Kdykoliv se něco vymkne z rukou, stačí pomyslet na pizzu a bude to ještě horší. A pak to zachrání jen rtěnka na něčí tváři. Aneb kapitola o nejsložitějších citech ve vesmíru. Užijte si čtění, jako jsem si já užila psaní. FNikol
01.01.2015 (13:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1380×
Marco
Čekal jsem, že udělá cokoliv. Třeba, že na mě zůstane překvapeně zírat a hned po tom, co tu informaci zpracuje, se celá rozzáří a začne předvádět svůj vítězný tanec. S touto myšlenkou ale vzápětí zametla podlahu, jelikož se zamračila a začala vyštěkávat otázky rychleji než profesor při maturitě.
A pak to přišlo: Nechci, abys odjížděl! Nevím, jestli mi překvapením spadla brada, nebo jestli ta slova sejmula i čelist. Protože všechno, co jsem vnímal, bylo jen Nechci, abys odjížděl! Nechci, abys odjížděl! Nechci, abys - dobře, potřetí by to bylo už trapné. Ta slova by mi dokázala změnit život. A určitě by mi ho změnila, kdyby jen nešlo o mou mámu, která zkrotí pět chlapů i s malou Carinou, zatímco dělá pizzu - počkejte si - k večeři! A proto bylo jasné, že jsem se bál víc jí než té brunety přede mnou. A pak tu byla samozřejmě ta pizza...
„Já musím,“ odpověděl jsem a ukousl si pořádný kus croissantu. Přivřel jsem oči a podíval se na ni, celý hladový po její reakci.
Když Nora viditelně posmutnila, musel jsem zavřít oči úplně, jinak bych to mámě odřekl. Mozek mi radil: Klid, zachovej klid, hlavně měj rozum. Je vůbec třeba říkat, že bylo pozdě? Nikdy ji neopustíš. Nikdy! křičelo na mě Srdce. Najednou se ale Mozek restartoval. Pojem nikdy je v tvém případě, Marco, trochu jiný. Nikdy znamená, dokud se nerozdělíte. Nikdy znamená, dokud tě máma nezavolá na pizzu. Přikývl jsem. Mozek má pravdu. Radši si užiju své Nikdy, než přijde Dokud.
S čistou hlavou jsem otevřel oči a znovu se podíval na Noru. Pozorovala mě stejně zvědavě jako kolikrát já ji. Trpělivě se na mě usmála.
Ta chvíle byla jako ušitá na míru pro dvě osudová slovíčka. Pro miluju tě. Není to divný? Jak lidi dokážou ty nejsložitější city ve vesmíru vyjádřit ve dvou slovech? No dobře, asi by nebylo zrovna jednoduché vyznat lásku celou slohovkou. Ve filmech by to rozhodně nemělo tu pravou šťávu. Přesto jsem se musel ptát, koho to vůbec napadlo.
Kdybych byl stejně romantický jako Jordano, měl bych v hlavě hned za minutu pasáže textu o svých citech a pod měsíčkem bych jí to všechno řekl. Ale já takový nebyl. Já byl prostý muž, kterému ke štěstí stačí jen málo. A přesto... nejsou na to nějaké osnovy? Zhluboka jsem se nadechl, připravil se, na jazyku ta dvě slova, otevřel jsem pusu a...
A přesně v tu chvíli Nora řekla taky dvě slova: „Tak jo.“ Slabě se usmála a zakousla se do svého toastu. Úplně vyrovnaná.
„Tak jo?“ zeptal jsem se ohromeně. Dělá si legraci. Kam zmizel ten smutek a vztek?
Zvedla ke mně hlavu a ďábelsky se usmála. „Tak jo. Musíme si Londýn pořádně užít. Dřív, než odjedeš a znovu se uvidíme v zemi šikmookejch.“ Popadla mě za ruku, hodila na stůl libry a táhla mě pryč. „Další zastávka je Big Ben, že jo?“
Tak to ne! Takhle ne. Sevřel jsem její loket a přitáhl ji k sobě. Vykulila oči a zčervenala. Nejspíš nechápala mé počínání. Sakra, ani já jsem pořádně nechápal, co to dělám. Ale nechtěl jsem, aby to nechala být jako snad už dvacet milionů podobných okamžiků.
„Marco, co to děláš?“ zeptala se, její hlas zněl křehce. „Bolí to.“
Podíval jsem se na moji ruku, která pevně svírala tu její. Držím ji moc silně. Povolil jsem stisk a rozpačitě se jí díval do tváře. „Promiň,“ zamumlal jsem. Přesto jsem ji nepustil.
Vypadala, že se jí ulevilo. Usmála se, jako by něco vyhrála a trhla rukou k sobě, ale okamžitě jsem znovu zesílil stisk.
Hraje si se mnou. To jediné dává smysl. Myslí si, že jakmile se zatváří ublíženě, couvnu a budu se okamžitě omlouvat. „Musíme si promluvit,“ sykl jsem malinko netrpělivě.
Koukla po lidech v kavárně, kteří se na nás začali otáčet, a znovu se podívala na mě. „Chceš si povídat zrovna tady, Marco?“
Pokrčil jsem rameny a táhl ji pryč ze dveří. Když jsme vyšli na rušnou londýnskou ulici, vydali jsme se směrem k hotelu, před kterým jsem včera nechal auto, a chvíli šli mlčky. Přemýšlel jsem, jak mám vlastně začít. Bylo to, jako kdybychom byli v jednom z těch hodně špatných filmů. V něm jsem ale já naivka, co všechno musí řešit. Nora je ten frajer, který by nejradši utekl od všeho. Ta myšlenka mi ubrala páru, ale rozhodně mi ji nesebrala.
„O čem si musíme promluvit?“ prolomila ticho Nora a vrhla na mě drobný úsměv.
Protočil jsem oči a zahákl si prsty o pásek džínů. „Nedělej blbou.“
„Já ale nemám ponětí, o čem chceš -“
„Noro,“ přerušil jsem ji vyčítavě.
Zmlkla. Sakra, připadal jsem si jako starší sourozenec, nebo rovnou rodič. Připadal jsem si jako ten, kterej je z nás rozumnější. Možná to byla i pravda. Aspoň momentálně.
„Mě tohle mlčení nebaví,“ zaúpěla. „Takže mluv, co ti vadí?“
Krutě jsem se usmál. „Budeme mluvit.“
„Mluvíme.“ Ušklíbla se na mě a zamračila se.
„Budeme mluvit, až budem v autě a já se budu snažit proplétat tou kolonou,“ kývl jsem k silnici a vrhl na ni významný pohled.
Pokrčila rameny, zrychlila a prorážela si cestu davem lidí. Do většiny z nich netrpělivě vrážela, takže se zamračeně otáčeli a někteří nešetřili sprostými slovy. Pospíchal jsem za ní a tiše se smál. Zahákl jsem naše malíčky, a když se na mě podívala, nevinně jsem pozvedl obočí.
Nepřestala se podrážděně mračit, ale rysy jí trochu povolily. A malíčky zůstaly zaháknuté. „Ty jsi ale šmejd,“ zašeptala.
„Ten náš rozhovor si vychutnám,“ zamumlal jsem jí do ucha.
Bylo to příšerné. Uběhla hodina a my jsme se posunuli jen o patnáct metrů. Maximálně. Měl jsem chuť mlátit hlavou o volant, ale nic na světě by mě nedonutilo ublížit automobilové lásce Nory. Přestože jsem na ni byl tak trochu naštvaný.
„Tak co? Už si promluvíme?“
Otočil jsem se na dotyčnou a odfrkl jsem si. Noro Adamsová, připrav se na přímou palbu. „Štve mě, že se neustále vyhýbáš a vykrucuješ okamžikům, které by nás mohly posunout dál. Že děláš z vážných věcí hovadiny, které nestojí ani za jedinou myšlenku. Že jakmile mezi námi trochu zapraská přitažlivost, utíkáš od toho pryč a vzápětí se z nás zase stávají kamarádi, kteří spolu jen cestujou.“
„O čem to mluvíš?“ vyhrkla Nora překvapeně - jo, fakt. Otevřela pusu a vykulila oči. Výraz nechápavosti jak podle návodu.
„Ale no ták!“ protáhl jsem. „Ty to moc dobře víš. Na sto procent si pamatuješ, co jsem řekl tehdy v restauraci na Eiffelovce. Na dvacet tisíc procent chápeš, že držet tě za ruku a vést tě po ulici, je pro mě ta nejpřirozenější věc na světě. A jen pitomec nebo slepej by si neuvědomil, že z toho vyplívá jen jedno.“ Zuřivě jsem zatnul zuby.
Malinko se zavrtěla. „A to je co?“
Sakra, přesně to neměla dělat. Neměla se na to ptát. Měla mi to hned říct, měla to vědět. Kdybych byl kocour, prskal bych a syčel nad jejím vykrucováním. Ale já jsem člověk - ne, že by mi to vadilo -, takže musím dělat člověčí věci. Což znamená, že můžu řvát a mračit se, jak se mi zachce. „To znamená, že tě sakra a kruci miluju už od toho okamžiku, co jsi mě shodila z postele! To znamená, že máš obrovský problém, jestli se tak hloupě budeš ptát ještě další minutu,“ zařval jsem.
A pak přišel ten trapný moment, kdy jsem si uvědomil, co jsem to vypustil z pusy. Kdy jsem si uvědomil, že jsem jí vyznal lásku takovým způsobem, že to museli slyšet i lidi v autě za námi. Přitiskl jsem si dlaň na pusu v gestu, co jsem to, do háje, vyslovil. A mozek na to: Vem si to takhle, Marco, aspoň jsi vymyslel rovnou celou slohovku. Podíval jsem se na Noru, která na mě kulila oči.
„Takže…, ty mě miluješ?“ Pomalu vyslovovala slovo od slova, jako bych byl malé dítě, které nechce vyděsit.
Kývl jsem, pomalu položil ruku zpátky na volant a podíval se na auto před sebou. Chtěl jsem jí to říct už dávno. Představoval jsem si milion různých způsobů, jak jí to můžu říct. Byl jsem pevně rozhodnutý, že jí to jednou povím. Proč se teda cítím provinile? Jako bych provedl něco zakázaného?
„Marco, já se na tebe za to nezlobím.“
Otočil jsem se na Noru a protočil oči. Bezva, teď si o mně ještě holka, kterou miluju, myslí, že se bojím, aby se na mě nenaštvala. Zpackal jsem to, zpackal. Naštvaně jsem zakroutil hlavou a bouchnul do volantu. „Já vím, že ne,“ odsekl jsem. „Jen jsem ti to chtěl říct jinak. Nebo aspoň na jiném místě.“ Ušklíbl jsem se. Aspoň jsem se nezakoktal jako puberťák a nezrudl v obličeji.
Usmála se. „Takže sis na to připravoval dlouhý proslov, večeři při měsíčku a rudé růže?“
Podíval jsem se na ni. Najednou jsem si nepřipadal jako ten největší blázen pod sluncem. Zvedl jsem koutek úst. „Cože? Tobě by se líbily růže a večeře při měsíčku? Já jsem se ti to chystal říct v McDonaldě s pusou plnou mastných hranolek.“ Rozesmála se. Zavrtěl jsem hlavou. „Velká gesta se nám nepodobají.“
Kývla. „Máš pravdu.“ A potom se ke mně naklonila a políbila mě. Byla to jen lehká pusa na tvář, ale všechno se počítá. Alespoň od Nory.
Na tu chvíli si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Na tu chvíli, kdy se její rty setkaly s mojí tváří a všechno bylo zase, jak má být. Jen trochu jiné. A lepší. Sáhl jsem si na tvář a podíval se na své prsty. Zůstala mi na nich její rtěnka. Uculil jsem se. Mnohem lepší.
Nora se ode mě odtáhla a sladce se usmála. Opřela se hlavou o sedadlo a objala si rukama břicho. Oči jí zářily. A světe div se – najednou se kolona začala pohybovat. „Jo!“ zařvala a pěst jí vystřelila vzhůru. Bylo by to mnohem velkolepější gesto, kdyby se nepraštila o hořejšek auta.
„Co tu ječíš?“ zeptal jsem se ještě oblouzněným hlasem. Měl jsem co dělat, abych udržel to rychlé tempo, kterým se auta začala pohybovat.
Vítězně se zakřenila. „Věděla jsem, že když ti dám pusu, začne se to konečně hýbat.“
Vyprskl jsem smíchy. „To určitě.“
Přikývla. „Na sto procent se ta kolona rozpohybovala díky naší něžné chvilce. Celý Londýn na to čekal.“
A pak už jsme to oba nevydrželi a jen se dokázali smát a smát. Protože tak to má být. My dva – já a Nora – skutečně nejsme na velká gesta.
Takže, lidičky, vím, že mi to strašně dlouho trvalo a vím, že jste další kapitolu očekávali každým dnem. Ano, tak moc jsem samolibá. :-D Takže, tady je. Doufám, že jste si užili čtení, jako jsem si já užila psaní. Opravdu - při té poslední části jsem se skoro dojetím rozbrečela.
P.S.: Doufám, že jste krásně prožili svátky a pod stromečkem našli něco výborného. A hodně štěstí do nového roku!
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 20. kapitola - Nejsložitější city ve vesmíru:
Fluffy,
To je v pohodě, škola je škola. I já jí dávám přednost před vším. Takže to dokonale chápu. 
Jé a nemáš zač. Jsem ráda, že jsem ti to aspoň trochu zpříjemnila. 
Oh, ano, Marco je naše sexy opálený italský zlatíčko. V tom s tebou naprosto souhlasím. Přísahám, Marco by se změnil na neidentifikovatelné těleso, kdyby existoval. To můžu zaručit. 
To si s těma dvěma ještě užijeme legrace, co? 
Děkuju, Fluffy. A tobě držím palce, ať složíš ty zkoušky. 
Nikolko,
omlouvám se, že píšu komentář tak pozdě, ale život vysokoškoláka není v těhle dnech zrovna přívětivý, co se volného času týče. 
A hrozně ti děkuju za další skvělou kapitolu, protože mi pomáhá se usmívat i ve zkouškovém. 
Marco je prostě zlatíčko. Takový naše itaský, sexy opálený sluníčko, co se v těch citech plácá jak školák. Úplně bych ho umačkala láskou mít ho po ruce. Nora by se měla začít snažit, jinak jí ho sprostě ukradnu! 
Ale tak, aby se neřeklo, těm dvěma to vážně sluší. Jsou dohromady prostě totálně k uslintání. Vážně je žeru, takže tím ti říkám, že se nemůžu dočkat, až je dáš vážně dohromady. (Petrohrad nezmiňuju, Nora si tam přes všechny patálie, co jim dvěma chystáš, musí uvědomit, že Marca fakt děsně moc miluje a nemůže bez něj bejt ani minutu )
Opět jsem se nesmírně pobavila, dojala a rozněžnila, děkuju ti za další perfektní zážitek a nedočkavě vyhlížím další dílek, tak přeju, ať škola v pololetí moc netrápí a ty si ten čas najdeš! Držím palce. 
KaithneLell,
podle mě se samozřejmě dočkáme ještě romantičtějších vyznání. Petrohrad je prostě velká záhada, kterou tobě i ostatním jistě brzy prozradím. A děkuju!
Jé, Marco byl úžasný. Sice nemusel tolik křičet
, ale i tak si myslím, že tahle verze byla určitě lepší než ta s pusou plnou hranolek, i když jí je schopný.
Jsem zvědavá na to, co se děje zase v Nořině hlavě. A pořád trošku doufám, že nepojede do Petrohradu sama, ale ono to někdy bez nějakého toho zádrhelu nejde, co.
Těším se na další kapitolu. 
Takže, holky...
Jsem moc ráda, že se vám kapitola líbila. A konečně jste se dočkaly, co? Můj počítač si vždycky vybere tu pravou chvíli.
Věřte mi, že Marco by byl určitě nadšený z těch reakcí. A já mu v mém podvědomí vyřídím, jak jste rády a nadšené. A co se týče Nory - jediné, co prozradím je, že to minimálně tušila. A, že... ano Sweetly a Sinno - Marco je skutečně schopný jí to říct i v mekáči. 
"Petrohradskou záhadu" vyřeším asi v příští, nebo po příští kapitole. Sama přemýšlím, jak to nakonec dopadne. Ale určitě to není poslední zádrhel, se kterým si vy i já budeme lámat hlavu. 
Jsem ráda, že jste si každá našla svou oblíbenou část. A že jste si zase mohly zaslintat nad Marcem. Já jsem moc ráda, že se kapitola líbila. Ráda bych napsala, že ani nevíte, jakou jste mi udělaly radost, ale to je blbost. Vy přece víte, co dokáží s člověkem udělat takové pozitivní reakce. 
Já kapitolu vyhlížela každý den. Po Noře a Marcovi se mi začínalo vážně stýskat. 
Já si čtení kapitoly samozřejmě užila. Marcův pohled byl naprosto boží! 
Také ti přeju hodně štěstí do nového roku!
Nejdřív začnu tím, že se mi vážně Marcův pohled líbil. Vím, že jsem to už zmínila, ale nedá mi to, abych to nenapsal ještě jednou. Protože jeho pohled se mi líbí vždy o trochu víc než Nořin.
Myslím, že Nora musela vědět, co jí chce říct... 
Také myslím, že nemusela dělat hloupou, ale myslím, že se zachovala vážně správně. Na jejím místě bych se chovala stejně.
Pobavilo mě, jak Marco křičel. Také si myslím, že by ji to byl schopný říct v mekáči. 
Vážně mě zajímá jestli Marco s Norou pojede nebo ne... 
Kapitola se mi moc líbila!
Pohled Marca byl úžasný. Vidět sem tam, co se mu honí hlavou je krásné zpestření a myslím si, že jsi přesně trefila, co z jeho pohledu máš popsat, protože já jsem teď tak nadšená, že nadšenější mě ještě doma neviděli.
Takové vyznání jsou vtipné. Ten "aha moment" když tomu druhému dojde, co řekl.A nechci nic říkat ale myslím si, že Marco byl schopný jí to říct v Mekáči, ale to je jenom můj osobní názor.
Snad bude příští kapitola ale z pohledu Nori, protože se mi nezdá aby to tak jednoduše proběhlo. Buď jsem už tak moc zblblá z dramatických chvilek nebo tam bude nějaký zádrhel. Nechám se překvapit.
Šťastný nový rok a těším se na pokračování.
Panejo 
Marco byl až nečekaně.....ani nevím,jak bych to nazvala,byl prostě k sežrání Nora mě pobavila,jak dělala hloupou,že neví co ji chce říct 
Holka mu to mohla trochu ulehčit a né ho,tak trápit ale zase na jednu stranu j to dobře,jinak by se asi nevyjádřil. To s tím řvaním si myslím,že se mohl mírnit,ale i tak to bylo dojemné 
NÁDHERNÁ kapitolka
Ted mě moc zajímá,jak to povede dál a taky jak s tím Petrohradem
Že bude brzy další vid??
Přeji krásný a úspěšný nový rok
Nikol, strašně moc jsem se těšila na novou kapču a po tom, jak jsi psala shrnutí, že se ti rozbil comp, tak jsem si jen říkala: "Ajéje, to ne!" Ale nakonec jsem měla fakt obrovskou radost, že je kapča na světě a já si můžu vychutnávat další chvíle s Norou a Marcem
Z jeho pohledu to bylo tak neskutečně upřímný a dojemný, vážně! Konečně se odvážil jít na pravou míru a říct jí to
No ale Nora mě teda dostala Ona musela vědět, že jí to chce říct, ale bůh ví proč, prostě to najednou chtěla zakecat, že jo? Už jsem se fakt bála, že od toho oba opustí 
No nakonec jsem byla aspoň ráda, že k tomu v tom autě došlo. Marco nemusel sice tak řvát , ale Nora se zachovala správně
Při konci jsem fakt tancovala vítězný taneček A strašně se mi líbilo, že řekla, že se ta kolona pohnula jen díky jejich něžné chvilce... och Asi jsem se právě rozpustila
Nikol, byla to prostě super kapča a moc jsem se na ní těšila
Doufám, že taky zjistíme, jak uvnitř na to Nora reaguje a jestli ji skutečně opustí a nechá jet do Petrohradu samotnou...
Přeju také krásný nový rok a moc se těším na další!
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!