OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 17. kapitola - Dnešní den si užiju

18.11.2014 (13:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1197×

Nora

Bylo poledne - pro mě ještě ráno - a já jsem se poprvé za celý svůj život probudila v Londýně. Nebo spíš - bylo poledne a já jsem se poprvé probudila v Londýně, aniž bych byla celé kilometry nad ním. Rozdíl byl taky v tom, že tentokrát mě nevzbudil Marco, ale dopolední sluníčko, které se prodíralo skrz závěsy. Protřela jsem si oči a podívala se znovu. Nezdálo se mi to. A já žila v naději, že otravná mega žárovka se na mě celý týden nepodívá! Život zkrátka není procházka růžovým sadem.

Odfrkla jsem si a odhrnula si rozcuchané vlasy z obličeje. Podle toho, co jsem si pamatovala, jsem usnula při začátku Kapitána Ameriky, ale jestli to byla jednička, nebo dvojka, jsem už neměla tušení. Ani mi nepomohla Marcova káva, kterou jsem mu ukradla. Jen výjimečně, samozřejmě.

„Budíček!“ zařval hlas z vedlejšího pokoje, až jsem děsem nadskočila. Hned na to se ze své ložnice vyřítil Marco.

„Budíček? Tady nejsi na dětském táboře,“ zaúpěla jsem a padla zpátky na postel.

Slyšela jsem, jak se zasmál a vzápětí zatahal za přikrývku, kterou jsem měla obmotanou kolem těla. „Mám být upřímný? Někdy mi jako dítě připadáš.“

Zvedla jsem hlavu, přimhouřila oči a hodila po něm polštář. „Zmlkni! Víš ty vůbec, kolik je hodin?“

„Tři čtvrtě na jedenáct.“

„No právě. Proč vstávat brzo? Mám dovolenou, krucinál!“

„Protože já jsem vstával před dvěma hodinama, abych sestavil dnešní program. Takže si přestaň stěžovat a pojď se oblíknout. Čeká tě jeden pěkný a zábavný den s Marcem Scarlattim, nejžádanějším mužem na světě!“

S tím nejžádanějším mužem na světě máš pravdu. „To tak,“ odsekla jsem do polštáře.

„Vyliju na tebe vodu z týhle zatracený vázy, jestli okamžitě nevstaneš,“ zašeptal Marco varovně a jeho hlas mi zavrněl přímo u ucha, až rozechvíval každou částičku mého těla. 

Vytáhla jsem ruku zpod přikrývky a nahmatala to první, co mi přišlo do ruky. Jeho svalnaté rameno. Sjela jsem rukou výš, po jeho krku, a zamručela. Jo, opravdu je tak blízko. Vlastně jsem měla pocit, že kdybych mohla otočit hlavu o tři sta šedesát stupňů, měla bych moc pěkný výhled na ty jeho mužná ústa. To by nebylo zas tak špatné.

Má ruka šmátrala dál a já sjela k hedvábným vlasům, sevřela je mezi prsty a zatahala za ně. Což jsem chtěla udělat už od první chvíle, kdy jsem ho uviděla. Jej! Další klišé myšlenka.

Jasně, že bych mohla pokračovat dál, seznámit se s jeho obličejem a ústy do nejpodrobnějších detailů, ale furt mi ještě zůstávala ta špetka rozumu, o kterou jsem se opírala poslední měsíc. Takže jsem se vrátila k jeho ramenu a zabrala s jasným úmyslem ho odstrčit. Žuch, a bylo to. Nepočítala jsem však s tím, že Marco stále svírá přikrývku, která byla obmotaná kolem mého těla. Takže jsem spadla přímo na mého svalnatého kámoše.

„Sakra,“ zaklela jsem. Marco se začal smát. Ušklíbla jsem se. Jak typické, pán se zase baví. Šťouchla jsem ho do žeber a pomalu se odsouvala z jeho hrudníku, stále zamotaná do přikrývky, která se ne a ne rozmotat. „Potřebuju pomoc,“ houkla jsem na tu hordu svalů, co už skoro brečela smíchy.

„Vážně, Noro? Potřebuješ pomoc? S čím pak?“ smál se mi.

Zašklebila jsem se na něj. Potřebovals by nakopat do zadku. „Jsem zamotaná,“ procedila jsem.

Usmál se, postavil se na nohy a koukal na mě z výšky skoro dvou metrů. „Všiml jsem si,“ řekl, ale stále nic nedělal.

Cukla jsem sebou. Bylo to strašně stupidní. Musela jsem vypadat jako žížala, kterou někdo vytáhl z úkrytu. „Tak pomůžeš mi?!“

Rozmýšlel se snad hodinu, než se nakonec sehnul, uchopil okraj přikrývky a já byla za minutku zase volná, bez té látkové klece. Mrkl na mě a hodil přikrývku na postel. „Rádo se stalo.“

Vyplázla jsem na něj jazyk a dostrkala ho zpátky k jeho pokoji. „Jsem ti moc vděčná, ale teď už, prosím, vypadni. Musím se převlíknout.“ Zasmál se. Jak jinak.

Přiběhla jsem ke svému modrému zlatíčku, které Marco zaparkoval kousek od hotelu. Kdybych mohla, nastěhovala bych ho k sobě do pokoje, ale copak by mi to hotelový personál dovolil? Pochybuju. Lidi jsou zlí a nemají pochopení pro pravou lásku. Nechápou, že za tím lakem, pneumatikami a nablýskanými předními skly se schovává úžasný a kvalitní motor. Sice to není žádný Bumblebee, ale je to krásné, modré a kvalitní BMW. A teď na celičký týden moje.

„Proč se cítím jako třetí kolo u vozu?“

Otočila jsem se na Marca, který dával tašky do auta, a usmála jsem se. „Protože jím jsi. Takže kšá.“

Odfrkl si. „Nechápu, jak můžeš mít ráda BMW.“

„Já zas nechápu, jak můžeš mít rád Lamborghini.“

„Dobře, budu mlčet.“

„Jasně.“

Zavrtěl hlavou, přistoupil ke mně a jemně mě postrčil k autu. Sám ho pak obešel na stranu řidiče a nasednul. A pak bez veškerých výčitek svědomí strčil klíčky do zapalování, vyjel na silnici a vzápětí se mé krásce snažil spálit gumy.

Ta rychlost mě zavrtala do sedadla. „Marco!“ vykřikla jsem z paniky.

„Co?“

„Mírni se! Nejradši bys spálil tý chudince gumy!“

„To nepopírám,“ zamumlal. Vystrašeně jsem se na něj podívala. Chce jí ublížit? Zachytil můj pohled a usmál se. „Klídek. Tý chudince bych to nikdy neudělal. Ženský rod, jo? To si takhle realizuješ autíčka furt?“

Přikývla jsem. „Od mých třinácti.“

„Carina si v tý době ještě hrála s panenkami. Vlastně mám pocit, že to ještě dělá.“

„Nemůžu za to, že v mém dětství jsem panenkám trhala hlavy a kradla bratrancům autíčka,“ odsekla jsem. Rozesmál se a já se k němu s chutí přidala. Bylo tak snadné se s ním smát, rozčilovat ho a prostě s ním jen být.

„Jsme tady,“ řekl po chvíli.

A hele, ani jsem si nevšimla, že jsme zastavili. „Aha.“

Tady bylo parkoviště vedle obrovského Trafalgarského náměstí. „Takže proslulý Nelsonův pomník, krásné fontány a spousta parazitického ptactva?“ Zazubila jsem se na něj.

Nervózně se zamračil. „Nelíbí se ti to?“

Rychle jsem vystoupila z auta a rozeběhla jsem se na náměstí. „Schválně, kdo tam bude první!“ stačila jsem ještě křiknout přes rameno. Za zády jsem uslyšela jeho smích. Smála jsem se nejspíš úplně stejně, ale bylo mi to jedno. Dnešní den si užiju. Budu jíst, fotit, možná i kreslit a pošlu pár pohlednic mým přátelům a rodině v Čechách. A abych nezapomněla - budu se chovat jako holčička.

Po chvíli mě Marco dohnal a pustili jsme se do opravdového závodu. Jako kdybychom byli malé děti a soutěžili o to, kdo první doběhne svůj stín. Lidi nám uhýbali z cesty a holoubci - kteří rozhodně nevypadali jako ti, co pomáhali Popelce - se rozlétali na všechny strany. Nakonec jsem vyhrála já, ale jen kvůli tomu, že jsem skočila ze schodů, místo abych je seběhla.

„Jsem první!“ vypískla jsem a vystřelila jsem pěstí nad hlavou s pocitem, že jsem vyhrála Nobelovku. No... ne, že bych o tom přemýšlela, ale když už bych obdržela tohle ocenění, nerozpakovala bych se a udělala přesně to, co jsem udělala právě teď v hlavním městě Británie, u fontány na Trafalgarském náměstí, kde mé dětinské chování sledovalo stovky lidí.

„Podvádělas,“ nařkl mě udýchaný Marco.

„Ne, pouze jsem využila gravitaci a přistála na zemi,“ usmála jsem se na něj.

„Ne, tys prostě bez rozpaků podváděla.“

Zavrtěla jsem nad ním hlavou, vytáhla foťák z pouzdra a kývla na Marca hlavou. „Pojď, vyfotím tě.“

Neprotestoval, postavil se před fontánu a usmál se na mě do objektivu. Zachytila jsem ho v tom nejlepším okamžiku, kdy jeho úsměv nebyl předstíraný, ale opravdu si to užíval.

„Hotovo,“ pronesla jsem a chtěla se otočit a pořídit další snímky, ale Marco mě zastavil.

„Určitě se tady musíš taky vyfotit.“

Nervózně jsem sebou zakroutila, napodobila ho a stoupla si před fontánu. Nejdřív jsem prostě provedla svůj fotímse úsměv, ale přesně v ten moment, kdy zmáčkl tlačítko, jsem vyplázla jazyk, vzala mu přístroj dřív, než se objevily fotky, a odhopsala pryč. Přesto mi bylo jasné, že si mého obličeje všiml. Ale co na tom?

Ze všeho ostatního, co se potom dělo, jsem si zapamatovala jen pár vět:

„Jé, Marco! Koukni na ty prachy! Vždycky jsem chtěla o půlnoci skočit do tý vody a všechno z těch fontán vybrat.“

„Nechovej se jako dítě.“

„Miluju Londýn, ale ještě víc miluju tyhle holoub - je Marco, co to děláš?! Vždyť je zabiješ, chudáčky maličký!“

„Polezeš se mnou na ty lvy, ať se ti to líbí, nebo ne.“

Na ty bronzové lvy jsem s ním skutečně lezla, ale to jenom kvůli tomu, abych dala na Twitter příspěvek: Já a můj Aslan. Společně jsme se na jednom z nich vyfotili a pak se rozhodli rychle vytratit, protože se z nás stávala atrakce pro celý Londýn.

„To bylo úžasný!“ vyhrkl rozesmátě Marco a táhl mě za sebou po chodníku, který prý vedl k St. James Parku.

Byla jsem stejně nadšená Aslanem a veškerým ptactvem jako on. Dobře, musím připustit, že Marco na tom má taky menší podíl, ale holoubci, lvy a drobné ve fontáně na tom byly nejlepší.

„Co je v St. James Parku?“ Popravdě jsem byla zvědavá. Člověk nikdy neví, co ho napadne.

„Je tam pěkně, koupím ti hot dog, natáhneme se na deku a ty si budeš moct psát na notebooku tu knížku, kterou nemáš čas dokončit.“

„Taky si můžeme udělat popcorn, pustit romantickou hudbu pro atmosféru a zalézt si do postele,“ dodala jsem hravě. Ale ticho za mnou mě docela znervóznělo. Na všechno měl přece odpověď, ne? Otočila jsem se přes rameno a zjistila, že Marco stál jak sloup uprostřed chodníku, lidi ho naštvaně probodávali pohledem, ale on je totálně ignoroval a zíral na mě s otevřenou pusou. „Byl to jen vtip,“ vysvětlila jsem.

Netrpělivě kývl hlavou, dohnal mě (skoro předběhl) a já bych snad i přísahala, že se tvářil naštvaně. A pak řekl: „Kéž by nebyl.“

„Co?“

Mrkl na mě, na tváři zase hravý úsměv. „Znáš to. Pro každého chlapa je lepší mít ženskou v posteli, místo toho, aby ji osahával v parku.“

Vybuchla jsem smíchy. „Ty jseš ale... praštěnej!“ Zaklonila jsem hlavu a rozzářeně se podívala na nebe. Dneska bylo modré, s pár bílými chomáčky, které spíš sloužily jen jako ozdoby pěkného dne.

„Je to nádherný, co?“ zeptal vedle mě Marco.

Otočila jsem se k němu. „Co? Co je nádherný?“

Uvědomila jsem si, že měl taky zakloněnou hlavu, obličej ozářený sluncem a zíral směrem nahoru na nebe. Najednou jsem byla moc ráda, že tady ta mega žárovka je. Vypadal úžasně a s jasným náskokem vyhrál soutěž o nejdokonalejší tvář v Londýně. Ale v něčem Marco trumfnout nebe přeci jen nemůže - nikdy tu nebude navěky. Nikdy tu pro mě nebude navěky. Ale nebe jo. A tak aspoň nebe budu obdivovat po celý svůj život. „Jo, je nádherný,“ vydechla jsem a znovu se podívala na oblohu.

„Super, ale radši bych se do parku dostal dřív, než odbije půlnoc,“ zabrblal.

„Ale no tak! Ta tráva neuschne. Prší tu víckrát do roka, než na Antarktidě sněží,“ zaprotestovala jsem.

„Možná. Musíme ale najít dobré místo. Nemíním se v parku procházet půl hodiny mezi lidmi, Noro.“

„Určitě i Londýňané vstávají mnohem déle, než jsi mě ty dneska probudil,“ popíchla jsem ho kousavě.

„Jasně, cokoliv. Jen už zatraceně pojď.“

Zatraceně a sakra. Naše dvě nejoblíbenější slova.

Moc se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo. Bohužel se musím přiznat, že mě na chvíli napadl spisovatelský blok a já lítala po bytě jak malá a koukala se z oken, jestli mě necvrnkne do nosu nějaká inspirace. Takže snad se kapitola líbila a moc děkuju Fluffy za informace o Londýně. ;)

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 17. kapitola - Dnešní den si užiju: