OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 32. kapitola

03.01.2016 (10:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 847×

32. kapitola - V sedmém nebi

Marco

Když po mně Nora mrskla čelenkou s černými myšími oušky a mašličkou, neměl jsem páru, o co jí jde. Ale ona ke svému chvatu neřekla ani slovo. Nakonec jsem to z ní teda vymámil. Oba jsme pak byli totálně ohromení. Já nemoh uvěřit, co ji to napadlo. Ona nemohla uvěřit, že mi to nedošlo.

„Do Disneylandu?“ vejral jsem na ni, zatímco pobíhala po pokoji a chystala se na snídani. Byl jsem vystrašenej. V Disneylandu jsem nikdy nebyl a ve třicítce jsem si představoval docela úplně jiný výlety. Nebylo divu, že mi při jejím prohlášení spadla brada.

„Jo. Disneyland. Přestaň si stěžovat. Dle mýho to je parádní místo na strávení dne.“

Nad jejím prohlášením jsem jen protočil oči. „Fakt? Disneyland? Není to zábavní park pro malý děti? Čekal jsem, že tenhle výlet budu mít povinnej, až mi na každé noze budou viset dvě děcka a jedno bude chrápat v kočárku,“ mrmlal jsem.

To ji zastavilo a vykulila oči. „Ty chceš tři děti? Sakra. To pak moje přednosti už nebudou přednostmi.“

Blýsklo mi v očích. Strašně se mi tohle neplánované plánování společné budoucnosti líbilo. „Tři děcka jsou minimum,“ utahoval jsem si z ní.

„Nejsem roztahovací paňák, ty veletatínku.“

„Hele, já v Disneylandu nikdy nebyl. A nikdy jsem tam nechtěl. Žral jsem Transformery, ale po Disneym jsem ani nekýchl. Teď je mi třicet, bude to divný,“ stěžoval jsem si. „Stárnu, víš?“

„Ty tak,“ ušklíbla se. „A žes tam nikdy nebyl? O důvod víc tam jít!“ vypískla. A když si konečně všimla, jak moc vyděšenej jsem, došla ke mně a poplácala mě po hlavě. „Neboj, bude to v poho. Všechno je jednou poprvý. Někteří tam byli už v jedenácti a pak jsou tu třicátníci, kteří maj hold co dohánět.“

Zasténal jsem a přejel jsem si rukou po tváři. „Ježíši.“

Odtáhla mi ruku z obličeje a líbla mě na rty. „Mrskni sebou. Ještě nejsi vysprchovanej. Dneska ses vykašlal na běhání. Aspoň tu snídani bys mohl stihnout, než vyrazíme. Musíme pohnout, než budou ty nejhorší fronty,“ poučovala mě.

„Co je s tebou? Je půl sedmý a tobě už ta pusa jede o sto šest.“

Vykutáleně se usmála. „Co je se mnou? Budu v Disneylandu. V hlavě mi to zpívá štěstím.“

Sledoval jsem ji, jak přešla ke skříni, vytáhla z ní nějaký moje džíny a tričko s výstřihem do véčka. Pak to po mně hodila. Zase. Něják se jí to házení dneska líbilo. Povzdychl jsem si. „A boxerky?“

Vzápětí po mně mrskla černý.

Usmál jsem se. „Dík.“

Mrkla na mě a doupravila si poslední pramínek vlasů. „Pohni, lásko. Jinak budeš bez snídaně.“ Pak zadupala na místě a zářivě se usmála.

Povzdychl jsem si. Zabouchl jsem se do blázna do Disneyho. To mě děsilo nejvíc.

•••

Nikdy jsem si nemyslel, že bych někdy mohl nenávidět fronty. V každý jsem si počkal. Každá fronta mi svým způsobem něco dala. Možná i něco vzala, to když bylo víc lidí nalepených na sobě a nějakej milej kretén mi prošacoval kapsy.

No, ale to jsem ještě nestál ve frontě do světa Walta Disneyho.

Bylo to příšerný. Stál jsem tu už třicet minut, ale stačilo by mi jen pravítko, abych změřil, o kolik jsem se už posunul. Já jsem měl v týhle části své osobnosti jasno - nesnášel jsem Disneyland. Moje nenávist šla přímo od srdce, byla totálně upřímná a já tedy chápal, že tohle moje vnitřní cítění bude nesmrtelný.

Nora hold bude naše děti za Disneym vodit sama.

Protože ona se dokázala zabavit. Sotva jsme začali ve frontě postávat, seznámila se s ženskýma z celýho světa, vyměnily si kontakty, nafotily selfie, daly to na Instagram (zjistil jsem, že na naši zabedněnou situaci existuje speciální hashtag) a pak mě překecávaly, abych si založil Insta, Twitter a Tumblr. Jedna se zmínila i o Asku. Měl jsem chuť vystřelit prostředníček. Ale byly to Nořiny kámošky, a tak jsem nechtěl bejt nezdvořilej. Protože někdo tady prostě musel bejt slušnej.

Teď si povídala s nějakou Irkou pocházející z Dublinu o jakémsi německým borci jménem Andre Hamann. Společně okomentovaly jeho božsky potetovaný ruce, tělo i jeho kariéru. Jako já neviděl na módním návrháři nic skvělýho, ale ty dvě na to měly jinej názor. Tak jsem radši mlčel. Bylo to pro všechny zúčastněné lepší.

Po tom, co se disneylandskej personál rozhodl otevřít další pokladny, se fronty začaly hejbat rychleji. Což ale neznamenalo, že na nás za chvíli přišla řada. Ve frontě jsme zůstali na další tři hodiny.

A když na nás teda konečně přišla řada, zpíval jsem oslavné písně. Jinak bych totiž totálně zešílel.

Sotva jsme teda měli pokladny za sebou, zatáhl jsem nás do nejbližšího občerstvení. Nořiny protesty „chci vidět tohle, tamto“ jsem umlčel svým vrčením, za které by se ani ten nejděsivější pitbull nemusel stydět, a bylo ticho. Sice jsem trochu upustil od svých svatých zásad slušného chování, ale splnilo to svůj účel.

V tom občerstvení jsem objevil pár světlých stránek Disneylandu - nikdo mi tam Noru neočumoval. Buď všichni single chlapi sotva dosáhli věku, kdy je randění normální, nebo měli prst pěkně okroužkovanej. Měl jsem konečně od těch nadržených idiotů pokoj. Byl jsem štěstím bez sebe.

A pak, přestože každý bod zdejšího menu měl v názvu nějakýho disneyovskýho panďuláka, jídlo bylo fakt dobrý.

„Tak vidíš,“ zamumlala Nora, když viděla, jak se cpu. „Zatím to tady není tak příšerný, co?“

Mrkl jsem na ni a jakmile jsem dojedl, hlasitě jsem si krkl, abych ji trochu zdeptal. „To si piš, že jo. A ani tenhle skvělej žvanec to nezmění.“

Obrátila oči v sloup. „Ty seš fakt chlap.“

Hlava se mi horlivě rozkejvala. Na svou mužnost jsem byl pyšnej. Hodně.

Mlčky si mě prohlížela, než se ušklíbla nečemu, čemu rozuměla jenom ona. Upíjela ze zelenýho čaje a celou dobu mě hypnotizovala. Od činnosti neupustila ani po pár minutách a já se začal cítit nepříjemně.

Rozvalil jsem se a založil si ruce na prsou. „Tak povídej. Co tě žere?“

Udělala obličej a konečně odtáhla šálek od své pusy. I když s ohledem na velikost té nádoby bych to šálkem v životě nenazval. Byl to takovej mini hrnec. Lidi by v tom mohli uvařit dvě porce polívky. Třeba nudličkový.

Čekal jsem, co z ní vypadne, až jsem se začal nudit. Ona se znovu zaksichtila, jako by k nečemu sbírala všechny své síly, otevřela pusu a... wow, krkla si.

Totálně mě tím okouzlila. Každej kolem mohl vidět, že mě má naprosto omotanýho kolem prstu.

Vítězně se na mě usmála. Já jí úsměv oplatil. Takhle jsme se na sebe smáli docela dlouho, totální věky, než mi vlepila pusu, popadla moji ruku a táhla mě ven z obchodu. Za dobrodružstvím.

A přitáhla mě rovnou k první atrakci, kterou viděla. Já byl skeptickej. Vždyť to bylo moc barevný, než aby to opravdu fungovalo. A potřpytkovaný. Moc holčičí. Navíc jsme měli plný břicha od disneylandskýho bufáče. Pozvracíme se. A jelikož se to točilo docela velkou rychlostí, bude to všude. To rozhodně nemůže fungovat.

Nora ale asi skeptická nebyla, jelikož div vedle mě samým vzrušením nevyskákala díru. Ta scenérie před náma ji totálně vyhecovala do neobvyklého šílenství. Usmívala se, až to vypadalo bolestivě, a já o ni měl strach.

Stiskl jsem jí ruku, abych ji odtáhl k něčemu poklidnějšímu, ale evidetně to celý špatně pochopila, protože mi ruku stiskla nazpátek. „No není to skvělý? Koukni, jak si to ts děcka úžívaj,“ rozmáchla se směrem k těm pětiletým parchantům. „Chceš to zkusit? Alenčina čajová párty. Bude to nezapomenutelný.“

Zesílil jsem stisk a nasadil chlácholivej tón. Musím povolat všechny své schopnosti řečníka. Musím jí to vymluvit. Protože, jak už jsem zmiňoval, tohle rozhodně nevypadá uskutečnitelně. „Noro, buď rozumná. Před chvílí jsi mě vytáhla z bufetu, kde jsme se nacpali tolika věcma, že by to nakrmilo jednu africkou školu,“ součástí každého skvělého proslovu totiž musí být zmínka o těžké situaci afrických dětí, „ještě jsme to nestrávili. Jak bychom mohli? Nedali jsme tomu čas. Jestli tam nastoupíme, všechno bude všude. I na tvém oblečení,“ kývl jsem k jejím kraťasům a tílku, ve kterých jí to moc slušelo. „To by byl trapas.“

Už se neusmívala. Sklesle koukala na atrakci a momentálně závistivě hypnotizovala pohledem ty rozmazlený fracky, co si atrakci užívali za doprovodu rodičů, kteří vypadali - a tohle je důležitý - pěkně zeleně. „Tak fajn,“ řekla sklesle. Pak nasadila štěněčí oči, jejichž terčem byla má maličkost. „Ale příště, až budem poblíž bez plných žaludků, půjdem, že jo?“

To víš, že ne. Ani za tisíc let. Ani kdyby mi nabízeli Bugattiho Veyrona. Nebo celoživotní uklízečku mého chlapského bince. „Jasně.“

Takže mě vzápětí odtáhla ke vstupu do další atrakce, která sice vypadala míň nepřátelsky ke vztahu s mým žaludkem, ale zato byla ještě víc barevná. „Let Petra Pana,“ hlásala pyšně.

Připadal jsem si, jako by mi bylo pět.

Bohužel, tady se nedala neúčast svést na plnej žaludek, a tak jsme do toho šli. A bylo to strašný. Sedli jsme si do srandovní napodobeniny Hookovy lodi Jolly Roger a ta se s náma hejbala na kolečkách v kruzích, zatímco všude kolem vizuální efekty, světla a všechno možný vytvářelo dojem, že cestujeme do Země Nezemě. Bylo to trapný.

Když jsme atrakci opustili a byl jsem přiveden k další moc barevný a moc „pro malý“ atrakci, trochu jsem se zapotil. Tohle nemělo vůbec žádnej význam. Vždyť jsme byli dospělí. Měli jsme si užívat nějakou ztřeštěnou atrakci, kde je dětem mladším devět let vstup zakázán.

Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Moje holka se chovala, jako by byla sto let za opicema. Po žádné z těch dospěláckých atrakcí ani nemrkla. Chtěla si jen dát opáčko a připomenout si dětství. Případně u toho i chlamtat pitíčka o objemu desetiny litru.

Když jsme teda odcházeli od další atrakce, stiskl jsem jí prsty a mávnul na nějakou tu dospěláckou. „Tohle vypadá dobře. Pojďme to zkusit.“ Skousla si ret a namotala si pramínek vlasů na prst. Přesně, jak jsem čekal. Podívala se na mě a já se na ni zazubil. „Tak pojď.“ Popadl jsem batoh, co tu při naší jednostranné rozmluvě už pár chvil postával, a sebejistě se vydal k... Big Thunder Mountain.

Pokračoval jsem dál stejným směrem a čekal, až se za mnou ozve její rezignovaný povzdech. Trvalo to chvíli a bylo to tady. Zařvala na mě, ať počkám, a už utíkala za mnou.

A bylo to. Však já ji z toho jejího vzpomínkovýho období dostanu.

•••

„Viděls to!“ zakřičela Nora a vzápětí vyprskla smíchy.

Taky jsem se křenil.

Právě jsme zabombardovali Buzze Rakeťáka, střelili Mulan a vypíchli oko Donaldovi. Nebo to nám aspoň oznamoval display zabudovaný do vozítka, co tohle všechno vedlo. Byli jsme zrovna u jedný bezva atrakce. Rozpoutávali jsme války s animákama a bránili náš „Frozen“ tým. A jakmile jsme vypilovali taktiku, začali jsme skórovat.

Blbli jsme tu už tři čtvrtě hodiny, rozčilovali malý děti, jejich rodiče, a otravovali obsluhu tím, že chceme znovu pustit na opáčko.

Jakmile jsme ale dali rekord dne, plácli jsme si a pádili pryč. Páč se k nám hrnulo hafo japonských maminek.

Prchali jsme před nima za nejbližší roh a dusili se smíchy. Nalepil jsem se na zeď a stáhl Noru za sebe. Jakmile kolem profrčelo stádo paniček, ulevilo se mi.

„To bylo skvělý.“

„Ježíši, ty ženský měly páru.“

„Ty snad trénujou na maraton.“

„Přidej. Minimálně pětiboj.“

„Určitě se chystaj narukovat do armády.“

Našli jsme si naši střední cestu a vybrali si ne tak moc strašidelný a ne tak moc pro děti atrakce. A vyšlo to. Hezky jsme si vybírali a nakonec byli oba spokojení. Takže se to obešlo bez hádek a prskání. Bylo to prostě skvělý.

Otočil jsem se na ni a usmál se. A zároveň mě začalo žrát svědomí, když jsem zaznamenal, že sotva popadá dech. Zašátral jsem v kapse batohu na mých zádech. „Chceš pití?“ Horlivě přikývla. Vytáhl jsem minerálku, co jsme sehnali sotva před deseti minutami, a podal jí ji.

Vděčně se zakřenila, její obličej to celý rozzářilo, a začala žíznivými hlty, kterými se pořádně zakusovala do mého svědomí, pít. Já jen zíral. Protože to, jak se Nora na tu flašku vrhla, bylo pekelně sexy. Měla pořádně zakloněnou hlavu a pila s přivřenýma očima. Holky z Aqua Babes by se u ní mohly zaučovat. Ty vole, to bylo fakt něco. Pěkně si to pohrálo s mým jižním kamarádem.

Jo, byl jsem vzrušenej v Disneylandu. Tisíckrát bych hádal a tisíckrát bych se trefil, že mě to pošouplo do žebříčku sto největších úchyláku na světě.

Dopila a zase se na mě usmála. „Díky.“

Pokrčil jsem rameny, skromnost sama. „Za málo,“ zasýpal jsem.

Nora se protáhla, popotahujíc si tak svoje tílko nahoru po bříšku, a po očku na mě mrkla. Do háje, to mě dostalo. Její křivky na bílym podnose. To sexy mrknutí. Jaj. Tak žebříček padesáti největších úchyláku na světě.

Nějak mi nedocházelo, že to všechno dělá schválně, dokud se neotočila, nesehnula se a nezavázala si tkaničku na perfektně zavázané tenisce. To už bylo fakt moc i na takové milé chlapy, jako jsem byl já.

Když se narovnala, přisál jsem se na její rty a v duchu jsem zajásal. Zase v nebi. Mohl jsem cítit, jak se při polibku usmála. Mohl jsem cítit, jak se jí rozbušilo srdce. Taky jsem mohl odpřísáhnout, že jsem byl sakra nejšťastnější parchant na světě.

Ještě jednou jsem ji políbil a pak se odtáhl. „Miluju tě.“

Přikývla a já myslel, že to bude všechno, ale překvapila mě. „Já tebe taky.“ Potom mě ještě políbila na tvář, vzala mě za ruku a vedla pryč směrem k hračkářství.

Byl jsem omámenej, takže mi to nepřišlo divný a následoval jsem ji tam. V tu chvíli by mi bylo jedno, kam jdem, i kdyby mě lákala do jámy plné pavouků. Byl jsem chlap a byl jsem odrovnanej chlapskou touhou. Vedla mě podél regálů, dokud se nezastavila u jednoho v ledově modrých barvách.

Zíral jsem se na stovky Olafů, Svenů, Els a Ann. Ty kráso, bylo toho mraky. Pozvedl jsem koutek úst. „Budu hádat. Chceš, abych ti koupil plyšovýho Olafa, že jo, zlato.“

„Jo. A já ti koupím Svena. Budem tak kompletní ledová rodinka a budem navždy šťastní.“

Její dětský úsměv by mohl bejt prohlášen za nelegální. Celá nelegálnost těchto naivních hezoučkých úsměvů by měla být zahrnuta do ústavy, protože tomu nešlo odolat a já jí toho příšerně drahýho sněhuldu fakt koupil. A nabral k tomu rovnou pár Minnieiných oušek.

Na oplátku jsem od ní dostal Svena a uši Mickeyho.

V restauraci, kde jsme se rozhodli naobědvat, na nás koukali jako na dva totální blázny, ale jak jsem řekl - její vzezření bylo v danou chvíli totálně neodolatelný. Takže jsme obědvali hranolky a smažák se Svenem a Olafem bo boku, s ušima nejoblíbenějšího páru celýho Disneylandu napláclýma na hlavě.

•••

Nora

Dala bych ruku do ohně za to, že kdyby taxikář vynaložil veškeré své řidičské umění, aby auto sebou nemlátilo po silnici, Marco mi nebroukal do ucha nějakou italskou poezii a suvenýry z Disneylandu mě nešťouchaly do boku, usnula bych a vzbudila bych se až další odpoledne.

S tím jsem ale počítala. Podobný dny mě vždycky donutily vytuhnout ještě před půlnocí.

Ale ukamenujte mě, jestli bych se toho jen na minutu opovážila litovat.

Marco se po naší obědový přestávce zbláznil a vytáhl mě na ty nejšílenější atrakce. Posunul hranice. Dal se na dospěláky. Byla jsem vyděšená, dokud jsem zjistila, že na tom nic moc děsivýho nebylo.

Zkrátka jsme vyzkoušeli horskou dráhu a vyřvávali si hlasivky. Ke konci se nám ukázalo to nejvíc boží selfie ve vesmíru. Hned nato jsme šli na atrakci, která vypadala fajnově a budila dojem, že nám nasimuluje tři-déčko disney scenérií. Ale ta věc nám ukázala pěkný vejšky. Zkrátka jsme zase čuměli. A Marco se málem podělal. Taky jsme chvíli koukali na přehlídku na Main Street, ale nakonec jsem byla odtáhnuta za ruku na další dospěláckou šílenost.

Byl to namáhavý a boží den, a měla jsem ho plný zuby.

Taxík nás vysadil před hotelem a já si konečně oddychla, že budu mít pokoj od všeho. „Jupí,“ zamumlala jsem. Zvedla jsem se, že vystoupím, ale chlápek za volantem najednou začal mumlat nějaký bláboly na protest. „Co?“ vyštěkla jsem.

Natáhl ruku a já za boha nedokázala vymyslet, co po mně chce. „Monej,“ vybafl na mě. Chvíli trvalo, než mi docvaklo, že asi myslí money. Začala jsem koukat do peněženky.

„Já mám málo. Co ty?“

„Taky. Kolik máš?“

Oba jsme hodně panikařili, ale nakonec jsme to všechno dali dohromady, na tu předraženou částku se složili a taxikář byl spokojenej. Já byla nakonec taky spokojená, když jsem znovu stála v našem apartmá a mohla si zkontrolovat maily. A rovnou na svém laptopu, kterej mi Marco konečně vrátil.

Pak jsem si to zamířila do sprchy. V domnění, že tam nikdo není. Otevřela jsem dveře, pod paží kosmetickou taštičku, a najednou jsem zahlédla nahýho Marca, jak zrovna otevírá dveře od sprchy a vychází ven. Ten výjev s mým domněním pěkně zamával.

„Ježíši, ty seš nahatej! Panebože, promiň!“ začala jsem křičet a rychle jsem se otočila. Ale bylo to prd platný, protože přede mnou se zničehonic zhmotnilo zrcadlo. „Do háje,“ zapištěla jsem a otočila se ke dveřím.

Jasně, jsem slyšela, jak se zasmál, a zastyděla se ještě víc. Máš se naučit klepat, náno blbá. Zavřela jsem oči a pevně stiskla víčka, abych si pojistila, že nic jinýho z jeho nahatosti už nezahlídnu. Bylo mi to trochu líto, ale hold to jako hodná holka udělat musím.

Poslouchala jsem, jak se pohybuje ze sprchovýho koutu, sahá po osušce a pak následovala změť zvuků, ze kterých jsem vydedukovala, že si látku asi omotal kolem pasu. Dala jsem si před oči ještě ruku, abych si byla fakt stoprocentně jistá, že se nenechám zlomit a prostě se nepodívám.

Zazněly kroky a pak bylo ticho. Nebyla jsem si jistá, kde je, dokud jsem neucítila jeho dech na tváři. Zamračila jsem se. „Hej, to jako postáváš jen tak přede mnou?“

„No jo,“ protáhl.

„Jak, no jo? Já si myslela, že se půjdeš rychle oblíknout.“

Prostorem se rozezněl znovu jeho smích. „Je to v pohodě, Noro. Můžeš se podívat.“

Vydechla jsem vzduch, o kterém jsem neměla ponětí, že ho zadržuju, a konečně otevřela oči. Ty vado. Bylo to tu zase. Sušil se, vlasy měl mokrý a mně bránil vidět všechno jenom konec osušky.

Vykulila jsem oči a lačně po něm přejížděla očima. „To běhání ti svědčí, rozhodně v něm pokračuj,“ blábolila jsem. Ale co, každá rada dobrá, ne?

Zakřenil se a dál se sušil. Občas něco bylo vidět a občas mě to fakt přimělo ke zčervenání. Zvedla jsem od toho důležitýho místa oči a setkala se s Marcovým pobaveným pohledem.

Zakřenil se a dál se sušil. „Chceš se asi taky vysprchovat, co?“ zeptal se.

No co asi jinýho, ty chytráku. Jen jsem kývla.

„Jen si vyčistím zuby.“ Otočil se a najednou na mě letěla osuška. Ta osuška, kterou si předtím utíral celé své tělo.

Polkla jsem a popadla jsem ji. „A co jako s ní?“

„No, chtěla ses vysprchovat,“ odpověděl a zároveň se na mě podíval, jako bych to měla chápat.

„Jasně,“ zamumlala jsem a zírala mu na zadek.

„Koukáš mi na zadek, co?“

„Trefa.“

Netrvalo dlouho a Marco opustil koupelnu. Nadechla jsem se a začala se svlíkat. To byl ale trapas.

Poskakovala jsem, dokud mi šortky neskončily srolovaný u nohou, a pak jsem se z nich snažila vymotat bez přeražení. Sáhla jsem po gumičce a zároveň se zubama snažila přetáhnout si tílko přes hlavu. A takhle já zacházím s hadrama z Cé-áčka.

Když už jsem měla tílko na zemi a vlasy v ohonu, rozrazily se dveře, práskly o stěnu a já vejrala na rozcuchaného Marca jen ve spodním prádle. „Hele, co blbneš?“ Celá žhavá jsem se začala nadechovat, abych s ním prodiskutovala, kdy je vhodný vlítávat do zavřený místnosti a kdy není - sama bych mohla vyprávět - ale nenechal mě.

Ta obrovská hora masa, kostí, chlupů a sex-appealu se ke mně přiřítila a hned nato mě líbal. Jen chvíli jsem zůstávala v překvapení, než jsem mu omotala ruce kolem krku a začala spolupracovat. Cejtila jsem jeho holou kůži a jeho svaly na svém těle. Tady a teď jsem byla připravená roztéct v hromádku na povel poslouchající káči. To byl ten nejlepší polibek, který mi kdy dal. Líbala jsem ho zpátky, naprosto jsem se na danou činnost soustředila a strašně mě to bavilo.

Sáhl mi na zadek a zvedl mě. Omotala jsem nohy kolem jeho pasu a zatahala ho za vlasy. Kouskl mě do rtu a já zasténala.

„Jdem do postele?“ zamumlal.

Zamrkala jsem. To teda neznělo moc romanticky. „Do postele.“

Do ložnice jsem se od něj nechala odnést s úsměvem na rtech. Směřujeme si to do postele, do ráje, ke štěstí. Marco mě jemně položil mezi přikrývky a já se koukala, jak se svlíká. Jeho parťák v hříchu mi zamával. Vyschlo mi v ústech.

Když mi došlo, že bych se měla radši taky úplně svlíknout, už byl skoro u mě. Rychle jsem hmátla po zapínání podprsenky, ale zastavil mě. Zvedla jsem obočí.

„Chci to udělat sám.“

Vykulila jsem oči. Ale nakonec... proč vlastně ne. Co se budu namáhat.

Vlezl na postel a po čtyřech mířil ke mně. Prohlížel si moje tělo a v očích měl pohled, ze kterýho jsem byla štěstím bez sebe. Bylo na něm vidět, že se mu líbí, co vidí.

Už už se natahoval k mé podprsence, než jsem ho zastavila dotykem na předloktí a vrhla na něj významný pohled. „Počkej, a co kondom?“

„Ty nebereš prášky?“ zeptal se.

„To mi má jako stačit? Ty prášky nefungujou na sto procent. A nezapomeň, že jsem měla v letadle nějaký antibiotika, třeba by nemusely prášky působit,“ připomínala jsem mu mou nevolnost, která se mě zmocnila, když jsme sem letěli.

Povzdychl si, zase se ode mě odtáhl a rychle došel ke svým věcem na psacím stole. Opřela jsem se o lokty a hltala ho očima. Za chvíli byl zase u mě a pak to šlo s pořádnou ochranou už hezky rychle.

Tu noc jsem byla v sedmém nebi. Zamilovala jsem si jeho dotyky, zvuky, které mu vycházely z pusy a zamilovala jsem si jeho samotného. Znovu. Taky se mi zalíbila tahle postel. Byla pohodlná, pevná, moc nevrzala. Nic nás nerušilo. A já tyhle věci fakt oceňuju.

Nakonec jsem usínala v jeho objetí. V objetí chlapa, do kterýho jsem byla zblázněná až po uši.

Jsem moc ráda, že jsem konečně zpátky i s publikováním dalších kapitol Map. :-) Mám jich napsáno pár dopředu, tak by snad neměl být s uveřejňováním problém. Nejspíš budu přidávat jednu týdně.

Doufám, že se vám kapitola líbila, že jste si ji užili. Popřát vám veselé Vánocem jsem sice nestihla, ale aspoň vám můžu popřát hodně štěstí do nového roka. :-)

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 32. kapitola: