OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 34. kapitola

25.01.2016 (10:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1195×

34. kapitola - Měli bychom

Marco

O pár dní později...

Ve finále se ukázalo, že jsme se skámošili s těma správnýma lidma. Náš vztah s Jo a Jackem rozkvétal. Nebo tak něco. Když jsme přijeli ze zájezdu za velkým Buddhou, shodli jsme se na tom, že se spolu skvěle bavíme a nikdo z nás neviděl důvod proč v tom nepokračovat i v Tokiu. A byla to sranda. Poslední dny jsme se vůbec nenudili. Lítali jsme po památkách, parcích, kavárnách a blbli jsme všude, kde se dalo.

Ale nebylo to dokonalý partnerství. Protože Jack nemohl pochopit, že mě hokej vůbec nebere, stejně tak nemohl pochopit, že fotbal je nejúžasnější sport pod sluncem. Holt to byl trochu blbec. Ale díky loajalitě, kterou zbytek party oplýval, díky důvěře a rozumu a dalším takovým velkolepým slovům, jsme spolu zůstali tak dlouho, jak jen to bylo možný.

Náš vztah vyvrcholil na konci tejdne, v předposlední den našeho pobytu v Tokiu, kdy jsme měli obří rozlučkovou párty. Která krom smíchu a slz (to když se holky loučily) přinesla taky parádní kocovinku mé doživotní lásce, co si to právě teď odnášela u záchodu a... no, nebyl to hezkej pohled.

Zatímco Nora zvracela do záchodové mísy, držel jsem jí vlasy stranou a snažil jsem se dejchat jenom pusou. Láska neláska, zvratky pořád smrděly a byly nechutný.

Teď už mi pomalu docházelo, proč moje druhá polovička, která právě všechny ty sračky, co včera vypila, vyvrhla do záchodu, moje téměř žádné následky po nocích plných chlastu tak zveličovala. Momentálně jsem svou bezúhonnost považoval za výhru v tombole.

Nora konečně přestala zvracet a zhroutila se na podlahu vedle mísy. Následně to celý spláchla. Juchů. „Takže, povídej, jak moc to bylo včera šílený?“ Už už si chtěla utřít zbytek zvratků, které jí ulpěly na rtech, hřbetem ruky, ale honem jsem jí podal ručník.

Vytřeštil jsem oči, když jsem tak přemýšlel nad odpovědí. Nemohl jsem jí povědět, jak tancovala v baru na totálně ztřeštěné songy, které za střízliva ztotožňovala s dílem Satanovým, a vypadala při tom směšně, jelikož byla totálně namazaná. Nemohl jsem jí říct, jak se loučila se známými i neznámými tvářemi, když jsme z párty odcházeli. A už vůbec jsem na ni nemohl prásknout, jak se na mě v hotelovém výtahu vrhla, to by bylo po její sebeúctě. Zhluboka jsem se nadechl a vymámil slabej úsměv. „Uhm, no... zas tak zlý to nebylo,“ zkusil jsem.

Našpulila pusu a mlčky si prohlížela mou mimiku. Nakonec si povzdychla a zabořila si hlavu do dlaní. Vypadala jako hromádka neštěstí a začínalo mi jí být trochu líto. „Lžeš,“ prohlásila. „Ale víš co? Je mi to jedno. Vlastně se mi ani nechce poslouchat historky o tom, jak moc mimo jsem včera byla.“

„Mrzí mě, že ti neumím líp lhát,“ zamumlal jsem pobaveně.

Jo, to muselo vyznít fakt geniálně. Do háje.

„Proč tak křičíš, krucinál?“ zabrblala a zacpala si uši.

Povzdychl jsem si a vytáhl ji na nohy. Jemně jsem ji políbil do vlasů. „Tak pojď. Jdem zpátky do postele. Vyležíš to a já ti přinesu něco k jídlu. Voda je na nočním stolku. Vypij ji. Nechci slyšet žádný protesty. Ať seš večer v letadle zase v pohodě.“

Zasmála se a vzápětí si znovu zacpala uši. „Au,“ zasténala. Pak se zase podívala na mě a zašeptala: „Chci něco příšerně kalorickýho a čaj. S extra cukrem.“

„Jasně, cokoliv. Hned jsem zpátky, fajn?“ zahulákal jsem schválně v obavách, že by mohla přihodit další speciální požadavky. To bych pak mohl nahánět po Tokiu menu, o kterým tu v životě neslyšeli.

Ale všechno jsem splašil a byl jsem za to moc rád. Za půl hodiny jsem vybíhal schody zpátky do hotelu a chvíli nato mě výtah vynášel do osmého patra, kde jsme měli apartmá. Vytáhl jsem kartu a otevřel si. Málem jsem vylil svoje vařící kafe, když jsem zakopl o Nořinu kabelku, kterou tam včera odhodila.

„Hej! Jsem zpátky! Nesu jídlo!“ hulákal jsem.

„Ha ha ha. Hele, ty víš, že nemáš dělat hlasitý zvuky před někým s kocovinou,“ odsekla mi Nora, natažená jenom v županu na tý obří posteli s foťákem v klíně.

Rychle jsem se odbavil, abych se mohl přidat k jejímu lenošení. „Prohlížíš si fotky?“

Zamávala na mě fotoaparátem. „A není to očividný?“ Pak se ale usmála a poklepala na místo vedle sebe. „Tak dělej. Držím ti tu místo.“

Zakřenil jsem se, skočil za ní a omotal jí ruce kolem pasu. „Seš tak milá.“

„Mhm. Jo. Cos přinesl?“

„Něco extra kalorickýho a čaj s extra cukrem,“ zopakoval jsem její předešlá slova. Viděl jsem, jak se už nadechovala, aby se mě zeptala, jestli to není moc přeslazený, ale rychle jsem vztyčil prst, aby mě nepřerušovala a pokračoval: „Ale neboj, napil jsem se. Nechutná to jak cukrový chcanky.“

„Ježíši, co bych bez tebe dělala?“

„Jsem dokonalej na tyhle randící kraviny, viď?“

Usmála se. „Jo, jsi.“ Naklonila se ke mně a políbila mě. Ale rychle se zase odtáhla. „Tak mrknem na ty fotky.“

Bylo mi jasný, že se chce jenom vytahovat, jak jí to focení jde, ale mlčel jsem a poslouchal. Nepřerušoval jsem ji, ani když používala termíny, který se v mé slovní zásobě nevyskytovaly. Za prvé jsem nechtěl upozorňovat na své nedostatky a navíc mě fascinovala její fascinace focením. Bylo fakt hezký poslouchat, jak o všem, co nafotila, tak zaníceně mluvila. Vypadala při tom roztomile.

Když si pochválila svou poslední fotku, políbil jsem ji do vlasů a zvedl se z postele. „Za chvíli jdu běhat s Jackem,“ oznámil jsem jí.

Vypadala překvapeně. „Fakt?“

Zatímco jsem lovil běžecký boty ze skříně, pokrčil jsem rameny. „Jo. Není to nic zas tak velkýho. Prostě si zaběháme.“

„Já jen, že když jsem s tebou šla běhat já tenkrát v Paříži, už jsi mě pak nikdy nepozval. Fakt ses o tom už nikdy nezmínil, jako by to bylo naprosto vyloučený. Došla jsem k názoru, že máš radši, když běháš sám.“

Konečně jsem vylovil boty a s vítězným úsměvem na ni mrkl. „Neber si to, Noro, osobně, ale běháš strašně pomalu a po polovině kilometru začneš lapat po dechu. Já jsem velkej pan sportovec. Běhám moc a moc kilometrů a Jack to má stejně, takže je jako parťák na běhání ideální.“

„Nemůžu za to, že trénuješ na maraton,“ popíchla mě.

„Neurazil jsem tě?“

„Co? Ne. Měla jsem už něco domluvený s Jo. Zatímco ty si budeš běhat těch svých moc a moc kilometrů, já si zajdu na dámský věci. Už tejden nevypadám jako ženská. Mám zlámaný nehty a špatně oholený nohy. Krom jinýho.“

Zachechtal jsem se. „Jo, to je fakt. Půjdeš mi dát pusu na rozloučenou?“

Došla ke mně, objala mě kolem krku a jemně mě políbila. „Užij si těch svých moc a moc kilometrů,“ zase se mi vysmála a já vycouval ze dveří, zatímco jsem jí mával na rozloučenou.

•••

„Nekecám, vole, jednou jsem nechal Jo natankovat mýho miláčka. Mám nafťák a ona sáhla po benzinu. Naštěstí jsem ji zastavil od tý nezvratný chyby včas. Jinak by se to celý podělalo a Jo by vyplňovala rozvodový papíry.“

Byl jsem bez dechu. Jednak se mnou ten blonďatej vůl chtěl furt konverzovat, zatímco jsem běžel, na což jsem nebyl moc zvyklej, a pak tu samozřejmě byl ten incident u benzinky, ale hlavní bylo, co Jack zmínil v poslední větě. „Si děláš srandu? Ty vole, ty a Jo... vy jste manželé? Jako kdys mi to chtěl říct?“ Zněl jsem jako nějaká ubulená slečinka, ale bylo mi to fuk, byl jsem ohromenej.

Zachechtal se. „Dokopal jsem ji k tomu, když jsme jednou pařili ve Vegas. Další ráno byla trochu hysterická, ale pak už to bylo dobrý.“

„Vy Američani jste děsně divní.“

„U nás doma si zase všichni myslej, že každej občan tý vaší kozačky je zapletenej v nějakym gangu. Byl jsem upřímně překvapenej, kdyžs mi na uvítanou nepřiložil kudlu ke krku.“

„To jsou jenom předsudky, vole. Fakt totální kravina. Ale to o Amících a jejich divných zvycích je stoprocentní pravda. Já četl některý vaše kraviny. Prej máte nařízeno, že nesmíte dát kočku ohřát v mikrovlnce,“ smál jsem se mu.

„Za to já ale nemůžu.“

„Ale nepopíráš to.“

„To fakt ne. Je to totiž pravda,“ přiznal.

„To je smutný,“ politoval jsem ho.

„Mluv mi o tom, vole.“

Dva bloky před naším hotelem, kde jsme měli sraz s holkama, jsme zpomalili do chůze a chvíli bylo ticho. Užíval jsem si to, Jack byl fakt ukecanej. Ticho v jeho přítomnosti bylo fakt ojedinělý. A taky krátký, jak se ukázalo chvíli nato.

„Víš, měl bys taky něco se svým vztahem provést. Nějak si ho upevnit. Je ti třicet. Noru znám chvíli, vypadá to, že je fakt milá ženská, ale kdo ví. Třeba se jednoho dne vzbudíš a ona ti na stole nechá vzkaz, že má nahnáno ze závazků. U toho budou položený koblihy nabídnutý jako omluva. Jenom zatracený koblihy.“

Zamračil jsem se. „Mluvíš z vlastní zkušenosti?“

„Jo. Teď jsem bejvalce celkem vděčněj. Natrefil jsem na toho nejúžasnějšího andílka.“

Nechtěl jsem mu říct, že na jeho slovech něco je. Nechtěl jsem si připustit, že by mohl mít pravdu, nebo třeba jen trocha pravdy. Navíc jsem znal Noru a doufal jsem, že by mi něco takovýho nikdy neprovedla. V podobných věcech ráda jednala férově. A když už, nechala by mi vedle pápá-vzkazu sáček s croissanty.

Na další pochybnosti o mojí přítelkyni jsem neměl příležitost, protože jsme překonali poslední ulici a naskytl se nám výhled na naše ženský, jak si to pomalu kráčí v lodičkách a s rukama ověšenýma nákupníma taškama směrem ke vchodu do hotelu.

Vypadaly úchvatně. Nebo Nora tak vypadala, na Jo jsem se ani moc nekoukal. Měla na sobě letní šaty se vzorem nějakých zatracených kytek, které odhalovaly její dlouhý nohy. Vlasy jí volně splývaly až do půlky zad a leskly se i z tý dálky. Všude se rozléhal její smích, jak jí Jo asi něco vyprávěla. Doslova zářila. To zatracený slunce, který mě otravovalo celou dobu, jelikož jsem si na hotelu zapomněl sluneční brejle, jí nesahalo ani po paty.

„Ty vole, taky ti stojí?“

Připlácl jsem si ruku k obličeji a zaúpěl, jak se mě zmocnila beznaděj. Jack byl debil. Odolal jsem touze dát mu jednu do ksichtu a rozklusal se ke své krásné přítelkyni. Potěšilo mě, že jakmile mě spatřila, rozzářila se ještě víc.

„Ahoj. Jak ses měl?“ zeptala se překvapivě mile.

Vtáhl jsem ji do objetí, abych ji vzápětí mohl pošeptat do ucha, že vypadá nádherně a že se nemůžu dočkat, až budem zas sami. Taky jsem si musel postěžovat na toho ukecanýho vola.

Chvíli na to jsme řekli Jo a Jackovi naše poslední sbohem a ujistili je, že zůstaneme v kontaktu. Ještě jsem musel ujistit Jacka, že fotbal bude vždycky lepší než hokej, ale nakonec jsme se konečně dostali do apartmá.

Když se za námi zavřely dveře, moc dlouho jsem nepřemýšlel nad tím, jestli mám na Noru vybalit, co mi vnukl do hlavy Jack. Prostě jsem to udělal. Naprosto spontánně. „Měli bysme se sestěhovat.“

Podívala se na mě totálně zmateně. „Měli bychom balit.“

„Nemyslim teď. Nemyslim ani zejtra. Je mi úplně fuk, jestli do toho se mnou půjdeš za tejden, za měsíc, nebo třeba za rok. Nebo po naší světový tour. Na tom nezáleží. Hlavní je, že pak to bude navěky.“

Zašklebila se. „Mám to od tebe pěkně nalinkovaný, co? Jak dlouho nad tím s tou svou sexy hlavou přemýšlíš?“

„Deset minut,“ přiznal jsem beze studu.

„Jak jinak,“ zazubila se na mě.

„Tak co? Bereš?“

„Posloucháš se vůbec? Mluvíš o tom, jako bys mě zval do kina,“ zaksichtila se na mě.

„Možná. Znamená to jo?“

„Ne.“

Byl jsem vyděšenej. „Takže to znamená ne?“

„Ne,“ zakřenila se.

Zatím to šlo celkem dobře. Neutekla ode mě, ani mě nezmlátila, když jsem jí to nabídl. Tahala mě za fusekli, to jo, ale asi v dobrym. Nebo jsem v to aspoň doufal. „Vsadím se, o co chceš, že až budem za tejden odlétat ze Sydney, budeš už hezky překecaná,“ prohlásil jsem samolibě.

„Jak se ti žije s tak obřím egem?“

„Jde to,“ zazubil jsem se na ni.

•••

„Co vlastně budem dělat v Sydney?“

Už jsme byli v letadle. Noře jsem přenechal své právoplatné sedadlo u okýnka, aby nebyla celej ten dlouhej let do Austrálie naštvaná, takže jsem se tísnil mezi krásnou ženou a chlapem, ze kterýho pot lil jak z konve. Nebyl jsem si jistej, jestli to bylo normální. Už jsem viděl letět sebevětší strašpytly, ale tohle byla fakt síla. Dyť jsme letěli už tři hodiny a i turbulence byly minimální. Kdykoliv kolem šla letuška, měl jsem chuť ji zastavit a pána jí přenechat. Ale nebyl jsem si jistej, jak by to dopadlo. Vypadal, jako by se dal na sumó.

„Nemám nic naplánovaný. Nic, co bych chtěla vidět. Jsem si jistá, že když jsem plánovala tuhle trasu, moje podvědomí zapracovalo a přiřadilo do seznamu Sydney, protože tušilo, že budu mít všeho toho památkaření plný zuby a už by mi to všechno splývalo. Možná bychom se nějak mohli domluvit a navštívit tamní operu. Ale spíš si myslím, že se asi budu válet jen někde na pláži v bezpečné vzdálenosti od žraloků,“ odpověděla mi po chvíli.

„Ha! Žraloci! Těch v Itálii moc nemáme.“

Zazubila se. „Nenastěhuju se k tobě. Ale pěknej pokus.“

„Ještě to zvaž. Máme pizzu, která je daleko lepší než ta západní náhražka. Máme moc dobrou zmrzlinu. Náš jazyk je hned po frájině ten nejromantičtější na světě. A máme super památky. Španělský schody, Šikmá věž v Pise a...“ odmlčel jsem se, jak jsem si nedokázal na nic dalšího vzpomenout, „spoustu dalších.“

Zakřenila se na mě. „To bylo chabý, Marco.“

To mi ani nemusela říkat. Věděl jsem to. Ale kdykoliv zrovna někdo kecal o památkách, nebyl jsem tam. Dějáku a výtvarce jsem se vyhejbal, jak se dalo, až jsem v prváku málem propadl. A v dospělosti to nebylo o nic lepší. Kdykoliv někdo spustil na podobný téma, nenápadně jsem se vypařil. Nebyl jsem na intelektuální konverzace. A dokumenty o historii a kultuře jsem bez výčitek přepínal na fotbal.

Po tom, co jsme s Norou dořečnili o možném i nemožném stěhování, mě donutila se dívat na film pro teenagerky s dojemným názvem S láskou, Rosie. Prosadila si, že jakožto vlastník laptopu má plné právo si vybrat. Normálně bych se s ní hádal, ale byl jsem v jasné nevýhodě vzhledem k tomu, že to já od ní něco potřeboval. Takže se koukalo na odpornou kravinu pro náctiletý slečinky. Myšlenky jako „zabte mě někdo“ se v průběhu té blbosti objevovaly každou chvíli.

Ale já na to fakt čuměl. Protože jsem se nudil. Pozoroval jsem, jak ta bomba, kterou měl na svědomí nějakej namyšlenej kretén, rostla v těle holky, co vypadala tak na jedenáct, a když pak byla konečně vyprsknuta na svět, a láskyplně pojmenována Katie, málem jsem zaječel. Soucítil jsem s Alexem, kterej měl blbej odhad na ženský a vybíral si samý peroxidový palice se sklony k šílenství. Nakonec si ale i tak ti dva našli svůj vysněnej happy end v podobě pidi hotýlku s výhledem na moře.

Nora se ve finále ubrečeně usmívala. Jako kdyby jí někdo vydrápal oči a ona nepoznala, že to, co právě viděla, byl skandál ve světě filmu. Ach jo.

„Tak co na to říkáš?“ vypálila na mě ve finále.

Moc jsem nad odpovědí nepřemýšlel. „Sračka.“ Špatný tah, kámo, špatný tah. Když jsem viděl její obličej, rychle jsem přidal: „Ale jestli se ti to fakt tak líbilo, tak to bylo ve skutečnosti úplně úžasný.“

Neměl jsem hezkej pocit z toho prohnanýho úsměvu, kterej se jí vzápětí objevil ve tváři. „Víš, strašně se mi líbí, jak kolem mě našlapuješ po špičkách, aby sis to něčím nezvoral a fakt mě přemluvil na to společný bydlení. Asi tě, až se budu válet na pláži a opalovat, donutím mi nosit Margarity a různé slaďoučké koktejlíčky s prapodivnými názvy.“

„Já myslel, že ty ráda skotskou?“

Udělala obličej. „No to jo. Ale ta se moc nehodí k plážovému povalování.“

Dal jsem jí za pravdu.

Odmlčeli jsme se a každej se utápěl ve svých myšlenkách. Já plánoval, jak ji odtáhnout k práhu našeho společnýho bydlení. Zároveň jsem ale měl nahnáno, nad čím se protáčí kolečka té mé potenciální spolubydlící. Co když si dává dohromady pro a proti? To bych pak byl v háji. Jako každej Ital jsem byl na spolubydlícího moc protivnej a línej. Jednoduše řečeno by mě v těchhle kravinách přetrumfla i kočka. Musel jsem tedy doufat, že bere Nora na vědomí i moje kvality, který by jí nějaký zvíře nenabídlo.

„Jak tak teď uvažuju, ty jednoduše počítáš s tím, že bych se nakvartýrovala k tobě do bytu. Což je totální blbost.“

Ajaj. Jde se debatovat. Stiskl jsem rty do napjaté linky a opatrně se na ni zadíval. „A proč to je totální blbost?“

„No to ti má bejt právě úplně jasný. Byla by nuda se jen tak ze dne na den nastěhovat k tobě, večer to oslavit sklenkou vína a druhej den uspořádat kolaudačku, na kterou přijdou jen tvoji přátelé, kteří už stejně všechno dávno prošmejdili. Navíc musíš vědět, že když budem hledat úplně nový místo, prožijem spolu mnohem víc srandy,“ rozpovídala se Nora.

„Jo, jasně. Úplně nás dva vidím, jak se hádáme pozdě do noci a pak si to vzájemně žehlíme druhej den od rána do večera. To by mohla být fakt sranda,“ zakončil jsem sarkasticky. Ale ve skutečnosti jsem si celkem oddychl. Řešila tu totální maličkost. Vlastně se s ní klidně budu hádat o státě nebo o městě celý věky, jestli pak bude spokojená. Hlavně, že tím háčkem nejsem já. To by zabolelo. „Řím.“

Zamračila se. „Co? Jo, aha. Hmm... Praha.“

Zakřenil jsem se. „Atény.“

„Vídeň.“

„Barcelona.“

„Berlín.“

„Santorini.“

Zarazila se a začala na mě nechápavě zírat. „A co to jako je? Nebudu bydlet v nějaký prdeli na konci světa, kam si třeba kdysi, kdyžs nosil plínky, jezdil ke příbuzným.“

„Třeba si to vygoogluj.“

Protočila oči. „Fajn... Londýn.“

„Neblázni, tam furt prší.“

„Ty zase navrhuješ města, jako bychom jeli k moři.“

„Zlato, pro mě není moře nic tak neuvěřitelnýho. Tu slanou břečku vidím furt,“ odsekl jsem.

„Já moře doma nemám.“

Pokrčil jsem rameny. „To máš blbý.“

„Ani ne. Mě aspoň nespláchne nějaká pitomá tsunami.“

„Itálie to od tsunami nikdy neschytala.“

„Ale ty to od tsunami jednou schytáš, když budeš furt vytahovat samý města, který jsou z jedný strany obklopený slanou vodou.“

Ušklíbl jsem se. „Hele -“

„Kuso! Sude-ni damara!,“ozval se ten týpek, ze kterýho tu už lil nějakou dobu pot. „Watashi wa nemuritai-desu! To ...“

Málem jsem dostal infarkt, když na nás spustil tou pištivou japonštinou. Dalo se odhadnout, že na nás neřve nic pěknýho. Trošku jsem se ho začal bát. A moc tomu nepomáhalo, že vážil tak dvě stě kilo.

Pán ale měl celkem kliku. A já taky. Letuška - asi Australanka lehce přes dvacet, co flirtovala s každým chlapem, aniž by se zajímala, jestli je jeho prst zakroužkovanej, nebo ne - se přihnala k nám, jako by ji někdo honil a chtěla vědět, jakej je problém.

Jelikož Japonec po mém boku měl očividně problém s komunikací, nakecal jsem jí, že se tu potí už pěkně dlouho, že se asi bojí létání a potřeboval by něco na uklidnění. Koketně se na mě usmála, jak měla evidentně ve zvyku, a pak se jí nějak podařilo vymanévrovat dvě stě kilovýho chlápka z jeho sedadla. Jak ho tak odváděla pryč, vrtěla zadkem tak prudce, že to vypadalo jako nějaký aerobní cvičení.

Zaúpěl jsem a zabořil se do sedadla. Doufal jsem, že mi ta lež projde, a Japonec si nevzpomene, jak se používá angličtina. Uměl ji, poslouchal jsem ho, když si objednával něco od obsluhy. To bylo ale ještě před tím, než zešílel a začal vylučovat smradlavý tekutiny. Vyhlédl jsem do uličky, jestli se letuška nevrací. Napravo v cajku. Ale nalevo se na mě tlemila nějaká nezletilá.

„Lhal jste. Viděla jsem, jak ste se hádal s tou ženskou u okýnka. Ten chlap sice byl v háji už předtím, ale vy dva jste ho fakt dorazili. Pozor na mě. Jsem prohnaná.“

Zpražil jsem ji pohledem. Bylo jí ale hezky rozumět. Měla angličtinu zmáknutou líp než v jejím věku já. „Vždyť ani nemůžeš mít občanku, proboha.“

Rázem vypnula hrudník. „Chyba. Vlastníkem týhle kartičky jsem už dva týdny.“ Vyplázla na mě jazyk, jako by to bylo úplně normální, takhle ukončovat konverzace.

Otočil jsem se na svou lásku v domnění, že mi porozumí. „Vidělas, jak byla drzá? Takhle se děti teď chovají?“

Vyprskla smíchy, který asi celou dobu zadržovala, a natáhla se po mé ruce, aby ji vzápětí mohla pořádně zmáčknout. „Nemluv tak. Přidá ti to na věku.“

Bylo to celý totálně nespravedlivý. Dostal jsem sprda od Nory, nějakej Japonec na mě spustil cizojazyčný nadávky v takovým tempu, že jsem si to nestačil zapisovat, a teď si ještě bude dovolovat drzá nezletilá. Vsadil bych se, že Jack by v mý situaci vypustil z tý svý sprostý pusy něco jako fuck my life.

Najednou se před mým obličejem objevila Nořina ruka a já dostal nahnáno, že mi ještě jedna přiletí, ale položila mi ji na tvář, aby si mohla otočit můj obličej k sobě. „Skoro bych mohla slyšet, jak přemýšlíš. Přestaň se mračit. Když tu s tebou tady tak všichni zametají, nemusíš mi nosit na pláži ty Margarity.“ Zamračil jsem se na ni ještě víc a ona se omluvně usmála. „Chci říct, že je mi to líto.“

Radši jsem ji políbil. Ty její neupřímný omluvy se nedaly poslouchat.

Za chvíli už bylo po špatný náladě.

Takže jsem zpátky s další kapitolou. :-) Tentokrát to trvalo trochu déle, ale měla jsem nějaké zdravotní potíže. No... doufám, že se vám kapitola líbila a zase za týden se můžete těšit na další. :-) A moc děkuju "v" za komentář. Potěšil mě. ;-) Takže doufám, že tentokrát jich bude víc.

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 34. kapitola: