OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 16. kapitola

28.12.2014 (12:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1115×

Kapitola šestnáctá

Vždycky jsem si tu tajemnou stvořitelku, tu matku, tu moudrou a respektovanou osobu představovala jako babičku od Santy. S bílými vlasy, kulatými brýlemi, možná se zástěrou a vlídnými vráskami – pokud by tedy existoval upír s vráskami. Rozhodně jsem si nemyslela, že to bude někdo, kdo dost možná ještě nemá občanku (a už ji nikdy mít nebude), nemá za sebou první rande a nepočítá s písmeny.

A k tomu už toho o mně hodně slyšela… Co to znamená? Že při pečení sušenek (nebo ruky, to je fuk) se baví s Albertem o mně? „A-ahoj,“ vykoktala jsem a snažila se usmát, aniž bych přemýšlela nad krvavými sušenkami. Jen představa, že tahle ani ne teenagerka sála krev tisíce lidí, mi naháněla husí kůži.   

Mile se usmála a kývla, ale pak se otočila na Alberta. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč ses vůbec neozval? Víš, jak jsem byla překvapená, když mi Tony řekl, že ses objevil v LA?“

Počkat. Že by si Město andělů vybrali upíři jako svoji základnu? Albert se přece jednou o LA zmínil… ale kdy?  „Chtěl jsem, ale neměl jsem vůbec čas. Zase tak dlouho vzhůru nejsem, jen dva týdny…“

„To je přece úplně jedno. Nikdy jsem nebyla nadšená z toho nápadu se skříní, a už vůbec ne z toho, že tě s ní může během spánku kdokoli přemístit. A těch třináct let jsem se o tebe hrozně bála. Stalo se tolik věcí, u kterých jsme tě potřebovali.“ Byl to docela dlouhý a náročný proslov plný poměrně těžkých slov, jen stěží jsem stíhala poslouchat a zároveň přemýšlet.

„Já vím. Omlouvám se. Prostě teď nemám čas.“ Albertova odpověď až moc připomínala mě pokaždé, když mám volat babičce.

„To je jedno, teď jsou to zajímavější věci.“ Nathalie se otočila ke mně a výraz se jí úplně změnil. Mírně se usmívala. „ Jak se máš, Nikol? Je na tebe můj syn hodný?“  Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se tiše smát. Nestává se každý den, aby mi holka vzhledově o několik let mladší a o nejmíň deset centimetrů menší povídala o jejím synovi.

„Mám se fajn, děkuju. Albert je moc milý,“ kývla jsem zdvořile. I když mě napadlo milion způsobů, jak odpovědět pěkně sarkasticky, nemohla jsem se k tomu přinutit. Jediná matka, se kterou člověk může mluvit sarkasticky, je ta jeho. Navíc jsem měla pocit, že kdybych byla nepříjemná, nějak nepřímo bych tím Alberta urážela.

„To ráda slyším. Občas mám pocit, že jsou Albertovy vědomosti moc složité i na upíra, natož na člověka.“

Na tom něco bylo. „Myslím, že to snad nějak přežiju.“ Až o necelou sekundu později mi došlo, že jsem ve společnosti mrtvých lidí. „Ehm, omlouvám se, tak jsem to nemyslela. Chci říct, že mi to nevadí. Teda, no…“

„V pořádku,“ zasmála se, „jsi doopravdy moc milá.“  

Nevěděla jsem, co bych na to měla říct. „A jak se daří tobě?“ změnila jsem téma.

„Dobře, moc dobře. Mám skvělou rodinu, už pár staletí mi nikdo nebrání žít tak, jak chci. Mám to, co potřebuji a ještě mnohem víc. Vážím si toho.“  

O Nathalii by nikdo nemohl říct, že je obyčejná. Tělo měla sice dětské, ale její mysl byla stará, moudrá a… nějak zvláštně impozantní. Když mluvila, ostatní poslouchali. Když nemluvila, všichni čekali, až to udělá. Už jsem chápala, proč o ní Albert mluvil jako o rádkyni, učitelce. Naprosto se to k ní hodilo.

„Sofie přijde za chvíli, Alberte. Nikol, tebe jsem ráda poznala. A Tony, ty pojď se mnou.“ Jen kývla a těma drobnýma ručkama sevřela Tonyho tak prudce, že i kdyby nechtěl, musel by jít s ní.

Hned jsem se úzkostlivě vrhla na Alberta. „Nemuseli kvůli mně odcházet. Klidně bych šla já. Stejně jste si chtěli popovídat a já jsem tam byla navíc.“ Cítila jsem se kvůli tomu blbě.

„Máme celý čas světa,“ řekl Albert uklidňujícím tónem, „opravdu to nevadí.“

„Ale co jsem tak pochopila, je to docela důležité.“ Narážela jsem na to, že by mi mohl ještě plno věcí vysvětlit. „Kdo je vlastně Sofie?“

„Jedna… známá. Ta, se kterou potřebuji nutně mluvit. Samozřejmě tu klidně můžeš být, pokud chceš. Se Sofií si vždycky povídáme hebrejsky.“ Poznamenal to jen tak mezi řečí, jako by bylo naprosto běžné mluvit se svými přáteli hebrejsky.

„Ah, jistě, hebrejština,“ zamumlala jsem stejným tónem jako on. „Půjdu si mezitím pro pití.“ Popadla jsem skleničku a rychle vyrazila do kuchyně. Místo toho, abych si natočila vodu, jsem si stoupla na špičky a otevřela skřínku se sladkostmi. Prohrabala jsem se tunami špaldových sušenek a obilných tyčinek, a konečně jsem našla to, co jsem teď potřebovala ze všeho nejvíc.

Čokoláda.

Nemohla jsem tvrdit, že by se Nathalie nesnažila. Nebo že by Tony po tom, co si mě proklepl, nebyl milý. Ale byli to upíři a to z nich vyzařovalo na kilometry daleko. Každý byl tak silná osobnost, až mi to nedávalo prostor na vlastní myšlenky. Vlastně jsem byla docela ráda, že to mám za sebou. A ten zážitek mi pomůže zvládnout jedině čokoláda.

S chutí jsem se zakousla do Studentské pečetě. Ta je prostě nejlepší. Oříšky, rozinky, želé a úžasná čokoláda… hm. Vzala jsem si svoji pravou lásku a vrátila se zpátky zrovna ve chvíli, kdy Albert řekl Šalom a zaklapl ten jablečný zázrak.

„Děkuju, že jsi to kvůli mně zvládla,“ pořád mluvil s lehkou stopou hebrejštiny a já jsem jen těžko odolávala pokušení zavřít oči a jen poslouchat. „Vážím si toho,“ věnoval mi ještě tak hřejivý úsměv, že se mi Studentská pečeť málem roztekla v ruce.

„To je v pohodě,“ pokrčila jsem rameny a ulomila si kousek čokolády. Vážně to nebylo tak hrozné. „Mimochodem, šalom je něco jako nashledanou?“ To slovo jsem znala, jen jsem si nebyla jistá, co přesně to znamená.

Albert odložil notebook stranou. „Ve skutečnosti to znamená mír nebo pokoj. Zároveň se to ale používá i jako ideální stav pro život. Je to trochu podobné i nirváně, je to blaženost a věci, které k ní patří. A také je to označení pro pozdrav.“

Překvapeně jsem pozdvihla obočí. „Takže ty a Izrael…?“ nahodila jsem.

„Sofie je sabra,“ vysvětlil. „Spoustu věcí mi řekla ona, nebo jsou všeobecně známé. Je to zajímavá kultura.“

„Sabra?“ zopakovala jsem. Neměla jsem ani ponětí, co to znamená.

„Tak se říká někomu židovského původu narozeného v Izraeli,“ odpověděl pohotově Albert. „Vlastně i po těch staletích si na tom zakládá. Ve všech domech, které vlastní, je alespoň jeden výtisk Tóry. A pak samozřejmě kipu a talit.“

Zamračeně jsem si ulomila kousek čokolády. Potřebovala jsem nějak uklidnit ten pocit, že nejsem největší idiot na světě. Co je sakra kipa a talit?

Z mého pohledu asi bylo úplně jasné, co si myslím, protože Albert dodal: „Kipa je hebrejské označení pro jarmulku. Talit je plášť, který židé nosí při modlitbě. Tedy hlavně muži, ale Sofie to bere jako připomínku místa, kde se narodila.“

„A to jsem si myslela, že jsem vlastenec,“ zamyslela jsem se. Doma jsem měla jen tričko pražského metra, pak záložky s Hradem, na ledničce pohlednice z Krkonoš a Šumavy, ale k dokonalosti mi chybí ještě povlečení s českou vlajkou. Třeba se mi podaří mamku přesvědčit…   

„Ona se totiž lidsky narodila v Jerichu,“ vysvětlil Albert. „Přibližně kolem roku pět tisíc osm set před naším letopočtem.“

Zrovna jsem polykala kus čokolády – jsem prostě nenažraná –, ale díky tomu oznámení o pravděpodobně nejstarším člověku… upírovi na světě, jsem se okamžitě začala dusit. Slzy mi tekly proudem a já jsem nemohla přestat kašlat. „Proč si takovéhle věci necháváš vždycky na momenty, když jím nebo piju?“ dostala jsem ze sebe nakonec.

Zatímco celou dobu mě starostlivě pozoroval, teď se jen usmál. „Promiň,“ pokrčil rameny. „Ani mi už nedochází, že jsi člověk.“

„To beru jako kompliment,“ zamumlala jsem a tričkem si otřela oči. „Takže hm, Sofie,“ to jméno mi prostě nešlo přes pusu, „je asi nejstarší upír na světě, ne?“

„Jedna z nejstarších,“ upřesnil to Albert. „Hlavně zasedá v Radě, protože její oči viděly a uši slyšely tolik věcí, o kterých většina lidí mluví jako o nočních můrách.“

Znělo to dost zlověstně, takže jsem se rozhodla, že to přejdu. „A ty jsi s ní potřeboval mluvit, protože…?“ nadhodila jsem opatrně. Chtěla jsem to aspoň zkusit.

„Je to docela dlouhá, nudná a složitá historie. Potřeboval jsem, aby mi řekla, co se za ty roky, co jsem spal, stalo. A potřeboval jsem, aby mi to někdo řekl tak, jak se to doopravdy stalo, čehož by Nathalie nebo Tony nebyli schopni.“

„Proč?“ chtěla jsem vědět překvapeně. Myslela jsem si, že jim bezmezně věří.

„Protože jejich pohled nikdy nebude objektivní. O všech lidech, kteří v Radě zasedají, si něco myslí. Sofie je součástí Rady, dokáže být neutrální i ke své vlastní rodině.“ Možná to byl jen můj pocit, ale zdálo se mi, že ten dodatek tam nebyl jen tak.

„Co tím chceš říct?“

Albert na chvíli zamrzl. „To je jedno,“ řekl nakonec.

„Ne, není,“ trvala jsem na svém paličatě. „Sofie je nějakým zvláštním způsobem tvoje rodina?“ vydedukovala jsem si po pár minutách usilovného přemýšlení. Albertovo myšlení bylo na úplně jiné úrovni než to moje a já jsem byla na sebe pyšná, že se mi na to podařilo přijít, i když jsem netušila, jak jsem to udělala. Asi jako při složité matematické úloze – na výsledek se pokaždé nějak přijde, ale vysvětlit, jak se to udělalo…

„Sofie je moje nevlastní matka,“ vypadlo z Alberta tónem, jako by to bylo úplně jasné.

„Co prosím?“ Zmateně jsem nakrčila obočí. „To jako že Nathalie má manžela, který má přítelkyni? Nebo Nathalie je ve skutečnosti chlap a Sofie je její milenka? Nebo že by Tony… ne, to nechápu,“ uznala jsem.

„Asi jsem to špatně formuloval. Sofie je… je to Nathaliina partnerka.“

„Ne,“ zamumlala jsem. „To jako vážně?“ dodala jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli si nedělá srandu a protože jsem tak napůl očekávala, že k tomu řekne něco jako A já jsem Tonyho přítel, není on prostě úúúžasný?

„Ano. Máš snad proti tomu nějaké výhrady?“ odpověděl otázkou. Zdálo se mi, že to je dost útočné. 

„Samozřejmě, že ne. Já proti gayům a lesbám nic nemám. Jen mě to překvapilo, nic víc,“ bránila jsem se okamžitě.

„Mně nevadí to, že Nathalie preferuje ženy před muži. Podporuju ji v tom snad odjakživa, protože si myslím, že nezáleží na tom, kdo se ti líbí, ale na tom, jakou máš povahu. A Sofie… ona za to vlastně nemůže. Vyrůstala ve válkách a to ji poznamenalo. Je nedůvěřivá, chladná, jako by bez emocí. Zase je hodně moudrá a vzdělaná, ale několikrát Nathalii dost ublížila. Ta ji ale miluje, takže jí to všechno odpustí.“ Albertův tón jasně dokazoval, že s tím nesouhlasí. „Ale už vždycky bude patřit mezi moje blízké, ať chci nebo ne,“ prohlásil, ale nebyla jsem si jistá, jestli to neříká spíš sám sobě.

„Rodinu a sousedy si člověk nevybírá,“ připomněla jsem.

„Sousedi jsou milí. Pokaždé mi nosí koláče na uvítanou,“ prohodil, a já jsem se aspoň v duchu musela usmát. Jen představa, že někdo Albertovi donese koláč… Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Nemyslíš si teď náhodou, že moje rodina je šílená?“ Bylo mi jasné, že kdyby ano, byl by z toho nešťastný. A opravdu jsem byla ráda, když jsem si uvědomila, že pro někoho je jeho rodina to nejdůležitější na světě. 

„No…,“ vzpomněla jsem si na tu svoji - na bio Jitku, na homo erectuse Martina, na středoškolského učitele taťku, který s námi nemluví jinak než anglicky, na mamku, která pro změnu touží pít stejně halucinogenní látky jako já. „To ještě neznáš tu moji. Fakt je, že u nás nikdo nemluví hebrejsky.“ 

Děkuju za komentáře. Jste skvělé. Bez vás bych to už dávno vzdala. 

Omlouvám se za pauzu a trochu slabší kapitolu. Rozhodně bych se pod ni nepodepsala. :D :) 

Užijte si zbytek Vánoc a přeju vám co nejlepší start do nového roku. :)  

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 16. kapitola: