OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 26. kapitola - Ulhaný hňup

13.05.2015 (12:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1221×

Nora

Seděla jsem u dlouhého dřevěného stolu a nenápadně se usmívala nad rodinnou klasickou italskou hádkou. Fotbal. Hádali se o fotbale. V takových případech se musíte jen usmívat, poslouchat a hlavně se do toho nemíchat. Protože kdybyste se náhodou rozhodli otevřít pusu a vypustit z ní svůj názor, mohli byste ztratit pár orgánů.

Pak se stalo něco celkem zvráceného. V jednu chvíli jsem se vesele usmívala a v další má holeň prožila docela těžkou fyzickou újmu, když se někdo rozhodl si do ní, jen tak pro radost, ťuknout.

Takže si teď zahrajeme na Sherlocka a podíváme se po útočníkovi. Zvedla jsem hlavu a koukla nalevo, napravo. Tam se žádný provinilý výraz nenašel. Fajn, tak tedy zbývá poslední možnost. Zvedla jsem hlavu a zamračila se na Marca. „Co to, sakra, děláš? Víš, jak to bolí?“ I na té židličce seděl uvelebený jako král. Bylo to k vzteku.

Fajn, byla jsem na toho svého Itala naštvaná. Protože zatímco moje slzné kanálky pracovaly nonstop, on si vesele popíjel alkohol, čučel na plazmovku, která měla čirou náhodou pod obrazem taky stříbrný nápis „Panasonic“. Přesně jako ta jeho kočička v bytě. Mám pocit, že cestou sem mektal něco o tom, že mu ji k Vánocům koupil Jordano. K Vánocům plazmovou televizi? Měl by si jít vydrhnout ten komfort z kůže.

Marco se malinko pousmál a nenápadně kývl ke zbytku rodiny. „Podpoř můj názor.“

„Jaký?“

Moje otázka na ten jeho škleb zafungovala jako pěkně kvalitní utěrka. „Neslyšelas mě? Právě jsem říkal Jordanovi, že…“ odmlčel se a bylo vidět, jak se mu v hlavě protáčejí kolečka. Zapomněl, co mu Jordano říkal. Páni, to je ale ťuňťa.

Do našeho milého rozhovoru se vmísil jeho mladší bratříček. „Co si to tam vy dva vyměňujete za kecy?“

Paní Scarlattiové spadla vidlička. Jaj.

Jordano kajícně sklonil hlavu. „Promiň, maminko. Chtěl jsem říct, co si to tam vy dva mumláte?“

Mamánek. Stočila jsem jeden koutek úst nahoru. „Marco mě přemlouval, abych ho podpořila.“

Jordano hvízdl. „Podlé.“

Marco jen pokrčil rameny. „Možná.“ Pak po mně panovačně sekl pohledem. „K čemu mi je přítelkyně, když mě ani nepodpoří?“ vyprskl.

„K čemu mi je přítel, když mě nezbaví té úctyhodné povinnosti vařit?“ vyprskla jsem nazpátek. Ha, a máš to! Fajn, zněla jsem jak malý fracek. Ale… zasloužil si to.

„Mohl bych sepsat seznam věcí, na které se ti hodím.“

Moje pusa už byla připravená vypálit nějakou další zajímavou bombu, ale jeho slova jí vzala palivo. „Páni.“

Mrkl na mě. „Jo.“

Pak už se pokračovalo v především nefotbalové konverzaci. Probíraly se různé věci. Jak se žilo nejstarším Scarlattiovým v Americe, jak se tady líbilo mně, když jsem poprvý přiletěla (to se ví, že jsem si pro sebe nechala ty nejpikantnější záležitosti - nechtěla jsem mamce a taťkovi vyprávět, jak jsem jejich synáčka shodila do kanálu), prostě takové ty zdvořilostní blbosti, o kterých se povídá, když přijdou hosté na večeři.

Vsadím se, že kdybych tu nebyla, všichni by se rozvalovali na gauči, měli už něco upito a povzbuzovali hráče halasnými sprostými frázemi typu ‚Co děláš, ty idiote, vždyť si mohl dát góla!‘ nebo ‚Jo! Ty vole, gól! To se ti povedlo!‘ a hned vzápětí ‚Ty jsi vůl! Vážně, proč já se na tu hovadinu dívám. Panebože!‘.

U nás v rodině to byly vždy kruté okamžiky. Táta seděl v křesle a řval na celý barák, všech našich dvacet sousedů s ním. Máma z toho byla na větvi a schovala se do ložnice, kde si volala s kamarádkami, a to si pak všechny pěkně stěžovaly na své povedené manžílky. Klára a já jsme většinou šly na tu dobu z domu. Proti fotbalu jsme nic neměly, ale tátovo řvaní trhalo uši. A jelikož se nejednalo o hokej a Jágra, prostě jsme to doma nemohly vydržet.

•••

Hodinová ručička se pomalu, ale jistě stáčela na půl desáté, když se Marco zvedl z pohovky a usmál se na všechny přítomné. „Myslím, že už s Norou vyrazíme. Koneckonců to máme ještě pořádný kus cesty.“

Začala jsem horlivě přikyvovat. Jsem pro všema deseti. Nenechám si uniknout šanci vyhnout se rozhovoru s Marcovou maminkou, ke kterému mě honila už od první slzičky v kuchyni.

Paní Scarlattiová tleskla. „Dobrá, stejně se už stmívá. Ale tatínek ti chtěl ještě něco ukázat, ty můj synáčku. Já ti tady Noru pohlídám.“

Pomoc.

Marco se předvedl přesně jako ten dokonalý synáček, za kterého ho jeho maminka měla, a zamával mi kotníky prstů. Pak byl fuč. Takže se tomu vtipnému monologu stejně nevyhnu. Ajaj.

Jakmile dozněly poslední kroky těch dvou, Marcova maminka mě zatáhla do kuchyně, usadila můj zadek na barovou židličku a začala mýt nádobí. Čekala jsem, kdo začne. Tik, tak. Tik, tak. Naklonila jsem hlavu na stranu, připravená čelit čemukoliv.

Když domyla třetí talíř, otočila se a zářivě se na mě usmála. „Takže, Noro, oblíbila jsem si vás. Marca podle mě zvládnete levou zadní. No, když jsem slyšela, že si můj nejstarší syn konečně někoho našel, byla jsem zvědavá. Ani ne na vás, spíše mě zajímalo, jestli to s vámi Marco myslí vážně. Vidím, že ano. Otázka teď zní, myslíte to s ním vážně vy?“

To se jako ptá, jestli jsem do toho jejího rádoby slušného synáčka udělaná až po uši? To se nám tu ty otázky pěkně střílí, co?

Hodnotícím okem jsem si tu ženu pořádně prohlédla. Na svůj věk vypadala stále krásně. A když se takhle fajnově tlemila, ani některé patnáctileté slečny pro ni nepředstavovaly konkurenci. Ale povahově mi tak trochu připomínala Halinu Prsatou. Nebo Pavlovskou, to je jedno.

Nahodila jsem úsměv. „Kdyby mi Marca nějaká ženská chtěla sebrat, uškrtím ji.“

Její širokánský úsměvu mi napověděl, že má odpověď byla správná.

•••

Marco

Druhý den ráno…

Bylo příjemné být zase doma, běhat po známém městě, kývat na známé lidi a občas i zakopávat o známé hrboly. Nebo poslouchat ze sluchátek mně tolik známé AC/DC. Před mým barákem jsem zpomalil do kroku a prokřupal si klouby prstů. Bylo deset hodin ráno a Šípková Růženka se ještě neprobudila.

Vyběhl jsem schody, odemkl jsem a na celý byt a barák zařval: „Brý ráno, sluníčko!“

„Zmlkni!“ zařvala Nora v odpověď taky na celý barák.

Naklusal jsem do své ložnice a stáhl z ní deku. „Hybaj z postele. Víš, co se říká - ranní ptáče dál doskáče!“ hulákal jsem zvesela.

Hodila po mně pohledem a přetočila se z boku na záda. „A víš, že většina odpovědí na tohle přísloví je drž hubu? Zvlášť takhle ráno.“ Zívla.

Naklonil jsem se k ní, uchopil její hlavu do dlaní a pořádně ji políbil. Mělo to být sladký jako piškoty, ale začalo to být pěkně zajímavý. Polovinou těla jsem ležel na posteli a druhá polovina se snažila nezřítit se na to křehké tělíčko pode mnou. Naše jazyky spolu předváděly divoké flamengo a rty nám za chvíli otekly. Bylo to úžasný. A právě proto mě překvapilo, když se Nora odtáhla a potichoučku zasténala. Pokojem se rozléhal náš zrychlený dech.

„Co to děláš? Pojď sem.“ Znovu jsem se po ní natáhl.

Posunula se na posteli až k levé polovině. „Co? Ne. Pořád jsem na tebe naštvaná.“

„Ne, proč? Já nic neudělal. Čestný skautský.“

„Nechodils do skauta.“

„Ne,“ přitakal jsem. Mrkl jsem na ni, naklonil se k ní a naposledy se přivítal s její pusou. Pak jsem se odtáhl. „Chceš snídani? Toasty, palačinky, croissant, něco?“

„Palačinky jsem dlouho neměla. Jo, to bude bezva. Budu sedět na tvé luxusní kuchyňské lince, vesele si houpat nohama ve vzduchu, zatímco ty budeš házet palačinkama.“ Naznačila podobný pohyb, jako provádějí profesionální kuchaři palačinek.

Zazubil jsem se, ta představa byla lákavá. „Tak na sebe natáhni župan, zlato, a máš to mít.“

Něco si pro sebe tiše zabrblala a po pětisekundovém zírání na mou maličkost ze sebe skopla přikrývku a lehce pokrčila rameny. „Fajn. Teď se zvednu na nohy. Mimochodem - v tý posteli se spí moc pěkně.“

Přikývl jsem. „Já vím.“ Pozadu jsem si to namířil do kuchyně a při tom jí předváděl svůj nejkrásnější úsměv, dokud jsem nezaparkoval na dobu neurčitou u sporáku. Pak se začalo kuchtit.

Šlo to jako po másle. První palačinky vypadaly jako z časopisu o vaření, až jsem neodolal a hezky si je vyfotil. U třetí palačinky jsem si začal pískat, u páté přišla Nora a s pobaveným šklebem mě pozorovala. (Jelikož dotyčná měla mokrý vlasy a na sobě nejspíš jen ten můj parádní župan, skončila šestá palačinka přímo hezoučky spálená, chudinka jedna.) U osmé Noře zakručelo v břiše tak parádně, až jsem usoudil, že to už bude stačit, a odnesl své kuchařské dílo k ní i s džemem a šlehačkou. Dal bych tý vychrtlý chudince i Nutellu, ale jaksi… skoro se to bojím vyslovit… jaksi ji někdo zapomněl koupit. A ten někdo jsem určitě nebyl já.

„Co dneska podniknem?“ zeptala se Nora, když se svým okouzlujícím jazýčkem věnovala uklízení marmelády na noži.

Ledabyle jsem pokrčil rameny. Bylo mi to jedno. Klidně bych s ní zůstal celý den tady a z mojí pusy by nevyšlo jediné slovo na protest.

„Chtěla bych se projít po Benátkách. Znovu se tu tak trochu porozhlídnout. Nevadilo by ti to? Klidně se mnou jít nemusíš. A pak bych se ráda na něco koukla, třeba na Angeliku. Jo, tu už jsem dlouho neviděla.“

Ten nápad byl celkem ucházející. Rád se podívám po městě, zajdu do oblíbené pizzerie a nakonec se mrknu na Angeliku. A je jedno, jestli to bude díl první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý nebo rovnou všechny najednou. Co si budeme povídat, Michèle Mercier byla za mlada prostě kočka.

Krátce po Nořiných inteligentních výrocích se ozval zvonek. Trhl jsem sebou. Po tolika hotelech bude asi těžké si zvyknout na sousedy.

Zvedl jsem se ze židle. „Klidně jez. Já půjdu otevřít.“

„Jo,“ přikývla. A zakousla se do další palačinky.

Vyšel jsem vstříc tomu pitomcovi, co mi kazil pohodovou rodinnou chvilku s Norou. Po chvíli začala ta osoba do dveří hystericky bouchat. Ajaj, to bude asi nějaká ženská. Žádný chlap. Chlapi obyčejně nebývají takové hysterky. Sevřel jsem kliku a váhavě otevřel. Snad to nebude nic katastrofálního.

Verona prudce rozrazila dveře dokořán, vrhla se na mě a začala mi bušit těma svýma mrňavýma pěstičkama do hrudi. Že já vůbec něco říkal. „Jak jsi mohl, Marco! Měl jsi přece být se mnou. Ne s tou… mrchou. Ona si tě nezaslouží!“ vychrlila na mě tu svoji nakvašenou italštinu.

Ach. Ne. Pevným stiskem jsem zastavil ty dvě lítající hůlky a křečovitě se pousmál. Rychle jsem nahodil italštinu. „Co to meleš, Ver? Nejsi náhodou tak trochu opilá, he?“ Plácl jsem to jen tak, ale pak jsem ucítil její dech. Jejda, že by?

„Za všechno můžeš jenom ty! Zlomils moje srdce.“

Jo, to možná.

„Marco? Co se děje?“ ozvala se Nora.

„Nic!“ křikl jsem nazpátek. Sekl jsem pohledem zpátky k Veroně. „Podívej, drahá, já za nic nemůžu. Tenkrát to pro mě nic nebylo. Vím, že máš děti, ale já teď mám Noru. Nic nebude.“

Zalapala šokovaně po dechu. Ha, moc vtipný. „Co? Ona u tebe teď jako bydlí? Děláš si srandu?“

No, vlastně… ne. „Nedělám. Nora teď u mě jako bydlí. Právě snídáme. Takže vypadni. Doufám, že zvládneš trefit hezky dolů po svých. Když tak zazvoň tady na mýho souseda, ten ti určitě pomůže,“ kývl jsem hlavou na protější dveře jednoho stařešiny, co my dřívávejc ničil pravidelně život. Nebyl by z Verony zrovna nadšený.

Otevřela pusu a jen tam na mě zírala. Jako ryba na suchu. „Ale Marco…“

„Hezký den, drahá,“ zavrčel jsem ne zrovna mile, a když jsem si byl jistý, že už jde pryč, potichu jsem za ní zavřel dveře. Noru jsem našel na stejném místě jako předtím, jen s rozdílem, že tentokrát před ní zbyly palačinky už jen tři.

„Kdo to byl?“ vyzvídala.

Pokrčil jsem rameny. „Nikdo. Soused.“

„Vážně?“

„Jasně.“

Změřila si mě pochybovačným pohledem. Prostě se tvař jako neviňátko, Marco. Všechno bude dobrý. Ale sakra, vůbec se mi nelíbilo jí lhát. Bylo to jako spáchat nejvyšší možný hřích. Jo, za tohle si budu muset přečíst Bibli. Jinak si to asi nikdy neodpustím. V duchu jsem si představil, jak si čtu Nový zákon, a otřásl se.

Znovu si mě zkoumavě prohlédla, ale nakonec přikývla a zakousla se do další palačinky. „Fajn,“ řekla s plnou pusou. Trochu to znělo jako dávení.

S úsměvem jsem kývl. Výborně. Sežrala to. Doufám.

Pustil jsem se do mytí těch kusů porcelánu, v duchu si broukal a byl krásně v pohodě. Nořin pohled se mi zařezával do zad, ale za celou dobu neřekla ani slovo. Nic. Ani jediná hláska. Prostě ani ň. Ale bylo to přece v pohodě, ne? Ona přece jí, nemůže mluvit. Každého ve školce i doma učili, že se při jídle nemluví. Určitě se podle toho Nora jenom řídí. A jelikož neví, kam s očima, moje záda jsou určitě to nejlepší možné řešení. Takže… jo, určitě to je v pohodě a náš svět je stále dokonalý.

To jsem si říkal i dlouho po tom, co Nora už na sto procent dojedla, a já jsem si máchal ruce ve vodě plné pěny, abych se jako totální zbabělec nemusel dívat jejím směrem. Ale víte, kývat se při mytí nádobí ze strany na stranu podobně jako tučňák evidentně nebyl ten nejlepší nápad, jelikož se pak přerušilo ticho Nořiným dlouhým, protáhlým, dobíravým, zvědavým a já nevím čím ještě ‚Co mi tajíš, Marco?‘.

A náhle máchání mých promáčených ručiček ustalo, tupě jsem zůstal zírat do dřezu a hledal potřebný kyslík k vypuštění té věty, ve které přiznám, že jsem ulhaný hňup a nezasloužím si její lásku. Ale buď se v Benátkách kyslík přestal vyskytovat, nebo jsem byl podělaný strachy použít ten kyslík na prásknutí své viny.

„No?“

Ach. Ne. Otočil jsem hlavu a podíval se na ni přes rameno. „Upřímně?“ Proč jsem zněl tak debilně přitepleně?!

Skousla si ret a rozhodně přikývla.

Poraženecky jsem vydechl. „Tak fajn. Dobře. Zvládnu to. Určitě to nebude nic…“

Mé nesmyslné bláboly byly opět přerušeny: „No, do toho.“

A po posledním pidi midi zaváhání jsem spustil. Řekl jsem jí všechno. Jak se mi začala líbit, jak se mi nelíbilo, když na mě zvysoka kašlala, a jak jsem nakonec vymyslel to s Veronou. Při té části jsem volil velice opatrné výrazivo, abych tak nějak nepřišel k větší újmě, než kterou mi jistě v duchu slibovala. Nakonec jsem celý svůj srdceryvný nářek ukončil tím naším fajnovým dýchánkem v kajutě.

Pak bylo ticho. Doprovázelo ho Nořino nerozhodné těkání očima mezi dveřmi z kuchyně a polštářem položeným v obýváku, který byl propojený s kuchyní. Vsadím se, že si nebyla jistá, jestli má vzít roha a vypadnout odsud, nebo se s tím nepárat a rovnou mě sejmout polštářem.

Jo, a po půl minutě bylo vykonáno. Nora byla hrdinka. Takže si vybrala tu druhou variantu. Ve chvíli si doběhla pro polštář a pak mě začala honit po celém bytě. Byla fuška jí zdrhat. Určitě v mládí vyhrávala závody. Sakra, měla být spíš někde na olympiádě a ne se tu párat s mou maličkostí. Jo, já jsem sice věděl, že bych si výprask zasloužil, ale byl jsem přece chlap. Měl jsem svou hrdost.

Tou myšlenkou jsem se měl řídit i v momentě, když jsem zakopl o huňatý koberec u mě v ložnici a zřítil se přímo na něj. Ještěže jsem se stačil překulit na záda a zachytit Noru, která si namísto koberce vybrala jako ničitele rovnováhy mě a zhoupla se přímo do mé náruče.

Potom odhodila polštář, kterým mě už skoro dusila, a začala na mě zuřivě cenit zuby ve zlém úsměvu a kopat mě do holení. „Syčáku,“ zavrčela.

Byl jsem rozhodnutý snášet ty bolestivý kopance klidně celý den, dokud nezapojila i pěstičky, rozhodnutá, že mi na obličeji vykouzlí parádního monokla. Pak jsem ji popadl za zápěstí a tak trochu se snažil samým štěstím nesmát. Možná jsem byl blázen, ale bylo vážně fajn mít Noru tak pěkně natisknutou na sebe.

„Promiň,“ zamumlal jsem a zkoušel se nekřenit.

„Vystřelil sis ze mě. A teď se omlouváš. Přesto mám furt chuť tě zabít.“

„No jo. To tak bývá,“ zamručel jsem a jemně jí foukl na nos.

Zmateně zamrkala. „Tos právě vypustil ten puch, co ti vychází z pusy, na můj nos?“

„Ale Noro, vždyť víš, že mně z pusy nesmrdí.“ Tentokrát jsem ji na nos políbil.

Zamračila se. „Jak můžeš být takhle samolibý? Vždyť ty seš viník, tys mi lhal. Měl by ses samou hanbou třeba i propadnout.“

Pokrčil jsem rameny. „Jo, vím. Ale máš mě ráda, ne? Bude to v pohodě, že jo?“ Udělal jsem na ní smutný obličej.

Malinko se nadzvedla, hezky si mě prohlédla a pak nejspíš usoudila, že stojím za to, jelikož se na mě svezla rezignovaně zpátky, hlavu mi zabořila do hrudi a nepatrně přikývla. „Ano, mám tě ráda,“ řekla potom.

Použil jsem jeden ze svých jsem-sluníčko pohledů a políbil ji do vlasů. „Já tebe taky,“ zašeptal jsem. „A nechtěla bys mi teď dát pusu? Když už máš na sobě jenom ten můj župan.“

Znovu zvedla hlavu. „Jak můžeš vědět, že mám na sobě jenom ten župan?“

Nahmatal jsem její boky a přejel rukama výš. Zazubil jsem se. „To cejtim, ne?“

Zakřenila se. Fajn. Nejhorší bylo za mnou, když se takhle křenila. „Dobře. Teď ti dám pusu.“

„Jo, já vím, že jo.“

Její úsměv se prohloubil. Pak se ke mně sklonila a dala mi - konečně - tu dlouho opěvovanou pusu. Jo, ona uměla líbat. Přejela mi jazykem po rtech, abych ji asi pustil dovnitř. Poslechl jsem. Jak jinak. Opřel jsem se o lokty a nadzvedl se. Stále jsem se snažil udržovat kontakt s jejími ústy. Celkem se mi to dařilo.

Dokud se neozval telefon v mé kapse a s tichým brnkáním mého oblíbeného kytarového sóla ten okamžik lásky nezničil.

Zaúpěl jsem, když jsem uslyšel Nořin smích. A je po lásce. Odtáhl jsem se a rezignovaně přikývl. „Fajn. Zvednu to.“ Zašátral jsem v kapse kraťasů a vytáhl svůj chytrý telefon. S pohledem do Nořiných očí jsem přijal hovor a vyštěkl: „Co?“

„Páni. Prostě… páni. Vzbudil jsem tě?“

Donateo. A italština.

Stiskl jsem pomyslné tlačítko a rychle přešel do své mateřštiny. „Ne. Udělals něco horšího. Co chceš?“

Nora se ze mě odkulila, postavila se, špičkou palce nohy mi ťukla do boku a naznačila, že jde zpátky do kuchyně. Prosil jsem ji očima, aby se na to vykašlala. Ale ona ne, ona šla.

„S klukama jsme dostali nápad, že oslavíme tvůj příchod. Co takhle za dvacet minut u Cantiniho, he? Ale teď vážně, chlape, co jsem přerušil?“

Nejlepší okamžik mého života. Posadil jsem se na koberci a promnul si obličej. „Něco strašně důležitého, ty blbče. S Norou už máme plány. Bude to určitě lepší, než se ožírat whisky.“ Páni, kdo to za mě do toho telefonu mluví? „Takže asi ne.“

Do ložnice se vřítila Nora a zamračila se na mě. „Ty půjdeš.“ Zadupala, sklonila se, a zatímco já jsem na chvilinku viděl její výstřih, ona mi za tu samou chvilinku čmajzla telefon. „Ha!“ vyplázla na mě jazyk. „Donateo? Jo? Jo. Půjde. Jasně. Dobře. Co? Ne, nic to nebylo. Prostě… Ne, vážně nic. Neměj obavy. Jo, pošlu ho tam. Jo, určitě si to užije. Jasně. Fajn. Jo, ahoj.“ Vrátila mi mobil a s královským výrazem odkráčela pryč. „Za deset minut bys tam měl být!“ křikla ještě.

„Co, proč? Vždyť to začalo být zrovna zajímavý. A co… procházka po městě a Angelika?“

„Máš smůlu, chlapče. Ber to jako trest za to své lhaní,“ vyprskla.

Lekl jsem se, že když nepůjdu na pánskou jízdu, dostanu od ní kopačky. Takže jsem radši rychle utekl ke svým zavazadlům a vzal si peněženku a sluneční brýle. Dal jsem jí mlaskavou pusu na tvář. „A vážně to… no, hmm, nevadí?“

Skoro mě vystrkala pryč. „Ne. Já si dám zase dámskou jízdu s Car a třeba i Rivoli. Neboj se. Prostě už vypadni.“

Ještě naposled jsem se otočil. „A nebudeš rudá vzteky, až se vrátím?“ pípl jsem.

Založila si ruce na prsou, opřela se bokem o zárubeň dveří a ušklíbla se. „To záleží, jak moc budeš ožralej, zlato,“ odpověděla sladkým hláskem. 

Tak jsem se konečně uráčila přidat kapitolu. A v tomhle případě je slovo uráčila fakt na místě, jelikož časový úsek mezi touhle a předešlou kapitolou je pomalu větší než Grand Canyon. Pro mě určitě. :( 

Přesto moc doufám, že jste si kapitolu užili. A strašně moc Vám děkuji, že jste pro mě hlasovali v soutěži o nej povídku. Vážně jsem nečekala, že se umístím na tak bezvadném druhém místě, a to rovnou s Fluffy. :) Takže tahle kapitola je pro Vás - pro čtenáře, komentátory a pro ty, co pro mě hlasovali. ;)

A příště? To už poletíme do Petrohradu. :)

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 26. kapitola - Ulhaný hňup: