OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 21. kapitola - Teď je to jiný

21.01.2015 (10:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1208×

Nora

Koho by napadlo, že vyfotit Big Ben bude taková dřina? Měla to být přece hračka! Ale já jsem už deset minut stála přibližně sto metrů od těch obřích hodinek a mířila objektivem foťáku vzhůru, zatímco Marco celou dobu postával za mnou a kopíroval každý můj pohyb. A dýchal mi na krk. Tyhle jeho činnosti mě rozptylovaly víc než cokoliv jiného za poslední měsíc. Tyhle jeho činnosti mi bránily vyfotit Big Ben!

Řekl mi, prokrista, že mě miluje. A já nebyla vyděšená, což mě překvapovalo, jelikož přesně tak jsem zareagovala na mé první a také poslední vyznání ve druháku. Právě naopak, byla jsem z toho vzrušená a líbilo se mi to. Líbilo se mi, že se do mě zamiloval tak krásný chlap, jako byl Marco Scarlatti.

Kdybych měla nahlas ospravedlnit svou reakci na jeho lásku před soudem, vypadalo by to nějak takhle: ‚Ne, Marcova láska mě nepřekvapila. Tedy ne úplně. Ale ani jsem o ní nevěděla. A bála jsem se, takže když se mi dostalo možnosti předstírat nechápavost, jak proradná mrcha jsem ji využila. Ale bylo to přece od něj tak rychlé a…‘ tady nastává okamžik, kdy bych jen žvatlala nějaké nesmysly proti Marcovi a hrála si na oběť. Ale vlastně jsem obětí opravdu trochu byla, ne?

Po dalších sto pokusech jsem nakonec vzdala jakoukoliv snahu o profesionální fotku, párkrát stiskla spoušť a bylo to. Sklonila jsem objektiv a podívala se na Marca. „Jsi otravný,“ řekla jsem mu na rovinu. Ach ta má upřímnost…

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Jsem zamilovaný.“

„Vždyť je to to samé.“

Podíval se na mě očima právě narozeného štěňátka. „Myslíš?“

Skousla jsem si ret a snažila se nesmát. Marco teď měl úplně stejný výraz jako ten divnej smutnej pes, na jehož jméno jsem si vůbec nemohla vzpomenout. „Klídek,“ prohrábla jsem mu vlasy, „máma říkala, že jste mnohem horší.“

Na chvíli jsem se zadívala na svou ruku v jeho vlasech a ztuhla. Co to dělám? To… nemůžu, to nejde. Rychle jsem ji zase vytáhla a doufala, že se nic nestane. Že se se mnou nic nestane. Ale jako by mě proklelo samo peklo, když se mi tělem začala šířit bolestivá nervozita.

„Máma?“

Přikývla jsem. Skoro jsem nevnímala, co říká. Každý ví, že nervozita ve vztahu všechno zkazí, všechno zničí. Nesmí se mezi vás vetřít, protože pak je těžké se jí zbavit a vy do ní padáte jako do hluboké vody, až se nakonec dotknete dna. A ve většině případů se už neodrazíte.

Přesunula jsem svou pozornost znovu k rozhovoru. „Varovala mě před vámi, před muži,“ vysvětlila jsem. „Že jste prý arogantní mizerové. A že vybuchujete častějš než Popocatépetl.“ Nepřestávala jsem kývat hlavou a našpulila rty. Byla to jen hra. Předstírala jsem, že mi nic není. Po očku jsem se zadívala na Marca. Tvářil se vyděšeně, ale nejspíš si ničeho nevšiml.

„To řekla tvá matka?“

„Věděla, že na někoho takového dříve nebo později narazím. Vždycky mám štěstí na maléry.“

Marco vykulil oči. „Já? Já jsem ten malér?“

Ano, Marco, přímo prvotřídní. Jsi můj malér, můj zcela osobní malér. Uculila jsem se na něj a přikývla. „Jo, obrovský roztomilý malér podobný štěněti, kterému se ani sopka nevyrovná.“ Jakmile jsem to dořekla, koukl po mně a já se snažila předstírat výbuch smíchu, ale znělo to spíš jako kvílení, takže jsem toho nechala. Nervozita mi ovládla mozek. Marco byl tak nehorázně roztomilý, když měl ten svůj z poloviny nechápavý a z poloviny vyděšený kukuč a já místo toho, abych se jím kochala, jsem vedla válku s vlastní nervozitou a přiznejme si to – prohrávala jsem.

„Teď jsi škodolibá!“

Podívala jsem se na něj a vykulila oči. To si ničeho nevšiml? „To samo,“ zamumlala jsem potichu.

Zavrtěl hlavou. „Přirovnávat mě k sopce? Mě? Mou krásnou tvářičku?“

„Teď jsi arogantní!“ napodobila jsem jeho tón a znělo to trochu líp než můj předešlý pokus o normální chování.

„A ty praštěná.“

Vyplázla jsem na něj jazyk a zamířila blíž k Westminsterskému paláci, jehož byl Big Ben součástí. Kdybych ale měla dbát na detaily, tak Big Ben je obří zvon, který se nachází ve věži Elizabeth Tower, a ta je až součástí paláce. Aspoň to tak pokřikoval nějaký postarší průvodce na skupinku turistů, kteří na něj koukali, jako by měl dvě hlavy. Pevně jsem zavřela oči a bojovala proti slzám. Sice moje situace k pláči opravdu byla, ale to neznamená, že brečet musím.

„Tak mě napadlo,“ křikl Marco za mnou.

Párkrát jsem zamrkala a otočila se na něj. „Hm?“

„Hned za palácem je park. Nechceš si tam dát svačinu?“ Zastavil se uprostřed chodníku pět metrů přede mnou a způsobil tím menší dopravní zácpu. Jako kdyby tušil, že potřebuju prostor, který je v Londýně v podstatě nadstandard.

Založila jsem si ruce na hrudi a naklonila hlavu na stranu. „Jedl jsi před dvaceti minutama. Neříkej mi, že máš zase hlad?“

„Mám,“ přikývl a vykouzlil své sladké ďolíčky, „ale hlavně tě potřebuju mít vedle sebe hezky v klidu, aniž bys utíkala. Víš, některé věci se nedají dělat, když jsi ode mě deset metrů.“

Aha. Zrudla jsem. Malinko. Přišlo mi hloupé, že se stíhám červenat nad jeho poznámkou a zároveň cítit rozrušení v té nejhorší podobě. Jemu jsem ale odpověděla: „Jsi jako moje první auto. Víc toho sežereš, než uděláš.“

Pokrčil rameny. „Budu to brát, vzhledem k tvé zálibě v autech, jako kompliment. A jestli tě trápí můj výkon, hned to spravím.“

Do háje. „Netrápí mě tvůj výkon!“

„Jasně.“

Zamračila jsem se. „A neutíkám.“

„Když myslíš.“

Přimhouřila jsem oči. Škádlivě se na mě usmíval, celý zářil. Že by si opravdu ničeho nevšiml? Pozvedla jsem obočí a zavrtěla nad ním hlavou. Toho chlapa jsem měla ráda. Sklonila jsem hlavu, podívala jsem se na chodník a uculila se. Ale byl to zatracený případ. Když jsem se na něj po chvíli znovu koukla, kráčel ke mně pomalými línými kroky s hlavou nakloněnou na stranu. Blížil se ke mně a to vedlo k panice. O krok jsem ustoupila. Co to dělá? Proč ke mně jde?

Malinko zpomalil, když viděl můj výraz. Zatvářil se zaraženě. Došlo mu to. Stále se na mě sice tak krásně šklebil, ale v jeho očích byla patrná ostražitost. Všiml si mé paniky. Čekala jsem, co udělá. Zastavil se těsně přede mnou a naklonil se ke mně blíž. „Noro?“ zašeptal mé jméno, jeho dech mě hřál na tváři.

Teď to přijde. „Ano?“ Dívala jsem se na jeho rty, které byly tak blízko. Všimla jsem si, že na nich má malou jizvičku. Bylo to roztomilé. Očima jsem putovala po jeho tváři přes dokonale rovný nos a zastavila jsem se až na očích, které vypadaly jako vybarvené čokoládou. A teď už i obavami.

Nakonec se uculil. „Jestli nepřidáš do kroku, nikdy se nedostaneme na Tower Bridge.“

Zarazila jsem se a podívala se na něj. Na nic se neptal. Musel mít v hlavě tolik otázek, a přesto se na nic neptal. V ten okamžik jsem měla velkou chuť ho zlíbat. Usmála jsem se – poprvé za tu chvíli upřímně – a kývla jsem na souhlas. Měli jsme v plánu se k mostu dostat červeným autobusem. „Máš pravdu, Marco, Tower čeká.“ Propletla jsem si s ním prsty, pomalu se rozešla a táhla Marca za sebou.

Ucítila jsem, jak mou ruku stiskl. „Ale nejdřív se jdeme najíst. Musíš jíst, ženská, jinak z tebe bude další kostnatá vyžle.“

„Platí,“ zašeptala jsem.

Nevěděli jsme, do jaké ulice musíme zahnout, abychom se dostali do toho Marcova parku. Moc ulic se sice nenabízelo, ale ani jeden z nás nebyl ochotný zkoušet jednu po druhé a strávit tak další hodinu chozením. Chvíli jsme se přeli o úctyhodné privilegium zeptat se kolemjdoucích. To jen proto, že ani jeden nechtěl. Byl to boj na život a na smrt a my jsme se s radostí chopili dřívějších dětských rolí a celou potyčku završili konečným gestem, které vyřeší vše: Starým dobrým „kámen, nůžky, papír“. Jasně, že jsem vyhrála.

Zatímco se Marco šel zeptat jedné staré paní, která prodávala suvenýry, sedla jsem si na lavičku a natáhla si nohy. A když jsem v následující chvíli uslyšela jeho smích a otočila se jako pes, co zavětřil maso, uviděla jsem ho, jak se kření na tu stařenku, jejíž vlasy protkalo stříbro a která se zjevně bavila. Pousmála jsem se. Stále mnou sice cloumala nervozita, ale to mi nezabránilo obdivovat profil jeho tváře. A jeho úžasnost, která mě zbavila paniky.

Pak se vrátil a my pokračovali v chození. Westminsterský palác vám nikdy nebude připadat tak velký, jako když ho budete chtít obejít. Počítáte každý krok a já osobně jsem se snažila nevnímat toho sympaťáka s italským přízvukem, který šel vedle mě. Ale počítání kroků vás rychle unaví, a tak radši začnete pozorovat okolí. Trávník byl pečlivě zastřižený a zelený… jako opravdu zelený. Neviděla jsem jediné žluté stéblo trávy, aneb i časté deště mají své výhody. A psi tu nečůrají po lampách, jako by i oni pochopili, jak je pro toto město důstojnost důležitá. Sečteno a podtrženo, Londýn rozhodně nepůsobí jako skládka. I když pochybuji, že bychom za to měli být vděční čistotným psům nebo deštivému počasí.

Tímto prostředím se Londýn chlubil celou cestou až do parku. Furt ty samé trávníky – na které mimochodem moc lidí nelezlo -, ti samí pejsci, z nichž mi většina nesahala ani ke kolenům a Marcovy prsty propletené s mými. Ke spokojenosti mi už chyběl jen nějaký ten kouzelník, který by mě zbavil mé nervozity, co dělala z poměrně únavné cesty hotové peklo.

Ale nakonec jsme vkráčeli do menšího parku, kde byl příjemný chládek a spousta kouzelných stromečků. A každý člověk, kterého jsem zde viděla, vypadal, že chce dělat jen jedinou věc: relaxovat. Vyjma dětí, ty si společně hrály a pobíhaly z místa na místo. Jelikož jsem byla ovečkou ve stádě, taky jsem relaxovala. Marco vytáhl z batohu dva sendviče, které jsme koupili u Big Benu. Podal mi jeden a druhý si nechal. Vyndala jsem ho z alobalu a spokojeně se do něj zakousla. Ignorovala jsem Marcovy upřené pohledy a jeho pokusy o odkašlání, které měly naznačit, že si se mnou chce promluvit. Ale já si nebyla jistá, jestli bych zvládla jakoukoliv konverzaci.

„Jsi nervózní,“ vypálil na mě po mém jedenáctém soustu. Ne, že bych to počítala.

Váhavě jsem se na něj podívala. „Sakra,“ zamumlala jsem s plnou pusou. Viděla jsem, jak se pobaveně ušklíbl. Jakmile jsem rozkousala kus masa, se kterým jsem měla problém, odložila jsem sendvič a zabalila ho. Pak jsem se podívala na Marca. „Jsem nervózní,“ souhlasila jsem.

Uculil se. „Takže?“

Pokrčila jsem rameny. „Čekáš, že to nějak rozvedu?“

„Možná…?“

„Ne?“ doplnila jsem ho.

Protočil oči. „Tak jinak. Proč jsi nervózní?“

Možná bych měla být trochu upřímná. „Teď je to… jiné.“

Naklonil hlavu na stranu a prohlížel si mě. „Jak jiné?“

„Já… já přemýšlela.“

Vykulil oči. „Prokrista.“

Šťouchla jsem ho do ramene. „Blbče.“ Když mi věnoval povzbudivý úsměv, pokračovala jsem: „Přemýšlela jsem a najednou mi přišlo, že všechno, co dělám, a to, jak se k tobě chovám, je až moc důvěrné.“

Pomalu přikývl. „A to tě rozrušilo.“

„Jo.“

Pobaveně pozvedl obočí. „Tak hele, mezi námi to je důvěrné. A bylo to důvěrné ještě před tím, než jsem ti řekl, že tě miluju. Není na tom nic znervózňujícího.“

S tím sice musím souhlasit, ale na mých pocitech to nic nemění. „Ale i tak to je jiné! Když jsme byli oficiálně kamarádi, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Mohla jsem ti skočit na záda, nebo ti rozcuchat vlasy do účesu á la Edward Cullen, ale přesto by to nepůsobilo divně. Teď je to jiný. Teď vím, co ke mně cítíš, takže přemýšlím nad každým slovem, které vyslovím. Přemýšlím o každé pitomosti, kterou ti provedu. A to v konečné fázi vypadá, jako bychom spolu chodili. Přestože nechodíme, a proto jsem nervózní.“

Položil se na záda a založil si ruce za hlavou. Usmál se. „Jinými slovy jseš nervózní, protože mi děláš věci, které dělá žena svému příteli, přestože my přítel a přítelkyně nejsme?“  

Vykulila jsem nad jeho slovy oči. Znělo to úplně jinak, než jsem to původně myslela. Podívali jsme se na sebe, já v tureckém sedu a on pohodlně natažený na zádech, a vybuchli jsme smíchy. To znělo asi nějak takhle: Marcův hluboký chraplavý smích, který člověka zahřál na srdci, a můj smích hyeny. Každý ví, co bylo přitažlivější.

Marco se uklidnil jako první a položil si ruku na břicho. „Sakra, to bolí,“ zabručel a uculil se na mě.

S napůl úsměvem a napůl bolestivým šklebem jsem přikývla.

Pak vyskočil na nohy a podíval se na mě dolů. Podal mi ruku a čekal, až ji uchopím.

„Hm?“

„Dělej, lenochu, vyskoč,“ pobídl mě netrpělivě.

Váhavě jsem se na tu ruku podívala a zamračila se. Uchopila jsem ji a nechala se vytáhnout. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Pár lidí na nás zíralo, ale Marco si toho evidentně nevšímal. Otočila jsem se znovu na něj. „Co chceš?“

Přistoupil ke mně, uchopil mě za ramena a natočil mě směrem k Temži, která protékala hned vedle parku. „To je Temže.“

Otráveně jsem se na něj podívala. „Neříkej.“

Zazubil se a ukázal na levou stranu parku. „Tam je Westminsterský palác a Big Ben. O kus dál na druhém břehu najdeš Londýnské oko, na které s tebou, jen abys věděla, nepolezu.“

Uchechtla jsem se. To mi bylo jasné i bez jeho pomoci. „To mi chceš předvést své znalosti kulturních památek?“

„Vydrž, zlato.“ Ukázal doprava. „Tam, pár kilometrů daleko, najdeš park Battersea. Tam se s tebou taky chci podívat.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Zamiloval ses do parků, nebo co?“

Ignoroval mou poznámku a ukázal na nás dva. „A tady stojíme my. V parku, u Temže, moc šťastní.“ Usmál se. „Sem musíš soustředit svou pozornost. Právě na tenhle okamžik. Právě na nás dva.“

Pokrčila jsem rameny. „Hele, já vím. A co se má právě teď stát?“

Sevřel moji ruku a propletl naše prsty. „Říkáš, že spolu nechodíme, ale chováme se jako kdyby jo. Nabízí se jen jediné řešení.“

Marco si hraje na filozofa, pomyslela jsem si.

„Takže, co kdybychom spolu šli na rande?“

Přísahala bych, že v tom okamžiku se ptáci přestali věnovat svému koncertu štěstí, že lidi ustali ve svých činnostech a podívali se na nás. Přísahala bych, že celý svět zase zatahal za nitky, abychom byli jen my dva. Jako v té koloně.

Podívala jsem se na něj. „Myslíš to vážně?“

„Mám si snad k tomu kleknout?“

Vykulila jsem oči. „Bože, to ne!“

Marco se rozhlédl po okolí a pak se na mě nechápavě podíval. „Jaký bůh, Noro. Kde někoho takového vidíš? Teď jsme tady jen ty a já. Nikdo jiný. Právě jsem se tě ptal, jestli si se mnou vyjdeš. Jaká je tvoje odpověď?“

„Jak chápeš pojem rande?“

„Zajdem do kina, pak na večeři, nakonec půjdeme do hotelu a před naším pokojem ti dám pusu na dobrou noc. Bla, bla, bla.“

Ušklíbla jsem se. „To zní jako velká nuda.“

Nasadil jeden ze svých úsměvů, kvůli kterým by ženy padaly na kolena. „Věř mi, to pak říkat nebudeš.“

Znovu jsem se ušklíbla, ale uvnitř mě vířilo skryté vzrušení způsobené jen tou představou. „Tak jo.“ Pokrčila jsem rameny a sehnula se dolů pro nedojedený sendvič. „Půjdeme na rande.“

Asi bych to nikdy neříkala tak v klidu a nevzrušeně, kdybych věděla, co Marco následně udělá. Uchopil mě za boky a zvedl mě do výšky, až jsem byla výš než on. A moment… spadl mi sendvič. Smutně jsem se na to jídlo podívala.

„Takže se mnou půjdeš.“

Přikývla jsem. „Ano, Marco, půjdu s tebou na rande. A teď mi kruci vysvětli, co to děláš.“

Pokrčil rameny. „Držím tě. Podívej se mi do očí, Noro.“

Zadívala jsem se do těch čokoládových koleček a zakřenila se. „To jsou ale krásná kukadla.“ Zvrátila jsem hlavu nahoru a podívala mezi stromy. „Ale to nebe.“

Uslyšela jsem jeho smích a následně mě štípl do zadku. „Ale nebe s tebou nejde na rande.“ 

Po zatraceně dlouhé době přidávám další kapitolu. Je mnohem delší než obvyklý průměr kapitol této povídky, přesto doufám, že jste se při čtení nenudili. ;-) 

- FNikol 

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 21. kapitola - Teď je to jiný: