OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 14. kapitola - Necestuju sama

28.10.2014 (16:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1239×

Nora

Den před odletem do Londýna - a taky den po usmíření s Marcem - jsem se vzbudila brzy ráno, jako tehdy v Benátkách.

Moji ložnici osvětlovalo zlatavé ranní světlo právě vycházejícího slunce. Každá správná umělkyně by byla dychtivá po spatření panorama právě se probouzející Paříže. A já nebyla výjimkou. Takže jsem se zvedla z postele a udělala své první dnešní váhavé krůčky k oknu. Vykoukla jsem z něj a spatřila to, co už dlouho ne. Byla to Paříž, která se právě začala probouzet z nočních radovánek. Slunce si probojovávalo cestu skrz zvedající se mlhy, co obklopovaly proslulou věž, která byla vidět i sem. Ten výjev mě tak moc vzal, že jsem se musela opřít o okenní rám a zavřít oči.

Nejraději bych obdivovala krásu hlavního města Francie dál, ale vyrušil mě jemný zvuk klepání na dveře a hned na to se ozval mužský hlas ochraptělý spánkem. „Noro?“ zavolal na mě Marco. Asi si dnes dal za úkol mě otravovat co nejdéle.

Přes naši nepříjemnou historii se mi na tváři usadil přiblblý úsměv a já jsem mu šla otevřít.

Nejdřív se podíval na mé pyžamo, pak na můj rozcuchaný účes, ale nakonec zaměřil pozornost na ten můj nevídaný veselý škleb. „Wow! Poprvé tě vidím takhle po ránu s úsměvem.“ Protlačil se kolem mě a skočil mi na postel.

Otočila jsem se a zamračila se na toho ještě rozespalého pitomce, který si rovnal polštáře za hlavou, aby měl co největší pohodlí. Skoro jsem zapomněla, jaký otrava umí být. Po té včerejší přesládlé epizodě našeho vztahu jsem se ani moc nedivila. Včera byl Marco prostě... sladký. Přesto jsem se musela okamžitě vzchopit. „Zas se tady chováš jako doma?“

Pokrčil rameny a založil si ruce za hlavu. „Poslední dobou jsem byl až moc hodnej. Ale pak jsem si řekl: No tak! Tohle město potřebuje zažít trochu marcovatosti,“ zazubil se na mě.

„To ani není slovo.“

Pokrčil rameny. „To mi je tak trochu jedno. Že neuhádneš, co mám za nápad?“

Obrátila jsem oči v sloup a založila si paže na hrudi. Plnou vahou jsem se opřela o vchodové dveře. „Uvidíme. Zvedneš ten svůj zpohodlnělý zadek, usteleš mi postel a zajdeš ven pro kafe a koblihy?“

„Vtipný. Ale ne. Jo a mimochodem - ty máš radši čaj.“

Musela jsem uznat, že má dobrou paměť. Nebo si o mně zapisuje každou pitomou podrobnost, ale to bych si moc lichotila.

„Zpátky k tématu. Napadlo mě, že si vždy poslední den před odjezdem do dalšího města uděláme romantický večer. Co ty na to? Uvědomil jsem si, žes ještě nebyla na Eiffelovce. Moji blízcí chtěj nějaké fotky a já chci tvoji fotku. Tak jsem si řekl, že by to byl úžasný nápad. No a ty víš, že já vím, že tu věž zbožňuješ, což je dost zvláštní, když jsi na ní vlastně nikdy nebyla. No, a tak jsem nám zarezervoval místo na osm večer v té restauraci ve druhém patře Eiffelovky. Řekni, jaký jsem?“

Můj mozek nebyl schopný zpracovat tak dlouhé souvětí, když byl v pohotovosti teprve nějakých pár minut. No jo, asi by teď vážně bodlo víc kafe než čaj. Znovu jsem přepla pozornost na Marca, který na mě vyčkávavě hleděl.

„Tak?“

Přihlouple jsem se zašklebila. „Ehm... co?“

Protočil oči. „Aha. Jak dlouho jsi vlastně vzhůru?“

„Deset minut. Asi. Vzbudila jsem se chvíli před tvou invazí.“

Dotkl se rukou své hrudi. „Invazí? To bolí, Noro. To tak moc bolí.“ Koutky úst se mu stočily nahoru a  vyplázl na mě jazyk.

Málem se mi z toho pohledu podlomila kolena. Jo, vypadal prostě k nakousnutí. Jako můj oblíbený citronový muffin. Nebo jako koprovka, které se chci co nejdřív zbavit.

„Tak co, Noro. Souhlasíš?“

Zasmála jsem se. „To mi tady vážně nabízíš romantickou večeři? Jsme jen kamarádi!“

Škubl sebou. Bylo jasné, že se to snažil zakrýt, ale nepodařilo se mu to. Co má sakra za problém? Vždyť na tom jsme se přece včera dohodli! Nemůže... nebo by mohl? Znovu jsem si ho prohlédla. Po jeho předešlé reakci ani stopy. Přesto jsem si jistá, že se mi to nezdálo.

„Jo,“ odsekl mi už poněkud netrpělivě.

Pokrčila jsem rameny. „Tak dobře. Proč vlastně ne? Jseš aktuálně jedinej stálej mužskej kromě mého otce. Nic jiného mi nezbývá.“

Celý se rozzářil. Vypadal, že by vyskočil na nohy a začal tančit vítězný tanec. To je z toho tak šťastný?

„Marco? Je ti něco? Vypadáš, jako bys vyhrál v loterii.“

Rozzářeně kývl. „To přirovnání skvěle vystihuje mou náladu.“

Už jsem byla na cestě do koupelny, když jsem se zarazila a znovu se k němu otočila. „Ehm. Nemyslíš si snad, že se s tebou budu líbat, nebo i něco horšího, že ne?“

Jeho úsměv ani o kousíček nepohasl, dokonce bych i přísahala, že se ještě víc rozzářil. „Něco horšího? Myslíš tím milování?“

Otočila jsem se na patě a pokrčila rameny. „Sex, milování. Je to jedno.“

„To rozhodně nemám v úmyslu!“ křikl za mnou ještě, než jsem zavřela dveře do koupelny a pro jistotu i zamkla.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pro sebe se uculila. Marco a nemít tohle v úmyslu. Pche! Balí všechno, co je ženského pohlaví a má dvě nohy. Je jako ten chlap ve filmu s Johnym Deppem. Zavrtěla jsem hlavou a pustila jsem se do úpravy svého zevnějšku. Ještě jsem si na něco vzpomněla. „Jo, Marco?! A vypadni!“

O hodinu později, kdy jsem přemýšlela, co mám odepsat na zbytečně starostlivé zprávy od mé mámy, se ozvalo zaklepání na dveře. Dnes už podruhé. A já jsem měla fakt velký strach, že i podruhé tam bude Marco.

Proto mě překvapilo, že když jsem otevřela dveře apartmá, koukal na mě obličej bratra mého švagra. René Devereux se na mě usmíval sebejistým způsobem a v jeho očích se rozhořel obvyklý zájem, který tam byl při každém našem setkání.

„René,“ pozdravila jsem ho.

Uculil se. „Noro.“

„Co tady děláš?“ Měla jsem fakt neblahé tušení.

„Nebudeš tomu věřit! Tvá sestra mi volala, abych tě zkontroloval. Překvapilo mě, že jseš v Paříži. Taky jsem jí to řekl. A najednou jsem se dozvěděl, že cestuješ po světě. Prý odlétáš zítra do toho nudného Londýna. Jseš tu už skoro týden a nešla jsi mě navštívit?! Styď se.“ Mluvil v žertu, ale podle podtónu v jeho hlase jsem poznala, že mu to opravdu vadí.

Nasadila jsem kajícný výraz. „Omlouvám se. Úplně jsem zapomněla, že tu bydlíš.“

Vypadal, že ho to urazilo. Dobře mu tak. Jestli někdo může konkurovat Marcovi v soutěži o největšího otravu, je to René. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě. Trochu se změnil. Nechal si povyrůst tmavé vlasy a na tvářích bylo vidět dvoudenní strniště. Hezoun zmužněl. Uf. Vypadá docela dobře. To musím uznat i já.

„Aha. Cestuješ sama? To je pro ženu nebezpečné! Nebojíš se, že tě někdo znásilní?“

Celkem příhodná poznámka. Do té epizody s hromotlukem jsem se nebála, ale to se změnilo. Teď jsem za každým rohem očekávala nebezpečí. „Necestuju sama,“ prohlásila jsem. Asi bych si to konečně měla přiznat. Marco jen tak neodletí. I když bych ho ve většině případech nejradši do letadla nacpala moc ráda.

„A s kým?“ zeptal se René nechápavě.

„Se mnou.“

Otočila jsem se a snad poprvé jsem byla ráda, že je Marco tak neuvěřitelně závislý na mé osobě. Teď mě zachránil. Sice oba byli v otravnosti stejní, ale Marca jsem aspoň měla ráda. Reného ne.

Francouz pozvedl obočí a prohlédl si Marca od hlavy k patě. „A vy jste kdo?“

Můj parťák se mrazivě usmál a natáhl k druhému muži ruku na pozdrav. Nebylo to přátelské gesto. „Jsem Marco Scarlatti. S Norou cestuju už týden. A vy?“

René uchopil nabízenou ruku a i na pohled bylo vidět, jak pevně mu ji stiskl. „René Devereux. Bratr manžela Nořiny sestry.“

Ti dva se chvíli měřili pohledem. Vlastně... byla to chvíle, ale vůbec mi to tak nepřipadalo. Jako kdyby byly najednou sekundy delší, než obvykle jsou. Nějak takhle reagují dva testosterony na kvalitní estrogen. Jo, krásně názorná ukázka.

Uchechtla jsem se. „Pánové? Je to láska na první pohled?“ Bylo to chabé, ale potřebovala jsem je od sebe odtrhnout. Jinak by došlo k pohromě. A to by se mi moc nelíbilo. Vlastně by se to nelíbilo hlavně hotelu, já bych se docela bavila.

René se na mě nechápavě otočil. „Co?“

Marco ale mou narážku pochopil, takže se mile usmál a přistoupil ke mně. „Šel jsem za tebou, abych se tě zeptal, jestli nechceš běhat,“ vysvětlil.

Jsem líná vůbec jen pomyslet na nějakou namáhavou aktivitu. Ale teď najednou bych chtěla běhat s Marcem v Paříži. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem se nechtěla bavit s Reném. Nebo tím, že jsem chtěla vidět Marca zpoceného. Tak jsem kývla. „Jo. To teď bude nejlepší.“

Blýskl na mě očima. „Za deset minut se sejdem na recepci.“ Otočil se k Renému. „René. Nejspíš by bylo slušné říct, že mě těšilo. Ale maminka mě učila, že nemám lhát.“ Otočil se na podpatku a byl pryč.

René mě popadl za ruku. Skoro supěl vzteky. „Kdo to ksakru je? Ty se paktuješ s cizím člověkem?“

Zazubila jsem se a vyškubla se mu. „Je to Marco. Myslím, že se ti už představil. Poznala jsem ho v Benátkách, kde se mi pověsil na paty. Tak s ním cestuju.“

Zavrtěl rozzuřeně hlavou. „To nemyslíš vážně?! Ty cestuješ s cizím člověkem? Zbláznila ses?“

„Myslím. Není cizí. Nezbláznila.“ A zabouchla jsem mu dveře před nosem. Idiot.

Marco

Doběhl jsem k Eiffelovce, kde končila naše tříkilometrová trať. Nora byla hned za mnou. Stěží dýchala. Z toho bylo jasné, že se moc nevěnuje žádné sportovní aktivitě. A přitom měla přímo úžasné tělo. A teď to bylo krásně vidět. Bílé jednoduché tílko jí těsně obepínalo hrudník, pas a břicho. Krátké šortky ukazovaly její dokonalé nohy, které představovaly všechny mužské fantazie. V mých fantaziích každopádně figurovaly.

„Tak co?“ zeptal jsem se jí, když následoval další hluboký nádech a výdech.

Otočila hlavu mým směrem. „Jak to, že ty nejsi vůbec udýchaný?“

„Byly to tři kilometry. Jen pár aktivit mě může vyřídit. Ale tři kilometry běhu, který - co se týče rychlosti - hraničil s chůzí...“

Přimhouřila oči. Miloval jsem, když to dělala. Ještě víc se mi ale líbilo, když se smála. „Hele, ty kulturisto, já nechodím každý den do fitka. “

Pokrčil jsem skromně rameny. Ano. Na svém těle jsem makal. A popravdě, nevypadalo, že by to Noře vadilo. Jestli tedy mohl soudit podle jejího pohledu, kterým neustále bloudila na můj zadek, záda a hruď.

„Marco?“

„Jo?“

„Co vlastně znamená Marco Scarlatti?“

Zazubil jsem se. „Značka purpuru.“

„Vážně?“

„Jo.“

„Aha. Tak dobře.“

Otočil jsem se na ni. Vypadala nějak zamyšleně. To mohl být problém. Když přemýšlela, znamenalo to něco ďábelského. Radši jsem ji chytl za zápěstí a táhl zpátky po naší trati. „Tak pojď. Dáme si druhé kolo.“ Zaúpěla, ale dál nijak nereagovala. Můj zadek za to určitě stál.

Toto sice není poslední kapitola, která bude v Paříži, ale předposlední. Přišlo mi, že to, co bude následovat, nepatří do této kapitoly a navíc by podle mě byla kapitola až moc dlouhá. A to by nepoznamenalo kvalitu jen u opravdu dobrých příběhů. Takže se příště těšte na Eiffelovku a jejich večeři, FNikol. ;)

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 14. kapitola - Necestuju sama: