OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Music... My life... 1 + prolog

06.01.2011 (13:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2038×

Prolog:

Ahoj, asi bych se měla představit. Jmenuji se Lissa. Mám bratra Nicka, který je napůl upír, napůl člověk. Jeho fotr byl upír, matka člověk. Co víc?

Já jsem Nephilim. Zrozená z padlýho anděla a mé matky. Jediná výhoda na tom, kdo jsem, je ta, že vidím minulost lidí, ale někdy mi to leze na nervy. Je mi sedmnáct, ale za tři měsíce, budu konečně plnoletá. Budu mít vlastní kapelu, budu hrát a odstěhuju se. Doma to moc ráda nemám, ale nedá se říct, že bych to tam nesnášela.

Máma je po většinu času někde v jiných městech a pracuje. Nám to vyhovuje. Můžeme se o sebe starat sami, pořádat večírky… Je to skvělí.

Kapitola 1.:

Crr, crr, crr… Slyšela jsem zvonek. Šáhla jsem na noční stolek vedle postele a šmátrala po budíku. Nikde ale nebyl. Pak jsem si vzpomněla, že já budík nemám, ale každé ráno sem chodí Nickovi a moji kámoši a dělají budíček. Teď bych je ale nejradši bych je zabila.

Jako ve zpomaleném filmu, jsem se zvedala z postele. Crr, crr… zase! Otevřela jsem dveře od pokoje a pomalu došla ke dveřím. Otevřela jsem je a zamžourala na dva kluky, co na mě koukají jak na stvoření z jiného světa. I když já jsem…

Oba mě přejeli pohledem odshora dolů, teprve pak řekli ‚Ahoj‘. Měl jsem na sobě černé tílko a kalhotky. Vlasy jsem musela mít rozcuchané a řasenku rozmazanou pod očima. Ustoupila jsem jim ze dveří, aby mohli dovnitř. Když vstoupili, zavřela jsem za nimi dveře a se slovy ‚dojdu ho vzbudit’, jsem se odebrala do Nickova pokoje. Měl ho kousek od předsíně, takže na mě kluci mohli vidět.

Zaťukala jsem, ale nic se neozvalo. Otevřela jsem dveře a přešla k posteli. Odkryla jsem peřinu a bráchu tahala z postele. Spal velice tvrdě. I jako poloupír musí spát. Moc jsem s ním ale nehla, neboť byl těžký.

Zalezla jsem tedy do jeho koupelny, vzala jsem kýbl a nalila do něj studenou vodu. Vrátila jsem se zpět k jeho posteli a obsah kýble na něj vylila. Okamžitě začal prskat a prudce se vyšvihl do sedu. Když si setřel vodu z obličeje, podíval se na mě. Položila jsem kýbl a začala couvat ven ze dveří.

„Nicku, já bych to neudělala, kdyby tě šlo vzbudit,“ hájila jsem se, ale nezabíralo to. Už jsme stáli v předsíni, společně s kluky a koukali na sebe.

„Já to vážně neudělala naschvál.“

Zavrčel.

„Dobře, tak jsem to naschvál udělala, ale to jenom proto, že si spal jako špalek!“ Kluci vedle mě se začali neovladatelně smát a i mě samotné cukaly koutky.

Nick nanic nečekal a vrhnul se po mně. Začal mě lechtat a já myslela, že se počůrám.

„Bože, ne! Nicku!! Aaa!“ řvala jsem, ale nepřestal. Obrátila jsem se tedy na kluky.

„Pomozte mi! Aaa!“ Ti tam ale jen stáli a se smíchem nás pozorovali. Zrovna v tuto chvíli, jsem upadla do něčí minulosti…

Vyšel jsem z baru a matně osvětlenou ulicí se vydal domů. Věděl jsem, že tu na mě žádné nebezpečí nečíhá. Na mě ne.

Procházel jsem postraní uličkou, když moje smysl, zachytila krev. Čerstvou krev! Upíří rychlostí jsem utíkal za tou sladkou vůní. Přišla mi neodolatelná. Byl jsem od toho místa asi dva bloky, když jsem zaslechl ženský vyděšený výkřik. Vykašlal jsem se na krev a spěchal na pomoc té ženě. Nevím, co to se mnou bylo. Nikdy jsem nepomáhal, ale tenhle zvuk mi trhal uši.

Zaslechl jsem ho znovu, ale tentokrát blíž.

„Drž hubu, ty děvko!“ zařval chlápek na mladou slečnu přiraženou ke zdi. Začal z ní strhávat oblečení, ale to už jsem na nic nečekal a běžel k němu. Chytil jsem ho pod krkem a odhodil ho od ní. Dívka se sesula na zem a hlasitě vzlykala.

„Ty magore! Seš normální? Tahle je moje, tak si najdi ňákou jinou!“ řval na mě. Přišel jsem k němu a jedním pohybem, příliš rychlím na to, aby ho lidské oko postřehlo, jsem mu zlomil vaz. Jeho tělo jsem mou přirozenou rychlostí odnesl za roh a hodil do popelnice.

Přispěchal jsem k dívce, stále sedící ne zemi. Když jsem se jí chtěl dotknout, ucukla.

„Já ti nechci ublížit,“ zašeptal jsem. Pohlédla na mě svýma uplakanýma oči, ve kterých se zračilo tolik bolesti! Co jí ten parchant udělal? Sundal jsem si bundu a položil jí ji na ramena. Děkovně na mě pohlédla.

„Vezmu tě do nemocnice, jsi zraněná.“ Z koutku úst jí vytékal pramínek krve a obočí měla roztržené. A o tom, kolik bude mít modřin ani nemluvím. Ten bastard!

„Ne,“ zašeptala, že jsem to i já skoro neslyšel. „Do nemocnice ne.“

„Dobře, tak tě odnesu ke mně domů, tam tě ošetřím. Ano?“ Chvíli váhala, než odpověděla.

„Ano.“

Zvedl jsem jí ze země a přitiskl si ji na hruď. Přitulila se mi do náruče a zavřela oči. Vyšel jsem z uličky, směr můj byt.

Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechla. Po té hned otevřela oči a pohlédla na mě. Její srdce na několik chvil zastavilo. Začínal jsem se bát.

„Co se děje?“ stále jsem šeptal. Stále se dívala a pak vyslovila to slovo.

„Upír,“ zašeptala. Zastavil jsem se v půli pohybu a shlédl na ni. Dívali jsme se na sebe a já hledal v jejích očích strach. Ale ten jsem nenašel, byla tam ostražitost a stále bolest. Zase jsem se dal do pohybu a uhnul jejímu pohledu.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zamumlal jsem. „Upíři neexistují.“ Dívka se jen usmála a sklonila pohled. Hlavu si opřela o mou hruď a zase se zhluboka nadechla.

„Ale víš,“ zašeptala a já pak slyšel už jen její pravidelný dech.

Vrátila jsem se zpět do reality. Cítila jsem, že ležím na něčem měkkém. Otevřela jsem oči a můj pohled padl na tmavě šedý strop. Takový mám v pokoji, blesklo mi hlavou. U dveří jsem zaznamenala pohyb. Podívala jsem se tím směrem a uviděla Filipa. Usmál se na mě a přes rameno křikl:

„Už se probrala!“ Přiběhl ke mně a kleknul si vedle postele. Hned za ním přispěchal Nick a Tomas. Nick si sedl vedle mě na postel a pohladil mě po vlasech.

„Co si viděla, Liss?“ zeptal se. Celé jsem jim to vypověděla. Nikdo mě nepřerušoval, všichni bedlivě poslouchali. Tomas i Filip ví o tom, kdo jsme. Pamatuji si ten den, kdy sme jim to řekli. Nejdřív se smáli, že je to nějaký vtip, ale po tom, co jim Nick ukázal, co umí, se smát přestali a s vážnou tváří nás přijali. Teď jsme nejlepší kámoši.

„Dobře, ale teď bysme měli jít do školy, ne?“ zeptal se Tomas, po tom, co jsem jim vše řekla. Měla jsem ještě půl hodiny čas, než začne škola, takže jsem nemusela spěchat. Vysprchovala jsem se, odstranila zbytky líčení ze včerejška a namalovala se na novo.

Vyšla jsem z koupelny ve spodním prádle a začala se přehrabovat ve skříni. Barva obsahu mé skříně, byla převážně černá, pak se tam objevovali různé odstíny červené a šedé a sem tam se objevila i bílá.

Vytáhla jsem černé rifle, černé tričko s názvem mé oblíbené kapely, koženou motorkářskou bundu a steely. Na kalhoty jsem si upevnila stříbrný řetěz a zašla ještě do koupelny. Rozcuchala jsem si vlasy a přestříkala lakem, aby mi to drželo. Prohlídla jsem ještě v zrcadle můj výtvor a musela se pochválit. Vypadala jsem jako správná rockerka!

Vyšla jsem z pokoje a došla do kuchyně. Kluci seděli u stolu, snídali a o něčem diskutovali. Vytáhla jsem z ledničky krabici s džusem a nalila si. Podívala jsem se na hodiny nad dveřmi. Ve škole jsme měli být za čtvrt hodiny. Došla jsem ke klukům a sedla si vedle Tomase. Sjel mě pohledem a usmál se. Podívala jsem se po ostatních a musela se usmát.

Všichni čtyři jsme dnes vypadali jako rockeři. A taky že jsme byli. Každý z nás poslouchal rock, nebo metal. Byli jsme malá rockovo-metalová partička. Ve škole jsme měli respekt, známky dobré, ale nebyli jsme šprti. Všude jsme chodili spolu, a navzájem jsme se bránili.

„Lidi, měli bychom už jít, máme tam být za deset minut a než tam Nick dojede, bude po zvonění,“ rejpal Filip. Zazubila jsem se na něj a vystřelila od stolu. Popadla jsem klíčky od mého miláčka a vyrazila se dveří. Bylo pondělí a tak mě překvapilo, že na našem místě nestojí tři motorky, ale čtyři. Motorku jsem měla já, brácha a Filip. Takže musela být Tomasova. Byl to nejnovější model od Suzuki. Já s bráchou jsme měli taky od Suzuki, ale už ne zrovna nejnovější. Já měla černou a brácha stříbrnou. Filipova byla červená. Tomas měl černou se zlatým nápisem Suzuki. Byla nádherná.

„Tak fajn lidi. Moji motorku můžete obdivovat později,“ řekl se smíchem Tomas. „Teď musíme jet do školy,“ řekl a všichni jsme nasedli na naše zlatíčka a vyjeli směr škola.

Ke škole jsme dojeli tři minuty před zazvoněním. Sesedla jsem z motorky a zařadila se mezi Tomase a bráchu. Teda musim uznat, že to dnes Tomasovi seklo. Své polodlouhé černé vlasy, měl rozježené na všechny strany, oči lehce zvýrazněné černou tužkou, ale jen tak, aby to nepůsobilo, že je Emo. Měl černé tričko, které mu obkreslovalo jeho postavu, neboť ho měl dost těsné. Na kalhotách měl připnuté dva řetězy a na nohou měl Steely. Vážně mu to seklo.

Všiml si, že ho pozoruju a obrátil na mě pohled. Na tváři mu hrál úsměv.

„Copak?“ zeptal se.

„No, jen že ti to dneska sluší,“ odpověděla jsem a viděla, jak se lehce začervenal. Obrátila jsem pohled zpět na cestu a jen tak, tak se vyhnula nějakému klukovi, který utíkal chodbou. Nick zavrčel. Pohlédla jsem na něj a pohladila ho po paži.

„Nech ho být. Určitě je to nějakej prvák,“ řekla jsem. Začal se uklidňovat.

První hodinu jsme měli všichni spolu. Zapluli jsme do posledních lavic, pár vteřin před učitelem. Seděla jsem v lavici u okna s Tomasem a přes uličku seděl brácha s Filipem. Učitel začal vykládat výklad a já poslouchala a psala si poznámky. Po několika minutách mi na lavici přiletěl papírek. Rozhlédla jsem se po třídě, ale ta byla v klidu.

Rozbalila jsem ho a začala číst:

Dneska ti to vážně sluší. Chtěl jsem ti něco říct už u Vás doma, ale motal se tam Nick… Nechtěla bys po škole někam zajít? Jestli jo, tak mám lístky na koncert. Tomas

Podívala jsem se na něj, ale on sledoval učitele. Vzala jsem tužku a napsala:

Děkuju. Ráda bych někam zašla. Jaký koncert to je?

Papírek jsem mu podstrčila a začala se zase věnovat učiteli. Slyšela jsem šustění papíru a škrábání propisky. Po nějaké době, jsem před sebou zase měla papírek a četla:

Lordi… Ale začíná to až v osm, tak by, jsme ještě předtím mohli třeba zajít na večeři

Jak jsem četla, na tváři se mi rýsoval úsměv. Lordy jsem milovala. A véča předtím… To bude skvělé!

Lordi!! Jupí… A véča -> to má být rande?

Jestli to tak budeš brát… :) Klidně

Podívala jsem se na Tomase, který mi pohled opětoval. Po té jsem se celý zbytek hodiny věnovala učiteli.

Další čtyři hodiny proběhli relativně v klidu, jen mě učitel přistihl nepřipravenou, neboť jsem nedávala pozor.

Čekala jsem před třídou na kluky, kteří se dostavili téměř okamžitě, a my společně vyšli na oběd. Došli jsme ke konci fronty, která se táhla velice pomalu. Opřela jsem se zády o Nicka, pro kterého to nebylo nic nového, neboť když jsou dlouhé fronty, vždy se o něj opřu.

Tvrdli jsme tam nejméně deset minut, než se fronta pohnula. Když jsme byli u výdejního okýnka, koupila jsem si zeleninový salát a minerálku. Zaplatila a šla k našemu stolu. Došla jsem až k němu a zůstala stát. U našeho stolu seděl ten kluk, co mě ráno málem srazil.

„Hele, promiň, ale tohle je náš stůl.“ Řekla a čekala, až se zvedne. Zvedl pohled od talíře, pokrčil rameny a sklopil pohled. Mezi tím dorazili i kluci.

„Asi sem ti to neřekla dost jasně,“ zvýšila jsem hlas. „Tohle je náš stůl, tak odsuď, vypadni.“ Můj hlas zněl tvrdě a naštvaně. To se mi stávalo docela často. I kvůli prkotinám, jsem se rozčílila. Tentokrát ani pohled nezvedl. Tak teď mě totálně naštval.

Položila jsem si jídlo na stůl a shodila batoh ze zad na zem. Popadla jsem ho za límec trička, co měl na sobě a přimáčkla ho ke zdi, co byla kousek od stolu. Jídelna zmlkla.

„Takže ti to řeknu ještě jednou,“ mluvila jsem pomalu, aby mi rozuměl, ale v hlase mi zněl vztek. „Sebereš si svoje věci a vypadneš od tohoto stolu a sedneš si jinam. A už nikdy si sem nesedneš. Jasný?“ procedila jsem skrz zuby a čekala na odpověď. Kluk přikývl. Pustila jsem ho a zprudka vydechla. Když jsem se otočila, už tam nebyl.

Dosedla jsem na židli, přisunula si jídlo a s chutí se do něho pustila. Kluci stáli okolo stolu a sledovali mě.

„Vy nebudete jíst?“ zeptala jsem se s plnou pusou. Všichni hned zaujali svá místa a pustili se do jídla.

„Teda ségra! Co to do tebe vjelo?“ zeptal se Nick a pochechtával se. Zašklebila jsem se na něj a odpověděla:

„Ále, jen mi vylítli nervy,“ povzdechla jsem si. Všichni na chvíli zarytě mlčeli a pak jpropukli v hlasitý smích.

Seděla jsem na poslední hodině a čekala, až skončí. Měli jsme dějepis. Ani nevím, o čem to učitelka mluvila, protože se moje mysl ubírala směrem, který nastane po škole. Konečně zazvonilo! Uklidila jsem si věci a vyšla ze třídy. Opřela jsem se o zeď vedle dveří a čekala na Tomase. Dorazil asi po minutě.

„Takže,“ začal, „chceš se předtím stavit doma?“ zeptal se.

„Asi si hodím věci domů. A ty si je u nás můžeš taky nechat, hm?“

„Tak jo,“ řekl. Procházeli jsme hlavními dveřmi od školy a dostali se na parkoviště. Šli jsme rovnou k motorkám. Byla tam už jen moje a Tomasova. Přišla jsem až k ní a zůstala stát, jak solný sloup. Pomalu jsem rozdýchávala ten šok.

Moje motorka byla přemalovaná na růžovo, zadní kolo bylo pryč a na sedátku bylo napsáno:

Omlouvám se za ten stůl, nevěděl jsem to :) P.

Zírala jsem na to a nemohla uvěřit vlastním očím. Teprve teď, mi to začalo docházet a ve mně se zvedala vlna vzteku. Otočila jsem se a rozhlédla se po parkovišti. Našla jsem ho. Stál u partičky holek a o něčem spolu mluvili.

Rozešla jsem se k němu. Když mě zaregistroval, v očích měl výsměch.

„Jak se jmenuješ?“ sykla jsem na něj.

„Patrik,“ odpověděl a asi chtěl něco dodat, ale nestihl to. Chytla jsem ho pod krkem a přitiskla na stěnu dodávky, vedle které stáli.

„Byl sto ty?“ zařvala jsem mu do tváře. Všechny pohledy se stočily na mě. „S mou motorkou,“ dodala jsem, když neodpovídal.

„Ale copak, mou omluvu si nepřijala?“ zeptal se. Pustila jsem ho a trochu poodstoupila. Urovnal si tričko a mrkl na holku vedle něj. Rozmáchla jsem se a jednu mu vrazila. Jeho hlava sebou třískla o karosérii auta. Vrazila bych mu ještě jednu, kdyby mě nechytly Tomasovi silné paže. Škubala jsem sebou, ale nijak jeho sevření nepovolilo. Přestala jsem tedy a svou pozornost obrátila zpět k tomu šmejdovi.

„Ještě jednou, se mi připleteš do cesty a skončí to hůř, než jen zlomeným nosem!“ šeptala jsem, ale můj hlas byl ostrý jako břitva. V mých slovech, byla velmi jasná výhružka.

„Už mě můžeš pustit,“ řekla jsem klidným hlasem Tomasovi. Chvíli váhal, ale nakonec mě pustil. Rozešli jsme se směrem k motorkám.

„Budeš mě muset svést, neboť na tomhle asi neodjedu,“ povzdechla jsem si a pohladila svého miláčka. Budu si muset koupit novou.

„Fajn, vem si věci. Vyrážíme.“ Jeho lehkému tónu jsem se musela zasmát. Nasedl na motorku a nastartoval. Nasedla jsem za něj a přitiskla se k němu a objala ho kolem pasu. Bylo známo, že Tomas je ještě větší blázen do rychlé jízdy, než já.

Vytůroval motor, otočil se a vyjel z parkoviště. Hned po několika metrech, ručička na tachometru ukazovala něco přes 240 km/h. Jeli jsme po silnici, na které skoro nic nejelo. Pustila jsem se rukama a zvedla je do vzduchu. Vlasy mi vlály ve větru a já si užívala ten pocit volnosti, který mě najednou přepadl. Bylo mi příjemně.

Radostně jsem zapištěla a vzápětí se zasmála. Motorka se začala naklánět do zatáčky, tak jsem radši dala ruce zpátky, na Tomasův pas. Před barák jsme dojeli poměrně brzo. Zahlédla jsem motorku bráchy.

Sesedla jsem z motorky a hned po mě i Tomas.

„Tak co? Jak dobře řídím?“ zeptal se.

„Jezdíš úžasně. Jsi snad i větší blázen do rychlé jízdy, než já.“ Zasmála jsem se a on se mnou.

Otevírala jsem dveře o bytu, ze kterého se linula hlasitá hudba metalové kapely. Očistila jsem si boty o rohožku, abych si je nemusel sundávat a zamířila rovnou k sobě do pokoje. Pozvala jsem Tomase k sobě, se slovy ‚Chovej se tu jako doma‘.

Batoh jsem hodila ke stolu a šla k mé speciální skříni. Odemkla jsem zámek na ní a otevřela ji. Byla plná různých věciček. Chvíli jsem v ní šátrala, než jsem našla, co jsem hledala. Zalezla jsem do koupelny, svlékla si tílko a navlékla si tričko a obrázkem Lordů na přední straně a na zadní jména členů a názvy písní, co tenkrát hráli.

Vylezla jsem z koupelny, zamkla skříň a dosedla k Tomasovi na postel. Prohlížel si mou knížku, kterou jsem zrovna četla. Byl to nějaký horor. Drkla jsem do něj, aby mě začal vnímat a ukázala na své tričko.

„Pamatuješ?“ zeptala jsem se. Jen na tričko mrknul a na tváři se mu objevil obrovský úsměv. Vypadal… krásně?

„Jasně, že jo! To byl tvůj první koncert s Lordy,“ řekl a nepřestával se usmívat.

„Tak fajn! Dojdu ještě za bráchou a můžeme k vám,“ řekla jsem a zvedla se z postele.

Došla jsem před dveře a ani se neobtěžovala klepat, stejnak by mě neslyšel, když z jeho obřích reprobeden zněla metalová hudba. Došla jsem k hi-fi věži a trochu ji ztišila. Brácha se otočil a pohlédla na mě. Pohledem sjel na mé tričko a pak zpět na mou tvář.

„Takže Lordi, jo?“ Jen jsem nadšeně kývla a přišla blíž.

„Hele, nečekej na mě. Vždyť víš, jak to je. Koncert bude trvat čtyři hodiny, pak bude ještě nějaká ta pařba… No vždyť víš! Klidně si někam zajdi, ať netvrdneš doma sám,“ říkala jsem a už odcházela. Než hudba zase zesílila, křikl na mě:

„Užijte si to!“ Pak už jsem slyšela zase jen tu metalovou hudbu.

Tomas právě odemykal dveře od svého bytu a gestem mě pozval dál. U Tomase jsem nikdy nebyla. Vlastně nikdo, snad jedině Filip. Byt byl malý, ale velice útulný. Došla jsem do jeho pokoje a zastavil se mi dech. Jeho pokoj byl dvakrát tak větší, než ten můj. Vše bylo sladěné do černé, šedé a červené. Působilo to… dokonale!

Velkou postel měl v rohu pokoje, hned vedle byla vestavěná police, která se prohýbala pod náporem CD a DVD. Ve dvou rozích byly reprobedny, které měly asi metr padesát. U stěny, naproti dveřím, byly vystavěny kytary. Došla jsem k nim a přelétla je očima. Několik z nich, bylo podepsaných.

Podívala jsem se na Tomase, který stál stále ve dveřích a pozoroval mě.

„Můžu?“ zeptala jsem se a podívala se na kytary.

„Jistě,“ odpověděl a přešel blíž. Velice opatrně, jsem zvedla jeden z těch Božích nástrojů do ruky a začala vybrnkávat mou oblíbenou píseň od Metallici. Tomas si vzal druhou kytaru a začal hrát se mnou. Bylo to krásné. Nikdy jsem takový to skvostný nástroj neměla v ruce. Tedy mám doma dvě elektriky, ale jsou už odřené, polepené…

Dohráli jsme a já se na ni nemohla vynadívat.

„Je krásná,“ zašeptala jsem. Položila jsem ji zpět do stojanu a s posvátnou úctou jsem se na ni dívala.

„Jo, to je. Byla moje první…“ na tváři měl zasněný pohled, který dokazoval, že vzpomíná. Neodolala jsem a musela ho po té tváři pohladit. Vrátil se zpět do reality a pohlédl na mě. Chvíli jsme se na sebe jen dívali, než jsem ruku stáhla.

„Měli bychom vyrazit, Tomasi.“ Zašeptala jsem. Přikývl a položil kytaru, co držel, zpět do stojanu.

Zastavili jsme před restaurací, kde jsem v životě nebyla. Ale vypadala útulně. Vešli jsme dovnitř a nás uvítala číšnice a odvedla nás do zadní části místnosti, kde nebyl takový hluk. Skoro vedle kuchyně…

„Dobrý den. Vítejte ve Golden Gate! Jsem Amadna a budu Vás obsluhovat,“ pištěla vysokým hláskem Amanda a podávala nám jídelní lístek.

Vzala jsem si ho a začala prolistovávat. Tomas vybral nějaké lepší francouzské víno, které přinesli téměř okamžitě. K jídlu jsem si vybrala nějaký těstovinový salát.

Když přinesli jídlo mě i Tomasovi, začala jsem se vyptávat.

„Proč si mi neřekl, že jdeme do francouzské restaurace?“

„Neptala ses,“ na tváři mu hrál úsměv.

Snědli jsme večeři a u toho se náramně bavili. Tomas mi vyprávěl, jaké kousky jednou dělali s mým bráchou a Filipem. Já mu zase říkala, jaký psí kousky dělal Nick. Pak se dostalo na trochu vážnější téma. Rodina. Pověděl mi, že jeho matka umřela, když mu bylo dvanáct. Otec pracuje v zahraničí na burze. Je dosti bohatý.

Každý měsíc mu otec posílá nějakou částku peněz, které si ukládá na konto. Otci nakukal, že bydlí v menší vile a užívá si přepychu. Sám nemá moc rád přepych, i když u něj doma, je to skvostné.

Pak jsme se dostali na velké prkotiny. Ptali jsme se navzájem na oblíbenou barvu, i když to na nás bylo vidět a sdíleli jsme společný názor. Oblíbenou květinu má Tomas Karafiáty. Já růže. Nejoblíbenější věci, místo, …

Pak jsme se dostali k hudbě a světu motorů. U hudby jsme se malinko pohádali, neboť jsme nesdíleli společný názor v jistých věcech. Ale shodli jsme se na nejoblíbenější písničce. Byla od Metallici: Nothing else matters.

Pak jsme zabrousili na téma Já a má motorka. Znovu jsme pěnila vzteky, když jsem si vzpomněla na toho hajzla. Tohle mu nedaruju! Vymyslím pomstu…

Tomas mě musel uvést zase do reality a já zjistila, že v ruce zatínám v pěst, až mi zbělely klouby.

Zastavovali jsme před obrovskou halou, kde se měl dnešní koncert konat. Tomas nešel na konec fronty, který se táhla na několik metrů ode dveří, ale zamířil rovnou k nim a dvěma chlápkům, co u nich hlídali. Prohodil s nimi pár slov, zatímco nám kontrolovaly lístky.

Když nás pouštěli dovnitř, slyšela jsem hlasité protesty lidí, čekajících ve frontě.

„Co to?“ zeptala jsem se, když jsme procházeli halou.

„Mám lístky do kotle,“ řekl Tomas a mě se na několik chvil zastavilo srdce. Skočila jsem mu kolem krku a líbla ho na tvář. Obmotal okolo mého pasu ruce, abych nežuchla na zem.

„Děkuju,“ šeptla jsem, stále visící okolo jeho krku.

„Nemáš zač.“ Pustil mě na zem a vyšli jsme vstříc koncertu.

Jak jsem řekla Nickovi. Koncert trval čtyři hodiny a to nemluvím ještě o půl hodině přídavků. Bylo to úžasný. S Tomasem jsme stáli těsně u pódia a tiskli se na sebe, skákali do rytmu hudby a řvali z plných plic slova písní. Jak jsem řekla. Úžasný.

Po koncertě jsme se odebrali k motorce a celí nadšení si povídali o koncertu. Sdíleli jsme naše pocity a náramně se u toho i nasmáli.

Na motorce jsme dojeli za pár minut k jeho domu, neboť jel jako blázen a taky proto k němu, že o několik ulic dál, měla být velká pařba. Nechali jsme motorku před domem a pěšky se celí natěšení šli na místo, kde se měla konat.

Došli jsme tam a klub už praskal ve švech. Na parkovišti bylo nesčetně aut a motorek, lidi se motali všude možně s lahvemi v rukách.

Šli jsme ke vchodu, zaplatili vstupné hlídači, který nám následně dal na ruku žlutý pásek, a my mohli dovnitř. Veliké reprobedny sahaly až ke stropu, kde duněly, jak nejvíce mohly. Lidé na parketu se vlnili v rytmu hudby a někteří i zpívali.

S Tomasem jsme se hned odebrali k baru a objednali si dva panáky. Na ex jsme je vypili a šli na parket. Zrovna hráli skladbu od Linkin park. Svíjeli jsme se těsně u sebe v rytmu a užívali si. Světla blikala a měnila barvu, na stropě byla přidělaná veliká disko koule, která na nás házela odrazy barevných světel.

Byla jsem na něm natisknutá, jednak proto, že nešlo od sebe být víc jak pár centimetrů a taky proto, že se mi to líbilo. Dala jsem ruce na Tomasova ramena a pohlédla mu do tváře a viděla, že se mu to taky líbí.

Otočila jsem se k němu zády, nahmatala jeho ruce a dala si je na boky. Nejdřív jsem cítila jeho ztuhlost, ale potom se uvolnil. Kroutili jsme se spolu stejně, i na další písně co hráli. Jeho ruce bloudily po mém těle a vedly mě v pohybech. Zaklonila jsem hlavu, takže jsem jí měla opřenou o jeho rameno. Sklonil tu svou a políbil mě. Ten polibek byl hluboký a plný emocí.

Píseň skončila a tím i náš polibek. Odebrali jsme se k baru a objednali si Tequillu. Sedla jsem si na barovou židličku a objednala si další pití. Měla jsem žízeň. Kopla jsem obsah skleničky do sebe a nechala si nalít další. Ani Tomas nezůstával pozadu. Měl asi už čtvrtou.

Po nějaké době, když jsem v sobě měla asi osmou skleničku, jsme se odebrali zpět na parket. Jeho ruce, bloudily po mém těle a mé ruce bloudili po tom jeho. Zajela jsem mu prsty pod konec trička a přejela po jeho pevném břiše. Vydechnul a sklonil se pro polibek.

Ruka mu sjela přes můj zadeček až na stehno. Škubl mi nohou a zvedl ji tak, že si ji omotal okolo pasu. Líbal mě na krku, na čelisti, na mém citlivém místečku pod uchem. Zachvěla jsem se slastí. Vyhledala jsem jeho ústa a započala polibek. Jazykem jsem mu přejela přes rty, které se ihned po mém doteku otevřely. Naše jazyky hrály vášnivou hru, která nabírala na intenzitě.

Píseň skončila a my se odebrali znovu k baru. Kývla jsem na barmana, ať nám přinese čtyři Tequilly. Kopli jsme je do sebe, zaplatili. Tomas usoudil, že bychom měli jít, neboť zítra jdeme do školy.

Trochu jsem se cestou k Tomasovi motala, tak mě musel podpírat. Hodně jsme se nasmáli. Když jsem málem upadla, si mě vzal Tomas do náruče.

„Neblbni! Jsem těžká,“ namítala jsem.

„Ne, si jako pírko. A navíc, nezapomínej, že chodím do posilovny,“ řekl a znovu mě políbil.

Když jsme dorazili před dům, mě Tomas postavil, aby mohl odemknout dveře. Vyjeli jsme výtahem do pátého patra a já čekala, dokud neodemkne i dveře od bytu.

„Hele, mohla bych u tebe přespat? Já vím, je to divný, ale jsem opilá a pěšky se mi fakt jít nechce.“ Zeptala jsem se.

„Jasně,“ odpověděl.

„A Tomasi? Kde tu máš sprchu?“ zeptala jsem se, když jsem si sundávala bundu u něho v pokoji. Tomas byl někde v další části bytu.

„V pokoji,“ křiknul. Na nic jsem nečekala a vlezla do dveří. Předtím jsem si jich ani nevšimla. Rozhlédla jsem se. Tedy, ten tu má luxus, blesklo mi hlavou. Rukou jsem jako ve snu přivřela dveře a začala se svlékat.

Jeho koupelna byla krásná. Měl ji sladěnou do červené a zlaté. Měl zde velikou rohovou vanu, ale i sprchový kout. Na skříňce byly složené ručníky černé barvy. Na celé jedné stěně, bylo veliké zrcadlo. Vlezla jsem do sprcháče a nastavila si vodu na příjemně teplou. Vzala jsem si z poličky šampon, a i když byl pro muže, jsem si s ním umyla vlasy.

Splachovala jsem si poslední zbytky pěny z vlasů, když se mi Tomasovi ruce obmotaly okolo pasu. Tlumeně jsem vyjekla.

„Můžu za tebou?“ zašeptal mi těsně u ucha. Zmohla jsem se jen na přikývnutí hlavy. Vlezl do sprchového koutu úplně, takže byl na mě nalepený celým tělem. Odhrnul mi vlasy z krku a začal mě tam líbat. Slastně jsem přivřela oči.

Pokračoval po čelisti, tvářích… Otočil si mě k sobě čelem, aby se mohl věnovat mým rtům. Zapletla jsem mu ruce do vlasů a zavzdychala mu do úst, když začal svou rukou bloudit po mém těle. Vymotala jsem mu jednu ruku z vlasů a začala obkreslovat je svaly na pažích a hrudi. Zasténal.

Rukou jel po mém břiše k linii prsou. Vzal jedno do ruky a začal jej hníst. Z hrdla se mi vydral sten. Natáhla jsem k němu hlavu a začala ho líbat na hrudi. Jazykem jsem mu obkreslila jeho tvrdnoucí bradavku. Pokračovala jsem, víš až na krk a pod uchem jsem ho políbila. Vydechl a to pro mě bylo dobré znamení. Je tam citlivý stejně jako já. Usmála jsem se sama pro sebe. Chtěla jsem pokračovat dál, ale najednou si mě od sebe odtrhl.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a byla zklamaná, že přestal. Odstoupil ode mě na krok, spustil paže ruce podél těla a prohlížel si mě. Pak přistoupil zpět, vzal mou tvář do dlaní a podíval se mi do očí.

„Jsi dokonalá,“ políbil mě. „Úžasná,“ další polibek. „A teď jen moje!“ Zavřel oči a rukama putoval po mém těle. Přejel dlaní po mém prsu a já vzdychla. Jel po břiše dál a dál. Když se dotkl mého klína, zvrátila jsem hlavu dozadu a zasténala.

Chytla jsem ho pevně za paže, protože hrozilo, že by mě nohy neudržely. Potřeba, aby byl ve mně, byla téměř bolestivá. Přitiskla jsem své tělo na jeho a putovala rukou přes břicho níž. Vykřikl, když jsem prsty pohladila jeho chloubu.

Chytl mě za zadeček a vyzdvihl mě. Nohy jsem mu obmotala okolo pasu a ruce položila na jeho ramena. Přitiskl mě zády na zeď a začal se věnovat mému klínu.

„Tak měkká,“ šeptal, „tak teplá.“ Prsty do mě vniknul. Vykřikla jsem jeho jméno a prohnula se v zádech. Pohyboval ve mně svými prsty a já mu vycházela pánví vstříc. Sténala jsem, tvář zabořenou v jeho rameni. Líbal mě na krku a stále ve mně zrychloval.

Když jsem už myslela, že dojdu vrcholu, prsty vyndal a začal mě jen líbat a dráždit. Prstem našel mé místečko rozkoše a začal si s ním hrát. Druhou rukou putoval po mém těle a já myslela, že se rozplynu.

„Prosím,“ zašeptala jsem.

„Oč prosíš?“ zeptal se vzrušeným hlasem.

„Prosím… Potřebuji tě,“ na konci jsem hlasitě zasténala.

„Tak jako já, potřebuji tebe, Andílku.“ S posledním slovem do mě vniknul. Oba jsme vykřikli jméno toho druhého. Přirážel stále rychleji a rychleji. Ruce, které jsem měla zapletené v jeho vlasech, jsem sevřela do pěsti a snažila se ovládnout své tělo.

Tomas drtil mé boky svými dlaněmi a sténal. Bylo to, to nejkrásnější co jsem kdy slyšela. Znělo to jak… jak… nevím jak co, ale bylo to nádherné.

Cítila jsem, že se blížím vrcholu a snažila se ho o trochu oddálit a užít si Tomasovích pohybů uvnitř mě, ale nedal se nic udělat. Mé tělo sežehly plameny orgasmu. Z hrdla se mi vydral výkřik Tomasova jména, který vzápětí vykřikl mé.

Prohnula jsem se v zádech a vstřebávala ten slastný pocit. Položila jsem mu hlavu na rameno a vydýchávala se. Položila jsem mu ruku na srdce a slyšela, jak splašeně žene. Tomas mi dal prst pod bradu a donutil mě, abych se na něj podívala.

Chvíli jsem se dívala do těch modrých očí a to co jsem v nich uviděla, mi dočista sebralo dech.

„Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale nenašel jsem odvahu. Miluju tě, Andílku,“ řekl a vtiskl mi krásný polibek.

Tak. Je tu má nová povídka. Teda doufám, že se Vám líbil první díl :)

Doufám, že zanecháte aspoň smile, který by mě potěšil.

Shrnutí * Kapitola 1/2.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Music... My life... 1 + prolog: