OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 13. kapitola - Chuť zabít

22.10.2014 (10:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1244×

Nora

Po tom, co jsem opustila svého Prince na bílém koni - myslím tím Marca -, jsem se zastavila před kavárnou a dlouze se zamyslela, jestli je hotel směrem vpravo, nebo vlevo. Můj orientační smysl nebyl příliš vyvinutý. Ani jedna strana mi nepřipadala povědomá, ale nechtěla jsem si přiznat svou pitomost a bez většího přemýšlení se vydala doprava. A tak není divu, že jsem o dvacet minut později stála v zapadlé uličce, někde v horší části Paříže.

Nervózně jsem ťukla špičkou bot do svého kotníku a litovala, že jsem nepožádala Marca o pomoc. Kdybych měla v mobilu Marcovo číslo, mohla bych mu zavolat. Pamatuju si, jak mi to kdysi nabízel. Ale kvůli své pýše jsem ho odmítla. Jsem to ale pitomá nána!

Nenapadlo mě nic jiného než otočit se a snažit se najít opět tu kavárnu, ale když jsem udělala jediný krok, vrazila jsem do nějakého hromotluka oděného v kůži.

„Ztratila ses, koťátko?“ zeptal se a dal mi tak ukázku svého smrdutého dechu i výhledu na jeho zkažené zuby.

Jo, kámo, ale pomoc fakt nehledám, odpověděla jsem mu v duchu. Nahlas jsem neřekla jediné slovo a pouze na něj vyděšeně zírala. Co teď? Znásilní mě? Radši jsem rychle povolala svůj ostrovtip, který jsem v těchto situacích - ne, že by jich bylo mnoho - využívala a konečně jsem se zmohla na odpověď. „Maminka mi říkala, že nemám mluvit s cizíma lidma.“

Krátce se zasmál a já jsem musela polknout, abych zabránila zvracení. „Tvá maminka tu teď není. Jsme tu jen mi dva. Tak si pojď trochu zazlobit.“ A uchopil mě i za druhou ruku.

Chtěla jsem se bránit, nebo mu něco odseknout, ale někdo mě předběhl. Snědá ruka mu zaťukala na rameno, ten kretén se otočil a mně se naskytl pohled na krásného Itala, který mu vzápětí dával pěstí se zručností pouličního rváče. A hromotluk se - světe div se - zhroutil k zemi.

Zůstala jsem v ohromení zírat na Marca, který si mnul zkrvavenou pěst. V té situaci, v tom impulzu a z toho adrenalinu a radosti, že nebudu znásilněná... jsem ho objala. Objala jsem Marca! Já, Nora Adamsová, jsem objala Marca!

„Hmm... Noro, kdybys byla takhle vděčná vždy, zachraňoval bych tě častěji,“ zašeptal mi do ucha a ještě se přitiskl blíž.

Rychle jsem se mu vymanila. „Nepotřebovala jsem zachránit, měla jsem to plně pod kontrolou,“ odsekla jsem mu.

Arogantně zvedl obočí. „Jo, to jsem viděl.“

„To jsi mě celou tu dobu sledoval?“

Chvíli se na mě díval, než kývl a začal se vztekat: „Jak si to přestavuješ? Kams to sakra šla? To tě nenapadlo, že jdeš špatně? A mohla jsi mi zavolat! Myslela sis, že bude legrace jít snad do nejnebezpečnější části města? Proč jsi mi nezavolala?!“

Pokrčila jsem rameny. „Nenapadlo mě, že zabloudím,“ vlastně napadlo, ale to mu nepřiznám, „a nemám tvoje číslo. A nemusíš na mě křičet, jinak ti začnu říkat mami.“

Zavrtěl hlavou a rozhodil ruce. „Ty jsi ztracený případ! Mohl tě znásilnit! Uvědomuješ si to? A teď mi podej svůj mobil.“

Zmatená jeho starostí jsem zašmátrala v kabelce a nakonec mobil opravdu vyndala. On mi ho vytrhl z ruky a začal do něj něco ťukat, nejspíš svoje číslo.

„Víš, že ti to ohromně sluší, když se vztekáš?“ nadhodila jsem, abych mu trochu zlepšila náladu. I když mu to fakt slušelo.

Jen si odfrkl a podal mi zpátky můj telefon.

Na displeji stálo:

Ten, co tě většinu času má chuť zabít - 652 509 669

Zvedla jsem k němu zpátky hlavu. „Fakt? Tak tím pádem, parťáku, to je vzájemný.“

Protočil oči v sloup, popadl mě za předloktí a táhl pryč ze špinavých ulic do centra. Sice jsme byli oba přibližně stejně velcí, ale Marco byl nejspíš zvyklý dělat dlouhé a rychlé kroky, zatímco já jsem se radši loudala a pozorovala všechno kolem. Ztrácel se mnou trpělivost. A já s ním.

Zaryla jsem lodičky do betonu a odmítala dál pokračovat v cestě tím ohavným tempem. Marco se rychle zastavil a naštvaně se otočil, ale to jsem ho už já - taky naštvaná - obcházela. Samozřejmě svým tempem, takže nebylo pochyb, že mě brzy dožene.

A taky že dohnal. „Noro, kam jdeš?“

Ani jsem se neotáčela. „Do hotelu!“

Znovu mě uchopil za předloktí - jako dneska už tisíckrát - a otočil mě hrubě k sobě. Ukázal na vysokou budovu a se zvráceným pobavením nadzvedl koutek úst. „Ale hotel je támhle.“

Vymanila jsem se mu a přeběhla přes ulici a hnala se k hotelu. Jako by mi stále bylo čtrnáct a já prožívala tu nejsilnější fázi puberty.

Marco

Nemluvil jsem s ní už tři dny. Tři podělaný dny jsem ji neviděl, neslyšel ani jedno slovo z její drzé pusy a neviděl její upřímný úsměv. A to mě ničilo. Nedalo se pochybovat - miluju ji. Nora byla celou dobu zavřená ve svém pokoji a věnovala se psaní knihy. Tedy, to jsem si aspoň myslel. Neprojevila zájem se mnou mluvit, a jak jsem slyšel od recepční, jídlo si nechala posílat na pokoj. Takže jsem ji neviděl vůbec nejdéle za poslední měsíc. Začínalo to být vážné.

Čtvrtý den jsem se neudržel a zaklepal na její dveře, za kterými se ozývaly prudké rány do klávesnice notebooku. Při mém zaklepání ale zvuk ztichl. Čekal jsem a čekal, ale nic se neozývalo. Stál jsem tam dobrých dvacet minut a ticho. Nakonec jsem se sebral a odešel.

Pátý den v úterý, jsem opět šel zaklepat na její dveře, protože se mi už hodně stýskalo. Odlétali jsme ve čtvrtek, brzo ráno. Tentokrát se nic neozývalo a já si uvědomil, že Nora šla asi ven, něco kreslit. Vlastně - určitě jsem ji mohl najít někde poblíž Eiffelovky.

Vyběhl jsem z hotelu, k mému údivu jsem si dokázal stopnout taxíka na první pokus a pak už jsem jen řekl k Eiffelovce a taxikář vyrazil. Za patnáct minut jsme tam byli. V rychlosti jsem zaplatil a vyrazil hledat tu ženskou. Nezastavili jsme přesně u Eiffelovky a já byl rád, protože Nora asi nebude kreslit celou Eiffelovku přímo před ní. Což mi došlo až teď.

Ale nebylo těžké ji najít. Seděla na lavičce před těma obrovskýma fontánama, které ji dělily od věže, upíjela kafe a podle tužky v jejích rukou kreslila. Děti kolem deseti let se kolem ní shromaždovaly a dívaly se jí přes rameno, ti mladší prosili své rodiče, aby se také mohli jít podívat. Jen puberťáci stáli frajersky opodál, i když na nich bylo vidět, že by se taky chtěli mrknout, co ostatní tak upoutalo.

Já jsem se nezdráhal přistoupit k ní - i když bych měl - a podívat se na její dílo. Nikdy jsem neviděl její kresby. Jakmile jsem je ale spatřil, zalapal jsem po dechu. Nora dokonale zachytila magické okolí kolem ní a nad tím vším se tyčila vysoká Eiffelova věž. V kresbě byla vášeň a cit, a bylo vidět, že miluje kreslit tužkou.

„Nádhera,“ zamumlal jsem potichu a ona sebou trhla, div že neupustila kafe. Skicák jí spadl na zem, když se otočila a upřela na mě své oči ve zvláštním smíšení odstínu zelené a zlaté.

„Marco,“ vydechla.

Chtěl jsem ji něčím poškádlit, ale nemohl jsem zkazit kouzlo toho okamžiku. Jen jsme se na sebe dívali a mlčeli. Její obdivovatelé pomalu rozpačitě odcházeli, jako by i oni chápali, že tohle není nic pro jejich oči. Jako kdybychom byli pár z nějakého zamilovaného filmu, což my rozhodně nebyli.

„Jak dlouho už jseš tady?“ zeptal jsem se jí.

Rozpačitě pokrčila rameny a vzala si skicák, který jsem jí podával. „Ve čtyři ráno jsem se vzbudila a až moc přemýšlela. Pak se mi už nepodařilo usnout, sbalila jsem svůj skicák s tužkami a odešla sem. Vzpomínáš, jak jsem ti říkala, že chci nakreslit Eiffelovku? No, tak konečně jsem to mohla uskutečnit. Nakreslila jsem ji za tmy, brzy ráno i u východu slunce...“

Nora mluvila dál, ale já jsem ji vůbec nevnímal a koukal se na ty kresby, které mi postupně ukazovala. Bylo to nádherné. Byla tam čtyřikrát Eiffelovka vždy z jiného úhlu, Benátky - konkrétně kanál Grande a výhled z její dřívější ložnice i se... mnou. Ostatní kresby znázorňovaly neznámé tváře a neznámá místa. Ale jedno bylo jasné - Nora malovala s vášní a trpělivostí, jakou jsem zatím mezi normálními lidmi neviděl. Měla obrovský talent. Takže ne jenom spisovatelka, ale i malířka.

„Co na to říkáš?“ zeptala se mě, když skicák zavřela.

„Je to... úžasný. Máš obrovský talent. Proč nemaluješ profesionálně?“

„Kdysi jsem malovala, ale pak mi do toho vstoupilo psaní a já byla nucená si vybrat. A já si vybrala. Rozhodla jsem se pro psaní, protože dává průchod víc mé fantazii a to já potřebuju - vyfantazírovat se.“

Přikývl jsem a mezi námi  nastalo rozpačité ticho. Nakonec, když jsem se chystal se jí omluvit, se stalo to největší klišé na světě a promluvili jsme oba. „Promiň, že...“ Zasmáli jsme se.

A já to nechtěl dál protahovat a vyhrkl jsem krátkou, ale upřímnou omluvu. „Promiň, že jsem byl tak nepříjemnej. Nikdy jsem neměl takovej pocit... někomu kecat do života, o někoho se starat.“

Jen se usmála a přikývla. „A já se ti taky omlouvám. Neměla jsem se chovat tak pitomě.“

Ušklíbl jsem se. „Jo, to jo.“

Na oko se zamračila.  „Právě ses mi omluvil. Nekaž si to.“

„Nikdy jsem to nedělal.“

„Co?“ zeptala se znepokojeně.

Pokrčil jsem rameny. „Nikdy jsem se nikomu neomluvil. Kromě tebe, samozřejmě.“

Otevřela pusu. „Tys... nikdy neřekl promiň?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Hele, ty Einsteine, omluvil jsem se tobě a myslím, že hned několikrát.“

Rozesmála se a mě při tom zvuku píchlo u srdce. Jaké to bude, až se rozloučíme? Budeme ještě někdy v kontaktu? Koukl jsem na tu šťastnou brunetu před sebou. Doufám, že jo.

Nora ke mně natáhla ruku. „Dobře, Marco. Budem dál přátelé?“

Tím zničila celou mou dosavadní existenci, srdce mi prasklo a já se cítil, jako kdybych umřel. Přesto jsem kývl a uchopil její ruku. „Přátelé,“ přitakal jsem. Problém byl v tom, že jsem to vůbec nemyslel vážně.

Tak teď jsem se nějak rozepsala :D. Snad vás vývoj událostí moc nenaštval, ale Marco a Nora to nikdy nebudou mít tak jednoduché (jen malé upozornění). V příští kapitole se snad dostaneme z Paříže. Doufám, že se vám kapitola líbila a loučí se FNikol. 

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 13. kapitola - Chuť zabít: