OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 42. kapitola

28.08.2021 (15:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 492×

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Mattea, kterému se opět podařilo vstát dříve nežli mně. Proto opanoval kuchyni jako první, kde připravoval něco chutného k snědku. Po mém uvedení do místnosti se ke mně otočil a vláčně, trochu znaveně, se na mě usmál. Ihned mě to zarazilo, poněvadž takový mdlý výraz u něj byl velice neobvyklý. Zpravidla se na mě zářivě usmíval, přímo sršel pozitivní energií a dobrou náladou a taky si liboval v dotecích a blízkém kontaktu. Pochopitelně jsem si to ihned spojila s tím včerejškem, kdy mě tady jeho sestra nenadále přepadla těsně po ukončení velmi výmluvného rozhovoru s mou mamkou. Co když jim Matteo řekl během toho rozhovoru v turečtině, že jsem jeho přítelkyně? A co když ona opravdu slyšela celý ten telefonát a řekla o něm Matteovi? Do háje, prosím, jen to ne…

„Dobré, Em,“ vrátil mi pozdrav a otočil se zpátky k plotně, kde cosi míchal v hrnci. Váhavě jsem k němu přišla blíž, přičemž jsem se přemlouvala k tomu, abych se opět nenechala strhnout svou iracionální panikou.

„Víš, tohle je daleko víc sexy, než když se vrátíš z běhání,“ navázala jsem v pokusu o žert na náš včerejší rozhovor, když se vrátil celý zchvácený z běhání. S pochybovačně povytaženým obočím ke mně otočil hlavu a spontánně mě tím rozesmál.

„Máš zvláštní preference,“ pravil zadumaně a zavrtěl nad tím hlavou, nicméně jsem v jeho hlase zaslechla úsměv.

„To ty máš zvláštní představy,“ opáčila jsem v námitce a dovolila jsem se uvolnit, když jsem se zdálo, že je všechno v pořádku. Možná se jen špatně vyspal nebo mu dělala starosti ta jejich nemovitost. „Já jako žena určitě vím líp, co se ostatním ženám líbí víc.“

„Dneska bude mléčná rýže na sladko, jestli může být. Jestli ne, tak je kuchyně celá tvoje,“ oznámil mi, který pokrm je dnes na programu a já byla především vděčná, že se toho ujal on.

„Jsem s tím naprosto v pohodě,“ řekla jsem vzápětí a přimotala jsem se až k němu, abych mu nakoukla přes rameno. Doslova teda vedle ramene, protože bych potřebovala stoličku, na kterou bych se postavila, abych mu mohla kouknout přes rameno. Osmělila jsem se mu přitom obmotat ruku kolem pasu a celkově jsem se k němu přimkla, jak jsem chtěla pocítit útěšné teplo jeho těla. A taky se asi podvědomě přesvědčit o tom, jak bude reagovat na mou blízkost.

„Voní to přímo božsky,“ poznamenala jsem spokojeně a vtiskla jsem mu letmou pusu na rameno, kterým mě vzal vzápětí pod svá křídla. Jeho triko na spaní, které si beztak do postele sundával, příjemně vonělo tou jeho výraznou vůní, ve které jsem se téměř topila. Vlípl mi letmý polibek do vlasů a dál se věnoval míchání té bílé, vazké hmoty.

„Jen aby to tak i chutnalo,“ zabrblal nespokojeně a zase mě pustil.

„Nepochybuju o tom,“ zahlásila jsem neochvějně a já jsem od něj ustoupila, aby měl u sporáku opět víc prostoru. Zůstala jsem opřená o linku a jenom jsem ho se zalíbením pozorovala. Chtě nechtě jsem musela znovu připustit, že působil poněkud mimo sebe.

„Jak to… vůbec dopadlo s tou Ismet? Už jste se nějak dohodli?“ změnila jsem téma, protože mi to pochopitelně nedalo se nezeptat. Nejspíš jsem měla vyčkat, jestli se mi s tím svěří sám od sebe, jenomže já neodkladně dychtila po tom přijít na to, co to s ním je. Modlila jsem se za to, abych s tímhle jeho rozpoložením neměla vůbec nic společného, ale především jsem ho takhle vůbec nechtěla vidět. Chtěla jsem zpátky svého usměvavého a veselého Mattea.

„Zatím ne,“ srozuměl mě ve vší stručnosti, nad čímž jsem jen povytáhla tázavě obočí. „Ještě to spolu probereme. Chtějí se vracet někdy v půlce týdne, takže čas a příležitost se najde,“ dodal, když mi jeho původní výpověď nestačila.

„Je všechno v pořádku? Přijdeš mi nějaký… nesvůj.“ Riskla jsem to a poukázala na jeho momentální stav. Úkosem ke mně střelil mírně vyjeveným pohledem a o něco mu vystoupila spodní čelist, když zatnul zuby. Ramena se mu viditelně napjala, ale poté opět viditelně klesla, když vydechl.

„Jo, jo, jen jsem se úplně dobře nevyspal… Mám takový pocit, že se s Ismet neshodneme,“ svěřil se mi nakonec se svými starostmi, a ačkoliv to bylo opravdu bezohledné, mně se neuvěřitelně ulevilo.

„Tobě na tom ale záleží,“ odhadla jsem poměrně snadno, když jsem přihlížela tomu, že se tím evidentně trápí.

„Ismet je příšerně tvrdohlavá, a když jsem s ní v nějakém rozporu, tak jí většinou jdu z cesty, ale tentokrát se mi ustupovat fakt nechce,“ rozpovídal se a trochu mechanicky míchal s tou rýží, která dle mého už mohla být hotová, protože mléčná rýže na přípravu nebyla časově nijak náročná.

„Ale nechce se ti ani pouštět se s Ismet do křížku,“ doplnila jsem za něj, protože to ze situace jasně vyplývalo.

„Ne, nestojím o žádné spory a rozhodně ne v rodině,“ přitakal mi a vypnul plotýnku, přičemž přesunul hrnec s rýží stranou, když i on naznal, že je hotová.

„A co její manžel? Jaký má na to názor?“ ptala jsem se dál a nad tímhle dotazem se Matteo ironicky ušklíbl.

„Nejsem si jistý, jestli nějaký může mít,“ podotkl trefně a já se ze všech sil bránila smíchu, který se o mě díky němu pokoušel. Naštěstí se mi podařilo ho spolknout. Tím dokonale vystihl svou sestru, takže jsem vcelku pozbyla veškeré snahy se na ni jakkoliv vyptávat, abych ji alespoň takhle zprostředkovaně poznala.

„Myslela jsem, že v Turecku nosí kalhoty v rodině muž.“ Nemohla jsem si pomoct a prostě jsem to musela říct nahlas. Zacukaly mu koutky, ale nakonec nad tím zavrtěl hlavou.

„To přece vždycky všude,“ opáčil s takovou samozřejmostí, načež jsme oba propukli v halasný smích.

„Tak uvidíš… Třeba tentokrát ustoupí Ismet,“ hlesla jsem se slyšitelnou nadějí, ale z jeho strany přišlo pouze sarkastické odfrknutí, jak tomu nedával v podstatě žádné šance.

„Půjdeme se najíst, ne? Než to vystydne,“ navrhl záhy, kdy už ani na mou glosu vůbec nereagoval. Poté se natáhl do skříňky pro talíře, aby nám oběma naložil do hlubokých misek a přidal k tomu také kupu čerstvého ovoce a na doslazení nějaký fruktózový sirup. Já jsem mezitím prostřela venku na terase, kde jsme se spolu nasnídali v podivně tíživé a tiché atmosféře. Snad se to brzy vyřeší a vše se vrátí zase k normálu…

* * *

„Nesu ti čaj, třeba ti aspoň trochu zlepší náladu,“ zahlásila jsem, jakmile jsem po jeho vyzvání vešla do jeho kanceláře. Skláněl se nad nějakými papíry a sotva o mě zavadil pohledem. Byla to dnes druhá neobvyklá reakce, která mě nepříjemně překvapila. Většinou mě vítal s úsměvem a plnou pozorností. Přiměla jsem se to přehlédnout a být nad věcí, ale přesto mě to kdesi hluboko uvnitř příšerně hlodalo. Nebo spíš ten můj provinilý červík ve mně hlodal.

„Díky ti, Em,“ ocenil mou donášku, kterou jsem vlastně nevynechala jediný den.

„Na čem děláš?“ navázala jsem konverzaci, jelikož mi to v jeho podivně melancholickém rozpoložení jinak nedalo. Chtěla jsem ho nutně rozveselit.

„Teď ne, prosím tě. Vrať se ke svý práci, já sám jí tady mám až nad hlavu,“ odkázal mě ve vší slušnosti na patřičné místo, které momentálně nebylo v jeho kanceláři. Poté ke mně vzhlédl a pokusil se o omluvný výraz, který působil jaksi křečovitě. Ztěžka jsem polkla a pohnula svými končetinami, které jsem na pár sekund vůbec necítila, jak mě ta jeho poznámka ochromila. „Promiň, jen dneska nevím, co mám dělat dřív.“ Pousmál se a zase sklopil zrak směrem dolů.

„J-jistě, já tě… nebudu rušit. Tak zatím, Matteo,“ rozloučila jsem se s ním kvapně, otočila jsem se na podpatku, ještě než jsem stačila zrudnout, jak to pro mě bylo svým způsobem potupné, a opustila jsem jeho kancelář. Na to, jak jsem ráno získala klid a jistotu, že jsou mezi námi věci v pořádku, teď mi to naopak připadlo úplně špatně. Nechávala jsem se asi přehnaně hodně ovládat emocemi, ale on se choval tak prapodivně. Opravdu šlo jen o ten spor o dům s jeho nevlastní sestrou? Řekl by mi, kdyby věděl o tom telefonátu s mou mamkou? Jak to mám zjistit?!

„Ty se teda tváříš, Emo,“ rýpl si do mě Enzo, když jsem vedle něj strnule seděla a zírala urputně na monitor, kde jsem znovu zpracovávala ten pitomý katalog. Naštěstí madam Bruni přijala s naprostým klidem a pochopením, co se stalo, a odmítla možnost, že by tu zakázku nabídla někomu jinému.

„Tak se na mě nedívej, když ti to vadí,“ poradila jsem mu úsečně, aniž bych odlepila oči od programu.

„A máš i špatnou náladu, co?“ rozebíral mě s vážným tónem, zatímco mě bedlivě sledoval, až jsem v místech, kam na mě padl zrakem, cítila nepříjemné pálení.

„Jestli mi ji nechceš ještě o něco zhoršit, tak mě neřeš, prosím pěkně,“ požádala jsem ho dost svérázně a tentokrát jsem se na něj podívala, ale dostatečně varovně, aby mě vzal plně na vědomí. Protáhl ústa směrem dolů a posadil se hlouběji do kolečkového křesla, kde se důležitě opřel. Tady si někdo hraje na pana Psychologa.

„Fakt si o tom nechceš popovídat? Víš, že by se ti ulevilo, jako vždycky,“ domlouval mi vlídně a pokoušel se o povzbudivý výraz, ale hnědé oči se mu čire leskly zvídavostí.

„Tentokrát ne. Dokud nepřijdu na to, jak se věci mají, tak se mi rozhodně neuleví, Enzo,“ srozuměla jsem ho nekompromisně a odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Jemu se jedno obočí vyhouplo o něco výš nad to vedlejší, a tak skepticky se nad tím ušklíbl. „Ale díky ti,“ dodala jsem vděčně, jelikož jsem si zavčasu uvědomila, že na něj občas docela ošklivě vystartuju, zatímco on se mi jen snaží pomoct. Enzo byl opravdu dobrý přítel a já to někdy bohužel nedokázala patřičně ocenit. Nebýt jeho, asi bych se tu už psychicky nejednou totálně zhroutila.

„A na co potřebuješ přijít?“ chytil se ihned udičky, kterou jsem mu nadhodila.

„Heh, no to je právě to...“ zabrblala jsem s kousavým pobavením. Enzo nad tím jen zakoulel očima, když jsem ho chytala za slovíčka. „Trochu se bojím, že… by se mohl dozvědět něco, co by se dozvědět v žádném případě neměl,“ špitala jsem pokoutně, aby nikdo kolem nic nezaslechl a Enzovi se přitom viditelně rozšířily zorničky.

„Jako ohledně… tvého snoubence?“ šeptal velmi obezřetně nazpět a na kolečkovém křesle se ke mně trochu přišoupl blíž.

„Ex-snoubence,“ opravila jsem ho důrazně, ačkoliv jsem hlasitost držela stále na minimu.

„Prasklo to, nebo co?“ zděsil se a celý u toho jako by ustrnul. Byl to neprůstřelný důkaz toho, že se mnou tohle drama evidentně prožíval taky, což bylo neuvěřitelně uklidňující zjištění. Že jsem na to nebyla sama a že byl nesporně na mé straně. Však na tom měl částečně taky svůj podíl.

„To právě nevím! Možná, protože se Matteo chová fakt divně,“ připustila jsem a tou znovu nabytou panikou jsem se úplně orosila.

„Jak divně?“ pídil se po detailech, které jsem ale rozebírat nehodlala, abych z toho byla ještě víc nervní.

„Prostě divně. Ona teda včera nečekaně přiletěla jeho nevlastní sestra. Řeší spolu nějakou nemovitost a nemůžou se mezi sebou dohodnout, ale… nezdá se mi, že by právě kvůli tomu byl takový… odtažitý,“ svěřila jsem se mu se svým náhledem na věc a on ho přijal se vším všudy, aniž by to jakkoliv bagatelizoval.

„Myslíš, že kdyby se dozvěděl o Williamovi, že by to v sobě držel a nic ti neřekl?“ vyrukoval na mě s opravdu dobrým dotazem, který na tu situaci vrhl úplně jiné světlo. „Že by jako čekal, až o tom začneš mluvit ty? To se mi úplně nezdá,“ vyjádřil nakonec svůj názor, což asi přece jenom dávalo o něco větší smysl, než jak jsem na to pohlížela já. Enzův postřeh byl natolik podnětný, že jsem pochybnosti o té alternativně, že mě tím nějak zkouší, úplně zavrhla. Sice něco málo o Willovi už věděl, ale o tom telefonátu by určitě nemlčel, kdyby se o něm dozvěděl.

„Na tom asi něco bude. Jsem teď tak trochu paranoidní,“ prohlásila jsem s takovým povzneseným tónem, ale přesto jsem to podezření ze své hlavy nadobro vytěsnit nedovedla.

„Tak nebuď, protože s největší pravděpodobností nemáš vůbec proč,“ upokojoval mě s milým úsměvem.

„Nejspíš jo,“ odsouhlasila jsem mu s podobným úsměvem a cítila jsem, že to napětí uvnitř mě přece jenom o něco polevilo. Akorát jsem potřebovala nezúčastněný vhled mého kamaráda, který se na to dovedl podívat racionálněji. „No a co ta tvoje sestřenice? Ještě je u tebe?“ změnila jsem téma, abych se co nejúspěšněji rozptýlila.

„Zatím jo, ale nějak pozítří má s Dariem rande, takže počítám s tím, že to je jen otázka času, než se zase dají dohromady. Oni nemůžou být někdy spolu, ale rozhodně nemůžou být bez sebe,“ pravil významně a potutelně se nad těmi dvěma culil. Jen tenhle jeho bezděčný postřeh mi přišel natolik výmluvný, že jsem těm dvěma musela prostě fandit.

„Tak to držím palce, ať jim to vyjde,“ řekla jsem přejícně a znovu jsem se zaměřila na práci ve svém počítači, kterou jsem chtěla mít co nejrychleji hotovou, když už se takhle nečekaně protáhla. Ne mou vinou. Enzo provedl to samé, ačkoliv ke mně čas od času vyslal kontrolní pohled, jestli jsem se skutečně dostatečně vyklidnila a mohla se soustředit pouze na to důležité. A to teď byl ten zpropadený katalog. Mattea budu řešit, až na to přijde…

* * *

„Co kdybychom spolu zašli na oběd?“ zeptala jsem se Mattea, když jsem k němu do kanceláře nesla nějaké složky, se kterými mě poslala slečna Bianca, jak jinak. Matteo se na mě zadíval, když odtrhl oči od monitoru, kterému se naplno věnoval. Z jeho kajícného výrazu jsem ihned pochopila, že moje pozvání záhy odmítne.

„Nezlob se, ale už jsem domluvený s Ismet a Neylanem, a protože si pořád myslí, že jsi moje hospodyně, tak...“ nechal větu vyznít do ztracena, přestože její význam byl naprosto zřejmý.

„Aha, no jo, jasně… Tak se uvidíme zase tady,“ zamumlala jsem proti své vůli zklamaně.

„Jak se ti vede s tím katalogem?“ zeptal se zdvořile a v očích se mu zračil skutečný zájem, který nejspíš vycházel i z určitého provinění, kdy dobře věděl, že se mnou nejedná zrovna dvakrát příkladně jako můj partner.

„Ale jo, jo… O něco rychleji než napoprvé. Už vím, co kde a jak chci,“ shrnula jsem v kostce a trochu strnule jsem se na něj usmála. On si najednou povzdechl a kvapně vstal z křesla, načež obešel stůl, aby přešel ke mně. Vzal mě za ruku a dovedl mě na gauč, kam nejprve posadil mě a pak se usadil těsně vedle mě, že jsme se dotýkali stehny. Jeho bylo skoro jednou tak široké jako to moje a podstatně svalnatější.

„Teo? Děje se něco?“ přeptala jsem se zmateně a s počínajícím rozrušením. Pořád mě držel za ruku a tu teď zakryl druhou dlaní a tu mou uvnitř pevně stiskl.

„Jsem teďka tak trochu partner na baterky, já vím. Až se sestra vrátí do Istanbulu, tak se všechno vrátí zas do starých kolejí,“ přislíbil mi s obličejem veskrze zarputilým, ačkoliv jeho oči se zmítaly pod náporem politování. Rozpačitě jsem se pousmála a bezradně jsem pokrčila rameny.

„Ale jinak… je všechno v pořádku, že jo?“ ujišťovala jsem se, když se mi naskytla vhodná příležitost se v tom trochu porýpat.

„Jistě. Nemělo by snad být?“ Neušlo mu, že zřejmě pátrám po něčem jiném a čelo se mu ustaraně zavlnilo.

„Já doufám, že je. Řekl bys mi jinak, kdyby nebylo, že jo?“ vyzvala jsem ho neodkladně a on se zachmuřil ještě o něco víc. Po krátkém zaváhání uvědoměle přikývl na souhlas, ale nedalo se pochybovat o tom, že jsem tím v něm vyvolala akorát obavy a podezření.

„Řekl, jistě že,“ potvrdil mi taktéž verbálně, kdyby mi to jeho prostým posunkem nestačilo.

„Dobře, to je dobře,“ hlesla jsem vděčně, a než se nadechl, aby něco opáčil, bleskově jsem ze sebe vyrazila: „Já samozřejmě taky. Nechci, aby mezi námi cokoliv… vězelo, viselo.“

„Ani já. Raději všechno na rovinu, žádná tajemství a žádné lži,“ přidal se ke mně bez zaváhání, přičemž mi cosi citelně ztěžklo v žaludku. Celý tenhle vztah jsem postavila na tajemství a lži. Mohla jsem se tvářit jakkoliv nezištně, ale do tohohle bodu, ze kterého jsem už neviděla cestu zpět, jsem nás dva dostala naprosto vědomě a záměrně. Nepodařilo se mi ovládnout svoje emoce a zapletla jsem se s jiným chlapem, zatímco doma na mě čekal snoubenec.

„J-já… dneska tady zůstanu asi dýl. Potřebuju co nejrychleji dodělat ten zpropadený katalog,“ přeskočila jsem na jiné téma, poněvadž jsem se odmítla detailněji hloubat v tom, jaký jsem neskutečný pokrytec.

„Dobře, tak se uvidíme později doma,“ přijal moje oznámení se samozřejmostí a vstřícně se na mě usmál. Poté se natáhl pro krátký polibek, který byl poněkud opatrný. Nevydržela jsem to a chytila jsem ho za týl, abych si ho přitáhla blíž a do našeho polibku vložila o něco větší dávku vášně. Nikterak se nebránil, naopak po prvotním menším údivu to opravdu vřele přijal. Právě včas jsem se od něj odtáhla, než bychom překročili určitou patřičnou hranici toho, jak se líbat na pracovišti.

„Miluju tě,“ vydechla jsem mu do úst, zatímco jsem se o něj opírala svým čelem.

„A já tebe,“ vrátil mi unešeně, načež jsem se rozjařeně pousmála. Poté jsem se začala neochotně zvedat a on mě stejně tak neochotně nechal jít. S pozvednutými koutky jsem opustila kancelář, avšak ten tíživý pocit kdesi v žaludku mě přesto neopouštěl. Tohle není dobré, prostě není... 

* * *

Dojídali jsme oběd venku na terase, když nás vyrušil můj telefon. Se zamračeným čelem jsem se na něj podívala, jelikož to opravdu nejlepší načasování nebylo. Enzo na mě zvídavě pomrkával, když jsem se podívala na displej, na kterém stálo neznámé číslo. Brát se mi to nechtělo, ale co kdyby se jednalo o něco důležitého.

„Prosím? Tady Whitfieldová,“ ozvala jsem se do telefonu, co nejmileji jsem pro tuto chvíli svedla.

„Pěkné poledne, slečno Whitfieldová, tady Silvia Rossi, hotel Tirreno. Tímto bych vám chtěla oznámit, že se našemu hotelu úspěšně podařilo zbavit se veškerých škůdců a je již možné se vrátit na váš pokoj. Vše je v naprostém pořádku, každý pokoj byl pečlivě desinsektován a odborníkem prohlášen způsobilý k dalšímu pobytu,“ vychrlila na mě snad jedním dechem a naučeným monotónním stylem, jak to nejspíš opakovalo již poněkolikáté. Hostů, kteří museli nečekaně opustit hotel, totiž nebylo málo.

„D-dobře, tak mockrát děkuji za informace. Moje číslo pokoje pořád platí?“ dotázala jsem se, abych měla kompletní přehled. Enza můj telefonát evidentně zaujal, když pečlivě nastražil obě svoje uši.

„Ano, to je beze změny,“ potvrdila mi stručně, ale žoviálně. 

„A můžu se nastěhovat kdykoliv?“ přeptala jsem se kontrolně.

„Jistě, od tohoto telefonátu kdykoliv. Jen je potřeba to oznámit na recepci,“ stvrdila mi opět prostě.

„Skvěle, tak ještě jednou děkuju. Mějte se pěkně,“ zopakovala jsem, tentokrát s cílem hovor ukončit.

„Nemáte za co. Děkuji, vy taky, slečno Whitfieldová,“ rozloučila se se mnou i recepční mého bývalého hotelu, načež jsem telefon položila stranou a hodlala jsem si dovychutnat svůj oběd. Zasekla jsem se ovšem, když jsem pohlédla do Enzovy tváře, ve které se zračilo určité znepokojení.

„Co?“ chtěla jsem vědět.

„Ty se budeš stěhovat zpátky na hotel?“ ptal se mě veskrze nechápavě. Pouze jsem nejapně pokrčila rameny, jelikož jsem nad tím pochopitelně neměla dostatek času přemýšlet, ale částečně se mi to zdálo jako dobrý nápad, abych si ten hotel posychrovala. Mít zadní vrátka? To mi nikdo vyčítat přece nemůže. Jeden nikdy neví, co se kdy zvrtne…Celá moje stáž je toho nezvratným potvrzením.

„Já nevím. Nejspíš ne… Ale pro jistotu si ten hotel zajistím,“ zahuhlala jsem, když jsem si vložila jednu z posledních porcí lasagní do úst.

„Pro jistotu?“ Chytal mě za slovíčka pro změnu také on, asi aby mi to oplatil. 

„Nebo až od tebe odejde tvoje sestřenka, můžu na její místo nastoupit zas já,“ utahovala jsem si z něj.

„Tak to ani náhodou. Ženských jako spolubydlících už mám i za těch pár dní dost. Jen si ten hotel zařiď,“ pobízel mě neústupně a každičký rys v jeho tváři zvážněl a ztvrdl, což jeho tvrzení dodalo na neprůstřelnosti.

„Tak vidíš,“ zabručela jsem výmluvně a žvýkala jsem dál, v čemž mě ihned napodobil, poněvadž ani on neměl úplně dojedeno. Stejně po mně občas loupl očima, jak se nejspíš pokoušel zjistit, jestli si náhodou nedělám legraci. Minutu od minuty, kdy jsem nad tím rozhodnutím přemítala, jsem nabývala jistoty, že bude jedině dobře, když ten hotel neodpískám. Přinesu si tam nějaké svoje věci a občas tam přijdu něco rozházet, aby to vypadalo, že tam sem tam opravdu přebývám.

„Jdete pozdě! Odpolední pauza vám skončila před deseti minutami! Dvě hodiny jsou vám snad málo?“ zpražila nás Bianca, jakmile jsme překročili práh studia. Proti své vůli jsem při prvním pištivém tónu jejího hlasu zkoprněla. Nestála jsem s ní o žádné rozmíšky, ale dle jejího rozparáděného rozpoložení se k tomu neodvratně schylovalo.

„Nás to moc mrzí, slečno Bianco,“ omlouvala jsem se, abych zmírnila její hněv, který cílil zejména na mě.

„Je to moje vina, zdržel jsem se na obědě,“ svedl to bez zaváhání Enzo na sebe, když tu Biančinu osobní nevraživost vycítil také on, nemluvě o tom, že jí byl několikrát svědkem. Vyjeveně jsem se na něj podívala a bránila jsem se tomu na něj děkovně usmát, protože bych tím Biancu mohla akorát tak víc napružit.

„Oba dva dneska za trest půl hodiny neplacených přesčasů,“ nařídila nám s nebezpečně blyštícíma očima, které nás měly varovat před jakýmkoliv odmlouváním. Akorát jsme jí to poslušně odkývali. „A příště laskavě na čas! Sem si nikdo nebude chodit jako do nedělní školy!“ nepřestávala prskat, když si pravděpodobně na někom potřebovala zchladit žáhu a já k tomu byla pochopitelně tím nejvhodnějším kandidátem. Enzo se chudák bohužel vezl se mnou…

„Jak jsi na tom s tím katalogem, Emo?“ zaměřila se čistě na mě, když nám uvolnila cestu, abychom s Enzem mohli přejít k našim pracovištím.

„Pokračuju tak rychle, jak to jde,“ vyjádřila jsem plna entuziasmu, ale každopádně to byla ryzí pravda.

„Takže za jak dlouho to dokončíš?“ nutila mě vyslovit konkrétní deadline, což už jsem odhadem tipovala na zítřejší odpoledne, když tu tedy zůstanu na přesčas.

„Pokud to všechno dobře půjde, tak bych to mohla dodělat zítra,“ konstatovala jsem mírně zadumaně a odsunula jsem si židli dozadu od stolu, abych se k němu posadila. Bianca se postavila vedle stolu a bedlivě mě přitom pozorovala, až se do mě její mrazivě chladné oči zabodávaly jako jehličky. Když jsem se posadila do křesla a chtěla se do něj řádně opřít, jako by se pode mnou zhroutilo. Vzápětí jsem padala nazad a velmi tvrdě jsem dopadla na zem. Solidně jsem se praštila do hlavy, až se mi zatmělo před očima. Útrpně jsem zavyla bolestí a v hlavě mi tak zvláštně rezonovalo, proto jsem si položila dlaň na čelo, aby to co nejdřív přestalo.

„Ježiš, Emo?! Seš v pořádku?“ vyděsil se Enzo, který ihned klečel u mě, aby zjistil, jak na tom jsem. Pomohl mi se posadit, což na tu tupou bolest v zadní části mé lebky docela zabralo. „To byla šílená rána,“

„Taky mě šíleně bolí hlava,“ zachrčela jsem a ve výhledu mi stále poletovaly splašené hvězdičky.

„No, s tou tvou smůlou o tom doopravdy pochybuju. Nikdy jsem nepotkala někoho tak hrozně nešikovného,“ vložila se do toho Bianca, v jejímž hlase slyšitelně zazníval výsměch a jistý pocit zadostiučinění. Přemohla jsem se a zadívala se na ni. Hodně špatně skrývala škodolibou radost nad tím, co se mi přihodilo, protože se tak úlisně šklebila a v očích jí jen jiskřilo.

„Mohla by mít otřes mozku!“ osočil se na ni Enzo a protože u mě byl natolik blízko, téměř jsem se o něj mohla popálit, jak z něj přímo sálala zlost.

„Vždyť jenom spadla ze židle. To jsme zažili snad každý, i když většina z nás asi jako dítě školou povinné,“ zesměšňovala mou nehodu, přičemž já mezitím pojímala podezření, že jsem ten otřes mozku skutečně utrpěla. Podobně rozhněvaně jako Enzo jsem k ní střelila pohledem a za to, jak mě ponižovala, bych se na ni nejraději vrhla a vyškrábala jí oči. Kdyby to šlo…

„Donesl byste Emě někdo nějaký studený obklad?!“ zvolal netrpělivě do davu, který se kolem nás bleskově po tom mém neelegantním pádu utvořil a ukazoval mi před nosem svoje prsty, jestli je dokážu očima následovat. Rozčileně jsem zafuněla a trochu zatřepala hlavou, aby toho nechal. Periferně jsem si všimla, že se kdosi v davu sebral a odběhl někam stranou, zřejmě pro ten kýžený obklad, který bych vskutku uvítala. A dát si chvíli nohy nahoru, namísto toho, abych zírala do monitoru počítače.

„To je dobrý, Enzo,“ řekla jsem s námahou, ačkoliv se moje vidění během pár vteřin vrátilo do normálu.

„To se teprve uvidí,“ odbyl mě nekompromisně a starostlivě si mě prohlížel.

„To abych ten katalog svěřila někomu jinému, ne?“ zamručela otráveně Bianca, ale z tváře si stále ještě nesmazala ten svůj povrchní a posměšný výraz. Nepochybně ji nezajímalo, jestli se mi něco nestalo, ale především jestli budu schopná dokončit ten katalog v co nejkratším termínu.

„Není třeba, já to dodělám, slečno Bianco,“ řekla jsem pevně, přestože jsem pociťovala, že bych si opravdu potřebovala dát pauzu. Nejsem ale žádná citlivka, takže prostě budu pokračovat.

„Emo, měla bys jet do nemocnice, aby se na tebe podíval nějaký lékař,“ domlouval mi Enzo důrazně, a když jsem se snažila na truc zvednout, musel mě v podstatě vytáhnout nahoru, jinak bych to sama nedala. Ihned mi přihrál svou židli, jelikož té mé chybělo jedno kolečko, které upadlo, jakmile jsem na židli dosedla, tudíž byla nepoužitelná. Chtě nechtě mi to přišlo dost podezřelé, že se mi něco takového přihodilo. Ten Biančin výraz mnohé napovídal a popravdě mi to vůbec nepřišlo absurdní, že by můj pád byl její zásluha. Nicméně důkaz nemám, opět…

„Zažila jsem z koně mnohem horší pády a zvládla jsem to,“ poučila jsem ho o svém tuhém kořínku, který jsem si za ta léta vypěstovala.

„Emo,“ oslovil mě příkře, ale já se nad tím pouze blahosklonně pousmála. Vtom mi naše kolegyně Angelica přihrála onen studený obklad, který jsem s tichými díky přijala a připlácla si mokrou, studenou utěrku zezadu na hlavu. K čertu s mým účesem, nad kterým jsem ráno strávila dvacet minut mého života.

„Kdyby něco, tak ti dám vědět, ano?“ ubezpečovala jsem ho, že se může spolehnout na to, že když tak ozvu, kdyby se mnou bylo něco v nepořádku. Enzo na mě vrhl skeptický pohled, ale už to víc nekomentoval.

„No tak se vrať k práci. Madam Bruni je sice velice tolerantní, ale nemusíme její trpělivost znovu pokoušet, že. A tu mou už vůbec ne,“ zakončila tuhle debatu Bianca panovačně a opovržlivě, přesně tak, jak to uměla jenom ona. Než se otočila na vysokých podpatcích a napýřeně odklapala pryč, tak několikrát dlouhými nehty zaťukala na desku mého stolu, aby tím zdůraznila, že se ke své práci mám vrátit pronto. Protočila jsem panenky nad jejími vzdalujícími, odhalenými zády a přisunula jsem se blíž ke stolu. Grr, to je taková megera! Větší potvoru jsem snad doposud nepotkala! 

 Tak co myslíte? Šlo ohledně Emy o pouhou nešťastnou náhodu, což by u ní nebylo nic neobvyklého, anebo jde o něco víc? Že by skutečně o bossing? V příští kapitole každopádně dojde na další konflikt mezi Emou a Biancou, který v podstatě definitivně vyeskaluje. S Matteem sitauce zůstane naopak víceméně na mrtvém bodě, prozatím. :)

Mockrát vám všem děkuji za neustávající přízeň a zájem, jste neskuteční! Díky! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 42. kapitola: