OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 16. kapitola - Bude ještě legrace

08.11.2014 (13:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1276×

Nora

Připadalo mi, že jsem sotva zavřela oči a někdo si dal tu tvrdou práci mě budit. Ten někdo mi škubal rukama a plácal po tvářích, jako by chtěl zkoušet mou trpělivost. Nebo můj práh bolesti. Když už jsem měla pocit, že by se mi mohly udělat modřiny a ten dotyčný to nevzdával, vykašlala jsem se na to a přestala předstírat spánek, který - jen tak mimochodem - vůbec netrval tak dlouho, jak bych si přála. „Co se děje?“ zamumlala jsem a zdráhavě otevřela oči. První, co jsem spatřila, byl pitomej ksicht toho otravy, Marca. „Co se děje?“ zeptala jsem se znovu.

Pousmál se. „Představ si to, už přistáváme! Prý nás čekají úžasné turbulence, se kterýma se asi budu setkávat častěji, jestli se nerozhodneš cestovat autem.“

„Jestli chceš cestovat autem, platíš benzín. Pochybuju, že už přistáváme. Jeli jsme sotva dvě hodiny. Myslím.“

„Jednu hodinu, padesát osm minut a jedenáct sekund - zatím,“ dodal Marco s úsměvem, když se podíval na pánské rolexky, které se leskly na jeho zápěstí. Asi si je koupil v Paříži, protože jsem je viděla poprvé.

„Tys počítal?“ Neodolala jsem menšímu poškádlení. Už mi vůbec nepřipadalo hloupé, že Marco umí počítat. Ne, to vůbec ne. Prostě to byl jen zvyk. Či zlozvyk, ale jak je libo. 

Kývl. Naštěstí pro mě, o mých myšlenkových pochodech věděl houby. „Jo. Trvalo by to o dost menší dobu, ale ještě jsme se museli zastavit v Calais. Byli nějaké problémy s letadlem.“

Vystřelila jsem z místa, vyděšená tou představou. „Děláš si srandu? S letadlem? A je vůbec v Calais nějaké letiště? Bylo to vážné? A tos mě nevzbudil? Vždyť jsem mohla propást vlastní smrt!“

Stáhl mě zpátky na sedadlo. „Uklidni se, Noro. Svou smrt bys nepropásla, radši bych tě vzbudil.“ Věnovala jsem mu kyselý pohled. Šašek jeden. Usmál se. „Tak dobře, nebylo to vážné. Popravdě si myslím, že to byla jen nějaká drobnůstka. Ani jsme se tam nezdrželi moc dlouho. A nechal jsem tě spát, protože vím, žes byla unavená.“

„Jo, a pořád jsem.“ Uklidnila jsem se. Snad má pravdu. Jinak si už radši pořídím svůj vlastní tryskáč. Nebo bych se mohla naučit pilotovat. A jako poslední možnost by bylo to auto. „Fakt už jsme v Londýně?“

Odsunul se od okénka, aby mi uvolnil místo a pousmál se. „Tak se podívej.“

Budu přes něj muset přelézt. Výhružně jsem se na něj zadívala. „Jestli něco zkusíš, považuj se za neplodného.“ Zakoulel očima. Rychle jsem ho přelezla, vyšoupla Marca na mé místo a přivlastnila si jeho bývalé. „Koho vůbec napadlo, že budeš sedět u okna? Je to totálně nepraktické.“

„Mě.“

„Přirozeně,“ zamumlala jsem si pro sebe a konečně vykoukla z okénka. Proč zrovna mě, tak umělecké duši, připadají všechna velká města za tmy stejná? Jasně, už sice svítalo, ale každý by měl chápat, jak to myslím. Protože to je všechno úplně stejné. Světýlka, barvičky, národní památky svítěj jako vánoční stromeček... No dobře, Londýn a New York bych od sebe rozeznala, ale co třeba New York a Los Angeles? Byla bych ztracená.

„Noro, dělej. Za chvíli tu budou ty turbulence.“

Rychle jsem se usadila a připnula si pás. „Dokoukals ten film?“

„V polovině mě to přestalo bavit, protože vedle mě chrápalo jedno rozkošné stvoření a hádej co - zjistil jsem, že je pro mě mnohem lepší televizí.“

„Je to notebook. A já nechrápu! A vůbec, tys na mě koukal, když jsem spala?!“ Mračila jsem se.

Zazubil se. „Jo, Noro, koukal. Chrápeš. Je to takový roztomilý zvuk, skoro bych řekl, že vrníš. Ale co kdybys tady přestala probírat zvuky a začala se věnovat turbulencím? Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že nesnáším vejšky? Turbulence nemám rád mnohem víc.“ Zatnul zuby.

Chytla jsem ho za ruku, propletla si s ním prsty a opřela se. „Co, vypadl jsi při nich z letadla? Buď v klidu, Marco. Jak jsi řekl, není to nic vážného a na rozdíl od tebe, já tě aspoň budu držet za ruku.“

Usmál se, očima se mu mihly žertovné jiskřičky. „A kdo říká, že jsem tě za ni nedržel?“

Nestačila jsem odpovědět na jeho drzou poznámku, protože letadlo sebou trochu víc trhlo a já jsem už radši následovala Marcova příkladu a zatnula zuby. „Nesnáším turbulence,“ cedila jsem mezi zuby. Další trhnutí. „Nesnáším!“ Ucítila jsem stisk jeho prstů kolem těch mých. Zhluboka jsem se nadechla a stisk opětovala.

„I já je nenávidím, ale na rozdíl od tebe to nevyřvávám do světa jak pavián,“ pošeptal mi do ucha Marco.

S úsměvem jsem si odfrkla. Líbila se mi každá stránka Marcovy povahy, ale kombinace mých nejoblíbenějších mi byla nejsympatičtější. Takže drzosladký Marco. Nebo snad sladkodrzý? Na to bych potřebovala snad celou anketu.

„V žádném případě nám nepronajmu Lamborghini! Víš, jak je to auto drahý?“

Marco si založil ruce na prsou. Právě jsme čekali na naše zavazadla, která měla z nezištného důvodu zpoždění a plánovali jsme si pronajmout auto, ale nemohli jsme se shodnout na značce. On chtěl Lamborghini a já jsem chtěla BMW. Jo, na své BMW bych nedala dopustit. 

„Nekupujem ho, Noro. Jen si ho pronajmeme,“ odsekl a prohrábl si rukou vlasy, už i tak pěkně rozcuchané. Od té doby, co jsme se o tom začali bavit, v nich měl ruce prakticky neustále.

Zamračila jsem se. „Tak si ho pronajmi sám. Já chci buď BMW, nebo nic.“

Pokročil o kousíček ke mně a výhružně se zamračil. „Lamborghini je mnohem lepší než BMW, tak co máš sakra za problém?“

„Můj problém je, že Lamborghini budí moc pozornosti!“ vyštěkla jsem.

„Jasně, zatímco BMW je oproti tomu šedá myška,“ odpověděl ironicky.

Vztekle jsem se na něj zamračila. Já a auta žijeme ve velice soukromém vztahu a nikdo, takže ani Marco, se nám do něj nebude plést. „Ty...“ zasupěla jsem. A pak jsem se upřímně rozesmála. Celé to bylo absurdní. Hádat se kvůli autu? To by mohlo napadnout jenom nás.

Marco chvíli nereagoval, ale pak se letištní halou rozezněl jeho chraplavý smích. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy mezi námi bylo to dokonalé souznění duší. Smůla, že jsem na nic takového nevěřila. Když jsem četla v knížkách o lásce na první pohled, poslala jsem je do háje a okamžitě knihu zavřela. Podobné to bylo se spřízněnou duší. Kdo by celý život jen čekal na toho pravého a ptal se, kde je moje druhá polovička? Pěkně děkuju, ale to není nic pro mě.

„Tak dobře, ať je po tvém. BMW, ale budu řídit,“ podvolil se Marco nakonec se smíchem.

V tu chvíli jsem zkoprněla. „Co? Ne!“

Objevila se naše zavazadla a Marco jim šel naproti. „Tak se rozhodni, zlatíčko. Furt nám můžu pronajmout to Lamborghini.“

Zaúpěla jsem. „Ale moc si nefandi!“ A rozeběhla jsem se za ním.

„Tak mi přestaň koukat na zadek. Úplně ten pohled cítím.“

„Nekoukám ti na zadek!“ odsekla jsem.

„Ne? Můj instinkt mě poprvé zradil,“ prohlásil dramaticky a popadl svoje tašky.

Napodobila jsem ho a odmítla se na něj podívat. Měl pravdu, pohledem jsem pronásledovala jeho zadek už od cesty z letadla. Nešlo odolat. Je to všechno jen jeho vina, nemá vypadat tak neskutečně sexy.

Skočila jsem na tu největší postel, jakou jsem kdy viděla. Teď to je moje postel a já jsem byla v apartmá v hotelu Grand Royale bla, bla, bla - název hotelu je delší, než výplatní páska mé sestry. A tím bych se ani moc nechlubila, jelikož ségra dělá kadeřnici v berounském butiku.

„Chováš se jako malá,“ zavolal na mě hlas od dveří.

„Ale no tak, Marco! Ten hotel je hotová starožitnost. Miluju to tu a ty to moc dobře víš, viď? Proto jsi vybral zrovna tenhle hotel. Já mám nad postelí nebesa. Nebesa! Přesně jako pro princeznu.“ Opravdu jsem byla celým mým pokojem nadšená. Starožitný nábytek, obrovská postel... Celé to působilo perfektně důstojně. Hotový spisovatelský ráj!

Marco vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel dveře. „Jo, já vím. Stejně podobně bych se cítil, kdybych mohl řídit Lamborghini, místo toho tvého milovaného BMW. Které se mi mimochodem vůbec nelíbí. Maj tu vůbec Wi-Fi?“ Obratně přecházel od tématu k tématu. Než jsme dojeli do hotelu, pronajali jsme si auto a já si vybrala svou modrou krásku. Marco mou volbou nebyl moc potěšený, ale teď na něm bylo vidět, že moje nadšení mu udělalo radost.

Zvedla jsem hlavu a zabodla prst jeho směrem. „Nerejpej furt! Třeba příště. Co tady vlastně děláš? Neměl bys právě hledat svůj pokoj?“ 

Pokrčil rameny a vešel do místnosti, která sousedila s mou ložnicí. „Moje ložnice je hned vedle té tvojí, dělí nás jen tahle tenká zeď.“ A zkusmo na ni zabušil.

„Jak to?“ Nechápala jsem to. Neměl mít své vlastní apartmá?

„Já ti to neřekl? Objednal jsem nám jedno apartmá s dvěma ložnicemi.“

Cože? „Cože?“

Vešel zpátky do mého pokoje a ďábelsky se uculil. „Na to, jak mi neustále připomínáš svou inteligenci, ti věci docházejí strašně pomalu.“

„Tys objednal... dvě ložnice v jednom apartmá?“ Sakra, sakra a sakra! Už nikdy, přísahám, už nikdy v životě ho nenechám objednávat apartmá.

„Jo, ty Einsteine.“ Hip, hip, hurá! Věčnýnarušitelméhoklidu se vrátil domů.

„A co mé soukromí?!“

Pokrčil rameny a začal zkoumat pokojový minibar, který se čirou náhodou taky nacházel v mé ložnici. „Na to jsi měla myslet dřív, než jsi mi to dovolila.“

Zavrtěla jsem nad jeho chováním hlavou. Tady bude ještě legrace.

Marco

„Jé, Marco, ty jsi zlatíčko!“ vypískla Nora, která se rozvalovala na své posteli před notebookem a vybírala filmy.

Právě jsem se vrátil ze Starbucks, které bylo kupodivu hned za rohem, abych jí přinesl její oblíbený borůvkový muffin. Já jsem využil příležitosti a ukořistil si černou kávu. No a co? Teď se bere závislost na kofeinu jako nový módní trend. A já a módní trendy jdeme ruku v ruce. „Tak cos nám vybrala?“ zeptal jsem se jí.

Krátce po tom, co jsem Noru seznámil s naším apartmá, jsme se shodli, že už nikam ven nepůjdeme. Zaprvé, jsme až moc unavení a zadruhé, se musíme vzpamatovat z toho časového posunu. Sice se změnil jen o jednu hodinu, ale kdo by to počítal? Takže se koukneme na maraton filmů od Marvelu. Nora dostala za úkol vybrat své nejoblíbenější.

„Máš rád Thora?“ zeptala se a natáhla ke mně ruku. Nejspíš, aby dostala svůj muffin.

Podal jsem jí ho a upil si kafe. „Ten film je dobrej, hlavně dvojka.“

Usmála se. „Super, takže se koukneme na tyhle dva a pak ještě na Kapitána Ameriku,“ zamumlala a pomalu se jí začala klížit víčka. Byla namol.

„Proč tyhle dva?“ Možná konečně odhalím to tajemství o její posedlosti Marvelem.

Uculila se a její oči ožily. „Protože Tomík, Hemsworth a Evans.“

Protočil jsem oči. Takže jsem měl pravdu. Na tyhle filmy koukala jenom kvůli těmhle šaškům. Za trest jí k Vánocům koupím tričko s logem Supermana. Jestli ho teda už náhodou nemá.  

Další kapitolu jsem přidala poměrně dřív. Poděkujte za to MissHarkness, mojí kamarádce, která mi neustále připomínala, že čeká na pokračování. Příště se snad podíváme trochu víc do Londýna. Kdo toto nádherné město navštívil, prosím nějaké informace/zážitky. Ať to nemusím hledat hodinu na googlu. Každý ví, že tyhle bezpáteřní popisy nikoho nebavjej.

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 16. kapitola - Bude ještě legrace: