OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 29. kapitola

08.05.2021 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 574×

Rozlepila jsem vláčná víčka od sebe a těžko se mi věřilo, že vedle mě leží Matteo. Chvíli jsem na něj vyjeveně zírala, než mi naskočil mozek, který mi záhy zopakoval celý předchozí báječný den. Tak krásné chvíle jsem dlouho s nikým nezažila, a s Williamem ještě déle. V našem vztahu vládl nudný stereotyp, který mi doteď nevadil, když jsem zjistila, jaké úžasné to může být s někým novým. Hloupě jsem se culila na jeho roztomilou, nevinnou tvář, kdy poklidně oddechoval, zatímco mě rukou objímal kolem pasu. V noci jsme únavou i spokojeností prostě usnuli vedle sebe, s obličeji naproti sobě, a nebylo na tom vůbec nic zvláštního. Nebo alespoň pro mě ne, ačkoliv jsem v posteli byla zvyklá na úplně jinou společnost. Naopak jsem byla čím dál víc přesvědčená o tom, že přesně takhle to má být…

Přesto mě výčitky svědomí neopouštěly, protože se skutečně nedalo opomenout, že na mě doma čeká snoubenec, který se nemůže dočkat toho, až se stanu jeho ženou, jenom co se vrátím ze stáže. To bylo docela bolavé uvědomění si reality, když jsem tu mezitím prožívala naprostou pohádku. Představa, že se zase vrátím zpátky k Willovi, mně teď již naháněla pouze hrůzu a od Mattea se mi ani v nejmenším nechtělo pryč. Čekaly nás sice ještě čtyři společné týdny, ale nepochybovala jsem, že to uteče stejně jako voda v řece.

„Günaydin, sevgilim,“ zabručel napůl ochraptěle v jeho rodném jazyce, když se i on probral do nádherně prosluněného jitra. Zvenku se již hojně ozýval radostný zpěv ptáků, halasné cvrčení cikád a šum moře, což by člověka klidně znovu uspalo, nebo alespoň mě, protože to byla podivně harmonická ukolébavka.

„Dobré ráno,“ vrátila jsem mu italsky a snažila jsem se nepřemýšlet nad tím, jak asi po ránu vypadám.

„Jak se ti spalo?“ zajímal se s bělostným úsměvem a prohlížel si mě s takovým neobvyklým zalíbením, když se mu naskytl takový nový pohled na mé já.

„Skvěle, a co ty?“ vrátila jsem mu jeho starostlivý zájem.

„Líp než venku pod širákem,“ pronesl v takovém nevysloveném komplimentu, který mi ovšem neušel, když si přede mnou nejednou vychvaloval, jak rád spí pod hvězdnou oblohou. „Co kdybych nám skočil pro nějakou snídani, než vyrazíme?“ napadlo ho najednou a oči se mi dočista rozsvítily.

„P-počkej… Ještě tu se mnou chvíli zůstaň, hm?“ požádala jsem ho s těžko potlačitelným červenáním se, a tak jsem se na okamžik zavrtala do polštáře, než mě to zase přešlo.

„Tak to mě přemlouvat vážně nemusíš,“ pronesl v žertu, načež mi ve svém oblíbeném gestu odkryl vlasy stranou, když jsem se na něj znovu podívala. Rozcuchané prameny mi zastrčil za ucho a natáhl se ke mně pro letmý polibek pro hezčí ráno.

„Ale ty mě asi budeš muset, protože mně se odtud vážně nechce,“ navázala jsem na jeho poznámku, jakmile se ode mě s jahodově lesknoucími se rty odtáhl.

„Klidně tu pro dnešek ještě můžeme zůstat, jestli chceš,“ navrhl mi bez jakékoliv ironie a čekal pouze na to, jak se sama rozhodnu. Trochu překvapeně jsem na něj zamrkala, protože jsem tenhle nápad skutečně nečekala, ale jakmile jsem ho v pár vteřinách zvážila, těžko se mu odolávalo. Anebo spíš opět jemu. Byla jsem celá žhavá do toho s ním strávit co nejvíc možného času, protože to bylo prostě bláznivé, nezapomenutelné a vzrušující…

„Tak jo, to beru…“ odsouhlasila jsem vesele a zaculila jsem se na něj. Několik dalších sekund na mě mlčky hleděl, trochu nevěřícně, trochu zasněně a trochu poťouchle. Koutky svých lahodných úst měl mírně zdvižené a občas mu tak zacukaly, když měly tendenci se roztáhnout do širokého úsměvu. Každopádně tím vyvolal přesně takový úsměv u mě a pak už se mu nevyhnul ani on. Povšimla jsem si, že se párkrát nadechl, ale pak jenom volně vydechl, jak si to zase rozmyslel. Možná se mu nechtělo nijak přerušovat tuhle kouzelnou chvíli, anebo nevěděl, jak to nakousnout.

„Copak?“ vyzvala jsem ho nenuceně, ale samozřejmě jsem byla zvědavá, o co jde. On jen zavrtěl hlavou, že se nic neděje, ale já se tak snadno odradit nedala, proto jsem vytáhla tázavě obočí nahoru. Nato si Matteo jen rezignovaně povzdechl, když mu docvaklo, že se z toho asi nevykroutí.

„Myslela jsi včera vážně, že…“ Jak rychle začal, tak zase skončil, ale já hned věděla, co tím má na mysli.

„J-jo, myslela… Míň myslet, víc žít,“ oznámila jsem mu značně teatrálně svoje nové motto, na němž si uzmul hlavní podíl on tím, jak mi často říkal, že věci moc řeším. Nevím, jestli to vyjde, ale za zkoušku to stojí, ne? Matteovi se moje komediální odpověď příliš nezamlouvala, jelikož se mu rty stáhly do příkré linky a hodně se snažil, aby se na mě takhle po ránu hned zbytečně nechmuřil.

„Myslím to vážně, Matteo… Nebo to chci teda aspoň zkusit. Nechat věci, ať se prostě stávají, vyvíjejí, dějí a… tak,“ ukončila jsem, když se mi nepodařilo najít další vhodný příměr, což samozřejmě postřehl a krátce se nad tím zasmál. Jak já ten jeho smích zbožňovala.

„Podle mě v tom máš docela slušnou praxi, nic ve zlém,“ podotkl již předem kajícně a s omluvným výrazem, ale chvilku mi trvalo, než jsem se dopídila k tomu, na co naráží tentokrát.

„No a právě proto mě docela uklidňuje, když mám alespoň nějaké jiné věci pod kontrolou,“ ujasnila jsem mu, což vzal evidentně na vědomí, když to několikrát rozvážně odkýval, ale musel se hodně držet, aby se u toho nezubil jako měsíček na hnoji, když mu ta moje poznámka asi připadala značně komická. „Ale… něco asi prostě nejde mít pod kontrolou,“ pravila jsem takovým zastřeným hlasem, když jsem tím mínila mezi řádky nadhodit tuhle tu naši záležitost, které jsem byla propadlá čím dál víc.

„S tím naprosto souhlasím,“ odkvitoval mi s jedním ze svých nejroztomilejších úsměvů, než si našel moje rty a něžně se do nich vpil. Zakrátko jsem ucítila jeho teplou dlaň na své tváři, ale moc dlouho tam s ní nevydržel, jelikož byl celý nedočkavý s ní prozkoumat i další místa. Zastavil se s ní až kousek nad mým zadečkem, za nějž si mě k sobě těsně přitiskl. Ani jsem se nenadála a měla jsem Mattea na sobě, když se lehce přetočil nahoru. Svou váhu rozložil tak, že se z boku nadlehčoval pokrčeným kolenem, abych si nepřipadala pod jeho hříšným tělem jakkoliv uvězněná. V mé hlavě jsem ale již byla lapena hlasem svého svědomí, které dost razantně bilo na poplach a jednoznačně vědělo, že takhle daleko zajít rozhodně nesmí. To bych totiž zpracovat nezvládla, už takhle toho bude za ten víkend až až… Nebo spíš za celou zbylou stáž. 

Zatímco jsem vnímala především své myšlenkové pochody, nechávala jsem se od něj dychtivě líbat a sotva jsem tu míru vášnivosti zvládala opětovat. Cítila jsem z něj určitou naléhavost, která mě poněkud znervózňovala, až mě přiměla to ukvapeně ukončit. Musela jsem mu zatlačit na jeho široká ramena, aby pochopil, o co se snažím, ale povedlo se a já ho od sebe odtrhla. Vzepjal se na loktech a docela zmateně těkal očima mezi těmi mými a ústy, která ho zjevně pořád silně lákala. Dech měl značně zrychlený, stejně jako já, a tak do sebe naše hrudníky zběsile narážely a stále jsme se tak křečovitě drželi, on mě kolem holých boků a já jeho za ramena.

„Něco bysme ale určitě měli mít ještě pod kontrolou,“ prohlásila jsem s pevným přesvědčením a sama jsem netušila, kam se podívat, protože mi začínalo být nesmírně trapně. On pouze na sucho polkl, zatnul čelisti do sebe a pak několikrát váhavě přikývl, než mé upozornění dostatečně vstřebal. Poté se mu rysy v obličeji uvolnily, pokusil se o něco jako povznesený úsměv, načež mě pustil a současně já jeho, aby se mohl přesunout zase bezpečně vedle mě.

„Příště mě nech jít pro tu snídani,“ zašeptal s příliš očividnou výtkou, jak to chtěl odlehčit, aby nenastala další příšerná chvíle trapného ticha.

„Tak… už klidně můžeš jít.“ Pobídla jsem ho s afektovanou nevinností, aby klidně zašel pro něco dobrého k snědku a na závěr jsem mu poslala vzdušnou pusu, aby se ta normální opět nezvrhla v něco, co bych musela zase nějak kočírovat. Vrátil mi to alespoň v takovém rozkošném úsměvu, kterým mi jasně dokázal, že se na mě nijak nezlobí a že je vše v pořádku.

„Zastavím se po cestě ještě u Domenica,“ napadlo ho pojednou, což jsem mu mohla jedině odsouhlasit.

„Pozdravuj ho ode mě,“ nechala jsem vzkázat a byla jsem rozhodnutá, že se za starým panem Domenicem taky sama podívám, než odsud odjedeme. Naštěstí na to máme celý den… A já mám alespoň chvíli na to, abych se ozvala Williamovi, který, jak doufám, nebude opět naštvaný, že jsem se mu tenhle víkend dostatečně nevěnovala. Ale i kdyby, já si tohle volno naprosto zasloužím... 

* * *

„Ahoj Wille!“ pozdravila jsem ho plná energie, která se mě zuby nehty držela již od pátku především díky Matteovi. Musela jsem si trochu pospíšit, protože jsem netušila, jak dlouho se Matteo zdrží jednak sháněním něčeho k jídlu a také návštěvou našeho provizorního domácího, který byl již několik let vdovcem. To by se tam mohl trochu zaseknout… 

„No dobrého ráno, Em. Co že voláš tak brzo?“ ozval se Will nazpět a jeho výraz nebyl ani zdaleka tak nadšený jako ten můj, že ho zase vidím. Zvolila jsem raději videohovor, protože posledně naše komunikace probíhala jenom přes textovky. 

„Neprobudila jsem tě, že ne?“ zeptala jsem se kontrolně, ale vzhledem k tomu, že hodiny hlásily již půl deváté, nedalo se hovořit o nějak extra ranních hodinách. Ale dobrá, je víkend, to si člověk rád pospí a Will obzvlášť… 

„Ale ne, už jsem chvíli vzhůru, akorát jsme to včera večer trochu natáhli a… přehnali. Nemám úplně to nejlepší ráno, ale za to ty záříš jako sluníčko! Co se děje?“ Během své řeči mi osvětlil proč jeho obličej má takový nazelenalý nádech a taky se stihl pídit po tom, proč já jsem vysmátá jak lečo.

„Ale, ale… Jste si včera s klukama vyhodili z kopýtka, jo? Nejste na tohle už trošku starý?“ reagovala jsem pouze na první část jeho monologu, která mě zaujala hned na první dobrou. Další věc byla ta, že jsem musela z fleku vymyslet nějaké odůvodnění toho, že jsem jednak neležela v hotelové posteli, kterou on už docela dobře znal, a co všechno jsem vlastně prováděla tenhle víkend.

„No dovol, jak starý? Jsme v těch nejlepších letech,“ nasadil uražený tón a zamračil se na mě, všechno jenom na oko. Přesto mu scházel ten jakýsi škádlivý zápal, jak se se mnou špičkoval akorát tak ze zvyku. 

„Myslela jsem jako takhle řádit, až je ti druhý den zle,“ uvedla jsem na pravou míru, že jsem tou průpovídkou vůbec nenarážela na věk, nýbrž na rozum, což bohužel v mnoho případech nejde ruku v ruce. On se na to pouze kysele ušklíbl a tak ledabyle si odfrkl, zatímco já jsem se na něj pobaveně šklebila.

„Mně není zle, jen mi… není dobře,“ pohrával si se slovíčky, nad čímž jsem laxně mávla rukou. 

„Vypadá to, že se tam docela bavíte,“ konstatovala jsem celkem vděčně, protože se mi to jevilo jako lepší možnost, než aby po mně dál tesknil. Zatímco já si tu užívala čím dál víc. „Ale jsem za to ráda… Jen aby bylo jasno,“ dodala jsem, abych ho nějak tou zmínkou nezmátla, že s tím snad nesouhlasím. Naopak. 

„Ona totiž přijela zase tvoje sestra a ta nás tak nějak vytáhla… i s ostatníma holkama,“ přiznal barvu, jak se to vlastně přihodilo, a tahle informace mě už poněkud vykolejila.

„Valerie je zase ve městě? Proč?“ vypadlo ze mě konsternovaně a tohle se mi doopravdy ani v nejmenším nelíbilo. 

„Pořád mají nějaké problémy s Maxem, tak chce alespoň na víkend vypadnout z baráku pryč,“ papouškoval její slova, se kterými se nejspíš nacpala opět k nám do bytu. Co to jako má být?!

„A to zase bydlí u nás?“ pídila jsem po detailech, které mohly být dost zásadní.

„No jo… přece nebude bydlet někde na hotelu,“ připomněl, na což jsem měla rozhodně co namítnout.

„Jasně, protože moje sestra právnička si to nemůže dovolit. Vždyť ta by klidně mohla i do Hiltonu!“ odsekla jsem popuzeně, nikoliv ze závisti k jejím příjmům, ale zejména kvůli její vypočítavosti. Mohla jsem jedině doufat, že za tím nic dalšího není. Moje sestra byla podobně neřízená střela jako já, ale v trochu jiných oblastech nežli já.

„Jsme přece rodina, Em,“ poukázal na ten zjevný fakt naprosto věcně, čímž mě akorát ještě víc rozhodil.

„To právě že nejsme!“ opravila jsem ho pohotově a pak jsem si bezradně povzdechla. 

„Zatím nejsme,“ pronesl důležitě a pousmál se, jako by si mě tím chtěl udobřit. Ale já se vůbec nezlobila, a už vůbec ne na něj, to akorát přítomnost mé bezpáteřní sestry mě nemálo frustrovala. Ne že bych jí nevěřila, ale prostě jsem nechtěla, aby se motala kolem mého snoubence. Obzvlášť, když jsem tam já nebyla! 

„No ale i kdyby…“ zabrblala jsem rezignovaně, protože jsem se situací v Londýně stejně nezmohla nic. Williamovi jsem plně důvěřovala a byla jsem přesvědčená o tom, že je k Valerii pouze zdvořilý a ohleduplný, tak jak to v rodinách běžně chodí. „Valerie je… Valerie,“ pravila jsem výmluvně, abych poukázala na naši společnou minulost, která byla mnohdy velice… nezdvořilá a neohleduplná. 

„Já vím, Em, neměj obavy… Ale je fakt roztomilý, že i po těch letech žárlíš,“ neubránil se svému postřehu, který ovšem byl na míle vzdálen pravdě.

„Já nežárlím, Wille,“ zamítla jsem nekompromisně, ale jelikož on se na mě zubil od ucha k uchu, jak byl skálopevně přesvědčený o své pravdě, nešlo jinak, než se na něj usmát nazpět. Párkrát ještě pozvolna přikývnul, což už trochu zavánělo výsměchem, ale nějakým dohadováním jsem se zaobírat vskutku nehodlala. „Akorát mi vadí, že je Valerie zase u nás. Doufám, že tam nebude odstěhovaná na trvalo, až se vrátím,“ špačkovala jsem i nadále, ale William to očividně bral na lehkou váhu. 

„Je to jen takový přechodný období.“ V podstatě se jí zastával a to mě štvalo jakbysmet. To mu už za tak krátkou dobu stihla vymýt mozek? A čím, sakra?! 

„A vadí mi, že to takhle zlehčuješ. Moc dobře víš, že my dvě spolu zrovna dvakrát nevycházíme,“ nenechávala jsem si nic pro sebe, protože on mě taky kolikrát ani trochu nešetřil. Kdybych neměla díky Matteovi tak výjimečně dobrou náladu, asi bych zuřila mnohem víc. 

„Proto je dobře, že ty jsi teď pryč a očividně ti to svědčí, protože vypadáš vážně spokojeně. Co si vůbec vyváděla tenhle víkend?“ Obratně změnil téma hovoru, když ho zaměřil čistě na mě.

„Hmm… no, po tom focení jsme s pár lidma jeli na víkend do přírodní rezervace kousek od Janova. Je tu vážně krásně, super odpočinek,“ shrnula jsem poměrně skoupě, ale podle mě to naprosto stačilo k hrubé představě o tom, jak skvěle se tu mám.

„Tak to jsem rád, za to focení sis nějaký takový relax zasloužila. A jak s tím natáčením? Už víš něco blíž, kdy tě to čeká?“ zajímal se o něco detailněji o moje další pracovní povinnosti, ke kterým jsem se nedobrovolně zavázala.

„Zatím ne, ale očekávám, že to bude během příštího týdne,“ tipla jsem si ledabyle. 

„A co ten tvůj kotník? Už tě to nebolí?“ staral se o moje nedávné zranění, se kterým jsem se nepotýkala poprvé, takže po tom pádu stromu to vypadalo hůř, než bylo. Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, že ne a vtom jsem si všimla, že se přímo za ním mihla postava, která se nápadně podobala mé povedené sestře. 

„Valerie?!“ vyštěkla jsem po ní docela neurvale, ale byla to taková nepromyšlená reakce, jak mě stále podvědomě solidně iritovalo, že se k nám moje sestra již druhý víkend po sobě nakvartýrovala do bytu. William se na ni ihned otočil a opakovaným pohozením hlavy ji naznačil, ať se vrátí zpátky ke stolu, u kterého seděl s telefonem. Jakmile se objevila v záběru, vynutila ze sebe křečovitý úsměv, ale jinak se tvářila nadmíru otráveně, že ji nejspíš obtěžuju.

„Taky tě ráda vidím, Emilie.“ Valerie byla jediný člověk, který mi říkal celým mým jménem, především proto, aby mě nakrkla. Proto jsem protočila panenky, jelikož to vždycky spolehlivě fungovalo. „Jak pak se máš v Itálii, co?“ nedala mi prostor k tomu, abych na ni spustila, což jsem vlastně ani před Willem nechtěla. Spíš bych uvítala konverzaci mezi čtyřma očima. 

„Skvěle, díky za optání… A co ty? Jak se ti u nás líbí?“ naťukla jsem opravdu opatrně, ale můj ostrý podtón v hlase automaticky naznačoval moji skutečnou náladu. 

„No líbí. Musím zmínit, že Will je velmi pozorný hostitel,“ uznala Valerie s neskrývaným obdivem, kterým mě akorát nastartovala víc. William si toho musel všimnout a taky vytušit, čemu se stane svědkem, protože se tak zvláštně zavrtěl na místě, načež si odkašlal na náznak toho, že by se do toho chtěl nějak vložit.

„Já si musím odskočit, takže mě, prosím, omluvte, dámy.“ Bez okolků vrazil telefon Valerii do ruky a kamsi urychleně odchvátal. Měla jsem na jazyku ironickou poznámku o tom, jaký je to hrdina, ale spolkla jsem ji, protože tím bych ho momentálně podkopala, což nepřipadalo v úvahu, když si ho jinak moje sestra tolik vychvalovala. 

„O co ti jako jde, Valerie?“ vyrukovala jsem na ni překotně a podívala jsem se na ni hodně příkře, aby pochopila, že na mě určitě nic hrát nemusí.

„Co tím jako konkrétně myslíš?“ provokovala mě a zjevně si to náramně užívala.

„Nehraj to na mě! Tak hloupá nejseš…“ sepsula jsem ji rázně, aby na mě tuhle směšnou hru nezkoušela. Ona si jenom opovržlivě odfrkla a znovu protočila panenky. Kdyby stála vedle mě, tak už ji nejspíš jednu natáhnu… 

„Je to tak, jak ti nejspíš už říkal Will. Nic dalšího za tím fakt nehledej, Emo,“ usadila mě pro změnu ona a vrhla na mě nemálo pobouřený pohled, že jsem si dovolila ji z něčeho křivě obviňovat. Pak si začala suverénně prohlížet svoje pěstěné nehty, aby mi dala okatě najevo, že ji moje stížnosti nezajímají. 

„A ty jako nemáš žádné jiné známé, které bys o víkendu mohla navštívit?“ nadhodila jsem otázku, jízlivě a výsměšně, ale než mě stihla jakkoliv odbýt, ujala jsem toho pohotově zase já: „To je ale asi hloupá otázka, že.“

„To bylo dost hnusný i na tebe,“ ucedila znechuceně a každý sval ve tváři se jí uraženě napjal. 

„Ty se mi jako divíš, že ti ohledně Williama nevěřím?!“ Dostávala jsem se čím dál blíž k jádru pudla, ačkoliv ona zatraceně přesně věděla, na co od začátku narážím.

„Ale prosím tě, Emilie, nenech se vysmát. Od té doby už uběhlo spoustu času… Myslíš, že bych jako vyměnila Maxe za Willa? Slyšíš vůbec, jak absurdně to zní?“ Povyšovala se na mě, což byla další z věcí, které mi velmi ráda prováděla. Kdykoliv měla příležitost, předhodila mi náš rozdíl ve vzdělání a s tím souvisejícími životními podmínkami. 

„No, to ty se nenech vysmát, že by mě snad napadlo, že bys vyměnila tu svou zlatou husu za někoho, jako je Will. Ale to stejně není zapotřebí, abys mě pokořila i v tomhle ohledu, protože to ti asi jako poslední zbývá,“ vyčetla jsem ji nechápavě, jelikož mně ta její zášť nepřicházela na rozum.

„Já bych řekla, že to už se mi s tou mou zlatou husou podařilo,“ trumfla mě s vítězoslavným výrazem, kdy se na mě výsměšně šklebila. Pokrčila u toho lhostejně rameny, jak si byla jistá tím, že má nade mnou navrch. 

„Tak se toho, laskavě, drž, sestřičko,“ doporučila jsem jí skutečně důrazně a zabodla jsem se do ní zlostně pohledem, abych ji skrz něj dostatečně varovala. Ona si z toho ale samozřejmě absolutně nic nedělala, protože si o tom myslela svoje a můj názor v podstatě nebrala v potaz. 

„A ty zase tolik nevyšiluj,“ zchladila mě příkře a zkroutila rty do takového patvaru, který dokázala jenom ona, aby dala na odiv svoje pohrdání. 

„Až se nám přestaneš na víkendy cpát do bytu, zatímco já jsem pryč,“ obeznámila jsem ji rezolutně a vysílala jsem k ní takové pohledy, že kdyby zabíjely, už by to měla za sebou nespočet způsoby. Ona si to ale pořád nehodlala jakkoliv připustit, když se na mě přezíravě šklebila. 

„Budu od tebe pozdravovat Willa, jo?“ sdělila mi nadmíru povzneseně, mrkla na mě a prostě ten videohovor ukončila, aniž by počkala na mou reakci, u které asi dopředu věděla, že nebude nikterak přívětivá. Jenom jsem na ten zčernalý displej zůstala nevěřícně zírat s pootevřenou bradou, než se mi povedlo vstřebat tu debatu s mou sestrou, která mi značně hnula žlučí. Myslí mi přitom prolétlo asi tak tisíc výraziv, kterými bych se ji nezdráhala označit.

„To si ze mě snad dělá srandu?!“ zaprskala jsem vztekle a švihla jsem s mobilem do peřin. Jestli se dozvím, že příští víkend bude zase zevlovat u nás, tak sedám na letadlo a vlastnoručně ji z toho bytu vykopu pryč! Co má ta potvora za lubem?!

 Valerie není ani zdaleka taková sympaťanda, jako její sestřička, že? Nejsem si jistá, jestli jsem v předchozích kapitolách zmínila jméno Valina manžela, takže jestli se náhodou neshodují, tak mi to promiňte. V tom množství dílů jsem líná to dohledávat a pořád jsem se nenaučila si třeba nějaké základní info o postavách někam zapisovat, abych pak netápala. Proto bude mít možná v dalších dílech jiné jméno, tak dejme tomu, že to je něco jako anglický šlechtic s tuctem křestních jmen. :D

Jinak všem vřele a obdivně děkuji za neutuchající zájem, jste nejlepší! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 29. kapitola: