OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 41. kapitola

20.08.2021 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 493×

Kralovala jsem zrovna v Matteově kuchyni, když jsem se dobrovolně a kurážně ujala přípravy večeře. Matteo si mezitím šel zacvičit a svěřil mi svůj moderní a útulný dům beze strachu pro sebe. Krájela jsem právě zeleninu do wrapu a vrtěla se přitom do rytmu hudby, kterou jsem si pouštěla poměrně nahlas, až zaplňovala celý prostor kuchyně, ale přesto jsem zaslechla cvrlikání zvonku. Trochu jsem se zarazila a přemítala jsem v rychlosti nad tím, kdo by to mohl být. Že by si nevzal klíče? Nebo zapomněl na nějakou návštěvu? Nebo je to nějaký neohlášený host? Jestli ano, měla bych vůbec otvírat?

Když mě druhé, o něco delší a naléhavější, zvonění vytrhlo z myšlenek, vydala jsem se vstříc dveřím. Směrem ke dveřím jsem minula naše roztomilé koťátko, které si spokojeně podřimovalo ve svém pelíšku, které si udělalo z jednoho z měkkých křesel. Po cestě jsem rozmýšlela, co říct, kdyby to přeci jen byl někdo neznámý. Nechtěla jsem Mattea uvrtat do nějakých potíží tím, že budu ostatním na potkání vykládat, že jsem jeho přítelkyně. Jenže co když ho tím naštvu nebo zklamu, pokud se tak nepředstavím? Vždyť u něj bydlím, vařím pro něj večeři a především jsme si řekli, že jsme pár. Nemá také Matteo někoho, před kým by to raději utajil? Protože já ano, a sotva by mi na ně vystačilo všech deset prstů.

Ke vstupním dveřím jsem šla spíš jak na popravu a během ní jsem vyloučila, že by to mohl být Matteo. Leda že by si ze mě utahoval, ale jinak by mohl jít normálně zadními posuvnými dveřmi směrem od terasy ze zahrady. Jakmile jsem otevřela, vykoukl na mě mladý pár, evidentně jižanského typu. Ani nevím proč, ale vzápětí mi na paměti vytanula naše nedávná konverzace o jeho sestře a jejím manželovi. Tyhle dva by se na ně dokonale hodili.

„Sürpriz, küçük kardeş!“ zvolala ta žena, mimochodem velmi zvesela, když se plná energie otočila od svého partnera ke mně a ve vteřině ji to nadšení přešlo, když jsem ve futrech místo Mattea stála já. Sjela mě pohledem od hlavy až po paty a pak povytáhla jedno úzké obočí výš. To, že mluvila zřejmě turecky, mou teorii pouze potvrdilo. ,,Kardeşim nerede?“ vypadlo z ní nechápavě, když se na mě mírně zamračila a pak se zmateně podívala na muže.

„Muhtemelen türkçeyi anlamıyor, sevgilim,“ řekl jí něco a poklidně se pousmál.

„Omlouvám se, ale nerozumím turecky,“ konstatovala jsem v italštině a zjistila jsem, že oni zase nerozumí tomuto jazyku. Tahle situace s ukázkovou jazykovou bariérou mi přišla komická, ale držela jsem si pokerface, protože by to asi nepůsobilo zrovna dvakrát nejlíp takhle na úvod, kdybych se před nimi rozchechtala na celé kolo. „Mluvíte anglicky?“ zkusila jsem v jediném jazyku, který mi zbýval, což se naštěstí setkalo s úspěchem.

„Ano! Skvěle. Kde je můj bratr a kdo jste vy?” vychrlila na mě bez zaváhání a s poměrně hodně dobrým akcentem, ačkoliv ten turecký přízvuk byl patrný. Muž za ní se na mě trochu omluvně zadíval a vzal svou manželku, jelikož měli oba dva snubní prsteny, kolem pasu, aby ji svým dotekem alespoň částečně upokojil.

„Matteo si šel ven zaběhat a... j-já se jmenuju Ema, jsem... eh mhm, jeho hospodyně...?“ vypadlo ze mě nečekaně, nad čímž mi obratem vyjelo obočí nahoru, jak mě samotnou ta vyslovená hovězina solidně konsternovala. Proč se mi tohle stává tak často?! 

„Matteo má hospodyni? Tak to má asi hodně práce. Možná proto nemá čas rozhodnout, jak to bude s tím naším domem v Istanbulu,” vykládala pořád tak rychle, že jsem na ni doslova fascinovaně zírala. Druhou část svého monologu povídala už svému manželovi, který se nad tím smířlivě pousmíval. Krátce jsem ho sjela pohledem a musela jsem uznat, že byl velmi pohledný. Měl delší tmavé vlasy, některé konečky mu sahaly až k ramenům, karamelovou pleť a jiskřivé oči, které dohromady s širokým, laskavým úsměvem zanechávaly dojem, že je to moc milý člověk. Jeho žena působila o něco příkřeji, i díky svému obezřetnému pohledu, kterým mě až příliš často rentgenovala. Pyšnila se dlouhými, lesklými vlasy, velkými plnými rty a štíhlou, ale žensky tvarovanou postavou. Určitou podobu jsem mezi ní a Matteem spatřovala, ale přece jen byli nevlastní sourozenci.

„Matteo převzal firmu po své matce, a s tou opravdu je spousta práce,” podotkla jsem v souvislosti na tu její štiplavou poznámku, jelikož jsem pocítila neutišitelné nutkání se Mattea zastat. „S tou firmou, ta je na pokraji bankrotu,” ujasnila jsem záhy, když na mě oba vykulili své tmavé oči a ve mně dočista hrklo, když jsem si uvědomila, jak nevhodně jsem svoji větu formulovala.

„Já jsem Neylan a tohle je má žena Ismet, Matteova sestra,“ ujal se ten sympatický muž přátelsky základních seznamovacích rituálů, když mezi námi zavládlo poněkud trapné ticho.

„Já vím, ráda vás poznávám,” vypadlo ze mě, což u nich shodně vyvolalo podezíravé podmračení.

„Na hospodyni toho o Matteovi vítě nějak moc,“ pronesla Ismet veskrze přezíravě a měřila si mě nedůvěřivým pohledem. Neylan se tvářil stále mnohem víc přívětivě, i přes ty mé přeřeky, a za to si vysloužil moje větší sympatie.

„My si... docela hodně povídáme,“ objasnila jsem se zdráhavým úsměvem, protože jsem přitom v duchu pomyslela na to, jak moc fajn to s Mateem vlastně je. „Tak pojďte dál, on dřív nebo později přiběhne zase zpátky,“ vyzvala jsem je, aby vešli dovnitř, přičemž jsem jim současně ustoupila z cesty. Ismet si to nakráčela automaticky do obýváku, kde se usadila na gauč, téměř jako by tu byla doma. Sladké spící kotě odbyla netečným pohledem, snad se ho možná i štítila. Neylan se usadil vedle ní a vzal ji za ruku, možná proto, aby na ni tím dotykem působil dál, ačkoliv mi nepřišlo, že by na to zrovna dvakrát reagovala. Anebo ji tak nějak držel na vodítku, taky možnost... 

„Můžu vám nabídnout něco k pití? “ zeptala jsem se zdvořile.

„My si když tak nalijeme. Nedělejte si s námi starosti, my jsme tu skoro jako doma,“ odbyla mě Ismet, která se svým nevlastním bratrem sdílela určitou atraktivitu, ale milou povahu zdaleka ne. Jenom jsem s trhnutím přikývla.

„Ale děkujeme,“ vylepšil to zas o trošku její manžel, na něhož jsem se letmo pousmála.

„Tak já se vrátím k plotně. Na večeři mám počítat i s vámi? Bude kuřecí wrap se zeleninou a dipem ze zakysané smetany,“ sdělila jsem jim, co je na dnešním večerním menu, a Neylanovi to evidentně padlo do noty. Ismet to naopak příliš nenadchlo, ale to nebyl můj problém. Jako správná hospodyňka jsem se nabídla, svědomí mám čisté.

„Já bych si dal. Co ty, Ismet? Přece jen se tu asi chvíli zdržíme,“ vybídl ji její partner, když se sama nijak nevyjádřila.

„To je pravda. Tak tedy ano, počítejte s námi. Děkujeme,“ vyslovila své finální rozhodnutí za ně oba, které jsem s uvědoměním odkývala a s mírně povytáhnutým koutkem úst jsem se přemístila do kuchyně, kde jsem pokračovala v přípravách večeře. Docela se mi ulevilo, když jsem byla z jejich dosahu, jelikož jsem s Ismet nabyla prazvláštního dojmu a úplně mi její společnost nesedla. Ale člověk by si neměl dělat předčasné úsudky.

Smažila jsem právě kuřecí maso a abych nebyla tolik nervózní z té nečekané návštěvy, pouštěla jsem si dál hudbu, avšak o poznání tišeji. Přesto jsem naprosto nepostřehla, že se do místnosti kdosi vkrádl a jakmile mě zezadu objal kolem pasu, málem jsem vyletěla z kůže.

„Do háje, Matteo!“ vyjekla jsem v šoku, ale ta hudba naštěstí můj hlas částečně pojala, takže vedle snad nic neslyšeli. A snad ani neviděli, jak intimně se mě Matteo dotýká. Jakmile jsem odstrnula, bleskově jsem se na něj otočila. ,,Vedle na tebe čeká návštěva. Tvoje sestra s manželem,“ vychrlila jsem na něj namísto uvítání a teď se tvářil podobně konsternovaně jako já před chvílí. O něco ode mě odstoupil a očima zmateně zatěkal směrem k obýváku a na mě, přičemž lehce pootevřel ústa.

„Ismet s Neylanem?” přeptal se kontrolně, ale stále řádně nechápavě. To mi potvrdilo, že se do domu musel neslyšně vkrást zřejmě předním vchodem, protože se mu asi z vyčerpávajícího běhu nechtělo obcházet ještě celý, rozlehlý bungalov. Při rychlém pohledu na něj jsem zjistila, že je již ale poměrně v klidu. Sprcha by mu ale rozhodně bodla. V rychlosti jsem se otočila zpátky k plotně, abych promíchala maso na pánvi.

„Vždyť to říkám, tvoje sestra s manželem. Pozvala jsem je na večeři, přidají se,“ obeznámila jsem ho s nejbližšími vyhlídkami pro dnešní večer. On se pořád tvářil nevěřícně, že se tu jeho turečtí příbuzní takhle znenadání objevili. Asi bych se s ním měla podělit také o to, jak nešťastně jsem se před nimi uvedla. „Řekla jsem jim, že jsem tvoje hospodyně. Nezlob se na mě, prosím tě,“

„Proč jsi jim to řekla?“ ptal se mě s hlubokou starostlivou vráskou mezi obočím.

„N-nevím, asi jsem nějak zpanikařila...? Nevěděla jsem, jestli...“ nakousla jsem, ale vzápětí jsem zase umlkla, protože jsem během toho monologu začala pochybovat o tom, zdali je dobrý nápad o tom vůbec nahlas mluvit.

„Co? Jestli jim to můžeš prozradit?“ doplnil za mě a podíval se na mě takovým soucitným pohledem. Váhavě jsem přikývla a provinile na něj zamrkala řasami. „Ty jsi takový trdlo, Emo,“ otituloval mě zjihle a jeho oči mě doslova konejšily. Slabě jsem se pousmála a notně se mi ulevilo, že jsem tím mezi námi nezpůsobila žádný zbytečný konflikt.

„Ale... mohli bysme to zatím nechat takhle? Bylo by to... pro mě hodně trapný, kdybys jim teď řekl, že jsme spolu. Necháme to na příště, hm?“ žádala jsem ho rovnou s nejvyšší naléhavostí, abych to nemusela znovu opakovat.

„Kdybys nezmínila to příště nebo zatím, asi bych se naštval, ale jo... Nechme to na jindy, ty moje hříšně krásná hospodyňko,“ vyhověl mi vlídně a já nestačila zírat, co vše mi tenhle úžasný a dokonalý chlap dovolil. Milovala jsem ho za to ještě víc, a při tomhle pomyšlení jsem se na něj zeširoka usmála.

„Díky, Teo,“ pípla jsem vděčně a tělem se mi šířilo takové příjemné teplo, když jsem si v sobě opět naplno uvědomila všechny city, které jsem k němu chovala. Musela jsem se k němu natáhnout pro rychlý polibek, který ale on ihned lačně prohloubil, když se ke mně přitiskl a obmotal mi své svalnaté paže kolem pasu.

„Jdu se s nimi přivítat a pak si dám rychlou sprchu,“ zamumlal mi do rtů, když se od těch mých silou vůle oddělil. A pak se ode mě doslova odlepil, protože byl po tom běhu naprosto splavený.

„Být tebou, tak bych prohodila pořadí, anebo je na přívítanou alespoň neobjímej,“ doporučila jsem mu se smíchem, když jsem si do něj nepokrytě rýpla, ale on si nad tím pouze teatrálně a lehkovážně odfrkl. Přesto nakrátko ohrnul nos, protože velmi dobře věděl, jak je cítit.

„Já myslel, že je to sexy,“ zabrblal naoko dotčeně, když jsem ho, ačkoliv veskrze taktně, upozornila na jeho nevábný odér. Na pár sekund jsem se pověnovala zase masu, abych ho na pánvi během naší konverzace nepřipálila.

„Asi jak pro koho,“ prohlásila jsem s pokrčením ramen a nemohla jsem se přestat pobaveně šklebit. „Budou tu i přespávat?“ zajímala jsem se o další organizační informace a dumala jsem nad tím, jak by to na ně asi působilo, kdybych tu přenocovala i já, jakožto hospodyně. Bože, to jsem si zas jednou naběhla.

„Většinou zůstávají na hotelu, ale zeptám se jich. Abys jim jinak jako spolehlivá hospodyňka připravila nocleh, že?“ dobíral si mě pro změnu zase on, což bylo férové.

„To taky, ale spíš... asi v Itálii není úplně standardní, aby hospodyně taky bydlela u svého zaměstnavatele, že jo? Když tu zůstanou, a já taky, tak to bude mega trapas. Takhle se před tvou rodinou přece nemůžu prezentovat!“ panikařila jsem, když jsem si do hlavy vzala tu nejhorší možnou variantu, která ale vzhledem k okolnostem byla ze všeho nejpravděpodobnější.

„No tak jim povíme, jak je to doopravdy,“ pronesl smířlivě a povzbudivě se na mě pousmál.

„Vždyť jsem jim právě řekla, že jsem hospodyně!“ zopakovala jsem poněkud netrpělivě, protože se mi zdálo, že to poněkud zlehčoval.

„A to se snad s mou přítelkyní vylučuje?“ zažertoval, což mi aktuálně vůbec nesedlo.

„Máš štěstí, že nejsem zapálená feministka,“ odsekla jsem značně podrážděně a pro jistotu jsem se obrátila zase k plotně, abych promíchala maso a během toho se trochu vzpamatovala.

„Takže co chceš dělat?“ vyrukoval na mě s očekávaným dotazem, na který jsem ovšem bohužel neměla co říct.

„Já nevím, “ zaúpěla jsem bezradně, když jsem se zase otočila čelem k němu.

„A nehrotíš to zase tak trochu víc, než je potřeba? Ismet s Neylanem to dozajista pochopí,“ ujišťoval mě blahosklonně, jenže až potom, co se mu podařilo mi nadzdvihnout mandle tím, jak mi předhodil jednu z mých nepříliš lichotivých vlastností, která ale prostě byla mou součástí.

„No tak to hrotím! Jsem holt taková, toho sis určitě už musel všimnout,“ zaprskala jsem na něj jako vzteklá kočka a metala jsem po něm pohledy plné blesků.

„Em, zlato, nenervuj se kvůli tomu tolik. Za to to rozhodně nestojí. Nějak to dopadne, nějak to bude,“ domlouval mi dobromyslně a natáhl ke mně ruce, aby mi skrze konejšivý dotek mohl předat ten jeho bohorovný poklid. Já bych se ale nejraději totálně vztekla v tuhle chvíli, protože tenhle jeho lhostejný přístup mě vyloženě frustroval.

„Jenže mně na tom záleží!“ vylítlo ze mě pobouřeně, protože jsem nabyla dojmu, že úplně nechápal, co pro mě to setkání s jeho rodinou znamená. Opravdu jsem se před nimi chtěla představit v tom nejlepším světle, jenže já to na místo toho opět kolosálně podělala.

„Já vím, já vím... to vidím,“ obeznámil mě, že mu tento postřeh nikterak neunikl a vlídně se na mě usmál. „Dodělej tu večeři, prosím, a já je dojdu přivítat,“ požádal mě pokorně a povzbudivě na mě mrkl.

„Rozkaz, šéfe,” zabručela jsem a tak ironicky jsem se nad tím ušklíbla.

„A trošku úsměv. Bude to všechno v pohodě, věř mi,“ přesvědčoval mě a dle jeho výrazu a tónu hlasu ani s ničím jiným nepočítal. Donutila jsem se vyhoupnout koutky úst výš, než jsem se znovu otočila k plotně, kde jsem se začala opět naplno věnovat jídlu. On mi těsně před svým odchodem loupl mlaskavou pusu na tvář, nad čímž jsem se zachichotala, protože mě jednak překvapil, ale ty jeho husté vousy mě taktéž řádně polechtaly. Tak jo, nějak to bude...

* * *

„Ahoj, mami. Tak co vy? Jak se s taťkou máte?“ ozvala jsem se do telefonu, když jsem přijala hovor od mamky. Matteo se sestrou a jejím manželem seděli ještě u stolu a debatovali o tom jejich společeném domě v Istanbulu. Debatu vedli v turečtině, a poměrně horlivě, takže já se mezitím odporoučela do kuchyně, kde jsem jako správná hospodyňka umyla nádobí a uklidila ho na patřičná místa.

„Ale jo, máme se dobře. U nás je všechno v pořádku. A co ty, Emo? Jak je v Janově?“ zajímala se slyšitelně nadšeně, protože mamina tu mou stáž v Itálii prožívala snad víc než já.

„Já se mám přímo skvěle, protože tady je tak krásně. Fakt začínám čím dál víc chápat, proč Itálii tolik miluješ,“ uznala jsem nepokrytě, načež jsem ji rozesmála. Bylo doopravdy uklidňující slyšet ten její důvěrně známý hlas, který mě ihned pomyslně vrátil do zázemí mého domova.

„Já věděla, že ty to máš taky v sobě,“ prohlásila vševědoucně a zněla nanejvýš uspokojeně.

„Teď už to vím taky,“ odkvitovala jsem jí s bezděčným uculením, což sice stejně nemohla vidět, ale já si to nějak nemohla odpustit. Pak si ale mamka poněkud dlouze odmlčela, přičemž si několikrát odkašlala. Taky jsem ji slyšela se párkrát nadechnout, ale poté pouze mlčky vydechnout. Něco se očividně dělo a ona váhala, jestli o tom se mnou má nebo nemá hovořit. „Mami? Co se děje? Stalo se něco?“

„To bys měla říct spíš ty mně, holčičko,“ namítla vážně a ve mně se všechno hrůzou otřáslo.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se rádoby nejapně, ačkoliv jsem pojala neblahé tušení, že ona velmi dobře ví o mé situaci s Williamem. Nechtěla jsem se na něj jakkoliv zlobit, že by si na mě rodičům snad stěžoval, protože nejspíš ani nedostal příležitost to neudělat. Jestliže se s našima osobně setkal, což ve společnosti mé sestry rozhodně mohl. A moje mamina umí být nesnesitelně neodbytná, když na to přijde.

„Opravdu se máš tak dobře?“ vyptávala se nejistě a její hlas překypoval obavami.

„Mami, přejdi k věci!“ vybalila jsem na ni zhurta, protože mě takhle akorát nervovala.

„Já totiž vím o tom... s Williamem,“ hlesla nevesele a ani nebyla schopná vyslovit jakýkoliv příměr, který by popisoval aktuální stav našeho vztahu s Willem. Ona si totiž na Willa skutečně potrpěla a tohle zjištění ji muselo nemálo trápit. „Co se stalo?“ Slabě jsem si povzdechla a sumírovala si svůj proslov na jazyk, abych si ujasnila, co jí k tomu chci nebo nechci říct. Navíc jsem neměla ponětí, co všechno jí William prozradil.

„Co ti William řekl?“ vybídla jsem ji, aby mi přetlumočila jeho verzi, kterou jí prezentoval. Potřebovala jsem vědět, jestli do toho zatáhl i Valerii, anebo se bez ní ve svém sdělení obešel.

„No že ses s ním o víkendu přes telefon rozešla. Je z toho opravdu hodně nešťastný, Emo. Jako by ani nechápal, proč se to stalo,“ referovala mi smutně a ve mně tím bezprostředně vyvolala dojem, že se za Willa chystá lobovat a pravděpodobně že je jeho tajný zvěd.

„To on chápe moc dobře,“ zabručela jsem značně jízlivě, když jsem si v paměti vybavila, jak hájil mou sestru.

„Ale my tomu s tátou nerozumíme ani trochu,“ ohradila se s nepříliš dobře potlačovanou výtkou a já jen stiskla zuby k sobě, abych ze mě nevyšlo nic, co by vyznělo neuctivě a vůči mé mamce sprostě.

„Není potřeba, abyste tomu rozuměli. Tohle je jenom mezi mnou a Williamem,“ připomněla jsem jí věcně.

„Víš, docela nás to zklamalo, Emo,“ konstatovala s odpovídajícím zabarevním hlasu a já si to ihned přeložila, že tím naráží pochopitelně přímo na mě. Přesto jsem trpělivě čekala, až bude pokračovat, protože tímhle dozajista neskončila. „Mysleli jsme si, že jsme tě vychovali líp, než aby ses s někým rozcházela po telefonu. To je k Wılliamovi tak nezdvořilé po těch letech, co jste spolu strávili.“

„Ale já jsem na úplně jiném kontitentně, než je Will,“ podotkla jsem, abych alespoň v tomto směru byla z obliga.

„Tak jsi to mohla nechat na později, až se vrátíš,“ ohradila se bleskově, čímž mi zavdala důvod si myslet, že toho asi tolik o našem problému s Willem netušila.

„Právě že nemohla. Mami, můžeme to přestat řešit? Nebo jestli jsi mi zavolala jenom kvůli tomuhle, tak tenhle hovor končím. Stejně tu mám nějakou práci,“ oznámila jsem jí prostě a ona jenom dopáleně mlaskla.

„Emo, počkej ještě, prosím tě... Je to podle tebe už definitivní?“ ptala se mě na něco, na co jsem zatím sama neznala odpověď, jelikož jsem se to pokoušela úplně vytěsnit z hlavy. Chtěla jsem se teď soustředit pouze na Mattea a můj život tady a poté vše vyřešit až nadejde ten správný čas.

„Mami!“ zaúpěla jsem zoufale, jelikož mě ta její všetečnost někdy opravdu příšerně rozčilovala.

„Máme Williama moc rádi, to ty dobře víš. Zvykli jsme si na něj a už ho považujemem za člena rodiny, takže chceme vědět, jestli se máme připravit na to nejhorší.“ Dramatizovala to, jak to jen šlo, aby ze mě dostala to, co chtěla.

„Jenže já nevím, jestli je to definitivní. Možná se k sobě vrátíme a možná taky ne. Oba dva potřebujeme nějaký čas, abysme přišli na to, co vlastně chceme a co očekáváme,“ vysoukala jsem ze sebe alespoň nějakou, přijatelnou odpověď, která by jí mohla postačit k tomu, aby s tím přestala. Znovu se z druhé strany oceánu ozývalo pouze nervy drásající ticho, než téměř neslyšně zamručela.

„William v tom má ale zcela jistě jasno,“ A je to tady. Jasně že mamka bude kopat za tým William.

„Já o tom poměrně silně pochybuju,“ odsekla jsem dotčeně a potlačovala v sobě veškerý vztek, který ve mně mamka právě vyvolala. Po té rozmíšce s Matteem kvůli jeho rodině toho na mě teď začínalo být docela dost.

„Emilie...“ oslovila mě celým jménem, což značilo jediné.

„Ne, mami. Už se o tom nehodlám dál bavit. Pozdravuj ode mě Williama, až se zas uvidíte... i s Olivií určitě. Zase se vám brzy ozvu, zatím ahoj,“ vysypala jsem na ni překotně a značně uštěpačně, ale nedovedla jsem se tomu holt vyvarovat. Zrovna když mamka spouštěla další svůj srdceryvný proslov, tak jsem jí to jednoduše vytípla. Rozčileně jsem se dívala na displej, dokud nezčernal a poté jsem mobil odložila stranou, abych se vrátila k úklidu nádobí. Tohle se mi snad zdá. Oni se snad naproti přes kanál všichni dočista zbláznili, ne?

Vtom se zpoza rohu vynořila Ismet, takovým zvláštně vleklým tempem a přísným výrazem ve tváři. V ruce třímala prázdný, špinavý talíř, který mi nesla odvedle. Vyvalila jsem na ni nedopatřením oči, jelikož by se ve mně v ten moment krve nedořezalo a byla jsem si jistá, že se mi z tváří vytratila veškerá barva. Při tom vědomí, že by mohla slyšet něco z mého rozhovoru s mamkou, se mi udělalo nefalšovaně mdlo a žaludek mi citelně ztěžknul. Přesto jsem zmobilizovala veškeré své síly, abych si jinak udržela neutrální výraz. Přišla až ke mně, když na kuchyňský ostrůvek odložila ten talíř a zkoumavě si mě prohlížela. Byla jsem jako pod drobnohledem a nešťastně jsem nabývala přesvědčení, že skutečně něco zaslechla. Kdyby fakt jo, mohl by z toho být příšerný průser... Jak mám zjistit, co ví?!

„Nesu ještě nějaké nádobí,“ řekla bezbarvě, aby nějak vyplnila to tíživé ticho mezi námi. Mlčky jsem přikývla a přiměla se alespoň k povadlému úsměvu s němým poděkováním. „Bylo to moc dobré, děkujeme,“ ocenila moje kulinářské schopnosti, které bych pochopitelně pozvedla na vyšší úroveň, kdybych tušila, že se tu objeví Matteova rodina. Nebyla jsem schopná ze sebe nic dalšího vydat, poněvadž jsem se cítila jako ochromená tím, co by se vše mohlo stát, kdyby se to doneslo až k Matteovi. Nejhorší forma zákonu schválnosti, který mě přímo zbožňuje.

Ismet se poté odporoučela zpátky ke svému manželovi a nevlastnímu bratrovi, zatímco já zůstala v kuchyni a urputně se snažila v sobě potlačit tu plíživě sílící paniku, která ve mně sekundu za sekundou vzrůstala. Ani trochu jsem neměla dobrý pocit z toho načasování, se kterým se zjevila v místnosti. A už vůbec ne z toho, jak se zvláštně tvářila. Z hloubi duše jsem se proto modlila, aby se moje tušení nevyplnilo. Takhle to prasknout nemůže, prostě ne!

 Tak co myslíte? Slyšela to Ismet, nebo ne? V následujících kapitolách zjistíte, jak to teda bylo. Samozřejmě pro Emu tahle nejistota bude naprosto nesnesitelná. Pro každého v její situaci by byla, protože si to ta holka tak šíleně zavařila. U ní je to hotové hrnečku vař s tím, že na kouzelné slovo k zastavení ještě nepřišla. :D 

Mnohokrát všem děkuji, jste prostě úžasní! Nemáte ponětí, jak moc si toho vážím! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 41. kapitola: