OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 38. kapitola

05.08.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 508×

„Matteo, proboha! To bylo tak úžasný!“ rozplývala jsem, stále plná dojetí a dětské radosti. Zcela spontánně jsem se mu vrhla kolem krku, abych mu názorně ukázala, jak moc mě tím svým překvapením dostal. On mě se smíchem chytil kolem pasu a zdálo se, že má úplně stejnou radost z toho, že já mám takovou obrovskou radost. „Já tomu pořád nemůžu uvěřit! To bylo tak úžasný. Děkuju, děkuju, děkuju,“ tetelila jsem se štěstím a málem jsem ho přitom umačkala.

„Hádám, že se ti to teda líbilo,“ pronesl naoko váhavě, ale když jsem mu zaúpěla do ucha, že ano, tak se znovu zvonivě rozesmál. Mlaskla jsem mu jednu velkou pusu na tvář a konečně jsem ho pustila ze svých spárů.

„To byl jeden z nejlepších zážitků v mém životě, Matteo,“ přiznala jsem bez nějakého většího zaváhání, jelikož společnému plavání s delfíny, které si pro mě Matteo připravil, se prostě jen tak něco nevyrovná. Možná můj první vyhraný závod s May, to byla taky čistá euforie.

„Příště to zkusíš v moři, to bude lepší,“ pronesl zcela samozřejmě a opravdu jemně do mě strčil, jako by mi tím chtěl spiklenecky naznačit, že se o to hodlá postarat.

„I tohle bylo prostě boží! Víš, jednu dobu jsem snila o tom, že se odstěhuju někam do tepla, Karibik nebo tak, někam, kde jsou záchranné stanice pro delfíny, a pomáhala s jejich ochranou. Jako malá jsem viděla dokument o zraněných delfínech a hrozně se mě to dotklo a několik let jsem žila s tím, že až vyrostu, tak budu delfíny zachraňovat, ale víš jak… Dětské sny nakonec vytlačí realita. I když nedávno jsem viděla ten film, co natočili o tom delfínovi bez zadní ploutve, a tak jsem si zase připomněla, že jsem po něčem takovém kdysi toužila. No, ale nakonec jsem svůj sen omezila alespoň na to, že bych si s nimi jednou ráda zaplavala,“ chrlila jsem ze sebe vodopády slov, jak jsem byla pořád polcená těmi všemi emocemi, které ze mě tryskaly verbální formou. Někdo tomu říká slovní průjem.

Nicméně Matteo mi pozorně naslouchal, nebo se o to alespoň pokoušel, jelikož já mluvila opravdu překotně a zapomínala jsem dělat mezi jednotlivými slovy mezery. Na závěr jsem se několikrát zhluboka nadechla, jelikož jsem se přes celý ten sáhodlouhý monolog nestíhala pořádně dodechovat.

„A fenomén Zachraňte Willyho tě náhodou neminul?“ reagoval na ten můj výlev lehce škádlivou poznámkou, ale na to se nedalo jinak, než se pobaveně ušklíbnout.

„Naštěstí jo. Kosatky žijí ve studených vodách, to není nic pro mě,“ procedila jsem stroze, čímž jsem ho opět krátce rozesmála. Informaci o tom, že kosatky jsou moji druzí nejoblíbenější kytovci, jsem si raději nechala pro sebe, jelikož to už by na něj asi bylo moc. Ale jinak jsou pro mě ti nejúžasnější zvířata koně, jakmile jim člověk jednou propadne, je to závislost jako hrom.

„A nechtěla by sis ještě ten sen někdy splnit?“ zvážněl o něco, když ho přece jenom z toho mého proslovu něco nefalšovaně zaujalo. Krátce jsem se nad tím zamyslela.

„No... to asi ne. Vždyť jsem měla problém i s tím, jak asi odcestuju na těch pár týdnů sem, natož někam do Karibiku. Ale možná je to jen tím, že prostě nejsem zvyklá. Ty bys v tom asi žádný problém neviděl, co?“ Zakončila jsem s otázkou, abych si ověřila svou teorii.

„Já už v Karibiku pár měsíců byl,“ nadhodil a já jenom v údivu ustrnula. „Tam je podle mě jedno z nejkrásnějších moří, jaký jsem kdy viděl,“ dodal záhy s takovým nostalgickým pohledem, který mluvil za vše.

„Nebyl ty jsi někdy fanoušek Pirátů z Karibiku?“ vrátila jsem mu škádlivě.

„V Turecku je oblíbený jenom jediný pirát, a to Sandokan,“ pronesl takovým nekompromisním a částečně i poučným tónem hlasu, který rozesmál protentokrát zase mě, přestože jsem tohle jméno jaktěživ neslyšela.

„A které moře je podle tebe úplně nejhezčí?“ zajímala jsem se o jeho názor, jelikož on toho zcestoval skutečně mnoho a měl tudíž co porovnávat. Současně s otazníkem na konci mého dotazu se vědoucně usmál a opět měl v zahleděném pohledu v dál a očích takový zvláštní odlesk, vděčný a skleslý zároveň.

„Pro mě asi Adamanské moře v Thajsku, Phuket rozhodně stojí za vidění. Ale člověk má jeden z největších pokladů přímo u nosu, možná proto si ho tolik neváží a bere ho jako úplnou samozřejmost,“

„Středozemní moře?“ doplnila jsem za něj trochu udiveně, jelikož to bych si doopravdy netipla. Nemluvě o tom, že jsem se nad tou jeho trefnou průpovídkou zamyslela také v trochu jiném smyslu, než původně zamýšlel. Dokonale to totiž sedlo i na mou situaci s Williamem. Trávník vypadá vždycky zeleněji u sousedů, no ne? Matteo mi to odkýval a opravdu kouzelně se usmál, zatímco já jsem měla nutkání se zadumaně zachmuřit.

„Moře je tu neuvěřitelně čisté, docela teplé a jsou tu pěkné oblázkové či písečné pláže, takže co víc, si přát,“ shrnul výstižně a tím mě zase trochu probral z toho rozjímání.

„Určitě lepší než u nás to Severní, to je fakt jen pro otužilce,“ zhodnotila jsem patřičným tónem, ze kterého jasně vyplývalo, že jsem to párkrát odvážně zkusila, většinou když jsme někde popíjeli s kamarády v Brightonu, kde se tedy již mísilo s Keltským mořem, kam jsme jezdívali na víkendy, a znovu jsem takovou blbost udělat nemínila.

„Přitom třeba v Baltu se lidi koupou v létě běžně a to má víceméně stejnou teplotu jako Severní, plus mínus nějaký ten stupeň, ale to už člověk stejně nepozná,“ nadhodil jako by nic, přičemž já prostě žasla, kolik toho věděl a opravdu mě bavilo ho poslouchat. Jenom to ve mně podněcovalo moji dobrodružnou stránku, která alespoň z jeho vyprávění nabývala lehkého uspokojení. Samozřejmě vidět to a zažít to na vlastní oči by bylo nepoměrně lepší, jenže…

„Co?“ vypadlo z něj a trochu nejistě se ošil, jelikož jsem na něj zřejmě až moc upřeně zírala a visela mu na rtech.

„Ne, nic, jen…“ odmlčela jsem se a zeširoka jsem se na něj usmála, protože přitom uvědomění se mi po těle rozlil takový pokojný, hřejivý pocit. Byla jsem do něj šíleně zabouchnutá. „Hrozně mě baví tě poslouchat, když mluvíš o cestování. Nechybí ti to náhodou?“

„Někdy ano, a jako že fakt neskutečně moc, ale… Momentálně jsem naprosto šťastný tam, kde jsem a s kým jsem,“ srozuměl mě něžně a tak láskyplně se na mě zadíval, až mi srdce radosti povyskočilo.

„To já taky,“ šeptla jsem odevzdaně, načež jsem se k němu naklonila, abych si od něj ukradla sladký polibek. Jenže to Matteovi nestačilo, a tak si mě k sobě připoutal pevný objetím a o něco dychtivějším způsobem líbání, kterému se prostě nedalo ubránit, i kdybych o to snad stála. Já se k němu naopak ještě o něco blíž přimkla, jelikož jsem pocítily náhlou potřebu těsného fyzického kontaktu, ačkoliv jsem mezi námi vnímala především to jedinečné emocionální spojení.

 * * * 

„To byl dlouhý rozhovor,“ konstatovala jsem, když se Matteo vrátil z terasy, kde s někým horlivě telefonoval víc jak dobrých dvacet minut. Podle útržků jsem zjistila, že celou dobu mluvil v turečtině, protože se občas přiblížil k otevřeným zašupovacím dveřím. Taky jsem poznala tu stejnou vyzváněcí melodii, kterou jsem slyšela tehdy ráno po tom krušném večeru v klubu, když jsem ho šmírovala v bazénu.

„Volala mi ségra. Řešili jsme naše nemovitosti v Istanbulu. Vypadá to, že tam budu muset příští víkend zaletět. Nechtěla bys se mnou?“ obeznámil mě bez zaváhání, o co při tom telefonátu šlo a taky mě stihl pozvat na výlet do kosmopolitního tureckého velkoměsta. Vyvalila jsem na něj bulvy a pár vteřin jsem to zpracovávala.

„Do Istanbulu?“ přeptala jsem se nevěřícně, když dosedl vedle mě na pohodlný gauč.

„Už jsi tam někdy byla?“ zarazil se, když jsem se ho takhle hloupě ptala.

„Ne, nebyla, ale… Letět s tebou do Turecka? To by bylo, no… páni, skvělý! Jen jsi mě tím trochu zaskočil. Po tom dnešním překvapení s delfíny už je toho na mě moc, víš,“ zažertovala jsem, což přijal i jako pochvalu za dnešní perfektně strávené odpoledne, a roztomile se na mě přitom usmál.

„A tak letěla bys?“ mámil ze mě jednoznačnou odpověď, na kterou jsem mu chtěla ihned přikývnout, ale na druhou stranu jsem to chtěla odmítnout. Istanbul je nádherné město, které rozhodně stojí za návštěvu, ale jestli bych se měla seznámit i s jeho rodinou, se kterou se tam nepochybně uvidí, to by byl hodně, hodně velký skok vpřed v našem vztahu. Zatím jsem se mu ještě nedokázala úplně oddat, natož poznat jeho rodinu. To by bylo už hodně oficiální.

„Neříkal jsi, že tam musíš řešit nějaké nemovitosti?“ Zaměřila jsem se na detaily, abych nemusela ihned odpovědět a mezitím alespoň získám víc informací, které mi pomůžou se rozhodnout.

„No jo, otec nám se sestrou nechal takovou krásnou vilu s úžasným výhledem na Bospor a protože já jsem teď v Itálii a Ismet bydlí s manželem v jiné části města, tak vila chátrá. Proto mě sestra tlačí do toho, abychom ji prodali, ale… já ji dát do prodeje asi nechci,“ rozpovídal se, jak jsem taky doufala, a když se mu na čele objevilo několik nevzhledných, ustaraných vrásek, pochopila jsem, že ho to nějakým způsobem trápí.

„Plánuješ se tam někdy vrátit?“ zajímala jsem se, nejen abych odvedla jeho pozornost jiným směrem, ale doopravdy jsem chtěla znát jeho myšlenky a motivy.

„Nevím, možná… V tom domě jsem vyrůstal, když byla ještě naše rodina pohromadě, mám odtamtud spoustu vzpomínek, a proto k němu mám docela silný pouto. Vím, že o nic z toho bych nepřišel, kdybychom tu vilu nakonec prodali, ale...“

„Stejně se toho nechceš vzdát,“ doplnila jsem za něj, za což jsem si od něj vysloužila jeho vřelý pohled a milý úsměv. No jo, už za sebe dokončujeme věty, že?

„Napadlo mě, že bych tu sestřinu polovinu odkoupil a pak bych vilu pronajímal, jelikož je prostě škoda, aby ta vila zůstala opuštěná, ale Ismet nesouhlasí s tím, aby v našem domě bydlel někdo cizí,“ zpovídal se mi o svých trablech a já se jen poušklíbla nad tou ironií, že každý jsme za mořem řešili něco, co se týkalo našeho života tam. A pak jsme se my dva potkali někde mezi a padli si do oka.

„Tak ona k tomu domu má taky nějaký vztah. Asi mezitím budete muset najít nějaký kompromis,“ podotkla jsem dobromyslně, což on samozřejmě věděl, a proto si pouze bezděčně povzdechl.

„S Ismet je někdy hodně složitá domluva. Neylan má můj obdiv, že to s ní vydržel tak dlouho,“ pronesl mírně kousavě, i přes ten rošťácký tón, ale zrovna do hnípání se v jejich sourozeneckých vztazích jsem se nemínila pouštět. Možná proto, že jsem byla momentálně nanejvýš otrávená z toho mého, absolutně dysfunkčního, s Valerií, která si mě ohledně Willa dost vychutnávala. Díky tomu jsem občas automaticky předpokládala, že to takhle komplikované mají i ostatní, a když Matteo lehce naťukl, že se svou sestrou někdy bojuje, prostě jsem se do tohohle druhu rozhovoru nechtěla pouštět.

„To občas asi s každou ženskou, ne?... Jak dlouho? A o kolik je tvoje sestra mladší než ty?“ zaměřila jsem se na jednodušší dotazy. A Matteo se zprvu mému prvnímu postřehu srdečně zasmál.

„To máš pravdu,“ odkvitoval mi, přičemž mi lípnul pusu na tvář, aby ten přímý souhlas o něco zjemnil. „Počkej, počkej, to se budu muset zamyslet a trochu počítat. Ismet je ode mě o osm let a s Neylanem chodí nějak od patnácti, takže… sedm let, přičemž poslední dva roky jsou svoji. Pff, to mi dalo docela zabrat,“ srozuměl mě v kostce o jejich rodinných poměrech a na závěr úlevně protáhl obličej, že to nakonec zvládl.

„Takže je jí dvaadvacet a už je vdaná,“ zopakovala jsem trochu udiveně, ale poněkud mi přitom zatrnulo, když se jenom zmínila ta svatba. Záhy se mi znatelně přitížilo na hrudi, a to jsem na ni ani neměla ten snubní prsten na řetízku. Včera jsem si ho symbolicky schovala do šuplíku a prozatím jsem ho tam pár dní hodlala ponechat. Asi taky proto, aby nebyl svědkem ničeho, u čeho by být nemusel. Měla jsem pocit, že ten prsten je něco jako… Sauronovo oko, nebo tak.

„V Turecku je trochu jiná mentalita, oproti západu. Dokud se pár nesezdá, jako by ani oficiálně spolu nebyl. V Turecku se na nějaké randění a chození úplně nehraje,“ vyprávěl ve zkratce, jelikož si všiml, že mu opět soustředěně naslouchám, ale asi se tím nechtěl příliš zabývat. Já se ale každopádně ráda dozvěděla něco nového, přestože se jednalo takové o ošemetné téma. Jen pro mě ale. 

„Jaké máte v Turecku svatební tradice?“

„Hmmm... spoustu. Zvláštní je třeba to, že otec budoucího ženicha musí žádat o ruku otce nevěsty, tomu osobnímu setkání říká kizi isteme, a když je žádosti vyhověno, je to takzvaně soz. Pak teprve je dvojice opravdu plnohodnotným párem. No… a při takovém setkání pak přichází na řadu typický obřad pití kávy, kterou vždycky všem uvaří snoubenka, ale svému snoubenci ji musí osolit, a ten ji musí celou vypít, nejlépe bez náznaku nechuti. Anebo třeba, že si snoubenci navlékají prsteny na pravé prsteníčky svázané červenou stuhou, která se nakonec přestřihne,“ vykládal mi s takovým docela ironickým přednesem, jak nejspíš i jemu tyhle manýry přišly jako přežitek. Ale co, proti gustu…

„Náhodou je to docela hezké, že se ještě někde drží svých původních tradic,“ zhodnotila jsem celou tu jeho přednášku a ačkoliv bych věděla, na co se ptát dál, raději jsem toho už nechala.

„Tak jak? Poletíš se mnou?“ vyzval mě znovu, jakmile dostal příležitost. „Nevyděsil jsem tě moc těmi řečmi o svatbě, že ne?“ zavtipkoval, načež vzal mou ruku do dlaně a začal mě hravě líbat na každičký kloub a následně mi natahoval jednotlivě prsty, kam mě líbal na jejich bříška.

„Vypadá to, že tam budeš mít dost práce s tou vilou,“ opáčila jsem smířeně a culila jsem se jako pako, když mě tak něžně oblíbával.

„Čas ti ukázat město si určitě najdu,“ slíbil mi s neochvějným přesvědčením a pak mě políbil do dlaně, když si ji otočil hřbetem dolů. „Byl bych hrozně rád, kdybys jela se mnou. Chci, abys jela, hm?“ přemlouval mě, zatímco si hedvábnými rty razil cestičku po mé ruce o něco výš. Jeho perfektně zastřižené vousy mě přitom šimraly na kůži, což byla s těmi polibky opravdu vzrušující kombinace.

„J-já nevím…“ pípla jsem zdráhavě a mírně jsem se pod jeho doteky ošila.

„Nemusíš se o nic starat, já všechno zařídím,“ přesvědčoval mě s čím dál neprůstřelnějšími argumenty, tudíž mě zaháněl do kouta, ze kterého vedla jediná úniková cesta, a to mu sdělit, že se nechci seznamovat s jeho rodinou. Pak by to mezi námi prostě bylo příliš… formální, legitimní. Já nutně potřebovala mít pocit, že mám alespoň nějaká zadní vrátka. Ne že by konec mé stáže nebyly dostatečný zadní vrátka, ale… čím víc do toho s Matteem spadnu, tím hůř se mi z toho pak bude vylézat ven. Ačkoli vlastně vůbec nechci... 

„Ty vážně hodně chceš, abych tam jela s tebou, že?“ poznamenala jsem, ani ne provokativně, ale spíš s užaslým prozřením, jelikož mi přišlo, že mu na tom hodně záleží. On pouze na potvrzení hrdelně zavrčel, protože se ke mně díky tomu rozvernému pusinkování dostal mnohem blíž. Jakmile jsem si to uvědomila, pravidelný dech se stal mnohem mělčím a tep se mi prudce zrychlil.

„Chci tě vzít kamkoliv jen budeš chtít, Em,“ hlesl ztlumeným hlasem a vpíjel se mi přitom intenzivně do očí. Vzmohla jsem se pouze na trochu nesmělý úsměv a tělem jsem o pár centimetrů sklouzla níž, protože Matteo se naopak položil na mě. Jeho těžká váha na mě příjemně dopadla a já se cítila neuvěřitelně v bezpečí. „Do Istanbulu. Do Karibiku. Na Galapágy, je mi to jedno. Prostě kamkoliv,“ šeptal mi do tváře a ovíval mě jeho dech, ze kterých jsem cítila jahody, které jsme si dopřáli se šlehačkou jako dezert po večeři.

„Hmm, tak kamkoliv,“ opakovala jsem po něm jako mantru a v ústech mi z jeho blízkosti naprosto vyschlo. Každý sval v těle jsem měla napjatý k prasknutí a největší horko se mi soustřeďovalo především do podbřišku. Jakmile jsem zrakem sklouzla k jeho sladkým rtům, vzal to jako pozvání, kterého pohotově využil.

Přitáhl si mě za zátylek k sobě a lačně se přisál na mé rty. Nijak neotálel a rovnou se mi vedral jazykem do úst, aby ten můj vyzval k tanci. To prvotní napětí ze mě na okamžik opadlo, když jsem alespoň na pár okamžiků ukojila tu neutuchající chuť na něj, a tak jsem pod ním naprosto zvláčněla, ale za okamžik jsem opět naprosto ztuhla. Jeho dlaň se přesunula z mé tváře, kde mě něžně hladil palcem po lícní kosti, do mého pasu, za který mě pevně chytil a naléhavě mě tiskl, stejně jako se svými boky tlačil k mému klínu. Nejspíš to dělal zcela podvědomě, jak ho ovládala ta dlouho potlačovaná tužba, ale můj mozek stále neúnavně pracoval proti němu.

„J-já… teď ale… musím odcestovat… do koupelny,“ vysoukala jsem ze sebe rozpačitě, jakmile na moment osvobodil moje rty od toho náruživého zajetí a omluvně jsem na něj mrkala.

„To je načasování,“ zabručel apaticky a velice neochotně se narovnal, aby mě pustil.

„To víš, přírodě neporučíš,“ pravila jsem významně a ledabyle jsem pokrčila rameny, ale on jen potlačil hořký úsměšek. „Pak bysme mohli dokoukat ten film?“ navrhla jsem smířlivě a bleskově jsem mu vlípla pusu na tvář, než jsem se odporoučela na toaletu. Ne že bych to ještě chvíli nevydržela, ale nutné to bylo. 

V tichu a klidu koupelny jsem si uvědomila, že jsem se toho bodu zlomu obávala taktéž proto, jelikož jsem se jednoduše styděla. Ve svých letech jsem doteď spala pouze s jedním mužem a nikdy to nebyla žádná divočina. Jenže Matteo? Ztělesnění mužské dokonalosti, neodolatelné živočišnosti a sexuální přitažlivosti, jemuž prošla postelí řada nejrůznějších žen, takže rozhodně měl s čím porovnávat? To pro mě bylo až moc velké sousto. Absolutně jsem si nevěřila a pořád jsem nechápala, co na mně vlastně viděl… Na nemotorné, přidrzlé a praštěné Irce. To přece nedává nejmenší smysl!

* * * 

Procitla jsem najednou ze spánku, ze kterého mě probudily nějaké opatrné, plíživé a šustivé zvuky. Bleskově jsem se otočila za původcem toho ruchu a než se tak stalo, málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Pod rouškou noci, jen ve svitu měsíce, jsem velmi snadno rozpoznala podle obrysů Mattea, který se přesouval dovnitř domu. Rázem jsem se uklidnila, ačkoliv jsem už seděla téměř v pozoru.

„Matteo? Děje se něco?“ houkla jsem k němu, načež se jako na povel zarazil v tom ostražitém pohybu.

„Venku se zvedá vítr, bude pršet,“ objasnil mi svou přítomnost, ačkoliv tedy ne přímo v mém pokoji. „Promiň, že jsem tě vzbudil, to jsem nechtěl,“ omlouval se mi a opět se rozešel po své ose, rovnou k mé posteli.

„To nevadí,“ zamumlala jsem do peřiny, kterou jsem měla až pod nosem, a sledovala jsem ho, jak došel až k okraji postele a odkryl peřinou část postele, než se zase zarazil.

„Můžu si k tobě lehnout? Nevydržím spát vedle v ložnici, když ty jsi tady,“ zeptal se mě zdvořile a naprosto nezištně, takže mě ani nenapadlo ho snad odmítnout. Nějak jsem ignorovala ten svůj specifický pud sebezáchovy, jelikož takhle k ránu jsem se necítila jakkoliv Mattem ohrožena, přestože se chtěl vloudit vedle mě do postele.

„Hm-mm,“ souhlasila jsem a dívala jsem se, jak si urychleně stáhl z těla bílé triko, které v měsíční záři svítilo o něco víc a jeho odhalenou snědou pokožku zabarvovalo stříbřitým závojem. Všechny ty jasně rýsované svaly a záhyby jeho nahého těla mě dočista učarovaly. Probralo mě až to, že vklouzl pod peřinu a uvelebil se tak, aby na mě co nejlépe viděl, což mu usnadňovaly měsíční paprsky, které mi dopadaly na obličej.

„Pojď ke mně, Em,“ pobídl mě a natáhl ke mně pod peřinou ruce, aby si mě stáhl k sobě dolů. Ani tomu jsem se nebránila a uvelebila jsem se k němu nikoliv čelem, ale zády, kdy do sebe naše těla absolutně zapadla a kopírovala jednu linii. Pažemi mě přitom objímal kolem mého trupu a bradu si opřel o moje rameno, zatímco já jsem si položila dlaně na jeho ruce, abych se taky dotýkala já jeho a víc si tak užívala jeho hýčkání.

„Takže… já jsem tvoje přítelkyně?“ vypadlo ze mě, zatímco se mi opět klížila víčka, jak jsem upadala do spánku a za mnou Matteo také čím dál pravidelněji oddechoval. V jeho náruči jsem byla jako v bavlnce.

„Jestli ti už nevadí tomu mezi námi dávat nějaké nálepky,“ zahuhlal důvtipně a sám se tomu slabě pousmál.

„No… přeci jenom už u tebe bydlím, vyznali jsme si lásku a spíme spolu v jedné posteli, takže je asi na čase nazývat věci pravými jmény,“ odvětila jsem podobně bystře a culila jsem se tak sama pro sebe. Tomu se uchechtl.

„Tak v tom případě jsi moje přítelkyně,“ zahlásil téměř slavnostně a políbil mě přitom na rameno.

„To už je vážný,“ řekla jsem s určitým výsměchem, za což jsem si od něj vykoledovala místo polibku opatrný kousanec. Trochu jsem se zavrtěla a pobaveně zasmála.

„To teda je, holčičko,“ přitakal drsným hlasem, čímž mě rozesmál ještě víc.

„Nemáš ponětí, do čeho ses to pustil,“ zabručela jsem varovně a na to konto o něco zesílil svoje medvědí objetí.

„Nějakou představu asi mám, ale hrozně rád to zjistím,“ zavrněl smyslně a tentokrát mi akorát přejel několikrát sem a tam rty po kůži, a společně s tím šimráním jeho vousů to ve mně vyvolalo drobné zachvění.

„Dobrou, Teo,“ šeptla jsem jen.

„Dobrou, Em. Sladký sny,“ vrátil mi láskyplně a naposled mě políbil na rameno, než jsme se oba dva poddali kýženému spánku. Hmm, tak na tohle si asi hodně rychle zvyknu.

 To jsou ale slaďouši, že? Rozhovory o ničem a přitom o všem. Polibky, doteky a objetí, čerstvá láska a pocit bláznivé zamilovanosti. No naprostá letní klasika. Pro tento díl, příště dojde na to, že Matteovi opět dojde trpělivost. S Emou to totiž fakt nemá jednoduché, jak je vidno. Dlouhodobě. :D

Mockrát všem ze srdce děkuji za neustávající přízeň, nesmírně mě to těší. Jste nejlepší! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 38. kapitola: