OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 4. kapitola

07.07.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 764×

„To jsem vážně nechtěla, pane Tekine! Já jsem přesně věděla, že tady určitě něco kolosálně poseru! Eeeeh, nee... teda, zvorám, zvorám, ale že se mi to povede takhle brzo, to teda fakt ne. Vyhodíte mě z té stáže? Jde to vůbec někoho vyhodit ze stáže? Prosím, to nedělejte, to by pro mě byla strašná ostuda. Já už budu opatrnější, vážně. Ten čaj nebyl zase tak horký, ne? Neopařila jsem vás tím, že ne? A já si na něm dala tak záležet! To je taková škoda... A jste teda v pořádku, že ano?“ chrlila jsem na něj rozpačitě vodopád slov, kterému evidentně absolutně nestíhal rozumět, protože na mě pouze dál konsternovaně valil ty sladce čokoládové oči. Nakonec se vzmohl pouze na souhlasné přikývnutí k mé poslední otázce, protože na další reakce jsem mu nedala už prostor. A jak se to říkává. Položte chlapovi tři otázky, odpověď se dozvíte stejně pouze na tu jedinou a především nejjednodušší. 

Pod výrazným vlivem toho šoku z toho, co se mi to zase pro jednou povedlo za solidní trapas, a i kvůli té jeho nedostatečné zpětné vazbě, která mě nervovala ještě o něco víc, jsem v tom chaotickém a zcela nelogickém chování zcela nezřízeně pokračovala nadále: „Já vám ty kalhoty klidně zaplatím, pane Tekine. Nejspíš jsem vám je zničila, ale možná, že kdybych vám je hned zaprala…“ Přemýšlela jsem nahlas, zatímco on se na mě trochu nedůvěřivě zadíval, ale nahlas se odporovat neodvážil. Zrakem jsem rychle přelétla po místnosti, když jsem si všimla ubrousků na jeho stole, které jsem bez nějakého racionálního zamyšlení natrhala do hrsti a zcela neuváženě jsem jimi zamířila přímo k jeho rozkroku. Tak neuvěřitelně vynervovaná jsem z toho byla, že mě napadla taková nehorázná blbost! Proč? Proooč?! Zmáčené kalhoty jsem mu záhy začala ubrousky utírat s takovou vervou, až se pan Tekin opřel do židle a chytil se za obě opěradla. Proč s těmi kravinami nemůžu prostě přestat?! 

„Emo? Emo?! T-to vážně nemusíš, to je v pořádku,“ probral se z toho úleku i on, zatímco jsem se ho přes poměrně tenkou látku kalhot dotýkala opravdu velmi odvážným způsobem v dosti kompromitujících místech. Postupně jsem se dokázala vystresovat až na tu nejvyšší únosnou hranici, kdy veškeré moje pohyby rukou byly velmi rychlé, trhavé a nahodilé, stejně jako jsem rozpačitě těkala očima všude možně, jenom ne na jeho obličej. Přitom celé moje tělo bylo napjaté jako struna, jak mě ve velkém zaplavil kortizol.

„Ale není, pane Tekine. Ty kalhoty jsou asi vážně na odpis. Já vám je určitě zničila! Vsadím se, že byly drahý, ale já vám je klidně zaplatím. Jen mě z té stáže nevyhazujte... Není tady někde nějaký přípravek? Třeba by na to něco zabralo. Na víno prý funguje sůl, tak na čaj by to třeba taky pomohlo...“ plácala jsem zbrkle jedno přes druhé a ruce se mi u toho panicky třásly, ale nedokázala jsem přestat říkat nesmysly a ještě větší dělat.

„Emo? Emo!“ oslovil mě o něco hrubším hlasem, kterého jsem se v tom svém hysterickém transu oprávněně lekla, až jsem se jako na povel zarazila. Vtom mi opět naskočil mozek a díky němu mi taktéž došlo, že jsem u něj až proklatě blízko, jak jsem se k němu při té své zdánlivé záchraně situace nakláněla a že ty jeho magneticky přitažlivé oči mám sotva pár centimetrů před sebou, čímž mě k sobě opět magneticky připoutaly. Nenasytně jsem přitom vdechovala tu jeho výraznou vůni, která byla úplně stejně omamná jako jeho uhrančivý pohled. Pan Tekin mě následně jemně vzal za obě zápěstí, které mi opatrně přemístil ze svého těla o něco dál, přičemž na mě soustředěně hleděl s takovým pokojným výrazem, který na mě působil skutečně konejšivě.

„Nic se neděje, hm? Je to vážně v pořádku. Nedělej si s tím starosti, Em,“ uklidňoval mě takovým vlídným tónem hlasu, který pro mě byl jako hotové pohlazení po duši. Bohužel mi to moc dlouho nevydrželo, když mě naplno dostihla ta absurdní komičnost a nekonečná potupnost téhle situace. Prudce jsem stáhla ruce dolů, čímž jsem mu je neurvale vytrhla ze sevření a strnule jsem se narovnala. Oči jsem z toho trapasu měla až téměř na vrchu hlavy a neomylně jsem opět nabírala do tváří barvu pálivě rudé chilli papričky. Tohle bylo hodně daleko i za mým obvyklým standardem uhozenosti mých trapasů, kterými jsem se evidentně dnes speciálně zaměřila na pana Tekina, přičemž jsem se mu ovšem ve skutečnosti chtěla spíše zalíbit a předvést se mu v tom nejlepším světle. Jak já nesnáším ten podělaný zákon schválnosti!

„No to snad ne!“ zaúpěla jsem s neskrývanou zoufalostí, když se mi s další sekundou čím dál víc přitěžovalo, jak jsem si retrospektivně přehrávala v hlavě, co za hloupost jsem to zase pro jednou vyvedla. „Já to vážně udělala?! Ne! Neudělala, že ne?“ ptala jsem se sama sebe nahlas, jak jsem se opět naplno ponořila do své přetížené mysli, která se znovu neobtěžovala rozlišovat mezi tím, co je a není vhodné. Já dovedla vnímat pouze to, jak příšerně ostudně jsem se zachovala. Ani mi nevadilo, že si mě pan Tekin trochu podezíravě přeměřoval s dvěma hlubšími vráskami na čele, ale že u toho má jeden koutek úst povytažený nepatrně výš.

„Víš, že jsi docela dost zvláštní osůbka, Emo?“ položil mi víceméně řečnickou otázku, která mě částečně potěšila, protože ve mně probudila jistý pocit výjimečnosti, a tak jsem se jenom hodně přihlouple usmála. Jakmile jsem se přistihla, že se na něj zasněně culím a on je tomu samozřejmě přímým svědkem, ihned jsem jsem toho nechala, protože ta otázka tím zároveň zcela necitelně poukázala na to mé trestuhodné faux pas, o kterém se mi budou zdát špatné sny ještě opravdu velmi dlouho. Navíc to zcela jistě nemyslel jako kompliment, ale spíš chtěl poukázat na to, jak jsem někdy vyloženě trhlá.. 

„Já občas rychleji mluvím, než myslím a taky dost často rychleji jednám, než myslím a pak se mi dějí takovéhle věci! Mohli bychom dělat, jako že se nic z toho nestalo? Já jsem jinak znovu nebudu moct přijít nebo bych se musela hanbou propadnout, to mě raději vyhoďte. Klidně to udělejte, já to pochopím. Vypadám, že jsem naprosto neschopná a ještě ke všemu šílená.“ Moje ústa opět připomínala kulomet pálící slova přímo na pana Tekina, který jim nejspíš sotva stíhal rozumět, protože jeho obočí se opět vyhouplo kus nad nadočnicový oblouk. Přitom si založil ruce na prsou a svá plná ústa protáhl směrem dolů, jak jsem mu takhle hloupě podsunula zásadní podnět k přemýšlení. Mlčeti zlato, krucinál! 

„Nejsem si jistý, jestli se na něco takového dá zapomenout,“ poznamenal v žertovném duchu, možná aby mi pomohl se trochu uvolnit, protože mě stále nadmíru tížila tahle skandální momentka. Bleskově jsem sklopila hlavu dolů, protože se mi znovu do tváří hrnula ve velkém horkost. „Ale kvůli tomu tě určitě vyhazovat nebudu. Myslím, že ze stáže to nejspíš vážně ani nejde. A i kdyby, tak určitě ne kvůli nehodě, kterou jsi nezavinila schválně. Alespoň doufám,“ pokračoval neúnavně v tom odlehčování, jak už se na moje rudá líčka nejspíš ani nemohl dívat. Když jsem si uvědomila, jak blízko jsem kroužila kolem jeho chlouby a že jsem si víceméně i sáhla, neudržela jsem se a začala jsem se pochechtávat si pod nos, ale záhy jsem se opět musela značně krotit, abych fakticky nevypadala jako nesvéprávná. 

„Jinak, ale… Já rozhodně dávám přednost lidem, u kterých se dá aplikovat známé pořekadlo – co na srdci, to na jazyku. Jsou autentičtější a bezprostřednější než ostatní, kteří se někdy až do vyčerpání snaží si držet jakousi masku něčeho, čím skutečně vlastně ani nejsou,“ prozradil mi něco málo ze svých preferencí, kterými mě úspěšně povzbudil. Opětovně jsem zvedla bradu nahoru a trochu ostýchavě jsem nakonec našla ty jeho návykové duhovky, do nichž bezelstně pohlédnout a ztratit se v nich se mi stávalo tím stejným, co pro narkomana jeho droga.

„Tak v mém případě by se dalo spíš aplikovat pořekadlo, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech,“ reagovala jsem duchapřítomně, jak mi hlavou proběhla tahle pohotová myšlenka, která ho evidentně zaujala a pobavila zároveň.

„Rád bych s tebou rozvedl tuhle debatu dál, ale budu se muset jít převléknout, takže mě omluv,“ oznámil mi s takovým naléhavým tónem, jak mu ten mokrý rozkrok, který na sebe strhával veškerou pozornost a na nějž jsem měla neustále nutkání se zvídavě zaměřovat, nejspíš čím dál víc vadil.

„Ještě jednou se omlouvám, pane Tekine. Tohle se mi fakt nepovedlo,“ sypala jsem si popel na hlavu do třetice, jak moc mě mrzelo, že jsem to takhle kolosálně zvrtala. Ten můj původní plán, abych udělala co nejlepší dojem, vzal absolutně za své. A navíc před tou nejpovolanější osobou v téhle firmě. A zároveň před tím nejúžasnějším chlapem, kterého jsem kdy viděla.

„Až se vrátím, můžeme tady klidně zkusit začít znovu. A už si to nevyčítej, Emo, vždyť se toho zase tolik nestalo,“ navrhl mi natolik povzneseně, což jsem uvítala všemi deseti. Tvářil se naprosto vyrovnaně a měl evidentně snahu celou tu směšně tragickou nějak nadlehčit, za což jsem mu byla bezmezně vděčná, ačkoliv v naprosté tichosti.

„Děkuju, pane Tekine,“ hlesla jsem stále zostuzeně, ale jeho velkorysého návrhu jsem si nemálo vážila.

„Myslím, že pan Matteo bohatě postačí, když už se ti podařilo nás takhle nečekaně sblížit,“ podotkl opět jen v tom vtipném pojetí, které ale zapříčinilo další moje neregulovatelné červenání se, protože mi tak důvtipně předhodil, jak jsem ho nepokrytě osahávala. Než se s nějakou složkou nenápadně umístěnou před klínem rozhodl kvapně odkráčet pryč, rozverně na mě mrkl, čímž tomu dodal korunku. Jakmile opustil kancelář, musela jsem si sednout na jeho místo a trochu rozdýchat všechno to, co se tu odehrálo, protože to na mě bylo jednoduše moc. Přesto jsem se nemohla přestat culit jako praštěná, protože jak to úspěšně zahrál na tu polehčující notu, přišel mi díky tomu čím dál sympatičtější. Jeho dokonalý zevnějšek úplně podbízel, že by takový mohl být i povahově, ale ne nadarmo se říkává, že by člověk neměl soudit knihu podle obalu. Někdy obal vypadá líp než samotný vnitřek produktu, že.

Ale jinak jsem se na toho chlapa vážně nemohla vynadívat. Kam se za ním zahrabali všichni hollywoodští herci. Pan Tekin by je všechny hravě strčil do kapsy, protože při pohledu na něj se musel tajit dech nejedné ženě. A nejedna se kvůli němu musela potýkat s hříšnými myšlenkami, včetně těch zadaných, protože tohle byl rozhodně mužský snů. Měl úžasnou vypracovanou postavu, což bylo snadno poznat i pod tím jeho neformálním, volnějším oblečením. On byl celkově poměrně vysoký a urostlý, ale ta hromada svalů z něj dělala úplného Herkula. Sex-appeal z něj přímo sršel a díky té jedinečné mystické auře, kterou pouze umocňovalo to nepopiratelné charisma, na sebe upozorňoval již na dálku. Jeho pokožka byla krásně snědá s takovým bronzovým nádechem, kterou takhle tmavě opálilo ostré sluníčko a která si přímo říkala o to, aby se jí člověk dotýkal. Ale ta jeho božská tvář s těmi nejpodmanivějšími, nejuhrančivějšími temně hnědými duhovkami, ve kterých to živě jiskřilo a kterými si k sobě člověka neomylně připoutal. A jeho sametový, hluboký hlas ten nadmíru maskulinní dojem z jeho osoby pouze skvěle dotvrzoval, protože se k němu perfektně hodil. Že bych poprvé v životě zažila nějakou naivní letní lásku? 

Z mého rozjímání mě probudilo cinknutí textovky na mobilu, jejímž odesílatelem nebyl nikdo jiný nežli můj snoubenec William. Tenhle krutý návrat do reality pro mě byl jako vosí bodnutí, protože o panu Tekinovi se opravdu náramně příjemně snilo. Ta smska mě ale konečně probrala a přiměla mě se vrátit zpět do práce, aniž bych si ji alespoň přečetla, protože jsem vnímala, že by to bylo krajně nevhodné poté, co jsem vzdychala nad jiným mužským. A když jsem zrekapitulovala, že něco takového se mi u Willa nikdy nestalo, protože my dva jsme se po letech potkali, tak to mezi námi fungovalo především na bázi přátelství, které se nějak přehouplo v něco víc, bylo mi z toho docela na nic. Ale vůči panu Matteovi jsem okamžitě zaznamenala určitou touhu, která mě k němu přitahovala od první sekundy, co jsem se mu poprvé zahleděla do očí. Vzbudil ve mně hotovou chemickou bouři, která značně ovlivňovala mé chování vůči němu. Ještě že se s ním jakožto stážistka, potažmo podržtaška, nebudu zase tak často potkávat…

„Kam odešel pan Tekin? Slečnu Biancu z toho trefí,“ vyzvídal Enzo bez jakýchkoliv zábran, jakmile si mě odchytil potom, co jsem opustila šéfovu kancelář. Trochu se mi ulevilo, že si on našel mě a nebyla jsem nucena ho hledat po studiu a čelit tak pátravému pozorování zaměstnanců, kterým pochopitelně neuteklo, že jsem nějakou dobu strávila v kanceláři pana Tekina. Neušlo mi, že si některé dámy mezi sebou neskrývaně šuškaly a přeměřovaly si mě bedlivě od hlavy až k patám. Některé zase s unešenými pohledy zíraly ke vstupním dveřím, kde před chvílí zmizel samotný pan Tekin. Teorie o atraktivitě pana Mattea nezvratně potvrzena!

„Pan Ma… Pan Tekin měl něco naléhavého, ale brzy se zase vrátí,“ srozuměla jsem ho naprosto věcně, protože jsem pociťovala potřebu dělat, jako by se nic nestalo. Přesto ze mě málem zcela nekontrolovatelně vylítlo špatné oslovení našeho šéfa, což mi ale sám navrhl. Kvůli tomu jsem se vnitřně dmula pýchou, div jsem nepraskla.

„A tak ten čaj už byl tentokrát v pořádku? Když si šéfovi nakoupila to správné vybavení,“ zajímal se dál, jestli má bojová mise nakonec dopadla úspěšně. Trochu trpce jsem se na něj ušklíbla, protože krom úplného závěru, kdy si pan Matteo měl ten vytoužený čaj vypít, jsem ho jím nechtěně polila. Dlouho se mi žádný takový legendární trapas nestal, takže už nejspíš nebylo zbytí. 

„No, já myslím, že si ho užil,“ poznamenala jsem ve vtipu pouze pro zasvěcené, takže jsem se mu vzápětí řehtala pouze já sama, zatímco Enzo na mě koukal jako na blázna.

„Co prosím? Co se tam v té kanceláři dělo?“ dovtípil se záhy, což jenom dokazovalo jeho nebývalou všímavost a slušný intelekt, díky nimž si vysloužil můj obdivný výraz. Taky jsem se jako lusknutím prstu přestala chechtat, abych ho tím zbytečně neprovokovala, aby se v tom dál vrtal, protože s tím, jak jsem zase pro jednou zaperlila, jsem se skutečně nikde víc chlubit nehodlala. Ani Willovi jsem to nemínila sdělit. Vlastně o panu Matteovi asi pomlčím úplně… Nebo alespoň do té doby, dokud se nezvládnu chovat v jeho přítomnosti úplně normálně, což mi momentálně trochu zní jako totální sci-fi.

„Ale… nic. Spíš co se dělo mezitím tady? Slečna Bianca pořád šílí?“ stočila jsem ohnisko jeho pozornosti na jinou stranu, což evidentně zafungovalo, když výmluvně zakoulel očima. Pak se ke mně o dva kroky přiblížil, aby se mnou mohl mluvit o něco tišeji.

„Jo, je pořád dost v ráži, takže bychom měli jít něco dělat, než nás uvidí, že se flákáme,“ varoval mě předem a vzal mě za loket, aby mě přiměl rozhýbat svoje tělo, které bylo pořád poněkud strnulé z těch předešlých zážitků, které z hlavy nevymažu hned z několika důvodů. Enzo mě dovedl ke svému stolu, vedle nějž měl evidentně volné místo, které jsem si drze mínila zabrat pro sebe. S Enzem jsem si ihned padla do noty, takže jsem se ho chtěla držet, alespoň na nějakou chvíli, než se trochu aklimatizuju. Tam jsme si spolu sedli k jeho počítači a on mi na něm začal ukazovat všelijaké programy na rastrovou i vektorovou grafiku, které jako studio oficiálně používají a pak také svoje práce, které mi hrdě jednu po druhé představoval a tím nás oba dva účinně zabavil, dokud na nás nepřijde neurotická slečna Bianca a nezaměstná nás něčím jiným. Anebo pan Matteo. Třeba si pro mě připraví nějaký další speciální úkol. Hmmmm…

V pozdějších odpoledních hodinách, když jsem se šla projít k pláži, kde jsem si sedla na lavičku a vychutnávala jsem si zdejší přímořské klima, které se mi zamlouvalo stále více, jsem mohla konečně s čistou hlavou kontaktovat Williama. Později jsem se měla sejít s Enzem na večeři, kterou Italové hromadně dodržovali mezi osmou a devátou večer, abych prý po práci nebyla po zbytek dne sama. Bylo to od Enza moc milé, že se mě takhle hned dobrovolně ujal. 

„Ahoj, Wille. Promiň, že jsem se ti neozvala dřív, ale dneska to bylo všechno trochu hektické,“ spustila jsem na něj do telefonu okamžitě, co mi to vzal. V té textovce, kterou mi v poledne poslal, stály takové ty klasické dotazy, jak se mám nebo jak se mi na dnešek spalo, jaké jsou mé první dojmy ze studia, z lidí, kteří tam pracují, jak se mi tam první den zadařilo a nějaká milá slova na mou podporu. Will se o mě vždycky zajímal, staral a pečoval, čímž mi projevoval svou lásku daleko lépe, než kdyby mi neustále opakoval, jak mě miluje.

„Ahoj, zlato. To je dobrý, o nic nejde, jen jsem chtěl vědět, jak se ti daří. Tušil jsem, že to dneska pro tebe asi bude náročné, tak jsem tě chtěl trochu povzbudit,“ ozval se mi naprosto poklidně a smířeně zpátky, čemuž jsem se bezděky vřele usmála, protože Will byl prostě skvělý.

„A taky, že jsi mě povzbudil. Děkuju, brouku, pomohlo mi to. Byla jsem z toho od rána hodně nervózní, ale nakonec to nebylo tak špatné. Myslím, že se mi tam bude líbit,“ poznamenala jsem entuziasticky, přičemž jsem před očima viděla svého nového šéfa. Pak jsem se ale raději uvědoměle praštila do čela, abych s tím ihned přestala, když jsem právě telefonovala se svým snoubencem.

„Tak to slyším moc rád, Em. A tak jací jsou tam v tom studiu lidi? Vypadají v pohodě?“ ptal se mě na vše, co ho napadlo a na co by chtěl znát odpovědi, aby měl lepší obrázek o tom, v jakém prostředí momentálně pracuju.

„Ale jo, docela jo. Zatím jsem neměla moc času je všechny poznat, ale skamarádila jsem se s jedním grafikem, Enzo se jmenuje. Zdá se, že je docela fajn, celkem si rozumíme. Dneska mě přemluvil, abych s ním šla na večeři, prý abych neseděla sama v hotelu na pokoji. Víš, jak si tady v Itálii potrpí na jídlo a sociální kontakty. Tady to po večerech prostě žije, už teď je na pláži slušný ruch, a to je teprve půl šesté odpoledne,“ vyprávěla jsem mu, zatímco jsem sledovala ten všudypřítomný ruch, který mě halasně obklopoval, ale zároveň mě docela uklidňoval.

„Tak ty jdeš na večeři s nějakým pěkným, mladým Italem, jo? No tak to si to užijte, dejte si něco dobrýho. Enzo má pravdu, přece nebudeš sedět po večerech sama doma na pokoji,“ utahoval si ze mě naprosto neslýchaně, až mě tím rozesmál. Připomněl mi tím ovšem to, že bych si tak jako tak měla dávat pozor na to, co a jak mu vlastně říkám, abych mu nezavdávala nějaké lehkomyslné motivy pro to, aby příliš přemýšlel nad tím, s kým a jak tady budu trávit svůj volný čas. Absolutně jsem nepochybovala o tom, že by mi snad Will v tomhle ohledu nedůvěřoval, ale testovat ho taky přece nemusím. Nicméně mu něco zatajovat asi také pro jistotu ne. Ani pana Tekina.

„Já říkala něco o tom, že je mladý a pěkný? Co když je to čtyřicetiletý pupkatý ženáč se dvěma dětma, hm?“ namítla jsem mu na to skrz na skrz nejapně, což zase rozesmálo jeho.

„Udělejte si při večeři selfíčko a pošlete mi ho, jo?“ utřel mě úplně s přehledem, a tak jsem se v duchu zařekla, že to opravdu schválně udělám, ale že zkusím poprosit nějakého postaršího pána, jestliže tam takový bude poblíž sedět. Jinak Enzovi mohlo být kolem těch třiceti, asi jako mně, ale mě ta třetí dekáda čekala až příští rok.

„Až přijedeš, tak ti ho představím,“ slíbila jsem mu lehce škodolibě a sledovala jsem přitom dění na pláži.

„Doufám, že mi za tu dobu neoznámíš, že ses do něj zamilovala a zůstáváš s ním v Itálii,“ utahoval si ze mě i nadále, čímž mě opět přiměl se rozřehtat na celé kolo, až jsem tím přitáhla udivené pohledy kolemjdoucích, které jsem tím smíchem ale nakonec také nakazila. Jakmile mi ovšem před očima vytanula dechberoucí vzpomínka na pana Tekina, ten smích mě bez prodlení přešel. Řekla bych, že do něj jsem se právě na první pohled platonicky zamilovala. Několikrát jsem zmámeně zamrkala, abych se té vidiny zbavila, ale i tak jsem měla takové zdání, že ho všude vidím. Třeba v tom ramenatém běžci, který se po chodníku, který lemoval tuhle pláž, vcelku svižným tempem přibližoval k lavičce, na které jsem seděla. Zkoumavě jsem sledovala tu běžící postavu, která by muskulaturou odpovídala panu Tekinovi, stejně jako účesem a tím udržovaným plnovousem.

„Emo? Seš ještě na příjmu?“ vyrušil mě z mého stoprocentního soustředění se Williamův hlas, až jsem s sebou vyděšeně trhla.

„Jo jo, jsem. Trochu jsem se zamyslela. Cože jsi říkal?“ vrátila jsem se myšlenkami zpátky ke svému příteli, ale nespouštěla jsem zrak z toho energického běžce, který mě více a více utvrzoval v tom, že to skutečně bude můj aktuální šéf. Aniž bych si byla jistá, i tak se mi značně zrychlil tlukot srdce a žaludek mi udělal obří kotrmelec.

„Jen jsem si dělal srandu. Ty jsi teď na pláži, viď? Slyším v pozadí spoustu různých hlasů,“ hádal podle pádných indicií, ale já ho poslouchala tak jako jedním uchem tam a druhým zase ven, protože jsem se nemohla odtrhnout od toho sportovce, který už se přiblížil natolik, že jsme si mohli vidět celkem dobře do obličeje, ale on mě naštěstí nezaregistroval, jak byl plně ponořen do svého běhu. A byl to nepochybně pan Tekin! V ten moment jsem opět začala panikařit a měla jsem nutkání se odsud někam vypařit, protože se mi vybavilo to dopolední pozdvižení, jak jsem šéfa polila čajem. Z toho se budu vzpamatovávat ještě nějakou tu chvíli, no... 

„Noo.. jo. Wille, já musím teď už končit, jo? Nezlob se, zavolám ti později. Zatím ahoj,“ vylítlo ze mě bez nějakého většího rozmýšlení a ani jsem nepočkala na jeho reakci nebo alespoň rozloučení, když jsem mu to položila. S roztřesenýma rukama jsem si schovala mobil do kabelky a na pokraji nervového kolapsu jsem se na lavičce natočila tak, aby mě pan Tekin neviděl a ještě jsem si narazila slaměný klobouk víc do čela, přičemž jsem se modlila, aby kolem mě proběhl bez povšimnutí.

„Emo? Seš to ty?“ No to si ze mě snad děláte srandu, ne?

 Ema je evidetně daleko větší dílo, než se zdá. :D Přijde vám to moc? Možná ano, ale původní "předloha" Sanem je na tom tak nějak podobně, naprostý magnet na trapasy všeho druhu, který si sama vždy ještě o něco vyšperkuje. :D Navíc, nebýt toho, tak takhle brzy asi neproběhne změna z pana Tekina na pana Mattea, ne? Trochu divná taktika, ale účinná. :D 

Děkuju všem neskutečně moc za podporu!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 4. kapitola: