OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 9. kapitola

13.08.2020 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 703×

Nervózně jsem pobíhala po svém hotelovém pokoji, protože jsem hledala něco pěkného na sebe, abych před Mattem udělala parádu. Vždycky jsem na sebe něco nadšeně navlékla, protože v mých představách jsem v tom vypadala fantasticky, ale realita bohužel taková nebyla. Vystřídala jsem několik modelů, nejrůznějších střihů, přes šaty, sukně, kraťasy až po overaly, ale nakonec jsem paradoxně vybrala kousek, který se líbil hlavně Williamovi. Možná proto, aby mi stále připomínaly, že jsem se zaslíbila už jemu…

Navlékla jsem na sebe jednoduché červené šaty s bílými puntíky, které mi krásně zvýrazňovaly pas. Takové trošku retro, ale mně skvěle seděly. Dekolt nijak nevkusně neodhalovaly, ale za to ho o něco zvětšovaly, i díky tomu úzkému pasu. Sukně volně splývala až ke kolenům a svůdně se vlnila do kroku. Na nohy jsem natáhla bílé espadrilky na klínu, které mi zaručovaly bezpečnou chůzi a přitom nohy úžasně prodlužovaly. Přes rameno jsem přehodila plátěnou kabelku, do níž jsem naházela veškeré, pro ženu životně nezbytné věci a před zrcadlem jsem naposledy zkontrolovala svůj zjev. Ani v těchto šatech, které jako by mi byly šité na míru, jsem si tentokrát nepřišla nijak zvlášť atraktivně, ale alespoň dobře a pohodlně. Částečně jsem měla jisté nutkání se kvůli Matteovi pořádně načančat, ale zároveň jsem si uvědomovala, že si takové chování nemůžu připouštět a už vůbec ne dovolovat. Ani ne vůči němu, ale hlavně vůči sobě. Zrazovala bych tím ve svých očích Willa a to bych nemohla udělat… Na to jsem ho měla moc ráda a velmi jsem si ho vážila.

Na tvář jsem přidala o něco více líčidel, než jak se běžně maluju do práce, ale i tak jsem to nijak nepřeháněla. Jednak proto, že i večer bylo u moře poměrně teplo a mně prostě vadilo mít na obličeji tunu makeupu, který se tak podivně patlal a táhl, ale i proto, že jsem nechtěla dát zbytečně hodně na odiv, že mě pan Matteo značně zaujal. Nechtěla jsem to riskovat. 

Před sedmou jsem nedočkavě stepovala před hotelem, kde mě měl Matt vyzvednout. Vyhlížela jsem ze všech stran, div jsem si nevykroutila hlavu, jenomže jsem vlastně nevěděla, jestli mám vyhlížet auto, skútr nebo jestli si dáme nějakou zdravotní procházku po okolí. Na to jsem se nějak zapomněla zeptat, když jsme domlouvali detaily setkání, ale zase tu byl prostor pro překvapení, které přišlo záhy. Pan Matteo pro mě přijel v obrovském hnědém SUV, na jehož přední masce se vyjímal znak se třícípou hvězdou, který patřil německé automobilce a který k image pana Mattea dokonale pasoval. Hladce zastavil přede mnou a vyskočil z auta plný energie s tím svým velmi nenápadným, potutelným úsměvem.

„Ahoj, Em, tak můžeme vyrazit?“ pobídl mě zvesela a obešel auto, aby mi mohl gentlemansky otevřít dveře.

„Ahoj, Matte! Jasně, jedeme,“ odsouhlasila jsem mu s úsměvem a přicupitala jsem blíž k autu, abych se do něj mohla posadit. On mi s tím automaticky pomohl, když mě beze slova vzal za ruku, protože to auto bylo poměrně hodně vysoké a musela jsem si nejprve stoupnout na stupínek a pak se chytit zevnitř madla. Jenom proto, že jsem svou mysl zaměstnala správným postupem nastupování do auta, jsem nějak vytěsnila ten samotný dotyk, který mezi námi proběhl a který mezi námi vyvolal něco jako elektrický výboj, jenž mě přiměl se ho chytit ještě o něco pevněji, ale on mi to kupodivu se stejnou měrou vrátil. Jenom jsem se na něj poplašeně zadívala, ale jeho to absolutně nevyvedlo z míry, ba naopak. Jenom se tak sebejistě uculil a celkově působil maximálně vyrovnaně. 

„Myslel jsem, že tě vezmu někam, kde dělají nějakou jinou kontinentální gastronomii, ale když se tak koukám na ty tvoje šaty, které ti mimochodem vážně sluší, tak asi zůstaneme u místní kuchyně. Co myslíš?“ navrhl mi, co bychom si mohli dát, přičemž také stihl zhodnotit moje šaty a současně mi i složit poklonu, která u mě vyústila až v regulérní začervenání se, díky čemuž jsem musela dokonale ladit se svými šaty. A tomu se v přírodě říká mimikry, ne?

„Zatím tady nejsem tak dlouho, aby se mi italská kuchyně stačila přejíst, takže já jsem určitě pro,“ přijala jsem jeho nápad si dát něco tamního, z těch nejčerstvějších surovin a uvařeného v podstatě poctivě po domácku, ale na tu jeho lichotku jsem pro jistotu vůbec nereagovala, aby mě nerozhodila ještě víc, než už jsem byla.

„Tak bezva, znám jednu skvělou restauraci, která se ti bude určitě líbit,“ prohlásil s neochvějným přesvědčením, načež se zdviženým koutkem úst na mě rozverně mrkl, zabouchl za mnou dveře a pospíchal na místo řidiče, aby nás mohl odvést na zmíněné místo. Několikrát jsem se mezitím zhluboka nadechla, abych se uklidnila, protože mi srdce stále poněkud zběsile tlouklo, ale už jsem si začínala zvykat, že takhle moje tělo holt odpovídalo na jeho přítomnost. Kromě zvuku motoru v autě zavládlo takové napjaté ticho, se kterým jsem u jiných lidí i za jiných okolností neměla sebemenší problém, ale teď mi přímo drásalo nervy, proto jsem se to rozhodla vyřešit tím nejlepším způsobem.

„Co kdybych zapla rádio? Zajímá mě, co se tu vlastně poslouchá,“ navlíkla jsem to na svůj zájem o hudbu, který sice nebyl až tolik silný, ale to on nemohl vědět. Ještě než jsem si počkala na jeho odezvu, tak jsem poměrně drze natáhla ruku k rádiu, abych se obsloužila sama, ale on mi chtěl evidentně bez řečí vyhovět, když ji tím směrem natáhl taky a opět jsme se společně setkali v letmém dotyku, který mě vyloženě štípnul na kůži, až jsem ji záhy trochu vyděšeně stáhla zpátky k sobě. Opět následoval mírně vyplašený pohled a jeho o něco širší úsměv než napoprvé. 

„Nejspíš to samý, co všude jinde, ale klidně ti tam něco pustím,“ vyjádřil svoje mínění ohledně italské hudební scény a naladil tam první rádio, které se chytilo a které skutečně hrálo mediálně profláklé hity, což mi vůbec nevadilo, protože tím se mi povedlo mou pozornost odvést od toho, jak jsem z něj byla zase úplně vedle. Z jeho blízkosti, vůně, pohledů, doteků, poklon a mnoho dalšího. Tohle není dobrý…

„No, zřejmě máš pravdu… Jinak, moc pěkný auto, vážně,“ ocenila jsem výběr jeho parťáka na čtyřech kolech, kterému muži vždy věnovali značnou pozornost a lichotky v tomto ohledu je dokázaly potěšit daleko více než kdejaké postřehy ohledně jejich vzhledu. Navíc tohle auto ještě vonělo, nebo spíš smrdělo novotou, takže to byla asi čerstvá koupě.

„Díky… Posledně jsem svoje auto prodal, když jsem odjel na cesty, takže jsem potřeboval koupit něco jiného, když jsem se sem po čase zase vrátil,“ rozpovídal se sám, čímž se možná snažil rozproudit řeč, která mezi námi na chvíli uvázla.

„Jak jsi byl vlastně dlouho pryč?“ chytla jsem se toho ihned, protože mě to skutečně zajímalo.

„Naposled čtyři roky,“ vypálil ze sebe bleskově, čímž mě docela ohromil. Čtyři roky na cestách jsou vskutku obdivuhodný a taky záviděníhodný.

„Proč ses po takové době vrátil?“ vyzvídala jsem dál, dokud jsem měla dostatek podnětů.

„Byla to docela dlouhá doba, co jsem byl pryč. Zažil jsem toho během těch čtyř let hodně, fakt hodně, takže to nakonec přišlo nějak samo, že se mi zase zachtělo se na chvíli usadit,“ odpověděl mi, avšak nijak konkrétně, čímž ve mně vzbudil o to větší zvědavost znát více podrobností. Tak třeba časem, ještě tu nějaký ten týden budu…

„Takže počítáš s tím, že se časem opět sbalíš a někam odcestuješ?“ vyptávala jsem se, abych se o jeho cestovatelské povaze dozvěděla o něco víc, čímž mě vyloženě fascinoval. Chtěla jsem o jeho dobrodružstvích slyšet co nejvíc, ačkoliv jsem mu to na tu druhou stranu prostě a jednoduše záviděla. I já jsem v sobě měla kousek cestovatele, ale nikdy jsem neměla dostatek odvahy udělat to, co on.

„Nejspíš jo… Zatím jsem nenašel nic, co by mě na nějakém místě zvládlo udržet. Ta chuť poznávat nová místa, kultury, kuchyně, zvyky, lidi, to je pro mě pořád silnější a lákavější než zůstávat někde, kde už to dobře znám,“ připustil po krátkém zaváhání, přičemž se na mě u toho tak zvláštně zadíval, s lehce přimhouřenými víčky a menší utrápenou vráskou mezi obočím, přestože mu u toho v očích blýskaly zapálené jiskřičky, když jsme načali jeho zjevně oblíbené téma. Stále ovšem pozorně sledoval vozovku, aby měl perfektní přehled, co se na ní odehrává. 

„To chápu… Vracíš se asi jen kvůli rodině, že?“ odhadovala jsem dle logických dedukcí, i podle toho, co říkal na té poradě ve studiu.

„Přesně tak. Nebýt mamky tady a zbytku rodiny, kterou mám v Istanbulu, tak bych asi zůstával hlavně na cestách,“ poodkryl mi něco málo i o své rodině, v čemž jsem se také chtěla dozvědět o něco víc. Chtěla jsem o něm vlastně vědět asi tak nějak úplně všechno. A chtěla jsem, aby on chtěl to samé u mě… No co s tím?!

„Ty jsi na půl Turek, že?… Enzo si o tobě našel pár věcí, než ses objevil ve firmě,“ nadhodila jsem víceméně ledabyle, ale uvnitř jsem kvůli tomu okusila drobné zahanbení. Myslí mi totiž zničehonic projelo, že bych před ním asi neměla zmiňovat jiné muže, abych ho třeba nějak neodradila, ale pak se mi opět vybavil můj skvělý snoubenec, kterého jsem před Matteem záměrně zapřela. Za to bych se měla stydět především!

„To asi nenašel nic moc pěknýho, když tě ta má přítomnost tolik rozladila.“ S maximálně taktním výrazem poukázal na to naše první naprosto nevhodné setkání, od kterého se táhne šňůra dalších nezdarů. Přitom se tak culil pod vousy a házel po mně očko, aby zjistil, jak se na to tvářím. Pochopitelně nijak nadšeně, ale chtěla jsem se nad to povznést, abych nějak nenarušila tuhle doteď poměrně uvolněnou debatu. Zatím vše probíhalo perfektně…

„Nechala jsem se zas pro jednou hloupě ovlivnit informacemi, které s realitou nemusí mít vůbec nic společného. Já jen prostě občas nedomýšlím a rovnou mluvím nebo konám a pak teprve lituji,“ uznala jsem zcela automaticky, protože tuhle průpovídku jsem po docela pravidelných intervalech opakovala před nejrůznějšími lidmi, a před panem Matteem to bylo již podruhé. Možná i proto, aby to měl na paměti, až ze mě vypadne zase nějaká kravina…

„Já mám upřímnost vážně rád. Nejen na oko, jako spousta lidi kolem, která se jí jinak hlasitě dožaduje a když se jí přeci jen dočká, tak vlastně neví, co si s ní má počít a nakonec to má tomu druhému ještě za zlé. Je to nejspíš i tím, co jsem všechno procestoval a že lidé v mnoha kulturách komunikují opravdu jednoduše a přímočaře, což mě nějak naučilo to doopravdy oceňovat,“ rozpovídal se docela rozsáhle o jednom z ošemetných úskalí mezilidské komunikace, kterou si otestoval nejen u nás. Taky jsem na tom párkrát drsně narazila a zřejmě i proto jsem podvědomě říkala rovnou to, co jsem si myslela a cítila. Ať si s tím ten druhý pak nějak poradí, no ne?

„Tak to se mi trochu ulevilo, alespoň si nebudu muset dávat tolik pozor na pusu,“ pojala jsem to okamžitě v tom pozitivním slova smyslu, čemuž odpovídal i můj rozradostněný tón hlasu.

„Rozhodně. To by mohlo být docela fajn zpestření,“ přitakal mi vřele a rozpustile se pousmál, jak si od toho sliboval kdo ví co. Přitom já jsem v sobě stále bojovala s tím celým bláznivým koktejlem protichůdných emocí, které mě k němu jednak magneticky táhly, ale na druhou stranu mě s výčitkou a proviněním zrazovaly, poněvadž prostě nebyly správné. Dost nepříjemné dilema, které ale nemá žádné řešení, protože jsem v sobě ty nevítané pocity musela nějak potlačit, k čemuž vedlo několik spolehlivých cest…

„Zase bych moc nepředbíhala,“ podotkla jsem naprosto uvědoměle, aby si to zpestření tolik nemaloval, když v podstatě netušil, co to u mě vše obnáší. On se nad tím stejně dál jen pousmíval, načež mezi námi zavládlo opětovné mlčení, které mě tentokrát už ani v nejmenším nepopuzovalo, přestože jsem vedle něj stále seděla napnutá jako struna. Pořád jsem se té nervozity nemohla zbavit, ale s tím jsem beztak nepočítala. Tenhle proklatě sexy chlap mi dokázal zvednout tlak a zrychlit tep skutečně velmi snadno…

„Zdravím a srdečně vás vítám tady v Punta Vagna. Zde jsou jídelní lístky a můžu vám mezitím nabídnout něco k pití?“ ujal se nás pohotově starší, ale sympatický číšník, který působil velice reprezentativně, asi jako celé tohle místo. Matteo mě značně překvapil tím, že mě vzal do takové luxusní restaurace, zatímco já jsem se oblékla na večeři do nějakého bufetu na nábřeží. Jasně, tenhle vybraný podnik byl také na nábřeží, což jsem zjistila, když mě Matt usadil k obrovskému nablýskanému oknu s naprosto bezkonkurenčním osvětleným výhledem na moře. Byla jsem z toho jednak konsternovaná, ale stejně tak i u vytržení, protože to mělo neuvěřitelné kouzlo a nesporně i romantiku.

Znovu jsem si díky tomu ovšem trpce uvědomila, že přeci jenom spadám do trochu jiného společenského žebříčku a že naopak pro něj byla tahle úroveň zcela normální. Takže já jsem si během pár vteřin připadala jako úplná bezvýznamná nicka. Seděla jsem na místě strnule jako mramorová socha a jen jsem vyděšeně těkala očima kolem sebe, i na Matta a toho číšníka, který nejprve čekal, jak se vyjádří dáma. Vždyť já ani neznám tyhle zbohatlické manýry, nejsem typická anglická snobka se všemi těmi nadrcenými způsoby, ale jsem úplně obyčejná holka, kterou tohle přepychové prostředí poněkud děsilo.

„Já si dám zatím minerálku, díky. A co ty, Em?“ získal si mou pozornost, když mě tázavě oslovil, aby se číšník mohl konečně odporoučet a věnovat se i jiným hostům, kteří obsazovali zbytek stolů. Trochu jsem podivila tomu, že bychom tu jenom tak našli dvě místa, ještě s výhledem, ale rozhodně jsem se v tom nehodlala před ním rýpat. Muselo to být nepochybně na rezervaci. 

„J-jo, já taky. Podle toho, co máte… Fiji, Voss, Evian, cokoliv z toho,“ vypálila jsem ze sebe nekontrolovatelně, když jsem si ve svém dalším zatmění mozku usmyslela, že na tyhle proklatě drahé minerálky mám snad dostatek peněz. Ale zjevně jsem se rozhodla bleskově aklimatizovat a zahrát si na fajnovku, abych nějak zamaskovala to, že se jinak cítím jako tuctový vesnický balík. Vůbec jsem se tady necítila dobře, nezapadala jsem sem, a proto se mě asi znovu zmocnila taková paralyzující panika, která mě ponoukala se chovat nepřirozeně a stupidně, kvůli čemuž jsem se musela plnohodnotně soustředit na to, abych to na sobě dala co nejméně znát. Nemohla jsem se zbavit toho vědomí, že si pan Matteo veškeré své nápadnice určitě vodil do podobných podniků, aby na ně udělal dojem, a mě sem vzal nejspíš proto, aby neslevil ze svých standardů, přestože jsme měli pouze pracovní schůzku. Nic jiného nepřipadalo v úvahu! I tak jsem se potýkala s nutkáním se snažit vyrovnat všem jeho potencionálním partnerkám, které ovšem byly na zcela jiné úrovni než já.

„Vybral jsi vážně krásný podnik, Matteo. Myslela jsem, že zajdeme třeba někam na pizzu, když už jsi mluvil o té zdejší kuchyni, ale najednou jsme tady! Ten výhled je přímo famózní,“ pochvalovala jsem si jeho výběr naprosto nepokrytě a culila jsem se z okna jako to pako. To byl asi jediný okamžik, kdy jsem nemyslela na to, jaká tuctovka jsem, protože ten výhled byl vskutku dechberoucí. 

„Jo, ten výhled je naprosto famózní,“ přitakal mi pohotově a když jsem se odtrhla zrakem od toho panoráma, zjistila jsem, že se on se na mě culí stejně jako já na tu krajinu před námi. To mě značně zaskočilo, ale bleskově jsem se podívala někam jinam, když mě opět začínaly pálit tváře, což byl jenom marný pokus o to předejít kompletnímu zrudnutí. Vynalézavě jsem to vzápětí zachraňovala tím, že jsem si dlaněmi částečně zakryla červenající obličej a lokty jsem si položila na stůl, přičemž jsem se dál na oko kochala výhledem. „Tohle je oblíbená restaurace mojí mamky, která mě sem často brávala už jako kluka, až jsem si ji sám oblíbil a teď jim sem rád vodím další lidi, kteří si ji nakonec taky vždy zamilují,“ poodhalil mi zase něco málo o sobě, čímž mě znovu přiměl mu nerušeně naslouchat.

„To snad raději ani ne, abych sem pak nemusela lítat pravidelně z Londýna, jen abych se najedla a užila si ten božský výhled, což by se mi potom dost prodražilo,“ smetla jsem jeho poznámku o návykovosti tohohle místa poněkud rezolutně, ale jeho jsem tím jen pobavila.

„Máš v Londýně taky nějakou oblíbenou restauraci, kam se ráda vracíš?“ zajímal se také o moje oblíbená místa, kam se chodívám obvykle najíst ve svém městě. Přitom se na mě velmi soustředěně díval, až mě tím dočista zhypnotizoval, takže jsem měla rázem v hlavě totálně vymeteno. V očích mu plálo tím zápalem, jak se i on o mně toužil něco dozvědět a odvážila bych se tvrdit, že to skutečně nebylo z ryze kolegiálního hlediska. I ten způsob, kterým si mě prohlížel, díval se na mě, mi napovídal něco jiného. Možná jsem dychtila já zas po tomhle a s realitou to nemělo nic společného, ale stejně má ženská intuice vnímala určité náznaky o jeho sympatiích vůči mně.

„Jasně, zbožňuju indickou kuchyni, tu navštěvujeme docela dost často,“ vypadlo ze mě jaksi bezmyšlenkovitě, jak jsem se myšlenkami zaobírala svými dojmy, přičemž jsem málem prozradila, koho tím množným číslem vlastně myslím. „S mojí kamarádkou tam často chodíme!“ dodala jsem poděšeně, abych mu nedala žádný prostor dumat nad tím, s kým bych tam mohla chodit.

„Tenkrát v Indii jsem ochutnal kuřecí jalfrezi a od té doby jsem nic lepšího z indické kuchyně nejedl. Bohužel nikde ho tak dobře už udělat nedokázali. Ale nedivím se, že máš ráda indické jídlo, ty jejich chutě jsou jedinečné,“ nadchnul se dalším tématem, které ho evidentně bavilo.

„Tak to jsem bohužel ještě neochutnala, ale já mám nejraději biryani, jestli to znáš,“ pochlubila jsem se mu se svým oblíbeným indickým pokrmem jako vážená znalkyně indické kuchyně, ale on se toho ihned chytil, protože souhlasně pokyvoval hlavou. Na něj si zjevně člověk asi jen tak nepřijde, když je to takový scestovalý dobrodruh, kvůli čemuž mě má závist vůči jeho zážitkům a vzpomínkám popíchla o něco ostřeji. William žádný zapálený cestoval nebyl, takže pro mě je významný úspěch ho donutit vyjet na čtrnáct dní na dovolenou mimo Britské ostrovy.

„Strávil jsem v Indii čtyři měsíce, než jsem ji tak nějak procestoval, takže jsem jednou na pouličních trzích v Amritsaru mohl biryani zkusit a fakt chápu, že tě tak dostalo,“ zahrnul příběhy ze svých cest i v dalším monologu a já jen dál žasla nad jeho odvahou a zvídavostí. Taky mi tím vším nemálo imponoval…

Vtom nás v naší konverzaci vyrušil čilý číšník, který k nám přichvátal se dvěma skleničkami průhledné tekutiny, kterou zdobilo spoustu drobných bublinek. Uctivě je položil před každého z nás na sněhově bílý ubrus před prostírání v odstínu takové našedlé bílé, která k tomu skvěle seděla. Příbory používaly zářivě stříbrné s jemnými ornamenty u rozšířené rukojeti ve tvaru kapky. Na prostírání ležel ve vertikálním směru látkový ubrousek, který pravděpodobně patřil do klína, což asi bylo v nóbl restauracích běžnou praktikou. Nebo na styl Mr. Beana do výstřihu?

„Děkujeme,“ poděkoval za nás oba a já tu jeho iniciativu potichu oceňovala, abych s tím číšníkem nemusela nijak dvakrát komunikovat a navyšovat tak příležitosti se jakkoliv ztrapnit.

„Vybrali jste si již nějaké jídlo, nebo mám přijít později?“ ptal se zcela věcným tónem, jak tyto předpisové věty opakoval několikrát denně, ale protože zněl současně klidně a vyrovnaně, zdál se být příjemným a dobrým kandidátem pro slušné spropitné, i když to si pravděpodobně automaticky účtovali do ceny.

„Dlouho jsem tady nebyl, takže možná bychom si tentokrát nechali klidně poradit od vás, co myslíš, Em?“ ujal se slova iniciativně Matteo, za což jsem byla opět vděčná, že se to rozhodl takhle elegantně vyřešit, ačkoliv se ohleduplně dožadoval mého svolení. Ihned jsem to odkývala a jaksi nejapně jsem se na oba dva pousmála, abych i nějak jinak demonstrovala, že se mi ten nápad zamlouvá.

„Tak v tom případě bych vám mohl doporučit dnes jakožto specialitu šéfkuchaře čerstvé filé z aljašské tresky s černými olivami, piniemi a mandlemi,“ poradil nám číšník, který to ze sebe vystřelil jako horký tip, na jehož lákavé zmínění čekal možná až do tohohle okamžiku.

„Aljašská treska v Ligurském moři? Tak toť vše o kuchyni z lokálních surovin, že… Za mě tedy uričtě ne, i proto, že ji málokde dokáží udělat opravdu chutně,“ ohradila jsem se důležitě a vůbec jsem nebyla schopná rozlišit, že zním jako totální megera, jak jsem byla zaslepená tím přesvědčením, že Matteo se s těmihle typy žen setkává zcela běžně, protože jako muž jeho formátu s nimi přichází nejčastěji do styku. Tyhle nafrněné zlatokopky jdou nejčastěji po penězích, kterých má on hojný přebytek… „Co tam máte dalšího?“ vyrukovala jsem na něj zakrátko, aniž bych někoho z nich nechala k tomu cokoliv říct. Mattea jsem zřejmě vyvedla z míry, když jsem s tím číšníkovým tipem udělala krátký proces, takže jen těkal očima mezi mnou a tím sympaťákem, který na mě taky trochu vyjeveně mrkal, jelikož tady nejspíš takovéhle nevychovance dlouho nezažil. Ale já byla prostě přesvědčená, že tohle znamená být nafrněná pipina, které Matteo obvykle zve do takovýchto nóbl podniků. 

„Ehm… tak tedy další naší specialitou jsou těstoviny s mořskými plody jako jsou mušle slávek, zaděnek nebo sépie a kalamáry,“ poskytl nám další tip, který mě z nějakého absurdního důvodu momentálně vyloženě znechutil.

„V žádném případě. To nehodlám riskovat, kdyby se náhodou dostatečně tepelně nezpracovaly.“ Vyřídila jsem to opět absolutně radikálně a potvrdila jsem to i svérázným gestem ruky, kterého se číšník trochu lekl, až to s ním trhlo a Matteo se na mě mezitím díval zaskočeně s obočím nechápavě povytaženým, ale já jsem si kdo ví proč nemohla pomoct. Prostě ze mě ta nezdvořilá slova lítala bez jakékoliv soudnosti, která mnou prostupovala v čím dál hutnější zoufalosti, protože jsem neměla ponětí, co to zase vyvádím za blbosti. Proč se mi tohle ksakru děje?! „Víte co, přineste mi normální caesar salát, ano? Na tom se nedá snad nic zkazit,“ rozhodla jsem se během několika vteřin, aniž bych se nechala ovlivnit jeho radami a zvolila jsem starou dobrou klasiku, což byla taková jistotka. Tím jsem totálně odrovnala především číšníka, který mě za ten můj rádoby laický výběr musel mít za úplnou krávu.

„Já bych si přece jen dal tu tresku, ta mi zněla hodně lákavě. Velmi vám děkujeme,“ smekal se před ním nanejvýš pokorně Matteo, když já jsem spíš jen každým svým výrokem pobuřovala zdejší personál.

„Dobrá, jeden caesar salát a aljašská treska. Nějaké víno k tomu bude?“ Nabízel nám jaksi zaraženě i nějaký alkohol, který by mi mohl pomoct se vzpamatovat a přestat takhle plácat anebo naopak to ještě zhoršit, takže jsem se raději ani nevyjadřovala.

„Určitě, ale výběr necháme raději na vás. Co si pamatuju, tak jste tu vždycky měli spolehlivé someliéry, takže se rádi necháme překvapit, co nám k tomu jídlu dáte. Díky.“ Prozíravě se vyhnul tomu, aby číšník musel přetrpět další pokusy si něco zvolit tentokrát ve vinném lístku a tu zodpovědnost přehodil s grácií na zdejší personál, což jsem opět jedině kvitovala. Matteo se tvářil docela rozpačitě, jak se zas a znovu moje chování vymykalo standardům.

„Ty tu máme stále, takže zajisté budete spokojeni. Nebo alespoň doufám,“ neubránil se pan číšník trefnému rýpnutí, aby mi dal sežrat tu mou prostořekost. Jenom jsem na sucho polkla a sklopila jsem bradu dolů, protože to jsem ani v nejmenším nevychytala. Pak se číšník otočil na podpatku černých naleštěných mokasín a svižně se vzdálil od našeho stolu pryč, aby tu interakci mezi námi asi mohl dostatečně rozdýchat. Jo, Emo, to ses fakt pro jednou zas vyznamenala… Jestli tě doteď Matteo nějak bral, tak tímhle si to konečně zabila…

„Ty očividně nejsi úplně jednoduchý strávník, že? Ale… na druhou stranu, pak si dáš jenom ceaser salát, který už docela jednoduchý je, řekl bych,“ neostýchal se mě neskrývaně udiveně upozornit na ten nelogický rozpor v mých výrocích a následných rozhodnutích, což mě uvrhalo do stále hlubších propadlin studu.

„Co je na caesar salátu jako špatného? O něm je přece všeobecně známo, že se dělá na milion způsobů, ale málokdo ho umí takový, jaký by měl být, takže restaurace, která ho takový fakt udělá, mi ukáže, jestli se v ní umí nebo neumí vařit,“ improvizovala jsem celkem obstojně, když se mi povedlo svou volbu jídla podat jakožto menší gastronomický testík. Matteo na to jen protáhl nevědomě tvář, jak jsem ho překvapila tou svou důmyslností, čímž jsem překvapila i sebe samotnou, jak mi ty blbosti do sebe bezproblémově zapadaly. Zjevně na to neměl dál co namítnout, poněvadž jen několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa, aniž by z nich vyšla jediná hláska. Maximálně se u svých nevyslovených myšlenek lehce zamračil. 

„Tak to jsem docela zvědavý, jak dopadne ten salát tady,“ houkl trochu zadumaně a napil se minerálky.

„Věř mi, že to já taky, a hodně. No ale když to nedopadne, tak do sebe aspoň nedostanu zbytečně moc prázdných kalorií. Člověk si musí trochu hlídat zdravou linii, že,“ nevynechala jsem ani narážku na to hysterické hlídání si příjmů a výdejů energie z jídel, kterým se často ohánějí ty vychrtlé figurky, které na sobě nemají ani gram tuku, což by ani nebylo možné, když si dají tři jablka denně. No dobře, já byla na vkus mnohých taky velmi hubená, dle názorů mé rodiny přímo vyzáblá, ale já holt měla takovou útlou kostru a celkově rachitický typ postavy, přestože jsem se celkem hodnotně cpala vším možným, což mi ale doposud roky procházelo díky mému zrychlenému metabolismu.

„Řekl bych, že ty snad ani ne, Emo,“ neušlo ani jemu, že mi chyběly takové ty typické ženské křivky a že by mi nějaké deko navíc nejspíš neuškodilo. Měla jsem to v hlavě prostě takhle nastavené, že jakékoliv projevy na mou postavu jsem brala spíš jako výtky než poklony, takže jsem se na něj pouze křečovitě ušklíbla a oči jsem nechala zaměřit po delší době opětovně na ten výhled, aby se ten úsměšek neproměnil v podmračení. Velmi zřetelně jsem přitom na sobě cítila jeho bedlivý pohled, kterým si mě zkoumavě prohlížel a asi zpracovával tuhle další bláznivou situaci, jenž se mezi námi stávaly tradicí. Kdy tomu bude už konečně konec, prosím?!

  Ema si to v hlavě zase evidentně trochu pomotala, když se snažila hrát si na něco, co není, což ale nikdy není dobrý nápad, že. A kupodivu to opět skončilo u solidního trapasu. Myslíte, že i teď bude Matteo natolik shovívavý a tolerantní jako doposud? Anebo si konečně řekne, že ta okatá Irka je fakt docela magor? :D 

Příště pokráčko tohohle rendez vous, které je oficiálně pracovní schůzkou a Matt si pro Em připraví jedno menší překvapení. 

Všem dosavadním čtenářům ze srdce děkuji a jsem nesmírně potěšena Vaším neutuchajícím zájmem, ohromena tou nebývalou trpělivostí a užaslá Vašimi ocelovými nervy z mé nové povídky, a zejména jedné postavy, která by prostě někomu mohla zajisté lézt slušně na mozek :D Možná bude nakonec ale jenom mně, uvidíme. :D

Díky moc, lidi!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 9. kapitola: