OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 12. kapitola - Nestačí má mužná náruč?

18.10.2014 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1316×

Nora

Probudila jsem se asi někdy v poledních hodinách. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Došlo mi to, až když jsem se rozhlídla po pokoji. Jsem ve Francii. Úžasné. A jsem tu s Marcem. Přímo perfektní.

Nakrčila jsem obočí a zvedla se do sedu, ale hned nato se na mě převalilo mužské tělo, které mě znovu povalilo. Vytřeštila jsem oči. Já snad...? Prošla jsem si události předešlého večera a skončila až u mého zhroucení do Marcovy náruče. To byl teda fakt skvělý tah. Snad jsem s ním nespala, tedy doufám. Zadívala jsem se na Marcovu hlavu. Podle krátkého průzkumu svého těla, jsem usoudila, že mi asi musel svléknout košili a sukni. Bezva, Marco mě svlékal. A i on byl od pasu nahoru nahý. Ještě jednou bezva. Odfrkla jsem si a zatahala dotyčného za ty dlouhé hedvábné vlasy. „Vstávej, Šípková Růženko,“ zamumlala jsem mu do ucha.

Zavrtěl se a já jsem ucítila vibrace jeho tichého smíchu. „Šípková Růženko? Já už jsem vzhůru dvě hodiny,“ zvedl hlavu a blýskl na mě očima.

Odfrkla jsem si a svalila ho ze sebe. „Co děláš u mě v posteli?“

Spokojeně se rozvalil na druhé straně a založil si ruce za hlavu. Při tom pohybu se mu napnuly svaly. Kruci. „Byl jsem strašně moc unavený,“ odpověděl mi pobaveně, když zahlédl mé rozpaky.

Ušklíbla jsem se a vyklouzla jsem z postele jen ve spodním prádle. „Jasně. Dojít o pár pokojů dál je strašně namáhavé. Moment... my jsme nedělali tamto, že ne?“

Zvesela se zazubil. „Myslíš, jestli jsme spolu nespali? Ne, buď v klidu. Když s někým chci spát, očekávám aktivitu i druhé strany. A pro pořádek - myslím ten druh spánku, při kterém se nespí.“

Protočila jsem oči a navlékla na sebe hotelový župan z koupelny. Pak jsem se na něj podívala a upřímně jsem se usmála. „Marco? Moc díky, žes mě nenechal se zhroutit na ulici a tím si udělat ostudu před celou Paříží.“

Rozesmál se. „Rádo se stalo.“

„Co chceš dneska dělat?“

Pokrčil rameny. „Nejdřív snídaně. Pak chci najít ten nejlepší bar a nakonec si uděláme tu procházku kolem Eiffelovky. Půjdeš se mnou?“

„Musím pracovat. A vůbec není dobré, že my dva jsme furt spolu. Tohle je Paříž. Město lásky. Taky bych si chtěla aspoň trochu zařádit.“

Na oko se zatvářil ublíženě. „Takže tobě nestačí má mužná náruč?“

Prohlédla jsem si ho znovu od hlavy k patě. Jako bych to nedělala předtím desetkrát. „Mužná? Jo, trochu mužnosti tam je, ale já jsem slyšela, že Francouzi mají větší výdrž.“ Využila jsem jeho ohromení nad mým prohlášením a vypakovala ho z mého pokoje i s košilí a botami.

Za zavřenými dveřmi na mě Marco ještě zavolal: „Jak to víš, když jsi s žádným Italem ještě nespala?!“

No právě, odpověděla jsem v duchu. Pak jsem přešla do koupelny, otevřela sprchový kout a sundala si župan i se spodním prádlem. Pustila jsem teplou vodu a vešla pod sprchu. Nastavila jsem obličej vodě a zašklebila se. No právě, Marco.

O půl hodiny později jsem seděla v hotelové kavárně, na stole byly toasty s čajem a já jsem držela noviny a očima analyzovala každé francouzské slovo, které jsem znala. Několikrát jsem se nad těmi pitomostmi smála. Ne, noviny ve Francii nejsou o nic lepší než noviny v Česku. 

„Tak povídej, co je tu tak zábavného teď?“ zeptal se podrážděný Marco, který byl nucen celou dobu, co jsme tu byli, pozorovat mé výbuchy smíchu.

Pokrčila jsem rameny a noviny zase složila. „Jen tu píšou stejný pitomosti, jako v těch českých. Samé žvásty o slavných hercích, modelkách a podobně,“ řekla jsem a kousla si do toastu.

Marco naproti mně protočil oči. „Jistě, to je fakt k popukání.“

Sladce jsem se na něj usmála. „Copak?“

Naklonil se ke mně přes stůl a nebezpečně se usmál. „Stále nemůžu uvěřit, že jsi zpochybnila mou mužnost,“ odpověděl.

„Nezpochybnila jsem tvou mužnost, ale tvou výdrž.“

Povytáhl obočí. „Ty už jsi zkušenosti s mou výdrží měla? To jsem byl někdy tak opilej?“

„Marco, v Benátkách je tolik žen, které mají co vyprávět. Věř mi, když jsem tam ještě byla, slyšela jsem spoustu zajímavých drbů o tvé výdrži.“

„Drbů. Pochybuju, že jedinej z nich byl pravdivej. Někdo si na mě musel určitě zasednout.“

„Jo. Určitě to byla Verona,“ zakoulela jsem na něj očima a poprvé, co jsme tu, se rozesmál.

„Verona je v Benátkách. Víš, že tvůj francouzský přízvuk je strašně roztomilý? Opravdu, takové malé chraptění v každé slabice. Od včerejška jsem ti to chtěl říct. Upřímně to je lepší, než tvá čeština.“

Jízlivě jsem se ušklíbla. „Tvá italština je taky celkem zajímavá. Je to exotický jazyk.“

Kývl. „Jo, to je.“ Sebral mi jeden toast, a než jsem mohla zaprotestovat, spolkl ho celý najednou.

„Bude tě bolet břicho,“ podotkla jsem a hodila po něm novinami.

Vyplázl na mě hravě jazyk. Rozbušilo se mi srdce. To bylo úplně poprvé, co to udělal. „Tebe taky, jestli se tak budeš furt smát.“

Pokrčila jsem rameny a naklonila se k němu blíž. „Co budeš dneska dělat?“

Taky pokrčil rameny. „Nevím. Asi půjdu omrknout bary a sukně Francouzek. Slyšel jsem, že mají na Italy spadeno.“

„Na Italy maj spadeno úplně všude. Zvlášť, když jsou tak pěkní jako ty.“

Zalapal po dechu. „Opravdu jsi mě právě nazvala pěkným? Světe div se, Nora Adamsová mě právě označila za pěkného.“

Najednou jsem zalitovala, že u sebe znovu nemám noviny. Teď by se hodily. Mohla bych ho ocenit za jeho sebestřednost. „Moc si na to nezvykej,“ zamumlala jsem jen a dopila si čaj.

Marco ze svého místa na mě povytáhl obočí. „Ty už mě opouštíš?“

Zarazila jsem se. Znělo to tak nešťastně a přitom upřímně. Přesto jsem kývla hlavou. „Jo. Už bych měla dohnat to, co jsem zameškala. Nepsala jsem už pět dní. To je jako jeden z největších hříchů.“

„Bereš to moc vážně!“ houkl ještě se smíchem za mnou, když jsem se vydala ke dveřím východu.

Otočila jsem na něj a mrkla. „Já vím. Platíš, ty chudáku.“ Jeho smích doprovázel celou mou cestu pryč z kavárny. A já se cítila podivně spokojeně. Nějakou nadlidskou silou se mi podařilo se za ním neotáčet.

Marco

Neotočila se za mnou a já pochopil, jak je Nora silná žena. Každá jiná by neodolala a otočila se, ale Nora ne. Nora je... Nora. S nelibostí jsem se díval, jak budí pozornost každého muže na sto metrů. Nemohl jsem s tím nic dělat a vnitřně mě to užíralo.

Když odešla, vyskočil na nohy jeden chlápek oblečený v černé a vyšel také z kavárny. Zvedl jsem se, hodil na stůl pár eur a vydal se za ním. Sice je stále den, ale Paříž nabízí jistě spoustu temných uliček. Jako v každém městě. Koneckonců. Radši budu Noru chránit.

Když jsem vycházel ze dveří, mihla se mi hlavou nebezpečná myšlenka, která mě otravovala čím dál víc. Miluju ji.

Tak jsem hejbla zadkem (nebo spíš prsty) a napsala další kapitolu. Je poněkud kratší než ty předešlé, ale snad mi to odpustíte. Doufám, že se vám kapitola líbila, a přidávám foto Marca a Nory     

Marco 

  Nora  

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 12. kapitola - Nestačí má mužná náruč?: