OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 11. kapitola - Nejdřív véča

13.10.2014 (17:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1337×

Nora

Zatímco jsem se utápěla v té nejbeznadějnější beznaději, slyšela jsem, jak někdo ťuká na mé dveře, a překulila se na břicho. Jistě, že to musí být Marco. Kdo jiný je tak otravný? Možná to vynahrazuje jeho vzhled a šarm, ale furt tu zůstává ta jeho otravnost... počkat - právě jsem si o Marcovi pomyslela, že má šarm? Zabte mě a pověste někam na hanbu! Ale vážně... to už radši umřu.

„Dále!“ zakřičela jsem do peřin a na druhé straně se ozvalo uchechtnutí.

„Nedělej blbou a pusť mě dovnitř,“ ozval se Marco a já jsem zvedla hlavu a zakoulela očima.

„Víš, že můj pokoj je jen pro zvaný?“ odsekla jsem.

„Au. Tys mě nepozvala?“

„Měla jsem snad čas tě pozvat během těch deset minut, co jsme se neviděli?“

„Ty jsi příjemná jako vždy.“

„Bla bla bla. Vůbec tě neposlouchám.“

Ozval se nový hlas, který se na něco ptal v angličtině, a já jsem se usmála. Marco už má nejspíš v očích zaměstnanců hotelu nálepku stalker. Já bych ho spíš nazvala jako Věčnéhonarušiteleméhoklidu, ale i snob, jako jsem já, se musí spokojit s málem. No jo, život zkrátka není procházka růžovou zahradou.

Slyšela jsem, jak se Marco s tou další osobou rozloučil, a já jsem se postavila na nohy a došla ke kukátku. „Tak co, máš problémy?“

„Co když jsem jen dostal pozvání na rande?“

„Pak je ta osoba gay. A ty?“

„Co já?“

„To, co máš v hlavě, je mozek. Seznamte se.“

„Vždycky jsem žil v domnění, že si tam jen ustlal křeček, takže oceňuju tvůj názor.“

Konečně jsem otevřela dveře a obdarovala Marca pobaveným úsměvem. „Asi máš pravdu. Pro jednou.“

Taky se na mě usmál a proklouzl kolem mě dřív, než jsem ho mohla pozvat. Jak jsem řekla,  Věčnýnarušitelméhoklidu.

„Chceš se nejdřív projít v centru, nebo půjdem někam na véču?“ zeptal se a rozvalil se na mé posteli.

Věnovala jsem mu lehce kousavý úsměv. „Chovejte se jako doma, milý pane. Chcete přinést vaši oblíbenou brandy?“

„Jsem moc rád, že sis zapamatovala můj oblíbený alkohol, Noro. Ale vynecháme teď naše obvyklé, milé rozhovůrky a přejdeme rovnou k tomu důležitému. Já hlasuju pro nejdřív véča a pak romantická procházka, ale tvůj názor se samozřejmě taky bere na vědomí. Tak co?“

Protočila jsem oči. „Víš, můj původní plán byl, abych si tu procházku užila pěkně sama...“

Zatvářil se na oko ublíženě. „Chtěla by ses radši procházet po Paříži sama, než se mnou?“

„Jo.“

„Dvakrát au. Proboha, Noro. Ublížilas mi víc, než se to kdy komu povedlo.“

„Měli by mi za to dát Nobelovku. A já bych si měla pogratulovat.“

Podíval se na mě s nefalšovaným prosebným výrazem. „Mohli bychom se tentokrát chovat vážně? Aspoň do konce dne?“

„Jasně. Mamko,“ neodpustila jsem si.

Protočil nad mým dětinským chováním oči. „Dobře. Řekla sis o to. Půjdem nejdřív na véču a pak na dlouhou procházku kolem Eiffelovky.“ Pak se zvedl z postele a zamířil ke dveřím. „Jo, a za dvacet minut sraz na recepci.“

Zavřela jsem za ním dveře a radši jsem mu neřekla, že jsem chtěla taky nejdřív na véču. Určitě by své plány změnil. Byl toho schopný. Zaručeně.

O dvacet minut později jsem se na sebe kriticky dívala do obrovského zrcadla. Oblékla jsem si volnou zelenou sukni ke kolenům a k tomu si vzala bílou košili s vyhrnutými rukávy, která měla dolní lem zavázaný v pase. Vše doplňovaly světle hnědé boty na vysokém podpatku na tkaničky. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a na obličeji mi spočívalo jen minimum make-upu. Musela jsem uznat, že vypadám elegantně a zároveň pohodářsky. Dokonce mi to i slušelo.

Když jsem dojela s menším zpožděním výtahem do recepce, Marco zvedl hlavu od mobilu a ušklíbl se. Pak opět začal opečovávat svůj drahý dotykáč. „No konečně, už jsem si myslel, že tě spolklo zrcadlo.“ Chtěla jsem mu něco odseknout, ale znovu se na mě ohromeně podíval a otevřel pusu. „Teda Popelko, s tebou si ale musely dát víly kmotřičky práci.“

Jízlivě jsem se na něj usmála. „Stačilo říct jen: Vypadáš úžasně, Noro. Neříkal jsi náhodou, že se chceš chovat vážně?“

Zastrčil mobil do kapsy kalhot a omluvně se na mě usmál. „Promiň. Vypadáš úžasně, Noro.“

„To je lepší.“

Vylezli jsme z hotelu a mně se na první pokus povedlo chytit taxíka. Marco pronesl pár chytrých poznámek, že je to díky mému zjevu. Když říkám chytrých, myslím tím hloupých.

„Takže, co to je za restauraci?“

„Doporučila mi ji ta mladá recepční.“

„Ona tam byla nějaká mladá recepční?“

Pobaveně se na mě zašklebil. „Ty sis jí nejspíš nevšimla, ale já rozhodně ano.“

Bez dechu jsem na něj zírala, dokud jsem nepotřásla hlavou a vzpamatovala se. „Dobře... to je víc informací, než chci vědět. Radši se vrátíme k tématu. Proč ti ji doporučila?“

„Má výhled na Eiffelovku.“

Spokojeně jsem se zavrtěla na sedadle. „Skvěle, Marco. Dostaneš bonbónek. Já tu věž prostě miluju.“

Pročísl si rukou vlasy. „Mám radši čokoládu,“ zamumlal v žertu.

Taxík zastavil před jednou z mnoha zdejších restaurací, Marco zaplatil a pak jsme vystoupili. A světe div se: Přímo přede mnou se tyčila Eiffelovka.

„Páni,“ zamumlala jsem.

„Víš, Noro, mohlas ji vidět i z taxíku, ale asi jsi byla moc zaujatá rozhovorem, který jsi vedla se mnou.“

Nejradši bych na něj vyplázla jazyk, ale protože jsme byli na veřejnosti, nechala jsem si zajít chuť. Pro jednou. „Víš, Marco. Podle mě jsi až moc zakoukaný do své osoby.“

„Nápodobně,“ odsekl, uchopil mě za předloktí a dovedl ke vchodu.

Protočila jsem oči a bez odmlouvání se nechala odvést. Stejně toho bude ještě litovat. Všeho.

Odvedli nás k jednomu stolu u širokého okna - nabízelo výhled na Eiffelovku - a já se po očku podívala na toho prudiče. „Tys objednal stůl?“

„Jo.“

„I s výhledem na Eiffelovku?“

„Jo.“

„Kolik tě to stálo?“

Zatvářil se nabručeně, že už nemůže říct jo. „Ber to jako dárek. Cena se neříká.“

Předklonila jsem se k němu blíž. „Jasně. Takže tu máme romantickou večeři, pak procházku a nakonec ti mám dát velkou pusu na dobrou noc,“ nadhodila jsem pobaveně.

„Přesně, Sherlocku. Teď přestaň mlít a něco nám objednej. Měla by sis uvědomit, že já francouzsky neumím.“

Povytáhla jsem obočí. „Dlouho se nebudeš muset vymlouvat. Za chvíli budeš ve francouzštině proškolený stejně jako já.“

Číšnice nám oběma podala jídelní menu a já jsem se usmála, zalistovala a nakonec ťukla na obrázek. „Gratinové brambory.“

Marco pozvedl obočí. „Jsi si jistá? Nechceš nás třeba otrávit?“

„Myslíš, že bych chtěla otrávit i sebe? Nebuď směšný.“

Pokrčil rameny a já jsem nám objednala. Pak už jsme si užívali jen jídlo, příjemný večer a nádherný výhled na Eiffelovku. Nebo ten jsem si užívala alespoň já. Zajímalo by mě, proč nemá Marco tu velkou věžičku rád. Možná se bojí výšek. Nebo prostě nemá rád Paříž.

„Je to dobrý,“ zamumlal můj společník a já jsem se ušklíbla.

„Je to výborný. Vidíš, nechtěla jsem nás otrávit. A už mlč. S plnou pusou se nemluví.“

Zbytek večeře proběhl v celkem pohodovém a přátelském duchu. S Marcem jsme se pohybovali na hranici škádlení a flirtu a já jsem se cítila podivně spokojená.

Když jsme vyšli z restaurace, zamotala se mi hlava a klopýtla jsem. „Sakra,“ zavrčela jsem, když mě někdo zachytil. Zvedla jsem hlavu, abych mohla zjistit, že mám rty jen pár centimetrů od jeho. Jo. Radši bych svý hlavě mohla nakázat, aby se nemotala. Jinak přijdu k úhoně.

Marco protočil oči, jako kdyby mě slyšel, a o kousíček se odtáhl. „Nemůžeš být opilá, tedy aspoň určitě natolik, abys kvůli tomu málem omdlela. Musíš být unavená. Jo. To je ono. Radši si rovnou chytneme taxíka a půjdeme spát.“

Vzdorovitě jsem semkla rty. „Chci vidět Eiffelovku!“

Otočil se ještě se mnou v náručí a zasmál se. „Otevři oči. Támhle je taková větší věžička, které ty říká Eiffelovka. Koukni na ty světýlka. Wow! Super. Jdeme.“

Táhl mě k okraji silnice, nějak se mu podařilo dostat mě do taxíku a já jsem mu usnula na rameni. „Chtěla jsem vidět Eiffelovku,“ zamumlala jsem ještě, než se mě zmocnily sny plné bílých jednorožců, koťátek a duhy. Ne, dělám si srandu. Ve svých snech obvykle jen zabíjím zombie.

Moc se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo, ale myslím si, že ani nemusím říkat, proč na psaní nemám čas. Všichni to víme. Doufám, že jste si čtení užili, a další kapču se budu snažit přidat co nejdříve. - FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 11. kapitola - Nejdřív véča: