvěděla. Ona by mi to možná nikdy neřekla a mě… mě to mělo napadnout. Jsem přece jediná zrzka v rodině, ne?“ ušklíbla jsem se a otřela si alespoň část slz.

„Stejně je mi to hrozně trapné. Nevím, co teď řeknu tvé matce.“

„Neříkejte jí nic. Já to vydržím. Nechci ublížit ještě jí, rozhodilo by ji vidět mě takhle a kvůli tomu.“

„Děkuji ti za to,“ oddychl si ustaraně.

„Ale pane doktore, je tu něco, co bych od vás potřebovala.“

„Povídej, řekni si cokoli.“

„Chtěla bych je najít – své rodiče. Chci je poznat.“ Doktor se zatvářil překvapeně.

„Emily… vždyť tvoje maminka říkala, že je najde sama.“

„Ale moc jí to nevěříte, že ne?“ Neodpověděl.

„Beru to tedy jako souhlas, doktore,“ prohlásila jsem odhodlaně, „musím zjistit, co za tímhle vším stojí.“

Autor: Teginka, v rubrice: Povídky » Na pokračování