OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 37. kapitola

06.08.2016 (10:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 791×

37. kapitola - Ty domů musíš letět brzy

Nora

Samým blahem jsem šílela. Svět byl skvělej. Musel být. Jinak by nebyl Steve Jobs, co by nevymyslel Apple, a to samý u Marca, co kdyby se nikdy nenarodil, nedostala by moje maličkost tohle boží Jablíčko.

Šťastně jsem se zubila, cenila zuby na všechny světové i nesvětové strany a zuřivě cvakala do klávesnice. Za tu chvíli jsem stihla pěkně ocvakat každičký tlačítko, až pomalu bledlo značení. Ach, ten zvuk byl návykovej. Stejně tak naprosto suprovej design. Bylo to jasný. Jsem v tom až po uši. Pápá, Marco, tohle je daleko lepší.

Do pěti minut jsem měla přetažený všechny podstatný i nepodstatný dokumenty a soubory, vyřešený všechny maily, který jsem v dobách mé notebookové abstinence neměla náladu ani zmerčit, a teď jsem se rozplývala nad všema vychytávkama, co mi tenhle super-stroj nabízel. Jablíčko bylo jednoduše fakt geniální. Tak se mi líbilo, že jsem za chvíli skákala radostně po posteli.

Jablíško! Nora dostala Jablíško!

V rychlosti jsem mrkla po tom mym Ježíškovi, co mi mou novou nejoblíbenější hračku splašil, abych mu pořádně vyjádřila svou lásku k jeho dárku. Dřepěl u okna na takovym tom širokym parapetu, co každej chce, ale nemůže mít, houpal vesele nohama a jeho sexy pusa byla celá od Nutelly, kterou měl hned vedle a právě si tý čokoládový dobroty pořádně nabíral lžičkou. Vypadal k sežrání. (Ta Nutella taky, to samo sebou.) Pak taky vyděšeně, protože si všiml, jak tu poskakuju po drahých dekách, a zřejmě ho napadlo, že jsem možná dostala nějakej ten záchvat. Na tutovku se začínal bát o moje duševní zdraví.

„Sakra, kotě, přestaň. Nedám z hlavy číslo na místní záchranku. Nemůžeš si tyhle sračky nechat na jindy?“

Seskočila jsem k němu dolů, ale asi jsem si špatně všechno vyměřila, protože mi selhala rovnováha, a než jsem to mohla všechno vybalancovat, zřítila jsem se na Marca. Ale ten vyprskl smíchy, takže asi dobrý.

Když jsem se trochu narovnala, sedla jsem si mu do klína a zazubila se. Líbl mě na špičku nosu, takže jsem se podle principech akce a reakce rozzubila ještě víc. „Dík, žes mi to koupil. Jsi skvělej. Ten laptop je fakt boží.“ Celej improvizovanej proslov jsem ke konci doplnila ještě velkou pusou, abychom si byli kvit a já se už zas mohla jen bezstarostně usmívat.

Zaksichtil se a prsty mi přejel po ústech. „Jseš opatlaná od čokolády,“ objasnil a strčil si jeden prst do pusy.

Zaksichtila jsem se na něj zpátky. „Nekecej. Zrovna ty máš co říkat.“

„Hm?“

Zopákla jsem jeho pohyb a taky mu přejela po puse. Mrkla jsem na ukazovák, jestli to teda zabralo, a potom mu ho strčila pod nos, aby tu hnědou skvrnu viděl. „Vypadáš přesně jako mé čtyřleté já, když mamku napadlo sehnat k mym narozkám obří čokoládovej dort,“ posmívala jsem se mu.

Vzal mě za prst a pomalu ho olízl. „Miluju Nutellu,“ informoval mě potom. Znovu si lízl a pak se zakřenil. „Je strašně dobrá.“ Ach jo, vypadal tak rozkošně, jak se tu tak rozplýval.

„To je daný. Kdyby nebyla, nikdo by ji nejedl,“ poučila jsem ho.

Pobaveně se zazubil a dal mi pusu. „Mám nápad.“

„Jo? A jak moc se mám kvůli tomu bát?“

Přimhouřil oči a líbl mě na nos, asi abych držela hubu. „Co kdybychom dneska celej den strávili na gauči s popcornem, vínem a všemi sedmi díly Harryho Pottera?“

„To by mohl být plán, ty můj kouzelníku, ale někdy musíme zajít do toho obchoďáku pro nějaký oblečení. Pamatuješ? Ta Opera?“

Nasadil otrávenej pohled a zavrtal se mi hloubavě do očí. „Nejradši bych si to nepamatoval. Nemůžeme oba předstírat amnesii?“

„Já ti nevim. Proč bysme měli do něčeho takovýho jít?“

Rozhodil rukama, až jsem málem slítla, protože mě celou dobu podpíral. Jen tak tak jsem se mu stihla chytit za límec trika a trochu ho přiškrtit. „Přesně to si říkám, když mi tu kdákáš o nakupování. Vy ženský... Rády vyždímáte poslední číslíčka z chlapovy kreditky. A přestaň mi zarejvat ty nehty do ruky, bolí to jak svině!“

Zamračila jsem a seskočila mu z klína. „No jo, já konkrétně budu na někom parazitovat. Jinak promiň,“ zamumlala jsem přes rameno. Choval se, jako by to dostal. Štval mě.

Jak jsem tak byla těch pár kroků, co jsem stihla ujít, naštvaná, napadlo mě, že se zabarikáduju v koupelně, naoko tam budu těch pět minut bulet jako holka, jenom abych přiměla svýho chlapa cejtit se mizerně, že mě při nepříjemné vyhlídce celodenního chození po nákupáku otituloval za zlatokopku. Jo, jasně, byla to chvilka krize, ale jak se jednou John Green prořekl, svět není továrna na splněný přání.

Jak jsem nad svým plánem tak uvažovala, začal se mi strašně líbit. Do toho rozhodně půjdu. Sáhla jsem po svym dotykáči, abych se tam těch pět minut neunudila k smrti, a nasměrovala si to ke koupelně.

Byla jsem blízko. Už dokonce byly vidět dveře, když jsem zaslechla ránu a hned nato dupání, kterýmu by ani slon nemohl konkurovat. Vzápětí mě ještě naštvanou Marco chňapl za ruku a škubl se mnou o sto osmdesát stupňů. A než mi mohlo chytrácky prolítnout hlavou, že sto osmdesát stupňů je polovina kruhu, narazila jsem svým hrudníkem do jeho hrudníku, takže to celkem moje slečny bolelo. Marco se mi něco snažil říct, ale já ho nevnímala a dělala bolestivé grimasy, abych si celou tuhle situaci pěkně užila a on si to slíznul.

Páni, tyhle scénky mi fakt šly. Měla jsem se dát na herectví, vydělávala bych majlant a za chvíli bych to dotáhla k Brodwayi.

Byla to švanda, ale jednou jsem musela dospět. No, jak jsem si to tak užívala, rozhodla jsem se, že dneska to teda nebude. Ale Marco na to šel chytře, vzal mě za hlavu, abych s ní furt nekejvala, a vlepil mi na ty moje neustále se kroutící ústa pusu.

Přemejšlela jsem, co mám dělat, když se mi ta moje odplata zvrtla. Byla jsem naštvaná. Každá naštvaná ženská by se teď prala, ale každou ženskou nelíbá Marco Scarlatti. Tak jsem se na všechny ženský vykašlala a prostě si to začala užívat. Ještě mi spadl mobil, chtěla jsem ho zvednout, fakt, ale Marcovy rty byly prostě... hmm, potřebnější. V tom momentu.

Nebylo to fér. Sakra, život nebyl fakt fér. Chtěla jsem mu to dát sežrat a pak se nad tím jenom bavit jako každá pořádná mrcha. Což já upřímně byla. Ale on a jeho pusa. Dokázal s ní divy.

Po tom, co divy skončily, jsem ležela na břiše a mračila jsem se na toho kreténa. „Zkazils mi pomstu.“ Nežně se na mě zazubil a políbil mě na nos. Začínal se mi tenhle jeho zvyk zamlouvat.

„Jo, myslím, že jo,“ zafuněl mi do ucha. „O tom předtím. Promiň. Promiň, že jsem vypustil takovou krávovinu z pusy. Nepřemejšlel jsem. Jen se mi vůbec nechtělo někde nakupovat. Furt se mi nechce. Dneska prostě ne. A ty nejsi zlatokopka. Já tyhle mrchy znám, kolem bráchy se točej v jednom kuse a ty nejsi jednou z nich. Ani náhodou. Takže se ti strašně z celýho srdce omlouvám.“

Převalila jsem se a zvedla se na lokty. Vůbec se mi to nelíbilo. Měla jsem z toho fakt ošklivej pocit. Tenhle... - otočila jsem se k němu a přeměřila si ho pohledem - ... tenhle sexy, svalnatej, italskej, dokonalej, úžasnej chlap byl kolosální blb. Ta jeho blbovina měla strčit všechny zmiňované báječnosti úplně do háje. I jeho úsměvy, byť by třeba vykouzlil ten nejpitomější. Prostě jeho blbost byla tak velká, že všechno ostatní měla dokonale zastínit. Ale ono houby. Byl to blb, ale blb, co dokázal smáznout pár rozkošnými větami a jednou demonstrací celou mou špatnou náladu.

Jak já ho za to teď chci fláknout...

Natáhla jsem se pro Jablíčko a dala mu ho do klína. „Najeď na sleduju-filmy-tečka-cézet,“ řekla jsem mu, „já jdu na záchod.“ Poslala jsem mu pusu a škodolibě doufala, ať ji nechytí. „Jdu se vyčůrat.“

•••

Další den jsme do obchoďáku teda konečně fakt šli. Musela jsem toho statečnýho chlapa sice skoro táhnout a neustále poslouchat, že je tvrdej chlap, že nesnáší nakupování, že jestli z něj budu chtít udělat nějakýho vymodelovanýho idiota s vytrhaným obočím v košili s plameňákama, že to mezi náma asi nebude fungovat. Na to jsem mu odsekla, že nejsem blbá, že už ho znám a že jestli se přede mnou někdy v nečem takovym ukáže, tak ho zmlátim.

Jak jsme tak vstoupili do tý obří budovy, šli jsme do knihkupectví. A oběma nám to vyhovovalo.

„Jé, podívej! Malej princ!“

„Ty vole, oni tu maj regál plný Odstínů. A hned pod tím je Kámasútra. To je smrt.“

„Proč dělaj z každýho pitomýho románu pro ženský Zelenou míli, do háje, dyť ten popis mě málem rozbrečel!“

„Je tu celá série Harryho Pottera jenom za čtyřicet dolarů. To je úžasný!“

Marco. Já. Já. Marco. Ať je to jakkoliv divný, je to pravda. Nakonec jsme si vzali Hobbita a šli jsme louskat všechny ty archaismy, co si pro nás Tolkien připravil. A byla to fuška.

„Je tam spousta slov. Spousta podivných slov. Spousta slov, který jsem v životě neslyšel,“ mračil se nad tím můj parťák do překládání.

„Máš tam slovníček,“ poradila jsem mu.

„Ten je tam houby platnej, když ani těm podělaným vysvětlivkám nerozumím.“

Za půl hodiny se nám úspěšně podařilo přeložit jedna a půl stránky. Byli jsme zoufalí. Byli jsme ponížení. Byli jsme přesvědčení, že naše ájina stojí za prd. Z knihkupectví jsme odešli s hlavou skloněnou, ale s Hobbitem v sáčku.

A vešli do Mekáče.

Marco se chvíli vzpouzel. Ale pak jsem ta jeho zdravá předsevzetí překecala, že občas ho trocha kravin v jídle nezabije. Že tlustej neni. Když neodpověděl, tak jsem ho ujistila, že fakt vůbec tlustej neni. Na to mi odsekl, že není puberťačka, co se o tom potřebuje furt ujišťovat, a že ani netrpí anorexií. A že je velkej chlap, samozřejmě.

Všechno jídlo zbodl. I to moje. Ještě se otáčel po dalším.

A teď byl na záchodě. Já na něj čekala u Mekáče a doufala, že se teď nehrbí u mísy a nestrká si prst do krku, aby povzbudil dávící reflex. Asi bych ho za to nakopla. Do koulí. Pořádně.

Někde zazvonil telefon. A vyzváněl a vyzváněl. Začala jsem se otáčet po lidech, zajímalo mě, kdo to vyzvánění ignoruje, když jsem si uvědomila, že to je moje vyzvánění, že to je moje rocková písnička, že to je můj mobil. Ségra. „Um.“ Rychle jsem to zvedla, aby neměla ještě kecy. „Jak se má moje nejoblíbenější sestřička?“

„Panebože!“ Škubla jsem mobilem od ucha, jak to na druhym konci zavřísklo. „Tys to zvedla. Ty vole. Díkybohu! Phillipe, ona to zvedla!“ Chystala jsem se navrhnout, ať vyleze na Eiffelovku a zaječí to na všechny Francouzáky okolo, ale pak ségra na chvíli zase zmlkla. A pak to zase začlo. Bohužel. „Jsem tvoje jediná sestřička,“ připomněla mi Klára.

A znovu - bohužel. „Tím to bude, hele.“

„Vtipný.“

„Taky tě ráda vidim. Kolik tam u vás máte, prosím tě? A proč bych to nezvedala? Seš přece ségra. Jo, vytáčíš mě a co se týče národnosti tvýho chlapa, není to nic moc, ale rodina je rodina. Nevybíráme si.“

Radši jsem už nedodala, že kdybych si vybrat mohla, jako že nemůžu, ale kdyby jo, ona by to určitě nebyla. Na to byla moc upištěná. A divná. A nudná. A francouzská. Prostě Klára. Kdybych si mohla vybírat, moje ségra by byla něco úžasnýho. Na sto procent.

„Jo, jasně, to je všechno strašně milý, ale-“

„Jo, já vim.“

„Ale-“

„Jsem proslavená svou krotkou povahou,“ skočila jsem jí do řeči znova, jen abych ji vytočila.

„Tady je pozdě. Víš, jak ses ptala.“

Páni. Byla dneska rychlá jak Internet Explorer. „Fakt? Nekecej. To je překvápko,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, než pro ni.

„Volala jsem ti. Včera. Ten tvůj ti to neříkal?“ Lámalo mi srdce, jak o tom mym mluvila.

„Ne.“ Pak když jsem se nad tím zamyslela, opravila jsem se: „Počkej. Vlastně jo. Jo, říkal.“

„Aha.“

„Jen mi to nepřipadalo důležitý, víš? A cos chtěla?“ S úsměvem jsem se opřela otočila a opřela se o zeď. Tohle si užiju.

„Volala máma. Tý volala Monika. Tý volalo nakladatelství,“ začala žvatlat Klára tónem, že by jeden usoudil, že si strachy cvrnkla do kalhotek.

„To je skvělý. To zní jako super začátek vtipu.“

„Joo... ne. Nakladatelství chtělo po Monice, aby ti něco řekla. Monika chtěla to samý po mámě a máma to samý po mně.“

„Prostě to vybal. Jsem silná ženská. Nonstop mentálně a občas i fyzicky. To když jsou Vánoce.“

„Musíšletětdomů.“

Přimáčkla jsem si mobil víc k uchu. „Nejde ti rozumět.“

„Ty domů letět musíš brzy.“

Chytla jsem se za hlavu. „Ježiši, Kláro, ty víš, že Star Wars jsem nikdy neviděla a na tohle jsem marná. Řekni to. Srozumitelně. Jako člověk. Prosím.“

„Tak jo... Jdu na to... Já už... Fajn. Takže...“ Napadlo mě, že jí třeba i zatleskám, aby to z ní konečně vypadlo. „Nakladatelství tě potřebuje v Praze. Chtěj s tebou mluvit. O knížce. Nejpozději na konci tejdne tě potřebujou v Praze. Ne v Los Angeles, ne ve Vegas, v New Orleans nebo v Riu. Potřebujou tě doma. V Praze.“

„Pochopila jsem to. Nemusíš mi to říkat padesátkrát.“

Klára vydechla úlevou. „Je mi to líto, Noro. Fakt.“

Už jsem ji moc nevnímala. Ne. Právě teď jsem se nestarala o mou sestru někde ve Francii se staromódním telefonem v klíně a drátem od sluchátka namotaným na zápěstí. Právě teď moje mysl fungovalo jako podělaný plátno. Na kterym se střídaly vzpomínky na mé výletění a na chvíle jemu předcházejcí. Strašně rychle.

Než jsem odletěla do Itálie, bavila jsem se ve dne v noci celej ten týden, co jsem to věděla na jisto, otravováním všech mých známých, že jestli mi tuhle mojí jedinou dovolenou zničí, překazí, naruší, tak nejenom že budu naštvaná, ale ani jim nepošlu pohled. Budila jsem je brzo ráno, volala jim do školy o hodinách, kámošům obvolávala holky, prostě jsem dělala binec, abych se ujistila, že se nic takovýho nestane. Že si tuhle dovolenou užiju. Jo, byla jsem šílená mrcha, všichni mě ve finále měli plný zuby, ale bylo důležitý jim to opakovat pro případ, že by to nepochopili.

Tehdy jsem si z toho ještě dělala srandu.

Teď jsem se cejtila, jako by mě někdo přejel. Několikrát. Moje supr dovča... je pryč.

Co bude se mnou a s Marcem, kruci? Vždyť bydlí ode mě den autobusem. Vždyť je to strašně daleko. Vždyť jsme ani nenaplánovali to společný bydlení. Sakra. No jo. Nechali jsme to bejt. Tohle celý mezi náma ve finále ani nemusí dopadnout dobře.

Zbledla jsem tak moc, že bych dala i Olafa z Ledového království. Vyprskla jsem svoje ahoj ke Kláře na druhý straně a típla jí to. Sakra. Tohle nebylo skvělý, jak jsem si myslela, že to bude. Tohle bylo špatný. Nemohla jsem si ze sestřičky dělat prču, ona si svým způsobem dělala prču ze mě. Akorát to nebyla prča. Byla to pravda.

Sakra.

Marco se vrátil z veřejných záchodů. Z těch, za který platíte dvacku, ale vzhledově jsou nic moc. A hygienicky se taky nemaj čím chlubit, že jo. Šel ke mně s úsměvem jak sluníčko a utíral si ruce do džín. Pasoval je na utěrku stejně přirozeně, jako já už pěknou řádku let. Prostě moje spřízněná duše. Zatím.

Ale asi mu budu koupit k narozkám, svátku nebo Vánocům brejle s hodně hodně dioptriema, protože se mýho vyklepanýho výrazu lekl až tři metry ode mě. Ale jakmile k tomu došlo, stálo to docela za to. „Co se stalo?“ zeptal se, když ke mně napochodoval a chytl mě starostlivě za ruku.

Na sucho jsem polkla. „Hele. Já... hm. Asi bych se po těch hadrech koukala až někdy zítra. Teď mě přešla chuť.“ Jestli se po těch hadrech budu koukat vůbec někdy. Bůh ví, jestli to krákání do odletu vůbec stihnem, že jo.

„Fakt? Ale vždyť ses na to strašně těšila. Bylas do toho tak udělaná, žes mi málem urvala ruku.“ Jo, byl na oko smutnej, ale moc do toho svůj hereckej talent nedával, protože jsem mu to nežrala ani trochu. Byl rád, že může odtud vypadnout.

„Jasně.“

Zamračil se. „Fakt se nic nestalo? Kotě, dělej, vyklop to.“

Hledala jsem, co si honem vymyslet, protože jsem ještě nebyla připravená mu říct tu novinku, že končíme, že je konec, blablabla a tyhle věci. Tak jsem vyhrkla první, co mi proletělo hlavou. „Teď tu procházela jedna paní. A... a já v životě neviděla hůř oblečenýho člověka. Marco, tos měl vidět. Nebo radši ne, protože bys z toho umřel.“

Na to protočil oči, protože mi to nebaštil, a doplnil to sarkastickým jasně. Pak se uculil, propletl si se mnou ruce a šli jsme k eskalátorům, abychom mohli odejít. „Tak fajn. Když teda chceš. Mám ale parádní nápad, co dneska můžem dělat.“

Nechtěla jsem mu kazit to jeho lepšení nálady. Nechtěla jsem mu říkat, že mi náladu jen tak nespraví. Ať si to klidně užije, když ho to tak baví. Takže jsem jenom čekala, co z něj teda parádního vypadne.

„Zalezeme si do hotelu. Lehnem si. A večer tě vemu na rande, jo?“ Byl spokojenej, když jsem mu to odkejvala, ale všimnul si, že furt nejsem OK, takže mi dal pusu na tvář a koupil mi zmrzku, co se prodávala pěkně předražená před obchoďákem.

Ta zmrzlina nebyla zas tak dobrá, aby to cenově odpovídalo, ale nebyla jsem v náladě, kdy se mi takový blbosti chtělo řešit.

Nebyla jsem v náladě celkově.

•••

To se časem zlepšilo. V hotelu na pokoji jsem si na Pinterestu přečetla pár citátů o lásce, o silným vztahu, o cestování, z baru jsem si vzala tequilu a nalila si tajně panáka, všechno jsem si promyslela a byla jsem víceméně v cajku. Namotivovaná. Hodlala jsem to na něj vybalit na konci našeho rande. Nějak.

Marco mě vzal večer do kina. A zase na animák. Měli jsme na tohle asi kliku. Nebo smůlu. Bylo to letní kino. Ten typ, kde je někde v obřím parku na obří louce obří plátno a je to všechno zdarma a po vás se jen chce, abyste si přitáhli s sebou deku. Nejlíp obří. Můžete si sem přitáhnout chlast, cigarety, jídlo, všechno. Ale musíte být potichu.

Pečlivě jsem si žvejkala ret, až jsem ho skoro totálně dožvejkala. Byla to moje hovadina, že jsem si tady na týhle různorodý veřejnosti způsobovala krvácení. Zapomněla jsem si koupit žvejky. Jo. Moje kabelka strašně postrádala mé všudy přítomné Orbitky. Ach jo.

Ale taky jsem byla nervózní. A to docela dost. Cejtila jsem se na nic, že jsme tady v týhle lokalitě plný prsatejch dokonale opálenejch bloncek skončili. Cejtila jsem se na nic, že to já tenhle ending musím oznamovat Marcovi. Měla jsem sto chutí brnknout Jordanovi nebo Donateovi nebo Carině, aby na něj tu novinku vyvalili. Stejně tak jsem byla s to se trochu posunout k tomu náctiletýmu vedle, vysvětlit mu co a jak a pak ho postrčit k Marcovi, aby jsem tu povinnost měla z krku. Jo, já byla dneska strašně zbabělá. Ona to ale není věc, co jen tak můžete prohodit mimo řeč.

Dobrý den, dala bych si tohle, vypadá to suprově. K tomu tohle. A tohle. Hej, Marco, popozítří letíme domů. Jo, a ještě tohle, děkuji, jste zlatá.

Víš, jak jsme byli v odpoledne v tom nákupáku? Tak když jsi ty byl na vécku, já nejenže jsem stihla slintat nad předsmrtným photoshootem Paula Walkera - er í pé, kámo -, ale zároveň mi brnkla znovu ségra, víš, jak jsi říkal, že volala, a no... jo. Za pár dní máme rezervačku na let domů.

Dneska bude třicet stupňů ve stínu. A v den, kdy odlítáme zpátky do Evropy, bude třicet pět.

Jo. Ne.

A fakt jsem mu sledování jeho prý oblíbenýho animáku nechtěla ničit tou boží novinkou, ale to by se mi koule na oznamování tý bomby neobjevily už nikdy a vážně jsem neměla náladu mu to prásknout až v den odjezdu.

Takže Marco měl smůlu. Animák taky. A dalších deset lidí kolem jakbysmet.

„Hele, Marco?“ zkusila jsem to jednou.

Dav: „Pšt.“

„Maarco?“ zkusila jsem to dvakrát.

Dav: „Pššt.“

„Uhm, zlato?“ Jo. Po třetí. Byla jsem fakt namotivovaná.

Dav: „Pšššt.“

Celý to bylo malinko protivný. Nebo malinko víc. Cokoliv. Ani jsem tu tady nekecala o faktu, že všichni ty zlí lidi kolem byli příšerně nepřátelští, i když ten jsem taky po každém jejich pšt vzala pořádně v potaz, když jsem na ně křivila obličej. Spíš šlo o to, že ti týpci všude kolem mě slyšeli, ale ta osoba, co na ni tohle moje vyrušování bylo mířeno, to nepochytila ani trochu.

To jsem si myslela jenom chvíli. Asi tak dvě minuty, co se ta tragédie děla. Jako že se ten můj Ital nechytal. Za ty dvě minuty jsem si ale vykoledovala od ostatních další podělaný sykání a fakt mě to začalo vytáčet. Stejně tak všechny kolem vytáčelo moje vyrušování. Byli jsme taková nasraná parta.

Jedinej, kdo se v tu chvíli nemračil, kdo vztekle nedupal nohou a nešermoval mi v zorným poli prostředníčkem, byl - ve chvíli, kdy mi nějaká šedesátnice vyklopila její zásobu vulgarismů, že jsem se pomalu i já červenala - Marco. Ten se v tu chvíli začal culit. A já bych na něj skoro začala zamilovaně zírat, kdyby mi to nedocvaklo.

Ten zatracenej ignorant.

Ten zatracenej kretén.

Kdyby tady nebyla ta kupa pitomců a kdybych něměla svou obří hrdost, na místě bych se tu vzteky rozbrečela. Ale překousla jsem to všechno a začala držet hubu. Skoro jsem cítila, jak se všem ulevilo. Úplně jsem ale slyšela, jak se ten blbeček vedle mě chechtal.

V tu chvíli do filmu zbývalo čtyřicet dlouhých minut a já jsem byla v depresi. Celých těch čtyřicet minut. Jo. Rukama jsem si objala pokrčené nohy namačkané na můj hrudník (zvedla se mi kvůli tomu prsa a ten blbeček na ně pěknou dobu pak čučel) a začala se houpat zezadu dopředu.

Když ten stupidní nudnej film konečně skončil a hlavní animovaná hrdinka si se svým hlavním animovaným úchylákem odcválala na animovaných mustanzích při animovaném západu slunce, oddychla jsem si. A chtěla jsem se zvednout a nasraně odpochodovat na metro, ale blbeček mi hmátl po noze a stiskl ji.

„Nikam nechoď, kotě. Hejbneš se a já si na tebe sednu.“

Chtěla jsem rejpat nebo přinejmenším pokračovat ve svých depkách, ale ta věta mě dostala. „Ty vole. Co seš? Předškolák. Sednout si na mě? Ježiši.“ Uznávám, docela mi tim šlohl moje komunikační schopnosti. Docela byly v tahu.

„Prostě zmlkni a čekej.“ Vrhla jsem na něj hnusnej pohled. „Prosím,“ přidal.

Protočila jsem oči a odemkla si telefon. „Fajn. Cokoliv. Blbečku.“

Neměla jsem ponětí, na co tam čekal. Jestli na boží znamení, na bezdomovce, na svítání, na Vánoce, na nirvánu. Ale čekali jsme tam dlouho. Lidi o nás málem i zakopávali, a to bylo nepříjemný a já jsem začala ztrácet trpělivost. Najela jsem na ikonku Instagramu.

„Hele, Marco, proč tu vlastně tak debilně čekáme? Mě to nebaví,“ trochu jsem si sama sobě zněla jako malý děcko, ale pak jsem si vzpomněla na jeho chvilku sednu-si-na-tebe a hned se mi to vypařilo z hlavy. Bylo to fakt dlouhý čekání. Stihla jsem olajkovat všechny nový příspěvky a dokonce jsem naklikala i pár komentářu.

„Prostě čekej.“

„Prostě čekej,“ parodovala jsem ho. „Jasně. Abychom tu nečekali věčně.“ Hodila jsem mobil na deku a založila si ruce na hrudi.

Z plácku, kde se na film koukalo, zmizel poslední člověk. Začala jsem si hrát s vlastními prsty. Chlápci od kina to po nás i po sobě uklidili. Sloupávala jsem si starej lak na palci. Hlasy se vytratily. Vrátila jsem se ke svýmu zlozvyku z doby kamenný a prokřupala si prsty. Marco se skácel na záda. Střelila jsem po něm pohledem a začala se protahovat. Asi ho to čekání taky pěkně unavovalo.

Najednou po mně blbeček znovu hmátl a já to nečekala a v další chvíli si třískla hlavou o zem. „Auu! Co to, do prdele?!“ Prohmatala jsem si hlavu a asi si zacuchala vlasy.

„Ježiši,“ vyjekl Marco a hejbl se ke mně. „Promiň. Sakra, já nechtěl, Noro. Bolí to? Pomiň. Nebylo to schválně. Hlavně nebreč. Promiň. Co mám dělat? Nemáš otřes mozku? Promiň.“

Zírala jsem na něj. Marco zněl přesně stejně, jako když jsem já něco provedla Kláře a chtěla ji přimět, ať to na mě nepráskne rodičům. Byla to mrcha. Kvůli maličkostem hned hmatala po mobilu a vytáčela jedničku. To byla máma. Jo. Byla jsem si jistá, že ji stále měla uloženou pod rychlým voláním. „A jak to mám, kurva, vědět, jestli mám otřes mozku?“

Marco zamrkal. „Jo, jasně, aha. Hmm. Kde jsme? Poznáváš mě? Teda... víš, kdo jsem? A kdo jsi ty?“ Když jsem na něj dál čuměla jak sloup, kousl se nervózně do rtu. „Kolik je hodin?“ zkusil ještě.

Zavrčela jsem a dál si mnula hlavu. „Jsme v Sydney.“ Ale nebudem tu dlouho. „V parku. Samotný. Kvůli blbečkovi, co přiměl svou holku čekat na bůhví co asi tak bůhví jak dlouho. Ty jsi ten blbeček. Já jsem ta chudinka.“

Hmátl si po svý hlavě a začal si hrát s vlasy. Nervózně. Asi ho naše situace fakt dostávala. „Jo. Správně. Já... Promiň, nechtěl jsem ti ublížit.“

Zamračila se na něj, naposled si promnula hlavu, jestli to nekrvácí a tak, a založila si ruce pod hlavou. „Zmlkni.“

A Marco fakt zmlknul.

Ahoj všichni! Mapy jsou zpátky. ;-)  

Už jsem si někam odpočinout zajela a teď budu zase většinou doma. S rodinou se už jenom chystáme na menší výlety do Českého Švýcarska a na Šumavu a já se tam strašně moc těším, protože jsem tam ještě nebyla a na obě oblasti jsem neslyšela nic jiného než chválu. Tak teď už aby nám přálo počasí a něco nebylo s našim autem a aby se na sebe někdo z naší rodiny nenaštval a bylo by to dokonalý. :-) A kde jste byli vy? Nebo kam se ještě chystáte? Já cestování zbožňuju (asi se to o mně už ví) a strašně ráda bych nějaký tipy na příští dovču. ;-) Tak klidně napište jenom lokalitu, kde jste byli/budete, abych jako viděla, kam zatáhnout rodiče příště. :-D

Doufám, že jste si čtení užívali a kapča se líbila. Jakákoliv zpětná vazba mi udělá velkou radost. Tak zatím ahoj! :-)

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 37. kapitola: