OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 27. kapitola

15.06.2015 (15:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1147×

27. kapitola - Bez Marca Scarlattiho

Nora

S nechutí jsem si vyrvala sluchátka od iPodu z uší a umlčela tak hlas Eda Sheerana. Nebylo to proto, že jsem se konečně rozhodla starat se o své uši a poslechnout radu těch vysokoškolských diplomových odborníků, kteří rozhodně nedoporučovali poslouchat hudbu na tak velké hlasitosti. Ježíš, v tuhle chvíli mi bylo úplně jedno, jestli ohluchnu. Já jen neměla náladu poslouchat písničky, které člověka nutěj myslet na cukrovou vatu. Místo toho jsem radši zírala z okýnka a hledala něco zajímavého na úplné tmě.

Snažila jsem se ze své nálady nějak vybruslit, nějak jí utéct, ale kdykoliv jsem si uvědomila, že ho neuvidím… jak dlouho? Asi tři dny, ne? Takže kdykoliv jsem si znovu uvědomila, že Marca neuvidím, chtělo se mi vzteky zaútočit na sedadlo přede mnou a vyrvat z něj ten smradlavý molitan. Bylo to pošetilé vzhledem k tomu, že tři dny jsou nic. Netrvají dlouho. Pokud tedy nečekáte na Vánoce, netěšíte se na další sezónu vašeho oblíbeného seriálu nebo… počkat, nebo se vám nestýská po Marcovi Scarlattim. A hurá, ze tří dnů je totální věčnost, která by i pro upíry byla až moc dlouhá.

Část mých myšlenek mě ale samozřejmě chtěla oblbnout a nalhávat mi, že to nebude tak strašné, že budu příliš zaneprázdněná popíjením vodky ve společnosti bledých Rusáků. Nebo že budu chodit po památkách a slintat nad ruskou architekturou a že noci budu trávit focením selfíček u zvednutých mostů s vybledlým nočním nebem v pozadí. Jo, tahle má určitá část se vážně musela zbláznit.

Povzdechla jsem si, opřela si hlavu o sklo okénka a postupně si procházela ty nádherné dny, které jsem s Marcem strávila v Itálii:

Po tom, co Marco konečně vypadl užít si svou první pánskou jízdu po fakt nekonečné době, jsem já vyrazila na sraz s Carinou, Rivoli a k mé obrovské smůle i s Veronou. Ta, jakmile mě uviděla, zaútočila se svými padesáti kily a se svou perfektní francouzskou manikúrou na mé zelené oči a skoro by mi je vydrápala, kdyby ji Carina ode mě neodtrhla. Káča! Carina pak zkoušela svou debilní kámošku uklidnit, ale po tom, co mě dotyčná málem nabodla na příbor a já ji v sebeobraně skoro jednu vrazila, se na to ten blonďatý skřítek vyprdl a náš čtyřčlenný hlouček se rozpustil. S Rivoli jsme šly zpátky k Marcovi dívat se na plánovanou Angeliku. Což se neobešlo bez slintání nad Nicolasem a Joffreyem.

Někdy o půlnoci, kdy Rivoli byla už dobrých pár hodin pryč, se ozval zvonek a já za dveřmi objevila Donatea, který jen tak tak podepíral Marca. A ten byl úplně namol, mimochodem. Donateo se mi omluvil tichým ‚trochu jsme to přehnali‘. V tu chvíli jsem měla chuť ho zabít. Šla jsem spát, až když jsem z Marca stáhla pomačkané hadry a načichala se jeho smradlavého dechu.

Další den Marco dobrácky vynechal svůj obvyklý běh, ukázal bdělému stavu zadnici a opět se zachumlal do heboučké deky. Při tom manévru se mu podařilo rozbít lampu a málem mě skopnout z postele. V tom momentě se mým srdcem prožírala syrová vlna nenávisti.

Odpoledne, kdy se Marco dostal z posledních dozvuků kocovinky, jsme s jeho rodinou a Carinou k tomu vyrazili na výlet do Verony, města, kde kdysi skoro randili Romeo a Julie. Zpočátku jsem byla vůči tomu nádhernému městečku celkem nedůvěřivá, znala jsem už jednu Veronu a ta mi stačila, ale ledy se prolomily ve chvíli, kdy se se mnou Marco nenápadně vypařil od ostatních a zavedl mě do jednoho malého parku. Tam mi pak do ucha citoval Shakespeara v italštině a doplňoval to sladkými polibky. A já jsem tam jen seděla a cítila se jako zatracená puberťačka, která neví, co s hormony.

Naposledy jsem ho viděla asi před hodinou, kde jsme oba stáli na letišti a já od něj dostala poslední pusu na čelo, a hned nato se řítila k letadlu, které odlétalo přesně za dvanáct minut.

Teď jsem byla tady. Smutná, zdeptaná a bez Marca Scarlattiho, mého přítele, doufajíc, že mé dramatické smýšlení způsobují jen blížící se měsíčky. Tak je to přece dáno! Ženská je hysterická? Svede to na PMS. Je to ta nejúžasnější výmluva na světě. Vzpomínala jsem, že když jsem byla v devítce, PMS mě zachránil před docela těžkou písemkou z dějepisu. Bylo pro mě celkem překvápko, že mě to tak rychle omluvilo. Dějepisářka byla nejspíš s těmito problémy osobně seznámena.

Tok mých myšlenek přerušil monotónní hlas vycházející z reproduktoru naproti přes uličku: „Připoutejte se, prosím. Za chvíli přistáváme.“

Trhla jsem hlavou, promnula si oči s jistotou, že jsem se tím zbavila posledního kousku řasenky, a vykoukla z okýnka. Rychle jsem zhodnotila pohledem město, které se rozpínalo přede mnou. Vypadalo nádherně, ostatně jako všechna města, která v létě zářila jako vánoční stromeček. (A o Vánocích jako Santova továrna na hračky.)

Turbulence jsem měla v mlze a moment, kdy jsem si vzala zavazadlo, jakbysmet. Začala jsem vnímat až v taxíku, který mě měl dopravit do hotelu.

Byla noc, Petrohrad byl zaplněný turisty a Rusáky, kteří se přišli podívat na tolik známé zvedání mostů senzačně doplněné bílými nocemi. Před taxík vběhl nějaký týpek, takže taxikář prudce zastavil a já jsem si málem rozbila čelo. A při té příležitosti se můžou přece rovnou opít, ne? Zanadávala jsem a znovu se narovnala.

Taxikář se na mě otočil s omluvným úsměvem. „Sorry, slečno,“ zamumlal anglicky.

Mávla jsem rukou, ale stále si třela bolavé místo na čele.

Zastavil před okázalým čtyřhvězdičkovým hotelem. Dala jsem mu spropitné, poděkovala, a jakmile jsem v rukou měla své kufry, přišla jsem do hotelu, kde mě jedna milá mladá Ruska ubytovala a já se s radostí skácela do postele.

Cestování bez Marca bylo už teď na hovno. Chybí mi ten jeho slušivý rošťácký úsměv a hlasité buzení skoro každý den ráno. Chybí mi naše debaty na úrovni dětí z mateřské školy. A chybí mi věci, které do mateřské školy rozhodně nepatří.

Narychlo jsem si přenastavila čas na mobilu o hodinu dopředu, vysoukala se z oblečení a skácela se na postel. Vůbec nebyla tak pohodlná jako ta Marcova. A plazmová televize naproti taky nepřipomínala Marcovu lásku. Panebože, doufám, že se mi blíží fakt ta menstruace, protože jestli takhle budu kňourat celou dobu, asi zešílím.

•••

Z mého fňukání mě dostaly tři hrnky čaje, panák vodky a milované toasty.

Odpoledne jsem si užívala v džínech a tričku, kdy jsem chvíli chodila po městě a věnovala se fotografování. Ještě jsem se sice nedostala ke kulturním petrohradským topkám, ale s myšlenkou, že to přijde na řadu až druhý den, jsem se se skicákem usadila na lavičce u malého náměstíčka kousek od svého hotelu a s chutí a výrazem líné kočky se pustila do kreslení jedné uličky s petrohradským kanálem. Na tuhle aktivitu jsem neměla čas od té doby, co mě Marco naštval v Paříži. To už nějaká doba byla.

Možná ty tři dny nebudou zas tak špatné.

Marco

Vážně jsem si v den Nořina odletu myslel, že si ten čas užiju se svými starými známými a přáteli? Tak pitomě naivní… Druhý den ráno už jsem šílel! Z mých obvyklých pěti kilometrů, které jsem většinou zvládal s klidným dechem, se najednou stala desetimílová trať a já funěl jak po maratonu.

Nikdy bych si nemyslel, že ze mě ženská, co sarkasmus hravě povýšila na umění, udělá chodící trosku, a kdyby nebylo Dona a Jordana, kteří mě přepadli na ranním běhání, moje dušička by odletěla někam pěkně hluboko pod zem.

Zabočil jsem za roh, zuřivě přidal na tempu a ignoroval pálení ve svalech na nohou. Už jsem se těšil, až vpadnu do domu a budu si svou zoufalou náladu vybíjet na nebohých fotbalistech a poučovat je, jak se má kopat do míče.

A ve stejnou chvíli, kdy jsem už měl svůj barák na dohled, přede mě rychle skočil můj mladší bratříček a rozevřel ruce, jako by se snažil zastavit zuřivýho hřebce. Ježíši, brácha vypadal tak komicky. „Dělej, zastav, ty holčičko. To ti přes noc narostla vagina, nebo co? Včera jsi byl ještě v pohodě.“

Rychle jsem kolem něj proběhl a smykem se mu vyhnul. „Dej si odchod. Vždyť jsi mě včera ani neviděl.“

Donateo se objevil přede mnou a zahradil mi cestu, stejně jako před chvílí brácha. „Neviděl tě, protože ses celej den schovával v bytě a určitě fetoval Nořinu vůni z polštáře. Kámo, no tak. Za chvíli se zase uvidíte a to znovushledání bude stejně bezvadný jako v každým pitomým filmu, který ženský tak milujou. Tak přestaň dělat z Nořina parfému drogu a pojď s námi.“

Konečně jsem zastavil. „Jste ještě víc otravní než předtím. Naštěstí jsem od té doby získal ženskou a vám dvěma debilům dal kopačky. Co, sakra, chcete?“

Donateo se zazubil a vylovil ze zadní kapsy klíčky od jeho motorky. „Pamatuješ si, jak jsme se v pubertě vždycky večer vypařili a proháněli se po celé severní Itálii?“ A zacinkal.

Jordano se k němu přidal a taky mi ukázal své klíčky. „Pamatuješ si, že v tý chvíli pro nás jediný ženský byly naše motorky?“ Taky zacinkal.

Zadržel jsem dech, když jsem si vzpomněl na ty okamžiky naprostý dokonalosti. Jen Jordano, Donateo a já s našimi nádhernými italskými motorkami. Společně jsme si naše stroje hýčkali jako kdysi dávno Egypťané kočky. „Jo,“ odpověděl jsem přiškrceně.

Ti dva si vyměnili pohledy a znovu se na mě zadívali. „Tak na co, vole, čekáš? Na chvíli zapomeň na tu svoji božskou sarkastickou paničku a pojď ty naše chudinky provětrat.“

Nervózně jsem si kousal ret a přemýšlel, jestli náhodou není užívání si na motorkách, zatímco je vaše přítelkyně kilometry daleko, trestný. Párkrát jsem si v hlavě projel všechny podělaný zákony, co jsme tady měli, až jsem nakonec shledal tuhle menší akcičku dost vhodnou. Myšlenku, že mi Nora ještě nezavolala (a určitě to nemělo nic společného s tím, že si neaktivovala roaming) jsem hodil za hlavu, vyhopsal jsem po schodech ke svému bytu a vřítil se ke klíčkům od mé Aprilie.

O dvacet minut později jsme já, Don a Jordano nechali své lásky se pořádné vzteky provrčet a pak jsme vyrazili po rušné dálnici z Benátek směrem k Milánu.

Nora

Po tom, co jsem se dostala ze svého bez-marcovitého dilematu a s nadšeným pokřikem jsem skočila do žádná-čeština dilematu, jsem se definitivně rozhodla, že za vinu můžou moje měsíčky, které jsem objevila při jedné krásné půlnoční procházce na záchod.

Nabyla jsem nového naivního dojmu, že určitě začnu brzy normálně fungovat, jelikož je to přece předmenstruační syndrom. Ale jelikož se můj strach z ruštiny a touha po zaslechnutí češtiny z jiné pusy, než byla ta má, stupňovaly, začala jsem hledat jiné důvody. A hurá - po hodinovém bádání a zírání do stropu mě konečně napadlo, že jsem možná osamělá. Což bylo logické, jelikož jsem okolo sebe měla kupu lidí už od první chvíle, co jsem se v den mého narození vykřičela na hnusné vrásčité doktory.

A teď na scénu přichází mé oblíbené a mnou uctívané citoslovce - ajaj.

A jak že jsem vůbec přišla na zjištění o mé smutné osamělosti? Uprostřed bádání, proč mám tak idiotské nálady, mě napadla jedna docela vtipná hláška. Rychle jsem otočila hlavu, abych ji někomu mohla sdělit, a pak… ticho. Protože jsem si uvědomila, že nemám nikoho, komu bych svůj milý postřeh pověděla.

Málem jsem zavolala na recepci, abych přivolala nějakou uklízečku, se kterou bych si mohla popovídat třeba i o tom, že můj táta v mládí prý smrděl jako bezdomovec. Pak mě ovšem napadlo, že by uklízečku jistě vyhodili, kdyby byla nalezena na mé posteli, jak mi lakuje nehty, a já bych si už neměla s kým povídat (a přiznejme si to - táta by určitě nebyl nadšený z toho, že o něm jeho dceruška drbala s úplně cizí ženskou). A tak mi tedy došlo, že jsem osamělá. Bum, prásk, a objev rovný Kolumbovu je na světě.

Těsně před odpolednem jsem tedy popadla kabelku a zamířila do první hezky vypadající restaurace, na kterou jsem narazila. Sedla jsem si ke stolu, otevřela si menu a začala si vybírat, čím své bříško dneska nakrmím. A pak jsem se zarazila.

Azbuka. Nic jiného než azbuka. Všude byla jenom azbuka. Pod těmi ruskými klikyháky nebyl žádný anglický překlad. Ani německý. A tak ani nebylo divu, že jsem tu nemohla najít svou milovanou mateřskou češtinu. (Což bylo logické, když si vzpomenu, že mi kamarádka kdysi říkala, jak si její ruský mluvčí před tím, než se přestěhoval do České republiky, myslel, že naše země je jen nějaký mastný flek na mapě.)

Pro Kristovy rány! Vsadím se, že tahle restaurace ani nepostřehla, že už není rok dvě stě, ale že máme rok dva tisíce čtrnáct a všude by měl existovat anglický překlad.

Nakonec jsem po dlouhém zírání na menu a k baru vzdala šifrování toho jejich připitomělého písma, odhodila kožené desky s košilkami přes celý stůl a začala brblat: „Do zatraceného ruského háje, jestli ještě jednou uvidím tu jejich debilovinu, použiju židli jako vražednou zbraň a sejmu s ní prvního nejbližšího vypatlanýho Rusáka!“

Po mém výkladu té nejpravděpodobnější budoucnosti se restaurací ozval vítězný křik ženy, která celou tu dobu, co já se rozčilovala nad azbukou a ruskou debilitou, seděla u vedlejšího stolu v naprosté tichosti. Hned nato začala nadšeně povykovat: „Já to věděla, já to věděla. Jěžíš. Panebože. Panenko Maria. Já to věděla!“

Usoudila jsem, že buď byla nadšená mým českým slangem, stejně jako já tím jejím, nebo to byla fanatická křesťanka. Nehledě na to jsme o půl minuty později společně stály před tou pitomou restaurací a usmívaly se na sebe stejně zářivě jako herci v reklamách na zubní pastu.

S nově získanou radostí jsem začala té neznámé světlovlasé Češce vykecávat celý svůj životopis. „Jsem Nora Adamsová, můj dočasný domov je támhle v tom hotelu, ale jinak bydlím na předměstí Prahy. Není Praha krásné město? Narodila jsem se uprostřed června…“

Moje nová kamarádka mě s pobaveným úsměvem zastavila někdy uprostřed podrobného rozebírání mého zážitku v sedmé třídě. „Dost, dost, dost. To stačí. Sakra, já jsem taky ráda, že jsem konečně našla člověka, který mluví plynule česky. Je to jako najít spřízněnou duši v samotném pekle. Ale jestli ještě něco uslyším o té tlusté školnici, rozbrečím se a budu prosit, abys mi neříkala velikost její podprsenky.“

Mou ohromenou grimasu rychle nahradil úsměv. „Sakra, mám pocit jako bych našla nejlepší kámošku.“

Světlovláska se zazubila a natáhla ruku. „Jsem Veronika,“ pochlubila se mi svým jménem, které jsem všem Veronikám jako malá záviděla. „Přestěhovala jsem se sem kvůli babičce. Bydlí tu. Sama. Děda vloni umřel.“

Potřásla jsem si s ní. „Jasně. Teda upřímnou soustrast.“ Zrudla jsem.

„Neznala jsem ho.“

„Uf.“

Fajn, tak se mi ulevilo, že toho jistě úžasného pána Veronika neznala. Dělá to snad ze mě špatného člověka? V opačném případě bych asi byla znovu bez přátel. A víte, že kdybych byla zase tak hnusně osamělá, celý čas v Petrohradě bych strávila u cvokaře a povídala mu o svých pocitech. A říkala bych mu, aby si zdi vymaloval nějakou veselejší barvou. A že do vázy patří kytky. A taky, aby si pořídil čočky, jelikož jeho neustálé dotýkání se brýlí mě irituje až tak, že si zahraju na agresora, strhnu mu je z ksichtu, aby je moje úžasná podrážka mohla změnit na střepy a ubohý plast. A to ani nemluvím o problémech s komunikací.

Veronika se zachichotala a jedním okem mrkla na hodinky, co se třpytily na jejím zápěstí. „Sakra, už jsou dvě.“ Zvedla hlavu, podívala se na mě a skousla si ret. „Nevadilo by ti jít na sraz s mojí babičkou? Máme se setkat v kavárně. Obvykle mě tím otravuje maximálně hodinu a půl.“

„Tvá babička bude remcat rusky?“

Kývla.

Fajn, takže budu muset pevně zatnout zuby a držet pusu, jelikož já rusky neumím. „Dobře. Teda, chtěla jsem odpoledne strávit chozením po památkách, ale klidně. Vlastně, až odejdeme od tvé babičky, co kdybys mi to tady ukázala? Něco jako průvodce, víš co.“

„Jasně. To bych fakt mohla. Nespoléhej se ale na to, že dneska uvidíš všechno. Bude to chtít pár dní, než uvidíš skvosty Petrohradu. Ale malé varování - já nejsem Wikipedie a ani nemám kvalifikaci průvodkyně. Takže neočekávej pětiminutové povídání o každé památce tady. To fakt ne.“

„Potřebuju ke slintání nad architekturou pětiminutový kecy?“

„Ne.“

„Tak v čem je problém? Teď hurá za tvou bábi,“ zakřenila jsem se na ni.

Ušklíbla se a vydala se opačným směrem, než je můj hotel. V duchu jsem si udělala poznámku, že ji pak musím poprosit, aby mě dovedla zpátky. Protože kdybych se vracela sama, zabloudila bych a cestu nenašla ani za dobrých pět dní.

•••

Po hodinovém poslouchání toho, že jsem do Petrohradu přiletěla jenom kvůli možnosti se pořádně ožrat, jsem byla celkem rozmrzelá. Tohle obvinění jsem před necelými dvaceti minutami slyšela od Veroničiny babičky.

Ta světlovlasá mrcha, co mě za tou vzteklou šedesátnicí přivedla, se nějak zapomněla zmínit, že její babi mluví plynule česky a že byla v armádě. A zkuste odmlouvat ženský, kterou kdysi děsiví urostlí chlapi oslovovali „plukovníku Horáková“. Ta ani na ně nemusela dělat bu, bu, bu, aby byli počůraní strachy.

„Tvá babička mě nenávidí,“ zakňourala jsem na Veroniku.

Právě parkovala před Zimním palácem a zároveň lovila svůj foťák, který byl zahrabaný někde pod jejím zadkem. „Babča je tvrdá ženská, no,“ zazubila se.

„Co? Chuck Norris by se z ní pochcal!“

„Přeháníš.“

„To ani náhodou.“

Obě jsme vystoupily. „Tohle je Zimní palác. Je součástí Ermitáže. Ermitáž je takový obrovský muzeum, vlastně jedno z největších na světě. Najdeš tu obrazy, sochy a určitě i vidličku Kateřiny II.. Trvalo by ti tak devět let, než bys z ní viděla všechno.“ Projelo mnou štěstí. Galerie a interiéry, kde kdysi chrněla ruská smetánka. To je totální ráj na zemi.

„Neříkalas náhodou, že mi k tomu nebudeš dávat žádný přednášky?“

Sarkasticky se ušklíbla. „A tobě přišlo těch pár informací srovnatelných s přednáškami věčně užvaněných průvodců?“

Radši jsem to nechala bez odpovědi a skryla úsměv.

Otočila se na mě přes rameno a zamračila. „Jo a pozor, jsou tu kočky.“

„Kočky?“

Kývla. „V Ermitáži jsou kočky posvátné skoro jako kráva v Indii. A do koček byli taky pěkně udělaní Egypťané, co?“

„Jo.“

„No, takže v Ermitáži budou kočky. Jsou na každém kroku. Dokonce mají jména. Všichni se k nim chovají jako k pánům. Ale jsou strašně protivný,“ pokračovala otráveným tónem.

„Aha,“ řekla jsem pobaveně. „Takže se půjdeme podívat dovnitř?“

Vehementně zavrtěla hlavou. „Ani náhodou.“

„Co? Proč?“ Zamračila jsem se a začala si nervózně kousat ret.

„Protože to je ještě dražší, než ta indická kráva. Přes patnáct tisíc českých korun. My se prostě jenom pokocháme zvenčí, nakoukneme do oken, znáš to.“

Spadla mi brada. „Přes patnáct tisíc.“

Veronika kývla.

„To si děláš srandu.“

„Kéž by.“

Podívala jsem se na ni. „A jak to, že o ní mluvíš, jako bys tam byla?“

„Protože jo, byla jsem tam,“ otočila se na mě a usmála se. „Děti mají vstup zadarmo. Byla jsem v Ermitáži, když jsem jezdila jako malá sem k babičce.“

Fajn, teď jsem byla zmatená. „Říkala jsi, žes své prarodiče neznala, dokud děda neumřel.“

„Ne, já neznala jenom dědu. Nebyl to totiž babiččin první manžel. A ani druhý. Tenhle můj mrtvý děda byl pátej. Babička si ho vzala před půl rokem, víš, a já se s ním ani nestačila seznámit.“

Ježkovy oči… „A teď umřel.“

„Jo.“

„Sakra, a nezabila ho ta tvoje bábi vlastně?“

 „Je to možný,“ vyštěkla smíchy.

Společně jsme se rozešly na Palácové náměstí. Byl to obrovský prostor, kam by se vešel Staromák i Václavák a ještě by tam kousek zbyl. Uprostřed všeho byl postavený vysoký sloup.

„Ten sloup se jmenuje Alexandrův. Postavili ho na oslavu vítězství nad Napoleonem. No, a tohle náměstí je úplně největší v celém Petrohradě. Teď nevím, jestli i Rusku, ale to asi ne. Vsadím se totiž, že Moskva má něco většího. Hezky se rozhlédni, pokochej se. Pak bychom mohly zajít na zmrzlinu. Jo, a koukej se hlavně na támhle to tyrkysový. To je Zimní palác.“

A že já jsem se fakt kochala. Budovy vymalované sytými barvami a ozdobené zlatými sochami a ornamenty ve mně budily chuť si kousnout. Vypadalo to líp než perníková chaloupka. Pro jednou jsem místo foťáku vytáhla mobil a u Alexandrova sloupu vyfotila panoramatický snímek celého prostranství. Šla jsem k Zimnímu paláci a dotkla se omítky. Vyfotila jsem svůj stín vedle stínu sloupu. A ke konci si hezky poplakala nad tím, že nemůžu jít do Ermitáže, jelikož jsem slyšela, jak malý dítě říká své mamince, že se mu tam strašně líbilo.

Pak jsem byla Veronikou násilně odvedena k zmrzlinovému stánku s obřími kornouty, polevami a s tolika druhy zmrzlin, že bych z nich mohla sestavit celou encyklopedii.

Vybrala jsem si kombinaci vanilkové, oříškové, čokoládové a brusel posypanou oříšky. Veronika si dala… panebože, skoro se na to bojím jen pomyslet… si dala dva kopečky ananasové a pistáciové polité malinovou polevou a posypanou skořicí. Říkala, že je to dobrý. Ale podle mě kecala. A podle paní, co stála ve frontě hned za náma, a jejího znechuceného výrazu, byla se mnou za jedno. A jelikož to byly dvě proti jedné, měly jsme pravdu my. A ani Veroničin protáhlý výraz s tím nic neudělá.

I se zmrzlinou jsme si sedly na lavičku na kraj náměstí.

Ustavičné olizování zmrzliny ve mně vzbudilo vzpomínky na poslední nehodu s ní. Raz, dva, a moje hlava byla přeplněná zabijákem zmrzliny s očima barvy hořké čokolády, zmrzlinou rozpláclou na chodníku a prvním polibkem s Marcem. A bohužel pro mě, chvíli, kdy se mé myšlenky začaly točit kolem Marca jako takového, přerušil ostrý dloubanec do boku.

Útočník si ode mě vysloužil jeden z mých, doufám, nejzamračenějších pohledů.

Ovšem ve Veronice to vzbudilo jen smích. „Tak promiň, ale tvářila ses jako kakabus. A červenala ses. Fakt! To ti udělala ta zmrzlina? To bys potom byla úchyl. Originální úchyl. Ale pořád úchyl.“

A jak jsem na ni dál zírala a neodpovídala, Veronika mě rychle napodobila a společně jsme se pustily do zírací soutěže. Náš celý program na chvíli spočíval jen ve snaze nemrkat, olizování zmrzliny a už jsem na seznam málem přidala i okusování kornoutu, ale moje soupeřka to vzdala a s tichými nadávkami otočila hlavu na stranu, aby mohla rozmrkat sucho v očích.

Svůj pobavený úsměv jsem se ani neobtěžovala skrývat a pořádně se zakousla do kornoutu. „Můj přítel,“ prozradila jsem jí. „Naposledy jsem měla zmrzlinu s Marcem v Londýně. Tehdy jsme si poprvý dali pusu.“

„Takže jsi zamilovaná hysterka, co při čemkoliv myslí na svého kluka?“

„Kdo je u tebe zamilovaná hysterka?"

„Ty. Ale to máš jedno. Nicméně jsem si dala dvě a dvě dohromady a jsem celkem zvědavá. Ty jsi teda Češka, že jo?“ zeptala se s nadzvednutým obočím.

„Jo,“ přikývla jsem.

„Fajn, jen se ujišťuju.“ Protočila jsem oči. „A tvůj přítel má, myslím, italské jméno, takže je z Itálie?

„Jo. Vlastně má české i italské občanství.“

V reakci na mou odpověď nakrčila nos. „A bylas na zmrzlině v Londýně a teď jsi tady. To seš jako Zemanova dcera? Nějaká modelka? Nebo jsi vyhrála Superstar? Případně jsi byla ve Výměně manželek?“

Zamrkala jsem. Myslí si, že je můj otec český prezident? Co takhle rovnou Petr Kellner, he? „Ne. Jednou mi kamarádka říkala, že je prezidentova dcera pornoherečka. Nevím, co je na tom pravdy, ale já nejsem pornoherečka. Na zbytek už ani nebudu reagovat. Mám na cestování prachy, protože jsem spisovatelka.“

Postupně jsem ze sebe vysoukala celou svou cestovatelskou historii a snažila se, aby to neznělo vychloubavě. Ale jak jsem to měla, kruci, udělat? ‚Ahoj, jsem Nora Adamsová, spisovatelka. Cestuju. Už jsem navštívila tři města a Petrohrad je čtvrté. Ještě bych měla vidět dalších šest měst. Představ si, za měsíc budu někde v baru ve Vegas opilá se svým úžasným přítelem z Itálie. Ale neber si to jako vychloubání, jo?‘

Když jsem konečně celý proslov dokončila a poklesem na hlase naznačila tečku, v její tváři se objevilo něco mezi sympatiemi a závistí. Přijala to ovšem s prostým ‚Aha. To je fakt skvělý.‘ a začala mi vyprávět o sobě.

O necelých deset minut později jsem se o své kámošce dozvěděla spoustu nových skvělých věcí. Jako třeba, že taky úspěšně vystudovala Karlovu univerzitu. Nebo že má dům v Kladně, což je kousek od Prahy, kde mám já pronajatý byt. Nebo že její poslední přítel skončil s její botou zaraženou v rozkroku, když ho načapala v jednom podniku s jazykem v krku cizí holky. (Ona měla dámskou jízdu, on měl pánskou jízdu. Oba šli do stejného baru. To nemohlo dopadnout dobře.) Nebo že každé léto cestuje s přáteli na kole po České republice.

Co mě ale dostalo nejvíc, bylo, že se každý rok účastní dvacetikilometrového běžeckého maratonu. Málem se mi chtělo jí zatleskat. Bylo mi úplně jasné, že když mi o sobě řekla snad všechno možné, hrál mi v obličeji stejný výraz, jako byl předtím v tom jejím - směs sympatií a závisti.

•••

Večeři jsme si s Veronikou nedaly v petrohradských restauracích. S nima jsem se aspoň já rozloučila už dávno. Místo toho jsme pádily k Veronice domů, kde byly naservírovány tři krajíce chleba s tlustou vrstvou Nutelly.

Vlastně až na občasné situace, kdy jsem jakékoliv pečivo nechávala na lince a odskákala do postele, kde jsem se pak stávala pyšným chocoholikem v provozu, to bylo největší množství čokoládového krému, jaké jsem kdy měla.

Pro mě to byl pamětihodný okamžik, jelikož jsem Nutellu naprosto zbožňovala. Mámě jsem ji kradla ze špajzlu a jako malá jsem své milované pochoutce slíbila, že až získám superschopnost jménem dospělost, odvedu si ji k oltáři a zpečetíme náš vztah speciální zdobenou lžičkou namísto prstýnku.

Věřím, že by to tak bylo, kdybych se já hloupá při nakupování Nutelly neohlédla po klukovi. Byl to moment, kdy jsem změnila orientaci. Moment, kterého jsem vždy trochu litovala. Dokud jsem nezjistila, když jsem po dlouhé abstinenci vyrabovávala v Penny regály s Nutellou, že má heterosexualita může žít vedle lásky k čokoládě.

Ten den jsem ale taky zjistila, že nemůžu být hubená jako Cara Delevingne, pokud chci dál požírat Nutellu. Je jasné, že má touha po postavě modelek navždy zmizela. (Stejně jako má váha, která odhalovala opravdu šeredné věci.)

Když to na ulicích Petrohradu začalo vřít, rozléhal se všude zvuk rozbíjení skla a troubení, odvezla mě Veronika k hotelu, kde jsme se rozloučily. „Sejdeme se zítra v devět na snídani?“ zeptala se mě.

„Taky to beze mě dlouho nevydržíš, co?“ ušklíbla jsem se. „Zítra mi toho ukážeš víc, než stánek se zmrzlinou a obrovský náměstí?“

„Prostě jsem se ještě nedostala do role průvodce, no. Přestaň rejpat. Nebo tě zítra vezmu na celodenní lekci pletení s mojí babičkou.“

Odfrkla jsem si. „Ona plete?“

„Dělá spoustu dalších podivných věcí, to se neboj.“

„Nenávidím tvoji babičku,“ zakňourala jsem.

„Vždyť je to jen nevinná stará paní!“ vyštěkla Veronika smíchy.

„Tys snad neviděla Kameňáka? Tam byla taky jedna stará paní pěkná mrcha. Kropáčková se jmenovala.“

„Ta jela ale na modré vodě.“

„Radši už vypadni. Čau zítra.“

Rozesmála se, šlápla na plyn a byla pryč.

S náladou, že bych s radostí hledala hrnec plný zlata podle duhy, jsem vešla do hotelu, vesele pozdravila recepční a už málem stiskla tlačítko pro přivolání výtahu, když mě zastavil hlas recepční: „Slečno Adamsová, dnes odpoledne sem přišli tři hosté, vzali si dva pokoje a sháněli se po vás.“

„Vážně?“

Kývla. „Pravděpodobně budou čekat před vaším pokojem.“

„Fajn,“ zamumlala jsem a přivolala si výtah. Bylo týrání na psychice vyjet těch devět pater a nevědět, kdo, sakra, mě to přijel navštívit. Čekala jsem Marca, Carinu a Jordana. Koneckonců, Marco měl přiletět už zítra večer. Tak se mu třeba taky stýskalo a přiletěl o den dřív.

Ale když se dveře od výtahu otevřely, ksichty, které jsem uviděla, nevypadaly jako dva atraktivní Italové a blonďatý skřítek. Na pohovce před mým pokojem seděla moje ségra, která si četla Cosmopolitan, její manžel s telefonem u ucha a můj švagr, co hrál Angry Birds na mobilu.

„No do prdele,“ zamumlala jsem a vykulila oči.

Vím, že časový úsek mezi touhle a předchozí kapitolou je katastrofální, a moc se omlouvám. Budu se snažit kapitoly přidávat každých čtrnáct dní. Snad se mi to povede. :-)

Doufám, že se vám kapitola líbila. Co říkáta na Veroniku?

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 27. kapitola: