OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Music... My life.. 13

28.02.2011 (11:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2986×

Poslední kapitola první části. Chci ji věnovat všem, kteří s tou to povídkou ztráceli čas, zanechávali komentáře...

Příjemné počtení

Chodila jsem jak tělo bez duše. Jen prázdná schránka, která dělá to, co se jí řekne. Jedla jsem, spala... Vše už jen z povinosti.

Seděla jsem na zahradě a koukala na nebe. Jestliže sem Nephilim, potomek Padlého anděla, neměl by tam nahoře být Bůh? Jestli je, proč je Nick mrtvý? To tam není žádná spravedlnost? Žádná rovnováha? Nic?

„Liss?“ zeptal se mě Zsadist jestli vnímám. Zase sem seděla venku a pozorovala noční oblohu. Otočila jsem se na něj s mírným úsměvem. Podle jeho výrazu jsem usoudila, že si myslí, že jsem se dočista zbláznila.

„Ano?“

„Zítra proběhne pohřeb. Bude tady na zahradě. Vše sme už zařídilo. Úplně vše,“ ujístí mě. Přikývnu a zase otočím hlavu dopředu. Dívala jsem se na stromy. Byl každý jiný, ale přesto stejní...

Zvedla jsem se a šla do pokoje. Osprchovala jsem se, nalíčila a oblékla. Vzala jsem si kalhoty, korzet a steely. Pár náramků, náhrdelník a kabát. Byla jsem rozhodnutá projet mou novou motorku...

Zasedla jsem za stůl a vytáhla papíry. Pero a psala jsem... Když byl čas a já měla vše napsáno, schovala jsem dopisy do skříně a vyšla na zahradu. Už tam stáli, v půlkruhu. Stoupla jsem si opodál s rúží v ruce a vše pozorovala. Už jsem se jakž takž smířila s tím, že Nick tu není.

Zsadist odříkával slova, ale já je neslyšela. Nechtěla jsem je slyšet.

Když Zsadist domluvil šla jsem tam. Hodila jsem na rakev černou růži a odešla. Šla jsem do garáže. Za minutu už jsem vyjížděla z pozemků Bratrstva.

Jela jsem strašně rychle a jela daleko. Zabočila jsem na, pro mě, známou měšinu a pomalu jela. Dojela jsem na její konec a z motorky sesedla. Kousek jsem ji tlačila, než jsem byla na místě. Ušla jsem pár kroků a rozhlédla se. Stála jsem na srázu a pode mnou bylo, několik set metrů, moře. Vlny narážely o útes a šuměly.

Vítr si hrál s mími vlasy a házel je ze strany na stranu. Tiše šeptal...

Noční obloha se odrážela od mořské hladiny, na které se třpytila. Sedla jsem si a dívala se.

Bylo o dva dny později, když jsem se vrátila do sídla. Všichni spali. Došla jsem do pokoje a vzala malou sportovní tašku. Naházela jsem do ní potřebné oblečení, ale neměla jsem toho moc. To sem si nemohla dovolit. Šla jsem k Nickovi do pokoje.

Před jeho dveřmi jsem se zastavila. Bála jsem se do jeho pokoje jít. Nakonec jsem šla. Musela jsem. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Moc jsem se tu nerozhlížela a šla rovnou ke skříni. Otevřela jsem jí a vybrala zbraně. K tomu jsem vybrala popruhy a pouzdra.

Na pravé stehno jsem přidělala dvě dýky a na levé taky. Na pas jsem si přidělala dvě pistole a několik zásobníků. Do tašky jsem naházela další.

Vrátila jsem se ještě do pokoje pro dopisy. Bylo jich pět. Pět dopisů...

Zavřela jsem dveře od pokoje a potichu šla do kuchyně. Dopisy jsem položila na stůl. Pokud se nevrátím... Ne! Na to nesmým myslet!!

Šla jsem k hlavním dveřím. Procházela jsem kolem obýváku, ale zarazila jsem se. Na pohovce seděl Filip a díval se na mě. Dívali jsme se na sebe několik minut, než se zvednul a šel ke mně. Obejmul mě. Objala jsem ho taky. Když mě pustil zašeptal:

„Vrať se, je jedno za jak dlouho, ale vrať se.“ Smutně jsem se usmála, ale přikývla. Vyšla jsem ze sídla a šla k motorce. Přidělala jsem k ní tašku a nasedla. Nastartovala jsem a naposledy se koukla zpět. Vytůrovala jsem motor a vyjela.

Můj cíl byl jasný. Pomstít Nickovu smrt. Zabít Patrika, který to všechno zavinil...

Epilog:

Když Liss odjela, aby pomstila smrt svého bratra, se o několik hodin později probudilo Bratrstvo. Všichni se sešli v kuchyni, kde se ovšem zastavili. Dívali se na pět dopisů, které byli na stole.

Jako první se vzpamatoval Tomas. Vzal si svůj dopis a začal číst:

Tomasi,

jako první věc, co ti chci napsat je, že ti odpouštím. Odpouštím ti, co se stalo s Marissou. Když jsem ležela venku na zahradě a ty si ke mně přišel, všechno jsem slyšela.

Ale musím odjet. Musím pomstít smrt Nicka. Tím pádem zabít Patrika. Je to má povinost, alespoň to. Když jsem nesplnila otcův slib o jeho ochraně, musím jej alespoň pomstít.

Neboj se, já se vrátím. Buďto za rok, nebo za deset let. Čas tu nehraje žádnou roli, ani pro mě. Od Daniela jsem se dozvěděla, že potomci Padlých andělů mohou žít, jak dlouho chtějí. Náš věk se zasekne ve dvaceti.

Doufám, že se ti nebude moc stýskat, i když o sobě to říci nemůžu.

Miluju tě,

Vasillisa Darkniová

Když Tomas dočetl dopis od Liss, podomily se mu kolena. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost. Všichni četli dopis, který byl určen Bratrstvu:

Bratrstvo Černé dýky,

bylo mi ctí se s Vámi setkat a žít s Vámi. Doufám, že pochopíte můj důvod odjezdu. Musím pomstít smrt Nicka.

Taky doufám, že se vám podaří najít toho bezduchého, který zabil vašeho bratra Dariuse.

Víte, jednou jsem slíbila otci, že Nicka budu chránit. Tento slib jsem nedodržela. Zklamala jsem. Proto jej musím pomstít. Zabiju Patrika Stanleyho a vrátím se sem. Nevím, jak dlouho potrvá, než ho najdu. Ale až ho najdu, nebudu s ním mít slitování. Pak se vrátím.

Pokud můžu mít jednu prosbu, postarejte se o Tomase a Filipa. Budou to teď mít těžké, hlavně Tomas.

Děkuji,

Vasillisa Darniová

Ale ani Filip nezahálel a četl svůj dopis.

Filipe,

strašně ráda jsem se s tebou setkala a poznala tě. Byl si jako můj bratr. Nikdy na tebe nezapomenu.

Hlavně se o mě neboj. Protože se vrátím. Až Patrika zabiju...

Já vím, tento dopis je krátký, ale vše, co bych ti chtěla říct už víš. Snad jen, že tě mám ráda...

Jak jsme jednou řekli

na věčné časy...

Vasillisa Darkniová

Daniel ho však nerozdělal a se spokojeným úsměvem odkráčel z kuchyně. On věděl, proč to Liss udělala. Bral ji jako svou mladší sestru, kterou ztratil, proto ji chápal. Taky věděl, že se vrátí a bude v pořádku, v jistých mezích.

Vzal si flašku s vodou, ručník a šel si ven zaběhat...