OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 46. kapitola

02.10.2021 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 566×

„Nechce se mi vstávat, ani trochu… Nechci opouštět tuhle postel,“ bručela jsem nespokojeně, zatímco jsem ležela na Matteově hrudi. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nepochybovala o tom, že dnešní den v práci rozhodně nezvládnu. Matteo se tomu pobaveně zasmál, ale ničeho dalšího zjevně taktéž nebyl schopen. „Měli jsme jít spát dřív.“ 

„Rozhodně ne,“ zamítl bez zaváhání, čímž rozesmál zas mě. 

„Tak si vezmeme dnes volno! Prodloužíme si víkend, hm?“ navrhla jsem jinou možnost, což mi sice nebylo úplně podobné, protože já se z práce zásadně neulejvala, ale nicméně dnešek bych tady raději zůstala s Matteem. Vlastně bych takhle zůstala až do konce mé stáže, což tak jako tak nešlo. Takže šupky dupky zpátky do reality!

„Rád bych, ale nejde to. Mám toho moc, zlato… A co Enzo, dala jsi mu včera vůbec vědět?“ zeptal se mě mírně kousavě, ale přesto v jeho hlase nejvíce vynikalo to nekonečné uspokojení po vášnivě strávené noci. Nejprve jsem se nad tím vyloženě zhrozila, protože jsem samozřejmě Enzovi zapomněla dát vědět, že je vše v naprostém pořádku, takže ten kvůli tomu musel dozajista tak trochu vyšilovat. Jenže pak se moje myšlenky rozběhly přesně tím směrem, kdy jsem z nich opět Enza naprosto vytěsnila.

„Chtěla jsem, ale tys mě zaměstnal něčím úplně jiným,“ poznamenala jsem s teatrální výčitkou, nad kterou se hříšně pousmál, zřejmě nad kteroukoliv vzpomínkou, která mu proběhla myslí. Každé naše další milování bylo úplně odlišné od toho předchozího a já absolutně nechápala, že se to dá provádět tolika způsoby. S Willem to byla vždy taková předvídatelná klasika. 

„Pokud vím, tak to ty jsi začala,“ vyvedl mě z omylu pohotově a já skutečně neměla ani špetku energie navíc mu v tom jakkoliv odporovat. Kromě toho, byl to trefný postřeh.

„To se ženě neříká, když někoho svede,“ posmívala jsem se mu, ale on si to vůbec nebral osobně.

„Já ti ale přece říkal, že to nakonec uděláš,“ připomněl mi duchapřítomně jeden z našich nedávných rozhovorů, kdy mi v žertu sliboval, že nakonec dostanu já jeho. A měl pravdu, prevít jeden…

„Nebuď tak samolibý,“ napomenula jsem ho, přičemž jsem ho s citem praštila do ramene, od kterého jsem se potom odrazila, abych se posadila. On zřejmě ještě nebyl připravený se mé blízkosti vzdát, protože mi jeho velká dlaň přistála na holých zádech, přes která mi začal přejíždět, což bylo neuvěřitelně příjemné. „Jdu do sprchy, nepůjdeš se mnou?“

„Ne, protože bychom se odsud jinak fakt nedostali,“ odmítl mě, avšak s jednoznačným podtextem, kterým naznačoval, jak se jeden druhého nedovedeme nabažit.

„A co by se stalo tak hrozného,“ lákala jsem ho dál, přičemž jsem na něj hleděla přes rameno.

„Hmm, i ty moje pokušitelko,“ zavrčel, načež si mě stáhl k sobě na hrudník, na kterém jsem se pohodlně uvelebila. Poté jsem se dychtivě vrhla na jeho rty, kterých jsem taktéž neměla dost. Líbal jako samotný bůh. „A divoško,“ tituloval mě hravě dál, přičemž jeho ruce z mých zad sklouzly na mé pozadí, které se zálibou hladil sem a tam. Nemohla jsem si pomoct, ale už jenom z tohohle jsem vlhla.

„Ty jsi tak nenasytná…“ okomentoval mou náruživost, které se ale bez námitek podvolil, když mě převalil na záda a vtěsnal se mezi má stehna, kam jsem ho vyloženě pozvala. Spalujícím pohledem si mě prohlížel a já měla dojem, že jenom z toho se okamžitě udělám. „Chceš mě snad úplně zničit?“ stěžoval si, ale pouze na oko, jelikož se na to sklonil k mému krku, který počal něžně laskat. A pak pokračoval dalšími a dalšími částmi mého těla. Nasnídáme se po cestě do práce…

* * *

Do práce jsme s Matteem dorazili o něco později, protože jsme se ráno značně zdrželi v posteli, ale popravdě nám to bylo jedno. Vezli jsme se na duhovém obláčku, opilí láskou a téměř jsme tam vešli ruku v ruce a bok po boku. I to by mi bylo dnes naprosto jedno, a to jsem doposud neústupně prohlašovala, že jsem rezolutně proti vztahům na pracovišti. Naopak jsem zaznamenala neodolatelnou chuť dál Biance, a vlastně i zbytku zaměstnanců grafického studia, na odiv, že jejich podezření vskutku nebylo liché a dát jim to nějakým způsobem sežrat. Nakonec jsem ale zůstala soudná a na všechny tyhle praštěné nápady zapomněla, načež jsem se s elánem mínila dát do své práce. Nejprve jsem si to ale musela vyžehlit u Enza.

„Enzo, vážně moc se ti omlouvám, že jsem ti už včera nedala vědět.. J-já…“ zasekla jsem se, když jsem se dovtípila, že nechci být nějak extrémně detailní. „Zapomněla,“ řekla jsem popravdě a dělala jsem na něj svoje psí oči, abych ho co nejrychleji obměkčila. On na mě nejprve vrhl velice vyčítavý pohled, kterým mi jednoznačně vysvětlil, že o mě měl velkou starost, ale potom ihned otočil a rošťácky zahýbal obočím nahoru a dolů. Zasedla jsem ke svému stolu a chystala se zapnout počítač, abych se pustila do nových projektů.

„Vypadá to, že už je všechno v největší pohodě, vy dvě hrdličky,“ podotkl medovým hlasem, ale kdesi v jeho podtónu bylo něco neuvěřitelně zvrhlého. Evidentně to přesně trefil. To vyšší EQ asi fakt funguje.

„To je to tak vidět?“ podivila jsem se nad naší infantilní průhledností, ale na druhou stranu mě to těšilo, že z nás ta spokojenost na míle prýštila. Přála bych to každému, aby byl takhle šťastný. Každý si zaslouží být takhle šťastný. Zasněně jsem pohlédla na dveře od Matteovy kanceláře a nemohla jsem se dočkat toho, až ho zase uvidím. Pomalu bych mohla odpočítávat minuty do toho, kdy mu konečně odnesu ten čaj.

„No jejej,“ zatrylkoval a protočil nad mou zabedněností oči, čímž mě akorát rozesmál. Dnes mě prostě nemohl nikdo a nic rozhodit, protože takhle vyrovnaná jsem se necítila proklatě dlouho. Možná že vůbec nikdy. Cítila jsem, že všechno zapadlo na své místo a vše bylo tak, jak mělo být. Já a Matteo jsme patřili k sobě. „Chvíli jsem si myslel, že se tady na sebe vrhnete jako dvě zvířata.“

„Nepřeháněj,“ mírnila jsem ho káravě, aby to zase tolik nezveličoval a on se tomu pouze škodolibě zašklebil.

„Všem musí být jasný, že jste na to konečně pořádně vlítli,“ rýpl si do mě a vyloženě se mi tím vysmíval. Ale ne, ani tím mě nemohl jakkoliv vykolejit. Pro dnešek jsem ztělesněním naprosté nirvány.

„Přestaň mě deptat, Enzo,“ varovala jsem ho znovu, ačkoliv to pořád znělo zcela poklidně a vyrovnaně.

„Možná jste si měli dneska zůstat doma,“ přemýšlel nahlas a já se nad těmi totožnými myšlenkovými pochody pobaveně zasmála. Enzo na mě poněkud nechápavě zíral, než ironicky utrousil: „Tyjo, náš šéf musí být v posteli fakt dobrej, protože ti evidentně...“

„Nedokončuj to, prosím,“ skočila jsem mu do řeči, protože jsem stejně přesně věděla, jak by zbytek jeho věty vypadal. „Já doma chtěla zůstat, ale práce prý nepočká,“ posteskla jsem si i se slabým povzdechem, načež jsem se přihlásila k počítači.

„Budete tady všechny akorát tak deptat, protože se oba dva tváříte jako úplní pitomci,“ utahoval si z nás dál, ale já nad tím pouze mávla rukou. Tak ať si, je mi to fuk.

„Bianca mě sežere,“ dovtípila jsem se, že ta mi kvůli tomu pořádně zatopí. Ale i to mi bylo kupodivu jedno. Nenechám si čímkoliv zkazit to, co právě prožívám a jak úžasně se díky tomu cítím. Jenom co jsem dořekla větu, tak jsem zaslechla zběsilý klapot podpatků, který mi zcela nemístně připomněl něco úplně jiného, nad čímž jsem se okamžitě začala červenat, takže když ke mně přišla, byla jsem rudá jako rajče. A navíc se mi chtělo hrozně smát, kvůli tomu stupidnímu načasování.

„Emo? Je ti něco? Tváříš se, jako bys něco spolkla a dusila se,“ povšimla si ihned, tudíž to nemohla nevyužít a nepředhodit mi to. Zavrtěla jsem hlavou, že ne a mlčky čekala, s čím přijde. Enzo se vedle křenil jako to pako.

„Na pracovním mailu máš další práci, tak se na to podívej. Nic těžkého, jen reklama na žvýkačky, to bys měla zvládnout,“ zaúkolovala mě tím svým neosobním mrazivým tónem hlasu, kterým mi klasicky dávala najevo, že jsem pro ni něco méně a že budu skákat podle toho, jak píská.

„Jistě, slečno Bianco,“ odsouhlasila jsem jí poslušně.

„No tak na mě dál nezírej. Práce nepočká,“ pobízela mě, což jsem jí pouze odkývala a už jsem se dobývala na svůj mail. Bianca následně důležitě odkráčela buzerovat zase někoho jiného, zatímco já jsem se pouze hloupě culila. Reklama na žvejky zněla náhodou skvěle.

„Ty seš fakt případ,“ okomentoval mě Enzo, na což jsem na něj akorát vyplázla jazyk a následně si všímala pouze svého počítače a doufala jsem, že ostatní udělají to samé. Zakrátko mě totiž čekala příprava a doručení tureckého čaje, na což jsem se těšila víc než kdy jindy. Zase jsem chtěla být s Matteem, alespoň na tu malou chvíli. Nejraději bych si svůj stůl přestěhovala k němu a dělala vedle něj, kéž by to šlo…

* * *

Vracela jsem se z Matteovy kanceláře, kam jsem mu zrovna donesla jeho odpolední dávku kofeinu, když jsem si všimla, že u vchodu je nějaký menší chumel lidí. Nijak extra jsem se o to nezajímala a šla jsem rovnou ke svému stolu, protože jsem se jako vždy naplno zabrala do svojí práce. Enzo seděl vedle mě, ačkoliv zvědavě pošilhával po tom hloučku vepředu.

„Hele, Emo… Ten tvůj snoubenec, není to takový celkem vysoký a hubený, modrooký blonďák s vousy, že ne?“ vyrušil mě Enzo z mého maximálního soustředění, tudíž mi trvalo pár sekund než jsem se přeorinetovala na jeho dotaz. Přesto jsem stále zírala na monitor a zkoušela nejrůznější bláznivé kombinace barev, které by slušely žvýkačkám FreshBreath. Na několika fotkách Williama v mém mobilu Enzo viděl, takže to takhle všeobecně naprosto trefil. 

„Ex-snoubenec,“ vypadlo ze mě jako první, abych uvedla věci na pravou míru. „Ale jo, víceméně jo. Proč?“ odsouhlasila jsem ten jeho obecný popis a konečně jsem se zamyslela nad tím, proč se na to vůbec ptá. Nedávalo mi to totiž nejmenším smysl. Ale což, Enzo je Enzo…

„Protože myslím, že je právě teď tady,“ řekl zcela vážně a v jeho hlase zaznívalo silné varování. Pochopitelně jsem to vzala jako srandu, a tak jsem si nad tím pouze opovržlivě odfrkla a poté velmi sarkasticky zasmála.

„Tak to určitě. Co by tady jako dělal?“ smetla jsem jeho pokus mě vyrušit z té mé nesnesitelně otravné idylky a nestálo mi to ani za to, abych se ujistila, že si ze mě opravdu pouze utahuje.

„Hledal tě? Protože je fakticky támhle a jde přímo sem,“ naléhal na mě, teď již opravdu vystrašeně a začal mě nervózně tahat za látku vzdušné halenky, čímž mě akorát popudil, ale taky konečně přiměl se od toho monitoru odtrhnout. Zamračeně jsem se do něj zabodla pohledem, ale on pořád tak podivně hypnoticky zíral před sebe.

„Ale no tak, Enzo, to je přece….“ ohradila jsem se ještě předtím, než jsem se podívala stejným směrem jako on a vtom se mi zastavilo srdce. Vynechalo mi jeden úder, druhý a třetí, než jsem si uvědomila, že Enzo měl pravdu a k mému stolu se skutečně blížil William s Biancou v závěsu.

„A do prdele!“ zaklela jsem zděšeně a bezmyšlenkovitě jsem se poddala svým útěkovým reflexům, které mně radily se schovat, tudíž jsem o sekundu později klečela pod stolem. Svým typickým zkratkovitým chováním jsem zahnala samu sebe do kouta, jelikož odtud už nebylo úniku a tudíž jsem měla dostatek času přemítat nad tím, jaké nedozírné a katastrofální důsledky tohle bude mít. Kruci, to mi ta nirvána fakt moc dlouho nevydržela.

„No vidíš to! I William to na tu dálku poznal,“ prohodil Enzo, jak se to asi pokoušel nějak odlehčit, protože sám si moc dobře dovedl představit, jaký tohle bude průšvih, ale mně tím akorát tak slušně dopálil.

„Ty seš občas fakt strašný idiot, Lorenzo,“ zasyčela jsem zpod desky stolu, přičemž jsem ho praštila zaťatou pěstí do holeně, až s bolestivým syknutím ustoupil dál ode mě. A pak jsem jen s hrůzou sledovala, jak se ke mně příšerně rychle přibližující dva páry bot, jedny pánské bílé espadrilky a druhé sandále na vysokém podpatku. Úzkostně jsem si přála, abych se mohla propadnout na druhou stranu naší planety. Anebo do její středu a sežehnout na popel, protože umřít mi v tuhle chvíli přišla jako mnohem lepší možnost než čelit tomu, k čemu se tu nezvratně schylovalo. Srdce mi teď zas bilo na poplach, div mi neprorazilo skrz hrudníkem ven, začala jsem se příšerně potit, dech jsem měla mělký a bylo mi na omdlení. Taky se mi do očí neodbytně tlačily slzy, protože jsem věděla, co bude následovat. K ničemu jinému tohle nepovede než ke konci všeho. 

„Kde je Ema, Lorenzo? Hledá ji tu pan Simmons,“ uslyšela jsem jako první Biancu, která se po mně sháněla. Neměla jsem na vybranou, než vylézt ze své nory a postavit se čelem tomu, co se nikdy neměla stát. Můj svět v Anglii měl zůstat v Anglii a ten v Itálii zase tady a v žádném případě se nikdy neměly střetnout. Jo, to ta podělaná ironie osudu. Teď si všechno vyžeru až do posledního nejmenšího drobku, protože je to beztak všechno má vina. Můžu si za to sama. Karma je hodně drsná mrcha.

„Takže ty budeš asi… Enzo, že? Ema mi o tobě hodně vyprávěla, já jsem...“ Enzo do mě během Williamovy poznámky začal špičkou své boty šťouchat, aby mě donutil zpod toho stolu vylézt, než to bude úplně brutálně potupné. 

„William, i mně o vás Ema hodně vyprávěla,“ doplnil za něj Enzo pohotově a všimla jsem si jeho pohybu, který by mohl značit to, že mu podal svou pravačku. Ačkoliv jsem byla vyděšená téměř až k smrti, ale nebylo tomu setkání prostě vyhnutí, zhluboka jsem se nadechla a zapřela jsem se o stůl, abych si pomohla na nohy, protože se mi kolena tak silně třásla, že by mi nejspíš selhala.

„Rád tě poznávám osobně.“

„Nápodobně,“ představili se navzájem, než jsem se před ně stoupla a musela vypadat jako to nejbizarnější stvoření, které právě spatřilo světlo světla, alespoň podle toho, jak na mě Will s Biancou zírali. Oni po očku zírali i ostatní, ale ty už jsem neměla kapacitu jakkoliv řešit. Enzo vedle mě seděl jako zařezaný a ani nedutal. Sám přesně věděl, jak je tahle situace ožehavá a křehká.

„Emo? Co to tam děláš?“ podivila se Bianca ihned, značně výsměšně, a já vůbec netušila, co jí na to říct.

„Hledala tužku, spadla jí na zem,“ zachránil mě Enzo svou duchapřítomností, za což jsem mu v duchu tisíckrát poděkovala. Takhle jsem to byla schopná pouze poněkud zaraženě odkývat. Vykuleným pohledem jsem sjela zběžně Willa, který se elegantně oblékl tak jako vždy. Vzal si na sebe lněné bermudy a k tomu volnější košili, která přesto zvýrazňovala jeho vysokou, útlou postavu a ladila s jeho modrýma očima, kterou si upjatě dopnul knoflíky až ke krku.

„Williame? A co ty tu děláš? Vždyť jsi… neměl přijet, že ne?“ ptala jsem se velmi sešněrovaným hlasem a dýchalo se mi opravdu hodně špatně.

„Překvapení pro svou snoubenku, jen si to představ. Tak romantické.“ S vysvětlením ho předběhla Bianca, která to sice vyslovila veskrze mile a obdivně, ale to, jak se na mě u toho dívala, bylo víc než výmluvné. Přesně věděla, o co tady jde a svým pohledem mě právě vraždila tisíci nejbolestivějšími způsoby.

„Přesně tak. Musel jsem tě vidět, Em, už jsem to nemohl vydržet,“ přisadil si William, který na mě naopak hleděl takovým pohledem, kterým neochvějně doufal, že tohle jeho překvapení přijmu jedině kladně a jako velké gesto.

„Měl jsi mi dát nejdřív vědět, Wille,“ hlesla jsem rezignovaně a když jsem si uvědomila, že Matteo sedí pouze o pár metrů dál, udělalo se mi z toho nefalšovaně zle od žaludku. „Pojďme ven, musím na vzduch,“ navrhla jsem docela rázně, protože jsem opravdu musela okamžitě pryč. Taky jsem se modlila za to, že by se mi nějak mohlo podařit, aby se ti dva sobě navzájem vyhnuli. Proto jsem se docela nejistě rozešla od stolu a William mě bleskově následoval. Pak ale udělal něco, čím mě vykolejil úplně, a to, že mě uvěznil ve své netrpělivé náruči. Nečekaně a bez svolení.

„Tolik jsi mi chyběla, Emo,“ zašeptal mi do ucha a já jen pevně semkla víčka k sobě, přičemž zbytek mého těla zvláštně ochabl. Vůbec jsem se v jeho sevření necítila dobře. Tenhle důvěrný dotek mi krutě připomněl, že jsem pouhá zrádkyně, lhářka a nevěrnice. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale jako by mě mé končetiny vůbec neposlouchaly.

„Emo? Prosím tě, potřebuju tě na chvíli...“ zaslechla jsem z dálky ten nejsametovější hlas, který jsem doposud poznala, ale to, jak zničehonic utichl, to byl ten nejděsivější moment, který jsem ve svém životě zažila. Prudce jsem se od Williama odtrhla a s vyvalenýma očima jsem našla Matteovu tvář, která se postupně chmuřila, zatímco stín v jeho očích mi říkal, že si dává dvě a dvě dohromady. Ničemu těžšímu jsem nikdy nepřihlížela, protože mi současně s jeho prozřením docházelo, že je po všem. A ve mně něco jako by pomalu umíralo…

„Ema má právě návštěvu, pane Tekine. Přijel za ní její snoubenec až z Anglie. Tomu se říká velká láska, že?“ vložila se do toho znovu Bianca, čímž definitivně zatloukla poslední hřebíček do rakve mého vztahu s Matteem. Tomu najednou obočí vyskočilo obratem nahoru a působil nemálo zmateně. Téměř až nevěřícně těkal očima mezi celou naší skupinkou, ale krok po kroku se přibližoval.

„Zdravím, já jsem William Simmons,“ představil se Will aktivně i Matteovi a okamžitě mu podával svou ruku.

„Matteo Tekin,“ hlesl Matteo a bylo na něm poznat, jak se urputně přemáhá, aby nedal znát nic z toho, co se v něm právě odehrávalo. Lámalo mi to srdce ho takhle vidět.

„Em mi několikrát říkala, jak tu válčí a že se jí tu úplně nedaří, ale...“

„No, jak v čem, pane Simmonsi, jak v čem,“ skočila mu do řeči Bianca, která si mě pro tuto chvíli nebývale vychutnávala. Šklebila se na mě s patrným zadostiučiněním a zřejmě ji bavilo ještě přisypávat sůl do ran, protože tenhle výrok neunikl ani Matteovi. Jenom po ní střelil chladným pohledem, který mu už zůstal, přestože jsem věděla, že uvnitř nesmírně trpí. Tohle jsem totálně podělala, tak moc, jako ještě nikdy nic… Tohle se stát prostě nemělo.

„Ema je skvělá grafička, o tom není pochyb,“ pravil Enzo, v dobré víře, že tím nějak pomůže situaci, ale bylo by nesporně lepší, kdyby mlčel, protože si od Mattea vysloužil výraz překypující zlostí, která mu ale sršela pouze z očí. William to souhlasně odkýval a nezapomněl u toho na jeden ze svých oslnivých úsměvů.

„Já vím! Ona o tom tady ale hodně pochybovala a já jí to musel docela často připomínat. Viď, zlato?“ obrátil se William na mě, zatímco mě stále držel troufale a majetnicky kolem pasu, což se mi koneckonců hodilo, protože mi bylo opravdu mdlo, ale připadala jsem si přitom hrozně, když tomu přihlížel taky Matteo. Pokoušela jsem se zachytit jeho nezvykle neprostupné oči, ale záměrně se těm mým vyhýbal. Nedokázal se na mě ani podívat.

„Omluvte mě, ale musím se vrátit zase do práce,“ prohlásil Matteo věcně, načež se otočil zády a kvapně zmizel zase ve své kanceláři. Zoufale jsem sledovala, jak se mi vzdaluje a tím veškeré naše šance na společný život.

„Ty bys měla, Emo, každopádně taky, moc se venku nezdržuj,“ zacukrovala Bianca a v každém rysu tváře měla vepsáno, že tahle pomsta pro ni byla naprosto přesladká. Potom se i ona otočila na podpatku a zmizela kdesi v útrobách studia, aby svým direktivním přístupem, neboli terorizováním ostatních, řídila jeho chod a naštěstí tím odvedla pozornost zbytku mých dočasných kolegů, kteří si doteď také mysleli, že spolu s Matteem něco máme. Ne, tohle vůbec není to nejvíc potupné ponížení…

„Musím pryč. Vezmi mě ven, Williame,“ nařídila jsem mu naléhavě, když jsem na něm téměř visela celou svou vahou. William mě k sobě o něco pevněji přitisknul a já raději nemyslela na to, jak se mi to hluboce příčí. On se mě takhle dotýkat rozhodně neměl, to nebylo správné. Jen pro tenhle moment nutné. 

„Jo, jo, jistě. Kudy?“ vyhověl mi bez zavání, když taktéž jemu došlo, že se mi dělá jaksi nevolno.

„Támhle těmi schody nahoru na terasu,“ informoval ho Enzo a než se William rozešel, tak jsem zachytila jeho soucitný pohled, který mi tedy ani trochu nepřidal. I jemu bylo zřejmé, jak je tohle v hajzlu…

William mi pomohl dopotácet se až na terasu, kde mě posadil na velké, pohodlné sofa. Protože se mi ve studiu už začínala motat hlava, tak jsem se na pohovku natáhla jak široká, tak dlouhá, abych se trochu vzpamatovala. Zhluboka jsem dýchala a ze všech sil jsem chtěla zabránit tomu, abych se nerozbrečela, protože ten nekonečný pocit beznaděje se nedal nijak vstřebat. Proto bylo nasnadě svou bezmoc a lítost nasměrovat na úplně jiné emoce a jelikož jsem tu zůstala právě s Williamem, ani na to nebylo těžké přijít. Během sekundy se má frustrace změnila ve vztek, jehož jiskra velmi rychle doutnala a měnila se v ničivý požár.

„Jsi v pořádku Emo? Neříkej mi, že tě tolik vzalo, že jsem se tu objevil.“ Přerušil Will tok mých myšlenek starostlivým hlasem, který mě nebývale iritoval. Prudce jsem se zase posadila, protože po nevolnosti byla rázem veta a já nejvíc ze všeho vnímala potřebu vybít si svůj hněv. Ten sice patřil výhradně mně, zavinila jsem si to čistě svou vlastní hloupostí, to jsem popírat nemohla, ale všechno si to vylít na něm se mi jevilo jako ta lepší možnost. Musela jsem z něj udělat obětního beránka, protože bych asi neunesla, že jsem si své štěstí zničila pouze a jen já sama. Jinak bych se z toho pravděpodobně zhroutila, ale tohle byl naopak způsob, jak se vzchopit. Alespoň na pár okamžiků. 

„Měl jsi mi dát nejdřív vědět, kruci!“ vyjela jsem po něm vyčítavě a zavrtala jsem se do něj odpovídajícím pohledem. Tak jo, už jsem tu hráz prolomila a teď již nebudu k zastavení...

„Nechtěla bys mě vidět,“ konstatoval nešťastně a rozhodil ruce do stran na náznak své bezradnosti.

„Žádala jsem tě jen o trochu času, Williame! Akorát o trochu času! A co ty uděláš místo toho? Najednou se tady zjevíš a všechno tím zničíš! Úplně všechno!“ cedila jsem slova skrze zatnuté čelisti a už jsem stála na vlastních nohou, které mě nutily do pohybu tím přebytkem nahromaděné energie podnícené vyplavujícím se adrenalinem, a tak jsem se rozpochovala napříč terasou, kterou jsem všelijak křižovala.

„Takže jsem to měl nechat jen tak? Jak asi, Emo? Zničehonic se se mnou rozejdeš, ještě po telefonu a pak mě od sebe úplně odstřihneš? A to jako proč? Protože tvoje sestra u nás párkrát zůstala přes noc? Vždyť to je naprostý nesmysl. Ty mě přece znáš, nikdy bych ti takhle neublížil. Nepovedl bych tě,“ odsuzoval moje rozhodnutí, ale mluvil ke mně smířlivě a vlídně, když viděl, jak já nemálo zuřím. Ten jeho bohorovný klid a nadhled mě vytáčely o to víc. Vadilo mi se na něj i jen dívat, a to mě taky strašně štvalo. Protože jsem hleděla do tváře někomu, koho jsem nevýslovně zradila. On byl pouze mým zrcadlem.

„O tomhle raději vůbec nezačínej. Nechci to poslouchat!“ zavrčela jsem varovně, jakmile jsem se jako na povel zastavila, protože pouhá zmínka o mé sestře zapříčinila, že jsem nakrátko viděla rudě. Navíc by to byl ode mě naprostý vrchol pokrytectví, kdybych ho tu jakkoliv pucovala kvůli něčemu, co jsem si v zásadě pouze vymyslela se zřejmým cílem nás dva rozdělit.

„A co mělo vůbec znamenat to tvoje divadlo před ostatníma? My už nejsme snoubenci, nejsme ani pár, Williame! Už je po všem, rozumíš?!“ zpražila jsem ho pobouřeně a za tohle jsem na něj byla doopravdy naštvaná. Záměrně před ostatními předstíral, že mezi námi panuje naprostá idylka, ačkoliv skutečnost ležela na úplně opačném břehu řeky. Ale co já, královna předstírání, mu můžu vytýkat, že?

„To jsem měl vážně všem říct, že jsem tě sem přijel odprošovat, aby ses ke mně vrátila?“ přeptal se mě udiveně, jestli tuhle verzi bych schválila spíš. Posměšně jsem se na tím uchechtla, ale pochopitelně jsem mu mlčky dávala za pravdu. Spatřila jsem v tom ovšem příležitost vynést veškeré karty na světlo světa.

„Já se k tobě ale nevrátím, Wille,“ řekla jsem stručně a především rezolutně, protože jsem se někdy během toho všeho blázince s Matteem podvědomě rozhodla a byla jsem přesvědčená o tom, že to tak má být. A jestliže mě Matteo odmítne, což stoprocentně udělá, budu raději sama než s někým, kdo ke mně nepatří.

„Em, prosím tě, zamysli se nad tím ještě. Po tolika letech, co jsme spolu, to přece nemůžeš takhle snadno zahodit, ne? Vždyť se máme brát!“ přemlouval mě úzkostně, přičemž se ke mně nebezpečně přiblížil, aby mě odvážně chytil za obě dlaně a schoval je v těch svých. Chabě jsem se mu chtěla vymanit z toho sevření, ale on byl příliš urputný, a tak jsem se ho jeho velkými dlaněmi nechala všemožně třít, hladit, mnout, jak se mylně domníval, že tím by snad mohl nějak změnit rozhodnutí.

„Kde máš vlastně prsten?“ Zvedl ke mně zmateně svůj nebesky modrý zrak, ve kterým se zřetelně skvěl nechápavý otazník. Prsten stále ležel v nočním stolku vedle postele, ve které jsem dnes celou noc strávila s Matteem. 

„To je právě to. Já si tě už nemůžu vzít,“ šeptala jsem najednou, protože ten hněv se opět zničehonic změnil v žal, který jsem nad tím vším, co nás dovedlo až do tohoto zlomového bodu, pociťovala. William mě konsternovaně pustil a pouze na mě mlčky hleděl. Čekal na nějaké mé vysvětlení, které ode mě bohužel ale stále nepřicházelo.

„Proč?“ vybídl mě polohlasem a bylo na něm znát, jak ho veškerá naděje opouští. Ani tohle nebylo jednoduché sledovat, ale věděla jsem, že mu musím říct pravdu, abych ho přestala konečně takhle trápit. „Co se tady stalo?“ docvaklo mu velmi rychle, že možná nejde ani o to, co se odehrávalo v Londýně, ale že se jedná o něco zde v Janově.

„J-já… jsem se do někoho zamilovala,“ přiznala jsem se po krátkém zaváhání, ale dívat jsem se u toho na něj nedokázala. Tak moc jsem se za to styděla. Momentálně ze mě vyprchala veškerá zloba či smutek a zůstalo pouhé provinění, které mě sžíralo zaživa. A s Matteem mě čekalo později totéž… Proboha, a to zvládnu jak?

„Co prosím?! Tak ty ses tady do někoho zamilovala? Děláš si ze mě srandu, kurva?!“ opakoval po mně s nefalšovaným zděšením a určitou absurditou nad tímhle šokujícím zjištěním. 

„Omlouvám se ti, Wille, já to určitě nijak neplánovala, ale… prostě se to stalo,“ pípla jsem pokorně, oči pořád uvrtané v zemi.

„To myslíš fakt vážně, Emo? Takže celou dobu, co jsi mě buzerovala kvůli Valerii, tak jsi tady… no, do háje. To snad nemůžeš myslet vážně!“ Čím víc si uvědomoval rozsah mého doznání, tím rozčilenější byl. Shlížel na mě ze své úctyhodné výšky a tvářil se bezmála znechuceně.

„Je mi to opravdu líto,“ zopakovala jsem, jelikož jsem netušila, co jiného na to říct.

„To pro mě teď fakt nic neznamená, protože… Co se to tady s tebou vlastně stalo, Emo? Co jsi zač?!“ položil mi dvě otázky, které se mě skutečně hluboce dotkly. Přitom se na mě díval zcela bezelstně, protože nešlo o žádné řečnické dotazy, ale skutečně na ně chtěl znát odpovědi. Já se ale vzmohla na pouhé povzdechnutí, protože jsem neměla nejmenší ponětí, co mu na to odpovědět. To, že jsem se tady nějak změnila, anebo byla někým jiným, to byl nesporný fakt.

„Myslím, že tímhle jsme spolu skončili,“ pronesl definitivním tónem hlasu, načež se přísně narovnal, pročísl si svými dlouhými prsty vlasy a uhladil si také svou košili. Místo toho ale, aby se dal rázně na odchod, nečekaně se posadil na jedno z křesel, které stálo kousek vedle něj. Doslova se do něho zhroutil, jako by ho teprve teď zdrtila neúprosnost toho zjištění. Trochu mě tím vyděsil, ale já se nakonec posadila zpátky na svoje původní místo na pohovce. Popravdě jsem ho právě ještě nechtěla opouštět, ne takhle. Nechtěla jsem se s ním rozcházet ve zlém…

„Kdo je to? Ten Enzo?“ nadhodil po chvíli mlčení, která lehce uklidnila zčeřené vody.

„Ne, ten ne, ale… nech to být, Wille,“ doporučila jsem mu dobromyslně, jelikož se mi to nezdálo jako nejlepší nápad, aby věděl, kdo to je. Alespoň tohohle břemene jsem ho chtěla ušetřit. Bezvýrazně se podíval a poté mi pohlédl zdrceně do očí.

„Jak mám… bez tebe žít, Emo?“ Do třetice na mě vyrukoval s takovou otázkou, která mě zcela vykolejila. „Já tě pořád miluju,“ dodal odevzdaně a svým pohledem přímo volal o pomoc, jenže já ho nemohla zachránit. Nemohla jsem ho ani nechat se chytat jakékoliv pověstného záchranného stébla.

„Nebylo by to fér,“ poskytla jsem mu jiný náhled na věc, ale on jako by stejně neposlouchal. Pořád ztraceně civěl před sebe a vycházelo z něj cosi příšerně teskného, až se mi z toho stáhlo hrdlo a zároveň jsem měla nutkání ho nějak utěšit. A tak jsem k němu natáhla alespoň ruku, abych ji položila na tu jeho, ale on se tomu včas vyhnul, když obě ruce stáhl ke svému tělu.

„Můžeme… můžeme se ještě vidět, než se vrátím zpátky do Londýna?“ odvážil se mě zeptat, s jakým úmyslem, to jsem netušila, ale nepřišlo mi, že by se za tím mělo skrývat cokoliv záludného.

„Jestli budeš chtít,“ vyhověla jsem mu a považovala to za rozumný krok, protože jsme si potřebovali ještě minimálně jednou promluvit. Až tohle všechno nějak zpracuje a bude mít o něco jasnější mysl. Hádala bych, že si sem cestu naplánoval na celý víkend, takže času budeme mít víc než dost. A já se s ním opravdu nechci rozcházet ve špatném duchu. 

„Tak dobře,“ řekl sotva slyšitelně. „Můžu odejít přímo odsud?“

„Jo, támhle po schodech a pořád dolů,“ ukázala jsem mu směr a v ten moment se postavil.

„Dobře.“ A bez rozloučení se vydal rovnou úprkem ven, přičemž jsem ho vyprovodila svým vyjeveným a ustaraným pohledem, protože takové chování jsem u něj jaktěživ nespatřila. Ale co bych od něj čekala po takové bombě, co jsem na něj shodila? Nicméně tohle byla asi ta jednodušší část. Matteo bude mnohem větší oříšek… Ach jo, tohle je moje osobní apokalypsa…

 V příští kapitole pochopitelně přijde pokračování, tentokrát s Matteem. Byl to ale slušný obrat, že? Z takové romantiky do takového drama. Ještě nekončíme, ale pomaličku jdeme do finále. 

Mnohokrát vám všem děkuji za Vaši nekončící přízeň! Velmi si toho vážím! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 46. kapitola: