OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 48. kapitola

18.10.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 545×

„Ahoj, Em,“ pozdravil mě Will neutrálním tónem, jakmile jsem mu otevřela dveře. Sjel mě od hlavy až po paty zaskočeným pohledem, když ho natolik vyvedlo z míry moje vzezření. Neobtěžovala jsem se totiž převléknout z pyžama nebo se snad učesat, protože ani na tom mi nikterak nezáleželo. Ani že mě takhle uvidí, protože byl za ty roky společného života nesčetněkrát svědkem téhle mé nevábné vizáže, když jsem onemocněla nebo tak podobně. 

„Ahoj, pojď dál,“ vybídla jsem ho, když jsem mu ustoupila z cesty a on vklouzl tiše dovnitř. Zastavil se až u postele, na které byly rozházené peřiny, ze kterých jsem se před chvilkou vyhrabala.

„Nevypadáš moc dobře,“ podotkl ustaraně a s hlubokou vráskou na čele si mě prohlížel.

„Není mi moc dobře,“ odsekla jsem mrzutě a držela jsem se na nohou pouze silou vůle. Proto jsem se alespoň opřela o židli, která se ale pod mou váhou odsunovala po jednotlivých centimetrech dál.

„Ten druhý amant tě pustil k vodě, že?“ uhodl bez nějakých obtíží, když přihlížel tomu, v jakém žalostném jsem stavu. Neodvážila jsem se na to jakkoliv reagovat, protože bych nejspíš znovu propukla v pláč. I teď mě začaly v očích pálit ty protivné slzy.

„Proč jsi přišel, Williame?“ vyzvala jsem ho, aby přešel rovnou k jádru věci. Neměla jsem sílu na jakékoliv bezpředmětné debaty a především ne na hádky a urážky.

„Protože já něco takového rozhodně udělat nehodlám,“ poznamenal rezolutně a díval se na mě absolutně neochvějně.

„C-cože?“ vypadlo za mě zmateně, jelikož jsem nechápala, co se mi tím pokoušel říct. Anebo jsem to spíš nechtěla pochopit, jelikož jsem v sobě zaznamenala určitý plíživý, nepříjemný pocit z toho, co právě vyslovil. Proto jsem se na něj viditelně zamračila a částečně ho tím varovala.

„Nechci o tebe přijít,“ řekl jednoznačně a upřel na mě svůj nebesky modrý zrak, s nepřehlédnutelnou nadějí.

„Nezbláznil ses snad úplně?“ vyjela jsem na něj vztekle, protože mi tenhle jeho výrok přišel zcela absurdní a já o něj především ani v nejmenším nestála. Proto jsem podvědomě zvolila takový nevlídný přístup, abych ho nějak přiměla ten jeho zcela šílený názor změnit. Kéž by s tímhle návrhem přišel Matteo… Prosím Bože, já chci, aby to byl Matteo.

„Přemýšlel jsem o tom od té chvíle, co jsme se včera viděli naposledy, a jsem si tím naprosto jistý,“ ubezpečil mě, že si to vzal ze všech stran a úhlů a jeho rozhodnutí není unáhlené. „Jestli jsem totiž blázen, pak jedině do tebe,“ dodal vzápětí, čímž mě zcela ochromil. Pochybovala jsem, zdali jsem opravdu při smyslech. 

„Ale vždyť,….“ vzmohla jsem na pouhou slabou námitku, ale ihned jsem zmlkla, protože mi tím vzal zcela vítr z plachet. Nedokázala jsem pochopit, jak k tomuhle závěru došel po tom všem, co se odehrálo. 

„Neříkám, že mě to neranilo, protože… je to solidní rána pod pás, ale… já tě přes to všechno pořád miluju a věřím, že to spolu můžeme zvládnout. Nerad bych zahodil všechny ty společný roky jen proto, že ses tady do někoho pobláznila,“ objasňoval mi svoje vnitřní pohnutky, které v podstatě pouze opakoval a které mi připadaly ještě bláznivější poté, co jsme si včera řekli. Neřekla jsem mu včera snad, že už ho nemiluju?! Řekla, že jo?

„Já ale miluju Mattea,“ osvěžila jsem mu jeho zamženou paměť, protože toho na něj mohlo být po včerejšku trochu moc. Williamovi nato vyskočilo obočí opravdu hodně vysoko. Neřekla jsem právě jeho jméno? Řekla! Kruci…

„To je ten tvůj šéf, že?“ přeptal se kontrolně a najednou zněl nevídaně zlověstně.

„Ano, to je on,“ přitakala jsem mu, jelikož nemělo smysl cokoliv zastírat. On si ho po včerejším seznámení musel velmi dobře pamatovat podle toho, jak bedlivě si ho prohlížel. A nejspíš mu ani neušlo to, jak se Matteo díval na mě, když mu Bianca oznámila, že je William můj snoubenec. 

„Spala jsi s ním?“ vyrukoval na mě pobouřeně a sledoval mě takovým zvláštním, přezíravým pohledem. Tímhle intimním dotazem mě opět solidně vyvedl z míry, takže jsem na něj jen němě mrkala. „Takže co?“

„A-ano…“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě.

„A kdy?“ pátral po detailech, které se ubíraly naprosto jasným směrem.

„Vážně to chceš vědět? Máš to zapotřebí?“ přeptala jsem se ho váhavě a naprosto konsternovaně. 

„Tak kdy?!“ zahřměl důrazným tónem hlasu, který jsem u něj snad v životě neslyšela, a proto mě tolik zaskočil. 

„Až potom, co jsme se rozešli,“ řekla jsem popravdě, přestože jsem na malý okamžik zaváhala, jestli mu v tom nezalhat. Nestála jsem o to, aby mě nějak přemlouval, abych se k němu vrátila ani nic podobného. Ale znovu vědomě lhát se mi příčilo ještě mnohem víc. To už prostě víckrát ne…

„Dobře,“ hlesl, přičemž u toho rázně přikývl hlavou.

„Tobě to nevadí?“ podivila jsem se nepokrytě a doslova jsem na něj zírala.

„Jistě, že mi to vadí… Je to nesnesitelný pocit, když vím, že tě měl i jiný muž, ale… rozešli jsme se, takže…“ nechal větu vyznít do ztracena, ale nebylo pochyb o tom, co mi tím naznačoval. Přesto mi to hlava vůbec nebrala.

„Myslíš to fakt vážně?“ přeptala jsem se znovu, protože jsem v životě asi neslyšela nic šílenějšího.

„Jinak bych tu nestál, Emo,“ odkvitoval mi významně, abych o jeho volbě dál již nepochybovala. Jelikož se mi těžko hledala slova, William to využil po svém, když několika dlouhými kroky zrušil vzdálenost mezi námi a zajal obě mé dlaně v těch svých. Nebyla jsem schopná včas zareagovat, přestože jsem věděla, že nechci, aby se mě dotýkal, takže jsem ho přeci jen nechala. Popravdě mi jeho pevný, žádostivý dotek připadal nesmírně příjemný. Něčí blízkost mi tak moc chyběla. A ten pocit osamění byl skoro neúnosný. Kéž by na jeho místě ale stál Matteo...

„Em, lásko, moc tě prosím… Nevzdávej to s námi ještě,“ naléhal na mě a stál tak moc blízko, že jsem silně cítila jeho jinak poměrně decentní kolínskou. Ta mě bohužel nutila si vybavit naše mnohé společné okamžiky, a že jich bylo nespočet. Tolik šťastných a spokojených let po jeho boku se vskutku nedalo nijak lehce zahodit. Ale kvůli Matteovi jsem byla ochotná to udělat, jenže s ním teď bylo vše ztraceno…

„Ty by sis mě chtěl snad po tom všem ještě vzít?“ přeptala jsem se ho šokovaně a aniž by mi odpověděl, mně už se do očí hrnuly slzy. Viditelně ho můj dotaz překvapil a dalo se snadno uhodnout, že nad odpovědí zatím nepřemýšlel.

„J-jo… vlastně asi pořád chtěl. Všechny ty úžasné roky, které jsme spolu bez jediného zásadního problému strávili, pro mě mají daleko větší váhu než těhle pár týdnů. S těmi se nějak zvládnu smířit… Nikdo není bez viny, nikdo nemá čisté svědomí,“ dumal nahlas a mně tím vnukl jednu z těch otravných myšlenek, které ještě nedávno mučily mou mysl, než jsem to vyřešila tím nejradikálnějším způsobem, a to právě rozchodem s ním. 

„Kvůli čemu máš konkrétně ty špatné svědomí?“ Nedalo mi to se v tom nezačít rýpat, a když se v jeho tváři mihl stín přistižení, nebylo pochyb, že jsem byla na správné stopě. „Kvůli Valerii?“ uhodila jsem na něj vzápětí, abych mu nedala příležitost se z toho vyvléknout. Stačilo, jak se pozorně narovnal a uhnul jinak svým intenzivním pohledem kamsi stranou. 

„Byla jsem k tobě naprosto upřímná, tak tě teď žádám o to samé. Co je mezi tebou a mou sestrou?“

„Už nic,“ hlesl rezignovaně a pustil obě mé dlaně. Pozorně jsem se narovnala tentokrát já a mírně se zamračila, protože se mi to stejně ani v nejmenším nelíbilo. Sice jsem neměla nárok na to se jakkoliv zlobit, či cokoliv jiného, ale přesto mě to zevnitř pěkně hlodalo. Dozvědět se pro tuto chvíli všechny odpovědi na mé dosavadní otázky by bylo docela symbolické. Hlavně by se tím uzavřel jakýsi pomyslný kruh, ten pekelně rozjetý kolotoč. 

„Jak jako už nic?“ vybídla jsem ho, ať je konkrétnější, co možná nejvěcnějším tónem hlasu, který jsem zvládla nasadit. William se mi záměrně vyhýbal pohledem a evidentně mu to bylo nemálo proti srsti. Nesouhlasně stáhl obočí k sobě a zatnul čelisti, jak o tom nechtěl mluvit, ale zároveň odhadl, že je to nejspíš jediná možnost, kdy o tom spolu můžeme otevřeně komunikovat. Oficiálně jsme spolu nebyli, takže šlo jen o to pročistit vzduch…

„Bylo to dřív, před spoustou let, když jsme spolu teprve začínali chodit… Potkal jsem Valerii v jednom baru. Pili jsme, bavili se, tancovali a nakonec se spolu i vyspali. Byla to chyba, to mi došlo hned ráno, ale stalo se. Doteď toho lituju, ale nic na tom nezměním… Mrzí mě to, Emo,“ přiznal se mi s něčím, co v sobě nosil skutečně dlouhé roky a teď se mu nepochybně ulevilo, jelikož mu doposud jeho napjatá ramena patrně klesla o něco níž. A mně zase spadla brada téměř až k zemi, když jsem si nejen vyslechla jeho doznání, ale především jsem došla k jednomu znepokojujícímu uvědomění. Náš vztah s Williamem začal v podstatě také lží, stejně jako ten můj s Matteem. Nefunguje takhle nějak karma?

„Em? Řekni na to něco, cokoliv. Vím, jsem naprostý idiot a taky vím, že jsem to taky pořádně zvoral, ale...“

„Teď už je to úplně jedno, Williame,“ skočila jsem mu do řeči, abych ho, ale také sebe, ušetřila všech těch kajícných řečí, které by beztak ničemu neprospěly. Navíc já se k tomu momentálně dovedla postavit čelem a beze všeho to prostě přijmout.

„Můžeme to brát tak, že jsme si víceméně kvit, ne? A začít znovu s čistým štítem?“ navrhl mi nemálo odvážně a dle jeho odhodlaného výrazu to pravděpodobně myslel zcela vážně. Jeho rádoby optimistický přístup k celé této záležitosti mě svým způsobem fascinoval, ale docvaklo mi, že zřejmě pochází především z jeho vlastního pocitu vinu. Nemohla jsem jako lusknutím prstu zapomenout na to, co se odehrálo tady v Janově, protože to pro mě mělo neskutečný význam. To bych raději vytěsnila to, co mi provedl William, ačkoliv to bylo kdysi dávno, protože s Williamem jsem to považovala za uzavřenou kapitolu. Budu potřebovat nějaký čas na to, abych přesně takhle začala pohlížet i na tohle italské dobrodružství.

„Heh, no… Až na to, že ty jsi mě podvedl, když jsme byli spolu. Já se s tebou alespoň předtím rozešla,“ zopakovala jsem mu ten propastný rozdíl, který z emocionálního hlediska znamenal opravdu mnoho. Nechápala jsem, jak to on se svým myšlením dokázal stavět do stejné roviny, ale byl to pouhý důkaz toho, jak ženy a muži uvažují diametrálně odlišně. Každopádně jsem díky tomu získala daleko větší pochopení pro to, jak se asi cítil Matteo.

„Po videohovoru,“ zabručel vyčítavě a dal mi ostentativně najevo, že také on to považoval za trestuhodně nedostačující.

„Měla jsem kvůli tomu sednout na letadlo, rozejít se s tebou a vrátit se zase zpátky?“ vystartovala jsem po něm rozčileně, protože s tou samou výtkou na mě vyrukovali již mamka s taťkou, a já o tom pochopitelně sama věděla, ale tehdy to prostě bylo to nejlepší proveditelné řešení.

„Fajn, fajn. Máš pravdu…“ uznal smířlivě a použil k tomu odpovídající gesta rukou. Nejraději bych po něm právě teď něco hodila, ale naštěstí jsem se ovládla a akorát frustrovaně zafuněla.

„Jak jsi to vydržel o tom takovou dobu mlčet?“ zeptala jsem se ho bezprostředně, jelikož jsem ve svých úvahách dumala nad tím, jestli bych taky já tolik let svedla zamlčovat to, co jsem tajila před Matteem. Zpočátku to bylo téměř nesnesitelné to v sobě dusit, ale člověk si na tu tíhu den ode dne nakonec čím dál snadněji přivykl.

„Nejdřív jsem myslel, že se zblázním, jestli ti to neřeknu, jak hrozně provinile jsem se cítil, ale… neměl jsem na to dost odvahy ti to říct. Nakonec jsem to nějak v sobě popřel a odsunul kamsi do pozadí. Vztah s tebou, normální život to nějak vytlačil stranou a naučil jsem se s tím nějak žít. Pak už jsem si na to vzpomněl jednou za čas, potom jen úplně výjimečně. Pro mě to bylo stejně naprosto bezvýznamné,“ vysvětloval mi poměrně obsáhle a já v tom dokonale poznávala samu sebe. Bylo to něco absolutně bizarního. To, co kvůli mně zažíval Matteo, jsem okusila sama na vlastní kůži. Jenže mě už to tolik emocionálně nezasáhlo…. Anebo jsem to prozatím nebyla schopná naplno pojmout pro to všechno okolo. 

„A co na to Valerie?“ zajímala jsem se, jaký dopad měla tahle krátká aférka na mou vyvedenou sestru. Odpověď se každopádně přímo nabízela. „Potom se tě snažila sbalit, že?“ Pouze mlčky přikývl a jeden koutek úst se mu sarkasticky vyhoupl výš. „Tak to jsi na ni musel udělat velký dojem,“ pronesla jsem uštěpačně, protože jsem si to prostě nemohla odpustit.

„Hned pak jsem si uvědomil, že nestojím o někoho jiného než tebe, Em. A na tom se od té doby nic nezměnilo,“ stočil ohnisko hovoru opět na nás dva a mně se to jeho velkorysé vyznávání své nehynoucí lásky pořád víc a víc protivilo. Připadala jsem si oproti němu jako totální mrcha, která ho vlastně ani není hodna.

„Ale u mě ano. Chápeš to, Williame? A já v našem vztahu nedokážu pokračovat po tom všem, co se stalo…“ odmítala jsem dál jeho neomylně rozevřenou náruč, která by mě podle všeho stále uměla přijmout. Na jednu stranu bych mu do ni nejraději padla, jenom abych nebyla sama, ale byla jsem přesvědčená, že právě to potřebuju ze všeho nejvíc. Naučit se být sama sebou…

„Co kdyby sis to nejdřív pořádně promyslela, hm? Teď toho bylo určitě hodně i na tebe, takže by sis měla nechat nějaký čas na to, aby ses z toho mohla nejdřív vzpamatovat a pak se k tomu vrátit s určitým nadhledem,“ radil mi blahosklonně a ten jeho pragmatický a racionální postoj mě nezvykle iritoval. Už jsem se nadechovala k tomu, abych jeho doporučení aktivně odporovala, hlavně z trucu, když opět přistoupil k takové formě přesvědčování, u které počítal s tím, že zafunguje spolehlivěji než doteď ta verbální.

„Em, lásko, pro všechny ty společné roky mě poslechni. Prosím tě o to,“ přemlouval mě, zatímco můj obličej třímal ve svých dlaních, abych se na něj pozorně dívala. V jeho nebeských očích se zrcadlila zoufalá snaha a mně se ho v ten okamžik dočista zželelo. „Nemohla jsi přece tak snadno zapomenout na to všechno mezi námi,“ zašeptal nevěřícně a bříšky palců mě začal hladit po kůži tváře, kde mi najednou skanula jedna horká slza. Rychle ji setřel a díval se na mě takovým něžným, laskavým pohledem, který jsem si vůbec nezasloužila. Zahákla jsem prsty kolem jeho zápěstí a pouze mu zničeně opětovala jeho pohled.

„Já tomu nerozumím,“ vydechla jsem nešťastně a v tichosti se sama sebe ptala, proč se mě William nechce ani za nic vzdát, zatímco Matteo to mezi námi vše okamžitě a bez slitování zahodil. Že by Williamova láska byla o tolik silnější? Že bych si pouze nalhávala, jak je to mezi Matteem a mnou osudové? Není to tak právě s Willem, který i přes to všechno zlé a lživé zůstává a neodmítá mě?

„Nemusíš tomu rozumět. J-já tomu taky moc nerozumím, ale… cítím, že takhle je to správně. My dva k sobě patříme, Em. Prosím, nechej mě ti to zase připomenout,“ prosil mě úzkostně a bezelstně mi přitom hleděl do očí, které ty mé naprosto uvěznily. Proto jsem si ani nevšimla, že se ke mně nenuceně přibližoval, když najednou přitiskl své rty na moje, které se chystaly něco namítnout.

Chvíli jsem zcela ustrnula a jen ho nechala, ať mě opatrně laská, zatímco jsem si živě vybavovala tu jedinečnou chuť jeho rtů, která účinně okupovala veškeré mé smysly. Přistihla jsem se, jak jsem se k němu automaticky přimkla tělem a svoje ruce přesunula k jeho podstatně uzšímu pasu, než měl Matteo, a který jsem docela toužebně objala. Bylo to takové důvěrně známé gesto, které mě vrátilo do dob, kdy byl celý svět naprosto v pořádku a já bytostně zatoužila po tom, aby opět takový byl. A nejspíš měl být takový s Williamem. S Matteem šlo o pouhý bláznivý letní románek, kdy se mi splašily veškeré hormony a zamlžily mi zřetelný úsudek. William má asi pravdu….

„W-Wille, přestaň,“ špitla jsem včas, než se William osmělil polibek prohloubit. Na pár centimetrů jsem se od něj odtáhla, ale úplně od něj odstoupit jsem nesvedla. Teplo jeho těla bylo natolik návykové, že jsem se ho ještě vzdávat nemínila. Nicméně mi můj vnitřní hlásek, který fungoval velice mizerně, hlásal, že tohle mé chování skutečně není v pořádku. Jeden den být s jedním mužem a ten druhý zase s jiným, byť se jednalo o, dva, muže mého srdce.

„Nezlob se na mě, já… musel,“ omlouval se mi, přičemž se mi počal prsty probírat ve vlasech. To mi bolestně připomnělo znovu Mattea, který to samé dělával často a s oblibou.

„Ne, to… nevadí, jen… potřebuju nějaký čas pro sebe. Jak jsi říkal,“ sdělila jsem mu rozpačitě, že dám na jeho rady, jelikož jsem na ten odstup od celé té situace nahlížela čerstvě jako ten nejlepší nápad pod sluncem. Než William přišel, měla jsem v tom zcela jasno, ale on natolik zamíchal kartami, že jsem zničehonic nevěděla vůbec nic.

„Ovšem, to chápu. Vezmi si času, kolik jen potřebuješ. Budu čekat, jak se rozhodneš. Dnes v noci letím zpátky do Anglie, takže… no, uvidíme se doma.“ Vyhověl mi bez zaváhání vstřícně a uvědoměle ode mě odstoupil, aby mě dál svou blízkostí neuváděl do rozpaků. Já se ho pouštěla o něco méně ochotně, jelikož mě zanedlouho čekalo znovu pouhé ticho a samota.

„J-já… ozvu se ti, až se vrátím do Londýna,“ slíbila jsem mu neomylně a hodlala jsem to také splnit. Naopak jsem usoudila, že asi nebude úplně marné, když se tu přece jen trochu zdržím a vezmu si dostatek času a prostoru na rozhodnutí, které ode mě William očekával. Ten samozřejmě nevěděl o tom, že mě Matteo z té stáže stáhl pryč. Hotel mám tak jako tak zaplacený a do práce už nemusím, takže co bych si tu neužila zbytek dovolené. Alespoň v rámci možností.

„Dobře, tak… zatím, Em,“ rozloučil se se mnou, když se naše schůzka nachýlila k přirozenému konci.

„Měj se, Wille,“ hlesla jsem, když jsem ho vyprovázela ke dveřím. Letmo jsem se na něj pousmála a ještě jsem mávla, což mi oplatil podobným úsměvem a pokynutím hlavy, než nadobro zmizel. Dlouze jsem vydechla, pár sekund jsem tupě zírala na povrch dveří, než jsem se odporoučela do rozhrabaných peřin, kam jsem rovnou obličejem znaveně padla. Co se to, sakra, se mnou děje?!

* * * 

„Tak kdy teda odlétáš, Em?“ vysypal na mě Enzo okamžitě, jakmile jsme se sešli na pláži u moře. Tvářil se přinejmenším pochmurně, až bych řekla, že je nefalšovaně smutný z toho, že bych odsud měla odjet. Naštěstí jsem pro něj měla dobrou zprávu, tudíž jsem dost špatně skrývala potutelný úsměv.

„Zatím ne, ještě tě tu budu chvíli otravovat,“ oznámila jsem mu poněkud rozjařeně, k čemuž mě ponoukl ten jeho nedočkavý výraz malého dítěte u narozeninového dortu se svíčkou.

„Cože? No, ne-ne! Tak to bych měl mít asi radost, co?“ rýpl si do mě, což jsem uvítala s maximálním nadšením, na rozdíl od jiných dní. Tenhle způsob rozptýlení mi doslova bodl. Kysele jsem se na něj zašklebila a soustředila jsem se pouze na tenhle přítomný okamžik. Nikoliv na Willa a nedej bože na Mattea. „Jak to že jsi změnila názor?“

„Hotel mám k dispozici ještě na dva týdny, takže proč bych spěchala domů, no ne?“ zvolila jsem takovou obligátní odpověď, ve které jsem se nezabývala žádnými konkrétními důvody.

„To je moje holka! Dva týdny dovolený, to si to někdo umí zařídit,“ utahoval si ze mě, jak měl již ve zvyku a co pro mé uši bylo aktuálně úplná rajská hudba. Naše nohy nás vedly rovnou do našeho oblíbeného baru, ve kterém jsme společně nejednou skončili na dlouhé hodiny. S číšníky si netykal pouze Enzo, ale už i já.

„V Londýně na mě doma totiž čeká William. Nebo čeká na to, jak se rozhodnu, co s námi dál,“ neudržela jsem a bleskově jsem zabředla do toho, co mou mysl neúnavně trápilo. Musela jsem to s někým nutně probrat.

„On tě k vodě nepustil?“ vypadlo z něj s očima až na vrch hlavy.

„A to ví úplně o všem,“ doplnila jsem vzápětí, což ho o to víc odrovnalo.

„Páni, tak tomu říkám velká láska,“ zhodnotil obdivně a vrtěl nad tím bezděčně hlavou. Tenhle jeho objektivní postřeh mi pomohl si ten fakt, že mě Will odmítl opustit i po té mé neodpustitelné zradě, uvědomit ještě mnohem intenzivněji. „Ten chlap tě musí mít fakt hodně rád,“ dodal věcně a protáhl svá ústa směrem dolů. Já jsem si nato pouze zhluboka povzdechla, poněvadž jsem netušila, co na to vlastně říct. Will u mě pomalu, ale jistě zase stoupal v ceně.

„Byla bych raději, kdyby to byl Matteo,“ posteskla jsem si žalostně a nálada mi akorát klesla kamsi daleko pod bodu mrazu. Dneska to bude chtít řádnou dávku drinků.

„Hmm… jenže ten odsud hned v pondělí mizí,“ zrekapituloval mi, přičemž jsem se znovu dovtípila k tomu, že zatímco William věrně zůstával, tak Matteo kvapně utíkal. Chtě nechtě jsem to musela brát v potaz. Ti dva byli sice povahově velice rozdílní, ale když jsem zvážila, kdo to víc schytal, řekla bych, že by pešek padl na Willa. „Třeba si to rozmyslí, až trochu vychladne,“ povzbuzoval mě, což se již také stalo jeho železným zvykem, ale s tím jsem rozhodně nepočítala.

„To bys ho musel včera vidět. Ten se mnou skončil,“ vyvedla jsem ho z omylu, že by snad Matteo svůj názor změnil. Rozhodl se stejně tak zatvrzele jako Will, akorát každý v jiném ohledu. Bohužel opačně, než jak bych si přála.

„V tom případě by sis s ním už neměla lámat hlavu. Je ze hry venku,“ obeznámil mě suše a povytáhl jaksi káravě obočí, abych se zbytečně nemučila tím, co jsem beztak změnit nemohla. Jenže to vůbec nebylo tak jednoduché.

„Tohle není žádná hra, Enzo. Ublížila jsem oběma, a to hodně,“ usadila jsem ho, když mě ten jeho příměr celkem popudil. On se na mě úkosem podíval s nepřehlédnutelným pokáráním.

„Vždyť víš, jak jsem to myslel,“ opáčil důležitě a pak mírně usmál. „Každopádně to dopadne asi tak, jak jsem říkal už předtím, než ses do toho tak pitomě zamotala… To, co bylo tady, nech tady a vrať se zpátky ke svému životu tam v Anglii. Tuhle možnost přece díky Williamovi máš,“ vytasil se na mě se svou verzí tolik nenáviděné věty – já ti to říkal. Akorát jsem nad tím protočila panenky. Ale měla jsem mu tehdy líp naslouchat a ne si začít představovat s Matteem budoucnost, když jsem ještě dostatečně nevyřešila svou minulost. Stupidní chyba, která mě stála šťastný a spokojený život vedle chlapa snů.

„Nevím, jestli něco takového zvládnu,“ namítla jsem váhavě a každičká buňka v mém těle na mě křičela, že rozhodně ne.

„Ty ses do našeho šéfa fakt dost zabouchla, co,“ konstatoval sklesle, načež už se mi před zraky opět hrnuly ty zpropadené slzy. Než jsem opustila pokoj, tak se mi povedlo dát se jakž takž do pořádku, ty tmavé kruhy pod očima jsem částečně zalíčila, ale ten plačtivý, skleněný lesk se nijak zamaskovat nedal. Nos jsem měla od pláče celý rudý, jak jsem ho neustále otírala a celkově to na mě bylo znát, že nejsem úplně ve své kůži.

„Hm-mm,“ zamumlala jsem pouze a odkývala to.

„Ach jo, Emo. Mrzí mě to,“ politoval mě a vzal mě ochranitelsky kolem ramen, což jsem ihned přijala a padla jsem mu hlavou na hrudník. „Jen se tím nenech úplně rozložit, jo? Život pořád běží dál a na nic nečeká,“ rozumbradoval a přestože jsem chápala, co se mi tím pokouší sdělit, bylo mi to stejně jedno. Skoro vše pro mě právě teď postrádalo veškerý smysl.

„Za dva týdny mi toho snad moc neuteče,“ zabrblala jsem neochotně a zaslechla jsem nad sebou, jak se tomu pobaveně uchechtl. Za tu dobu smysl svého bytí snad znovu naleznu.

„Takže… čas se ožrat?“ zeptal se mě, když se před námi objevil náš nejčastěji navštěvovaný podnik na pláži.

„To teda sakra jo,“ souhlasila jsem až překotně rychle. „Seš na to psychicky připravený?“

„To asi ani nejde, hele,“ přemítal nahlas a mě tím krátce rozesmál.

„Seš nejlepší, víš to?“ vysmekla jsem mu poklonu, jelikož to byl opravdu ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měla. Kam se za ním hrabaly moje kamarádky v Londýně. Žádná z nich mě nedovedla podržet a povzbudit tak jako Enzo. Možná to bylo díky tomu jeho jedinečnému způsobu, ale doopravdy to na mě úspěšně zabíralo. Fakt mi za těch pár týdnů Enzo strašně přirostl k srdci a loučit se s ním bude asi pořádný doják…

„Jasně, ale klidně mi to můžeš pravidelně opakovat. Poslouchá se to moc dobře,“ žertoval na odlehčení i nadále a já se nad tím musela rozpustile usmívat. V částečném objetí jsme dorazili k baru, kde jsme obsadili jeden stůl pro dva a objednali si každý svůj nejoblíbenější drink a něco menšího k snědku. Čekal nás, a hlavně Enza, totiž dost dlouhý večer….

 V příští kapitole se posuneme v ději o mílový krok dál, nechám vás ovšem ve sladké nevědomosti kam. Jdeme do finále, zbývají nám ještě čtyři kapitoly! :) 

Mockrát všem děkuji, že pořád držíte! Jste skvělí! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 48. kapitola: