OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj svět I.

16.06.2016 (10:00) • SilenejPohadkar • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1338×

Představte si, že jste ve snu. Všude je nic. Doslova. Podíváte se dolů a vidíte svoje tělo, ale kolem je pouze nicota. Je to jako být slepý. Je vám to nepříjemné, tak si začnete v mysli vytvářet obrazy toho, co byste chtěli vidět. Pak se prostor kolem začne vlnit. Nejdřív chaoticky, protože neví, co si má vybrat, ale nakonec se vaše mysl upne k jedné věci a prostor se promění v krajinu. Uvědomíte si, že se krajina mění podle toho, co si představíte. Jste ve světě, který je limitován pouze vaší fantazií. Co vidíte?

Když jsem se rozhodl vykročit nohou do prázdna, už jsem věděl, že nakonec došlápne do měkké trávy, ale přesto jsem měl ten pocit sevření v žaludku. Chvilku jsem měl pocit, že padám a hlavou mi prolétla myšlenka, že je se mnou konec.

Rozhlédl jsem se po travnatém kopci, kolem kterého nebylo nic než dlouhé zelené plochy. Světle zelené byly louky a tmavě zelené byly koruny stromů, které držely pospolu a tvořily tak velké lesy. V dálce se v mlze rýsovaly šedobílé útvary. Vysoké hory, jejichž vrcholky nebyly vidět vůbec. Kdybyste na jednu z nich vystoupali, naskytl by se vám pohled na obrovské sněhové pláně tvořené z mraků. Přímo nade mnou však byla obloha modrá.

Když jsem se otočil k té vší nádheře zády, zjistil jsem, že je přede mnou kopec a na něm hrozivá černá věž. Pomalu jsem k ní začal stoupat. Měl jsem z ní nepříjemný pocit a vlastně se mi ani nechtělo pokračovat, ale nohy se pohybovaly dál. Přišel jsem až k ní. Z vrcholu kopce se mi naskytl pohled na jeho druhou stranu. Za věží kopec končil hlubokou propastí, na jejímž dně začínalo moře. Stál jsem na útesu. Užíval jsem si výhled, když jsem zjistil, že moje noha vykračuje vstříc jisté smrti. Rychle jsem uskočil zpátky. Děsilo mě, jak byla ta myšlenka prostě skočit lákavá. Blesknul jsem pohledem po věži. Chvilku jsem si myslel, že se pohnula, ale radši jsem nad tím nepřemýšlel. Byl jsem přesvědčený, že mě chtěla zabít ta věž. Když jsem se ale pořádně zaposlouchal, říkala něco jiného.

Věž mě šeptem vybízela, abych přišel blíž k ní. Zaváhal jsem. Kráčel jsem tak pomalu, jak jsem dokázal, ale ta přitažlivost byla obrovská. Opatrně jsem natáhl ruku a prsty se blížily k černému kameni, lesklému jako zrcadlo. Když už se skoro dotýkaly, můj odraz se na mě podíval a zčernaly mu oči. Natáhl se po mně a chytil mě za zápěstí. Pak zmizel. Dýchal jsem zrychleně. Ulevilo se mi a taky jsem si připadal lehčí. Dokud jsem nezjistil, že se moje nohy odlepují od země a já se začínám vzdalovat od trávy pod nohama stále rychleji. Můj odraz v lesklém kameni už mě zase držel za zápěstí. Bylo to, jako by mě nahoru táhnul.

Když jsem míjel vrcholek černé věže, viděl jsem moje druhé já s temnýma očima, jak tam jenom stojí a civí na mě. Pak jsem vystřelil nahoru k obloze obrovskou rychlostí. Čím výš jsem ale letěl, tím víc jsem si uvědomoval, že neletím, ale padám. Obloha přešla z blankytně modré až na smogově šedou. Podíval jsem se nahoru a spatřil jsem zemi. Šedou zemi. Beton. Budovy. Město.

Minul jsem střechy těch nejvyšších staveb a zavřel jsem oči. Touhle dobou už bych měl dopadnout. Silný vítr naznačoval, že pořád letím, ale země, která byla před pár sekundami jen pár desítek metrů ode mě, o sobě pořád nedávala vědět. Otevřel jsem oči. Vítr ustal. Stál jsem uprostřed křižovatky na první pohled prázdného města. Necítil jsem, že by se moje nohy dotýkaly betonu, dokud jsem se nepodíval dolů. Pak jsem konečně začal cítit tíhu vlastního těla a drsnost hrubého povrchu.

Z jedné strany zavanul puch kanalizace a nade mnou proletělo pár ptáků, ale jinak se nedělo vůbec nic. Udělal jsem první krok a vzpomněl si na slavná slova Neila Armstronga.

Po čase se začalo zdát, že ať jdu kamkoli, vždycky skončím na té samé křižovatce. S každou další jsem pomalu ztrácel naději, že se něco změní, až jsem se uprostřed jedné zastavil. Rozhlédnul jsem se kolem a přemýšlel co dál.

Přišel jsem k jednomu autu a zkusil otevřít dveře. Se zavrzáním se otevřely a já nasednul dovnitř. Klíčky už byly v zapalování, tak jsem jen pootočil. Byl to červený Plymouth Fury ’58. Bublavý zvuk motoru mi zněl dobrodružstvím, i když za ním bylo cosi zlověstného. Zařadil jsem rychlost a šlápl na plyn. Kolem oken se míhala ta samá křižovatka stále rychleji. Těmto kopiím, ale nechybělo auto, ve kterém jsem seděl, takže to nemohla být úplně ta stejná.

Zastavil jsem u vchodu do jedné budovy. Nevysvětlitelně mě přitahoval, dokud jsem nestál až přímo u něj. Když jsem otevřel dveře, byla za nimi jen cihlová zeď. Každá cihla byla pokrytá různými nápisy, které do ní byly vyryté. Některé vypadaly čerstvě, některé možná století staré. Přistihnul jsem se, že jsem zklamaný. Asi jsem čekal dveře do další dimenze. Zhruba ve výši mého pasu jsem našel nápis, který vypadal jako vyrytý před pár minutami. Ještě na něm byla nezaschlá krev a na zemi přímo pod ním byl oranžový prach. Nápis říkal: „Běž nahoru“.

„Já bych rád, ale když se nedostanu dovnitř, jak se můžu dostat nahoru? Jedině po schodech nebo výtahem,“ mumlal jsem si pro sebe, „ledaže by tu bylo požární schodiště někde z vnější strany.“ Poodstoupil jsem a prohlížel si stěny budovy až ke střeše, která se částečně skrývala ve smogu, ale hrany jsem rozeznal. Žádné schodiště. Položil jsem tedy jednu nohu na bok budovy a pak i druhou. Šel jsem nahoru. Kabát i vlasy mi sice visely pořád směrem k zemi, ale podrážky bot s jistotou šlapaly po povrchu skleněného mrakodrapu. S každým krokem zaskřípaly gumové podrážky a já si byl jistý, že spadnu a bude ze mě mrtvola s krvavou svatozáří na chodníku.

Trvalo mi dlouho, než jsem došel až k vrcholku. Přestože jsem šel v podstatě rovně, bylo to namáhavé. Nahoře jsem se zastavil. Díval jsem se na střechu a přemýšlel, jak se na ni dostat, protože to pro mě byla teď stěna. Klekl jsem si a začal se pomalu spouštět. Visel jsem pouze za konečky prstů, břichem na střeše. Vypadalo to, jako bych se snažil podívat dolů na ulici, ale bál se, že spadnu. Pořád jsem cítil, jak mě tíha táhne. Kdybych se pustil, padal bych rovnoběžně s ulicí. Nic jiného mi ale nezbývalo. Zavřel jsem oči a pustil se.

Autor: SilenejPohadkar, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět I.: