OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 15. kapitola

19.09.2020 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 759×

Seděla jsem zrovna na své oblíbené lavičce u pláže, kam jsem se usadila hned první den po svém příjezdu. Od té doby jsem to tu pravidelně okupovala. Jenom jsem tam prostě seděla, užívala si naplno zdejšího středomořského klima a vnitřně jsem se tetelila pošetilým štěstím kvůli Matteovi, který mi dnes ráno napřímo vyjádřil svoje sympatie. Byla jsem z toho doslova u vytržení, že tu jsem si pobrukovala písničku, tam jsem si poskočila a támhle jsem se culila na tolik, že jsem si málem vyhodila čelist z pantu. Matteo si po snídani prosadil, že mě doveze až k hotelu a čistě náhodou ho po cestě napadlo, že bychom spolu dneska ještě mohli něco podniknout, když máme oba dva volný sobotní odpoledne. Jelikož bych jinak neměla co na práci a protože jsem tu i po týdnu v podstatě nikoho, kromě Mattea a Enza, neznala, tak jsem na ten jeho návrh bez nějakého většího zaváhání přistoupila. A hlavně protože jsem s ním jednoduše chtěla strávit ještě nějaký čas, dokud mi zde nevyprší a já se vrátím zpátky domů… Za Williamem, kterého jsem včerejší páteční večer naprosto zazdila a nekontaktovala jsem ho, což zajisté nezůstane opomenuto, až se zase spojíme. 

Vtom mi pípla textovka v kabelce, až jsem se jí v tom rozjímavém rozpoložení trochu vyděsila. Jistěže moje první myšlenka patřila Williamovi, protože mi vlastně bylo trochu divné, když se mi od včerejška už neozval. Možná si našel taky nějaký zábavný program s přáteli, kteří byli vždy připraveni zasáhnout a zachránit ho od nudy.

Zijes jeste vubec, Emo? Vcera ses kamsi vytratila a uz ses zpatky do klubu nevratila, tak jsem se trochu bal, jestli se ti neco nestalo. Jsem se teprve az ted probral z mensiho koma, takze mi to promin, ale vzhledem k tomu, ze ses sama neobtezovala se mi ozvat, tak ti chci jenom sdelit, ze mi dluzis 15 euro. Musela jsem se nad tím jeho svérázným sdělením usmát, kdy mi dal najevo svou nefalšovanou starost o mě, ale zároveň byl dotčený kvůli mému nedostatku komunikace. Kvůli Matteovi jsem absolutně opomenula jak Willa, tak i Enza.

Hezky pokus, Enzo, ale vcera sla veskera utrata na naseho sefa. Nicmene se ti omlouvam, ze jsem ti nedala vedet, co se mnou je, protoze se mi pak pozde vecer jaksi udelalo nedobre a potrebovala jsem se rychle odebrat na sve hotelove loze. Byl to docela narocny vecer. Naťukala jsem zprávu nazpět, abych alespoň teď nějak napravila to své včerejší menší pochybení.

Tak tys odpadla jeste driv nez ja! :D Slusny vykon, Emo. Byla to ale nahodou dobra party. A co mas dneska v planu? Nepodnikneme neco spolu, abys nesedela sama v koute na hotelu a nenudila se? Myslel na moje dobro i poté, co jsem se k němu zrovna dvakrát nezachovala hezky, což od něj bylo vskutku velkorysé. Sice jsme se během naší konverzace většinou jen špičkovali, ale i tak jsem ho začínala mít čím dál raději a věděla jsem, že Enzo bude rozhodně přesně moje krevní skupina.

Dik moc, ze se takhle pekne staras o muj sobotni program, ale ja uz neco mam. Ale zitra bych mohla, jestli ty uz nemas jiny plany. S vděkem jsem ho odmítla, ale nebyla jsem pro jistotu nijak konkrétní, protože kdybych mu napsala, že jsem domluvená už na odpoledne s Mattem, tak z toho bude mít další Vánoce.

Jasne, nekdo se te prece musi ujmout, kdyz jsi tu uplny cizak. Ale evidentne me dneska uz kdosi predbehl. Mam se ptat, kdo to asi byl? Radeji ne, ze jo… Docvaklo mu velmi snadno, o koho se zřejmě jedná.

Ten soucit si strc vis kam, ja jsem v tomhle meste uz skoro jako doma nahodou… Presne, neptej se a nezavid, ze svou vyjimecnou spolecnost dneska venuju nekomu jinemu nez tobe. Utřela jsem ho v další odpovědi a sama jsem se nad svou důvtipností křenila jako blbka. Takové přihlouplé vtipy jsem si tady dovolila dělat zatím jen před Enzem, protože jsme se za ten týden docela dobře poznali. Jak jsme spolu seděli v práci, hodně jsme si u toho povídali a dozvěděli se tak jeden o druhém spoustu věcí.

Rozhodne mu zavidim, ze zas bude svedkem nejakych tvych trapasu. A ja byl zatím jen u jednoho. Postěžoval si, že měl málo možností k tomu se mi posmívat v přímém přenosu. Prevít jeden…

Strasna skoda, Enzo, fakt. No nic, dej mi pak teda vedet jak zitra, jo? Připomněla jsem mu, aby se mi ozval, protože mi to vůbec neznělo špatně ještě zítra něco podniknout s ním, abych tu ty volné víkendy jen sama neproležela na lehátku u moře. Dobře, to taky není úplně marný nápad, ale já mám raději akčnější plány.

Jasne, ozvu se. Zatim, Emo. A pozdravuj sefa. Potvrdil mi, včetně okázalé provokace, a tím naše textová konverzace skončila. Usoudila jsem, že bych mohla zavolat Willovi, když už jsem měla ten mobil v ruce a že bych možná rovnou mohla zvolit videohovor, ať si spolu s Willem můžeme promluvit o něco plnohodnotněji než obvykle. Podívala jsem se, jestli je na Whatsappu online, a když k mému štěstí, i smůle, byl, zmáčkla jsem tlačítko pro videohovor. Byla jsem z toho poněkud nervózní, ale přesto jsem se to na sobě snažila nedat znát, abych pak nepůsobila ještě víc provinile, než už jsem se poměrně silně cítila, a to hned pochopitelně z několika důvodů.

„Ahoj, Emo,“ pozdravil mě takovým nicneříkajícím tónem hlasu, ale docela mile se na mě zlehka usmíval.

„Ahoj, lásko. Hmmm… tak jak se máš? Co včerejší večer, někde jsi byl?“ Během krátké pauzy vyplněné mým mručením jsem usoudila, že bude lepší, když svůj další telefonát nezačnu zrovna omluvou. Že ji zkusím taktně přejít a uvidíme, jestli mi to projde, nebo ne.

„Myslíš ten včerejší večer, kdy jsi zapomněla na to, že existuju?“ rýpnul si do mě zcela nepokrytě, což jsem si zajisté zasloužila, a tak jsem na něj omluvně zadívala. Skousla jsem si spodní ret, jak se mi chtělo protestovat, ale i to jsem prozíravě zavrhla a raději jsem jen mlčela, čehož on ihned pohotově využil: „Včera mě kluci vytáhli ven do hospody, abych nečekal, jestli se mi ozveš nebo ne, takže to byl nakonec náhodou fajn večer a jsem rád, že jsem s nima šel... No a dneska se tu ráno zničehonic objevila tvoje sestra. Asi zapomněla, že tu nebudeš, ale je tu jen na víkend,“ podal mi docela obsáhlé hlášení a tvářil se u toho celkem spokojeně, ačkoliv jsem si nemohla pomoct a viděla jsem v tom jistý náznak potlačované jízlivosti.

„Cože? Valeria přijela? Proč?“ divila jsem konsternovaně, protože Valerie běžně na návštěvy nejezdila. Pokud nic nepotřebovala, nebo se něco nedělo v jejím soukromém ráji.

„Říkala něco o tom, že potřebuje změnit prostředí na chvíli,“ parafrázoval její slova, čímž potvrdil mou teorii o tom, že měli s Maxem asi nějaké problémy a ona před nimi utíkala z Brightonu do Londýna, což takhle čas od času dělávala. S mou mladší ségrou jsme byly trochu jako voda a oheň, jin a jang. Nikdy jsem si moc nerozuměly a neměly jsme toho kromě krve moc společného. Často jsme jedna druhou deptaly tím, že jsme si navzájem říkaly, že jsme adoptované podle toho, které se to zrovna hodilo dřív. Dalším problémem bylo to, že si moje sestra na Willa myslela taky a jednu dobu mi ho chtěla dokonce přebrat, než ji Will dal taktně najevo, že jeho romantický zájem patří především mně. To ve mně teď probouzelo docela nepříjemné pocity, když se tam Valerie zničehonic objevila a já jsem úplně mimo dosah. 

„Jestli chceš, tak já ti ji klidně předám. My si můžeme popovídat klidně někdy jindy, třeba zas za týden nebo… až si na mě prostě vzpomeneš,“ pronesl nemálo jedovatě, ale na tváři si pořád ponechával takový povznesený úsměšek, který ten jeho pasivně agresivní postoj ještě o něco umocňoval.

„Mně je jasný, Wille, že se na mě zlobíš. Asi ta komunikace mezi náma neprobíhá podle tvých představ a mě to fakt mrzí, ale… je to tu prostě o něco víc hektické, než s čím jsem počítala,“ vyjádřila jsem mu svou lítost nad nynějším stavem našeho vztahu a ve tváři jsem byla naprosto vážná, abych lehkovážně nezesměšňovala jeho zklamání a dotčení, které dával najevo opravdu skoupě, ale já jsem to na něj po těch letech samozřejmě snadno poznala.

„To jste snad pracovali i v páteční večer?“ smetl naprosto nekompromisně můj pokus o rozumné vysvětlení mého nedostatku kontaktu, kterým při mé nepřítomnosti nejspíš trpěl. Nepochybně ne v tom smyslu, že by se o sebe nedokázal sám postarat, Will byl v tomhle směru zcela soběstačný a věděla jsem jistě, že sám za sebe domácnost s přehledem zvládne, ale prostě jsem mu v ní chyběla já. A protože já s ním tyhle pocity sdílela jen, když jsem nad ním přemýšlela, což bylo nepoměrně málo oproti přemítání nad Mattem, tak mě tolik to naše odloučení netížilo. Jako že jo, spát sama v posteli a být na pokoji úplně sama bylo v mnoha ohledech zvláštní, ale já to brala co možná nejpozitivněji.

„To jsme samozřejmě nepracovali, ale sešli jsme se jako kolektiv mimo prostředí firmy, abychom zapracovali na vzájemných vztazích. Obzvlášť když má firma nového šéfa, to byla pochopitelně jeho iniciativa, aby trochu poznal své zaměstnance,“ nenechávala jsem se vyvést z rovnováhy, aby tak co nejsnadněji vydedukoval, že to nebyla úplně moje dobrovolná volba, když jsem včerejší večer nebyla k dispozici.

„Ale ty sis to nemohla nechat ujít, i když budeš součástí kolektivu něco málo přes měsíc, že?“ zesměšnil moje tendence být alespoň na chvíli součástí jejich týmu, do kterého jsem se sice momentálně stále jen začleňovala, byť jen na těch šest týdnů, které jsem tu měla strávit.

„Přesně tak. Nechtěla jsem sedět na hotelu a koukat na televizi, když jsem mohla jít poznávat nové lidi. Tady je život úplně jiný než u nás v Anglii a trávit večer v ústraní společnosti je naprosto nepochopitelný úlet, který si můžou dovolit maximálně tak asociálové,“ přibližovala jsem mu zdejší mentalitu, kterou velmi dobře znal, jak ode mě, tak od jeho budoucí tchyně, ale přesto ji teď v mém podání odsuzoval, když mu to hrálo do karet. „Mně to upřímně mrzí, Wille, že nemám tolik času, ale prostě jsme teď každý v trochu jiném světě, tak to musíme každý zvlášť nějak vydržet, než se pak zas všechno vrátí do starých kolejí… Nebo jestli s tím máš takový problém, tak prostě sedni na letadlo a o víkendu přileť za mnou. Já ti tady všechno ukážu. Můžu teda teď takhle, ale to nebude ono.“ Po úpěnlivém konejšení jeho rozčarování jsem na něj vyrukovala s mým řešením, na něhož jsem ho navnadila tak, že jsem mobilem udělala krátký panoramatický vhled na tu všeobklopující krásu, která mě naprosto omračovala den co den.

„Máš pravdu, není to ono. To si to můžu rovnou projít na google mapách a nikam lítat nemusím,“ zabrblal mrzutě, načež jsem shledala, že ho provokovat tím božským výhledem na moře asi nebyl ten nejmoudřejší nápad.

„Nebuď už nabručený, zlato. Přiletíš sem za mnou, že jo? No a co vůbec tvůj šéf… Asi názor na tu tvou menší dovolenou ještě nezměnil, co?“ přeskočila jsem nenápadně na jiné téma, abych odvedla jeho pozornost od toho, že je na mě pořád rozzlobený.

„Ne, to bohužel nezměnil… Nejspíš to nedopadne, Emo,“ oznámil mi bez nějakého odpovídajícího tónu a čelo měl celé svraštělé, což měla být asi známka toho, že ode mě očekává nějaký výlev.

„Jasně, já jsem tě naštvala, tak jsi mi musel zkazit náladu taky, co,“ okomentovala jsem ironicky a s nepatrným ostnem trpkosti, ale stejně jsem se donutila k menšímu úsměvu, který sám o sobě zvedal hladinu endorfinu v těle, čímž jsem proaktivně bojovala proti tomu, z čehož jsem ho osočila ve svém tvrzení.

„Ptala ses, tak jsem ti odpověděl,“ shrnul stroze a tak podivně se ušklíbl, na což jsem si pouze rezignovaně povzdechla. Evidentně jsem si musela ten šálek, který jsem nechtěně naservírovala sama sobě, hořkého čaje vypít až do dna, když na tom tak neústupně trval. Proto jsem se na pár okamžiků ztratila v té okolní kráse, abych se několikrát nadechla toho neuvěřitelně osvěžujícího vzduchu, zaposlouchala se do harmonického šplouchání vln u břehu a nechala se osvěžovat tím příjemným větříkem, který již od rána vál od severovýchodu. Potřebovala jsem se zase uklidnit... 

„Mohli bychom se spolu přestat bavit tímhle způsobem, prosím? Jsem vážně ráda, že tě slyším a že tě vidím, ale ty jsi jenom uštěpačný a tváříš se u toho jak kyselý citron. Ještě jednou se ti omlouvám a navrhuju se v tom přestat dál vrtat, hm? Šlo by to?“ požádala jsem ho docela suverénně, protože jsem na sobě vnímala, že mi poněkud dochází trpělivost. Za jiných okolností bych z toho asi byla špatná, že jsem se ho takhle dotkla, ale kupodivu mě to teď spíš vytáčelo, když si hrál na uraženého. Ve skutečnosti to už bylo opravdu co říct, protože Will fakt nebyl vztahovačný, ale mě stejně tahle nafouknutá kauza velice popuzovala. Willa to také jaksi uvedlo do pozoru, protože takovou nezvyklou rozhodnost u mě příliš často nevídal.

„Jo, n-no jo, to by asi šlo…“ souhlasil poněkud zaraženě s obočím mírně podmračeným a pak stáhl rty do úzké linky, jak se pohroužil do své mysli.

„Bezva, to jsem ráda,“ ocenila jsem jeho spolupráci a opět jsem si do obličejových rysů vtlačila o něco vlídnější výraz, abych ho úplně neodradila od komunikace se mnou, protože už takhle nám to slušně drhlo. Dlouho jsme mezi sebou neměli nějakou rozmíšku, prostě jsme k tomu mívali pramálo motivů, ale v tomhle karambolu jsem spatřovala o něco větší zádrhel, než by se na první pohled mohlo zdát. Podvědomě jsem tušila, že za tuhle určitou lhostejnost, kterou jsem vůči Willově dotčení pociťovala, mohl tak trochu Matteo. Moje zaujetí jeho osobou už mě ovlivňovalo bohužel i na téhle úrovni, kdy mi nepřímo zasahoval do mého vztahu s Willem. Toho se budu muset urychleně zbavit, nebo na to šeredně dojedu. Vlastně nejen já, my oba s Willem. „Co máš vůbec na tenhle víkend v plánu? Podnikneš něco s klukama zas?“ pustila jsem se do dalšího téma, abych to trapné, rozpačité mlčení konečně utnula.

„No, je tady tvoje sestra, takže vymyslíme něco spolu. Nasnadě samozřejmě je, že se pojedeme podívat za vašima… Mimochodem, tvoje mamka si už taky stěžovala, že se jí málo hlásíš,“ předhodil mi ihned, jak se mu naskytla možnost. Jen jsem protočila panenky a volnou rukou prohodila bezděčně do vzduchu, protože jsem fakt nevěděla, co po mně všichni chtěli. Asi abych byla nepřetržitě na příjmu a dala jim vědět o každé prkotině, co se mi stane. Ale o tom, co se dělo s Matteem, jsem se bohužel nemohla nikomu svěřit, a to mi teda nepřidávalo…

„Já jsem tu ale na stáži, ne na dovolené!“ utrousila jsem popuzeně a myslela jsem si něco o tom, ať mi všichni vlezou třeba na záda. Já se už jako malá těšila na to, až se zase s Mattem odpoledne uvidím a budu s ním moct zapomenout na všechno okolo, protože s ním to bylo pouze tady a teď.

„Já tím jen naznačuju, že tvoji mamku taky zajímá, jak se tam máš, co tam děláš a v neposlední řadě se o tebe taky strachuje,“ vyjmenoval vše, u čeho on i moje rodiče zřejmě trpěli nedostatkem informací, ale mně se s tím popravdě vůbec nechtělo nic dělat. Ačkoliv jsem tvrdila, že tu nejsem na dovolené, částečně jsem si tak doopravdy připadala a náramně jsem si to tu užívala. 

„Tak to abych vám nejlépe podávala týdenní reporty, ve kterých bych shrnula vše, co se za těch sedm dní odehrálo, co? To nezní tak špatně, třeba pak budete spokojení s přísunem informací z mé strany,“ vybrblala jsem ze sebe značně podrážděně, až jsem se v tichosti podivila, kde se to ve mně vzalo.

„No ještě buď nakonec naštvaná ty, že o tebe lidi, kteří tě mají rádi, mají starost.“ Pouhou jednou větou ze mě udělal nevděčnici, které je za těžko, že se o ni její blízcí zajímají, až jsem se díky němu solidně zastyděla.

„Jen to s tou starostí tolik nepřehánějte, hm? Jsem dospělá a soběstačná, já to tady zvládnu,“ ubezpečovala jsem ho, aby mě zbytečně nepodceňovali, přestože jsem byla královnou trapasů a nehod, které měly někdy formu prkotin, ale leckdy se mi dařily i větší kousky. Jako třeba když jsem omylem nabourala auto našemu ministrovi zahraniční... 

„Navíc tobě stejně jen vadí, že ti nevěnuju každou volnou chvilku mimo práci, abys mohl kontrolovat, co vlastně dělám a s kým,“ obvinila jsem ho spíš z něčeho, z čeho by mě měl podezřívat, než že by mě z toho skutečně podezříval, protože Will a já jsme si naprosto důvěřovali a nikdy jsme si nezavdávali podněty k žárlivosti. Akorát mě teď tak trochu žralo, že měl čas trávit jen s mojí sestrou, které po něm kdysi celkem slušně jela. Takže takhle to funguje? Že dělám něco, o čem vím, že bych dělat neměla jako zadaná slečna a pak z toho samého podezřívám i Willa?! Takhle to teda nepůjde, protože jinak se z toho prostě zcvoknu...

„To jako myslíš vážně?“ zděsil se toho mého výroku a vyvalil na mě ta svoje průzračná kukadla barvy nebes, div že mu z těch důlku nevypadla. Několikrát mu u toho zacukal pravý koutek, jak na to chtěl něco říct, ale nakonec si to pro dobro nás obou rozmyslel. Ano, Will byl vždycky mnohem moudřejší. „Evidentně dneska nemáš úplně svůj den, Emo a já se fakt nechci dohadovat o ničem. Ozvi se mi, až budeš mít lepší náladu, jo? Zatím se měj hezky a… miluju tě, zlato. Chybíš mi,“ rozloučil se se mnou smířlivě, přičemž na mě trochu smutně pomrkával, až mi bylo tak stydno, že bych se nejraději propadla na druhou stranu polokoule. Ale aby mi dal zřetelně najevo, že jsem ho tím svým nepatřičným chováním poněkud rozhodila, tak sám hovor ukončil, aniž by vyčkal na nějakou mou reakci, která mi tedy automaticky vytanula na mysl, akorát mi nepřišlo správné, abych mu ta stejně milá a láskyplná slova zopakovala, aniž by se mi u toho neukroutila pusa.

A tak jsem tam zas zůstala němě sedět na té lavičce a tupě jsem zírala před sebe, abych trochu zpracovala ten náš videohovor, který se úplně nevydařil, především mým zapříčiněním. Věděla jsem, že jsem to přehnala, uvědomovala jsem si to už při tom našem hovoru, ale nějak jsem si nemohla pomoct a nebýt na něj přehnaně protivná. Je každopádně nad slunce jasné, že tohle si budu muset na příště nějak vyžehlit a bude to chtít opravdu pořádný kalibr, abych tuhle rozmíšku Willovi vynahradila, protože on v tom byl jinak zcela nevinně. Hm, jeden dost slibný nápad bych hned měla…

 Emě se na jedné frontě daří, zatímco na té druhé se jí věci hroutí jako domeček z karet. Jak tohle Ema nechá daleko zajít? To se částečně dočtete v další kapitole, kde budete svědky rendez vous Emy a Mattea, které spojí s prohlídkou města. U nás sice už začíná regulérní podzim, ale vy si ještě užívejte slunnou, horkou Itálii, která přímo vybízí k nějakému bláznivému románku.

Všem nesmírně děkuji za váš vytrvalý zájem, jste neuvěřitelní čtenáři!!! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 15. kapitola: