OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Music... My life... 5

15.01.2011 (15:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1400×

Limuzína zastavila. Vystoupili jsme z auta. Tomas okolo mého pasu obmotal ruce a vedl mě. Po nějaké době jsme se zastavili a mě se rozbušilo srdce v očekávání.

Pomalu mi sundával šátek. Když byl dole a já zase viděla, zalapala jsem po dechu. Před námi se tyčil altánek, trochu větší altánek. Byl překrásný. Všude okolo byly rudé růže. Byl černý s bílými doplňky. Jak říkám, krásný…

„Líbí?“ zašeptal mi Tomas do ucha. Mírně jsem sebou trhla, jak jsem se lekla, ale dál jsem to nevnímala. Stále s rukama na mém pase, jsem se k němu otočila čelem. Zvedla jsem mírně hlavu, abych mu mohla koukat do očí. Usmála jsem se.

„Líbí. A moc,“ zašeptala jsem a políbila ho. Polibek mi vroucně oplácel. Pak se ale odtrhl a vedl mě dovnitř. Cestou k němu popadl jednu růži v tiskl mi ji do dlaně. Přičichla jsem si k ní. Voněla tak krásně, jako vypadala.

Došli jsme dovnitř. Bylo tu i stereo, ze kterého se linula krásná hudba, stůl s nějakým jídlem… Wow! Nevím, jak, kdy to udělal, ale je to perfektní. To jsem mu taky řekla a vrhla se mu kolem krku. Zasmál se a vedl ke stolu. Odkryl poklopy. Uvnitř byl, pro mě, těstovinový salát.

S chutí jsem se do něho pustila. Na chvíli jsem se ale zarazila. Když si ho dávám ve škole, vždy z něj vyndávám olivy, které v něm jsou. Strčila jsem sousto do pusy a byla nad míru spokojená. Olivy v tom nebyly. Prohrábla jsem trochu vidličkou salát, aby to neviděl, a žasla nad tím. Nikde žádná oliva…

„Jak si to věděl?“ zeptám se.

„Co?“ odpoví otázkou.

„To s těmi olivami. Jak si věděl, že je nejím?“

„Jsem všímavý. To je vše,“ tajemně se usměje. Zamručím.

„Dobře. Ve škole je dáváš vždy pryč. A taky si bereš skoro pořád těstovinový salát, tak jsem usoudil, že ho máš ráda,“ odpoví se smíchem. Koukám na něj jak z jara. On mě pozoruje, jak jím?

Nechala jsem to být a dojedla. Skoro jsem se ani nestačila napít vína a Tomas mě táhl na parket. Hudbu trochu zesílil. Přitáhl si mě blíž a obmotal mi okolo pasu ruce. Svoje jsem mu dala okolo krku. Položila jsem si mu hlavu na rameno a, snad už i automaticky, začala vdechovat jeho vůni.

Hudba pořád hrála a mi pořád kroužili. Nadzvedla jsem hlavu a políbila ho. Ten polibek byl krásný, ale Tomas byl trochu… Jak to říct? Nervózní?

„Co se děje?“ zašeptala jsem mu do rtů.

„Liss, já…“ odmlčel se. Pustil mě, sáhl do kapsy u kalhot a poklekl na jedno koleno. Zatajila jsem dech.

„Vasilisso Darkniová, miluju tě víc než svůj život. Když… Když jsem tě uviděl poprvé, hned jsem se zamiloval a věděl jsem, že to bude na celý život. Ozářila jsi mi mé temné dny, aniž bys o tom věděla. Jsi můj anděl, kterého bych chtěl mít stále u sebe, abych ho mohl chránit, milovat…

Miluju tě z celého svého srdce a proto se tě ptám: Vezmeš si mě za muže?“ Celou dobu, kdy říkal, co cítí, se mi díval do očí. Otevřel krabičku a v ní, na červeném saténu ležel prsten. Ten prsten byl nádherný, překrásný…

Nemohla jsem mluvit. Za prvé jsem byla malinko zaskočená a za druhé mé emoce vypluly na povrch. Byla jsem dojatá. Mlčela jsem a jen se na něj dívala. Jeho pohled začínal být nejistý.

Klekla jsem si před něj. Té sukně mi bylo v tu chvíli jedno. Pohladila jsem ho po tváři a já cítila, jak mě skápla jedna slza.

„Ano,“ zašeptala jsem. Na víc jsem se nezmohla, jen na ano. Ale on se zdál, jako by to neslyšel.

„Ano!“ řekla jsem hlasitěji. Jeho výraz se rázem změnil na velice šťastný. Chytil mě do náruče a zabořil svou tvář do mých vlasů.

Byla jsem šťastná. Odtáhla jsem se od něho, abych ho mohla políbit. Nemuseli jsme mluvit. Polibek to vyřešil. Bylo v něm tolik emocí, že se mi z toho až zamotala hlava. Bylo to neuvěřitelné!

Odtrhl se ode mě a vzal prsten do ruky. Opatrně mi ho navlékl na prsteníček. Opravdu byl krásný, ale nedal se srovnat s krásou tohohle okamžiku. Krásou Tomase.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. „Strašně moc.“

„Já tebe víc,“ zašeptal a zase se vrhl na mé rty. Opatrně mě vzal do náruče a stoupl si se mnou. Nevěděla jsem, kam mě nese, ale v tu chvíli mi to bylo absolutně jedno.

Ruce jsem mu zapletla do vlasů a přitahovala si ho co nejblíže. Něžnost a jemnost toho polibku se vytratila a nahradila ji touha a vášeň tak veliká, že by mohla sežehnout celé město. Do něčeho kopnul a pak zase zavřel. Po pár vteřinách mě pokládal na něco měkkého. Malinko jsem se odtáhla a rozhlédla se. Leželi jsme na kožešinách u plápolajícího krbu. Museli jsme být v nějakém srubu, ale bylo to tu kouzelné.

Tomas mi začal prsty rozčesávat vlasy, které se mu podařilo rozmotat. Tvář zabořil do křivky mého krku a já myslela, že vybuchnu. Líbal mě na mém citlivém místečku a já slastně sténala. Bylo to překrásné.

Moje prsty nezahálely a Tomasova košile se za chvíli válela někde na zemi. Prozkoumávala jsem jeho hruď a užívala si jeho slastné vzdechy. Posadil se a já taky. Obrátil si mě v náručí a začal rozvazovat korzet. U toho mě líbal na krku, ramenech… Sténala jsem.

Korzet byl někde v nedohlednu a Tomasovi ruce bloudily po mém těle. Ani já jsem nezahálela. Chtěla jsem si zapamatovat každý kousíček jeho těla, obličeje…

Nevím ani jak, ale najednou jsme oba byli nazí, tělo na tělo. Položil mě na kůži a přikryl svým tělem. Zasypal mou tvář motýlími polibky, až mě v podbřišku příjemně zamrazilo. Obmotala jsem okolo jeho pasu nohy a dala tím znamení že může propojit naše těla v jedno. Jakmile to udělal, byli jsme ztraceni…

Byla jsem šťastná. Opravdu šťastná! Našla jsem milujícího přítele, vlastně teď už snoubence. Usmála jsem se. Měla jsem rodinu. Nicka, Filipa a Tomase. Mého Tomase.

Prsty jsem mu dělala neznámé obrazce na hruď. Hlavu položenou na jeho prsou, jsem poslouchala jak mu bije srdce.

„Budeme muset jít,“ zašeptal. Nesouhlasně jsem zamručela.

„Ale mě se nechce! Chtěla bych zastavit čas…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena. Ano. To je to, co jsem chtěla. Zastavit čas na tomhle okamžiku a zůstat tak. Jen my dva. Spolu…

„Lásko, víš že to nejde,“ odpověděl na moje protesty. „ I když je to, to co si přeji.“ Nadzvedla jsem se na lokti, abych mu viděla do tváře. Oči zavřené, ve tváři spokojený výraz.

„Jsi spokojený?“ zeptala jsem se stejnak. Otevřel oči a pohled zaměřil na mě.

„Jsem více než spokojený, andílku.“ Vtisknul mi polibek a začal se zvedat. Nerada jsem se zvedla taky a začala se oblékat. Tomas mi pomohl s korzetem. Když jsme byli oblečení, zrovna venku zatroubilo auto. Strašlivě jsem se lekla. Zhluboka jsem dýchala, abych uklidnila svůj tep. Podařilo se a ruku v ruce jsme vylezli ven.

Nasedli jsme do auta a jeli.

Odemykala jsem dveře od našeho bytu, když mě udeřila do nosu nádherná vůně. Sundala jsem si kozačky a šla za ní. Tomas se mnou. Došla jsem do kuchyně a zarazila se v půli pohybu.

Nick stál u sporáku a něco kuchtil. Wow! Brácha se kuchyni vyhýbal vždy velikým obloukem. Co to s ním je?

„Nicku?“ zeptala jsem se.

Okamžitě se otočil a jakmile nás dva spatřil, zasekl se v půli pohybu on.

„Co tu děláš?“ zeptal se.

„Ehm, Nicku. Já tu bydlím,“ rozesmála jsem se. A nebyla jsem sama. Tomas se za mnou kácel smíchy. Bráchovi se do tváře nahrnul vztek. Radši jsem chytla stále se smějícího Tomase za ruku a odvedla ho do pokoje. Zavřela jsem dveře a začala se smát taky.

Válela jsem se po zemi a nemohla se ovládnout. Prostě to nešlo.

„Co se to s nim stalo?“ zeptal se Tomas a pomohl mi vstát.

„Já nevím. Nikdy nevařil a kuchyni se vyhýbal obrovským obloukem,“ řekla jsem. Přitulila jsem se k Tomasovi. Objal mě pažemi a přitiskl se ke mně ještě víc.

„Dáte si koupel, slečno Darkniová?“ zeptal se.

„Jistě, pane Robertsi,“ odpověděla jsem. Zasmál se a zašel do koupelny. Nějak sem i podařilo dostat se z korzetu a zbytku oblečení a už jsem byla ve vaně. Tomas ještě zapálil svíčky, zhasnul a vlezl za mnou.

Slyšela jsem hudbu, linoucí se z kuchyně a taky tu vůni. To mi ale rychle vymizelo z hlavy, neboť ji zaplnily Tomasovi ruce a polibky…

Voda už byla studená a tak jsme vylezli z ní vylezli. Zabalila jsem se do osušky a dala jednu i Tomasovi. Potichu jsem došla do Nickova pokoje a sebrala mu tam nějaké oblečení. Dala jsem ho Tomasovi a sama se oblékla.

Když jsme vešli společně do kuchyně, Nick už u sporáku nebyl, ale seděl u telky a něčím se cpal. Došla jsem za něj a nakoukla mu přes rameno. Vypadalo to dobře. Šla jsem si nandat, ale Tomas mě předběhl a už si to se dvěma talíři štrádoval ke mně do pokoje.

Pustila jsem hi-fi věž a sedla si s talířem na postel. Opravdu to bylo vynikající. Společně jsme mu pochválili jídlo, i když to neslyšel a prázdné talíře jsme pak položili na stůl.

Vzala jsem si knížku a lehla si s ní k Tomasovi. Metallica se linula z věže a já stále četla. Tomas si hrál s mými vlasy a mě to nakonec uspalo. Odešla jsem do říše snů…