OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My confession - Three

29.09.2012 (20:00) • MissBowWow • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 468×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Vzpomínka na pytel trávy co mi leží mezi svetrama  mě nabudila k další pauze. Potřebovala bych jointa, to vím zcela jistě. Začala jsem přecházet po cele tam a zpátky. Z mých myšlenek na trávu mě probralo otevření dveří.

„Je čas na další sezení. Můžeš mi dát přečíst, co jste zatím napsala?“ vešel kluk, řekla bych mu tak dvacet. Na minulé sezení jsem vždycky mívala jednu starou bábu, se kterou vůbec nebyla řeč.

„Ne, to je pro soudce,“ zavrčela jsem a majetnicky jsem si přitiskla sešit na prsa. „A TOBĚ to rozhodně nebudu dávat číst,“ dodala jsem.

„Poslouchej, slečna Clarksonová odstoupila a odmítla tě. A tak ti dali mě. Smiř se s tim, a neprotestuj, můžu ti pomoct,“ sedl si ne židli naproti posteli. Chvilku se zarazil a pak vytáhl cigarety. Jednu vyndal a zapálil. Cigareta… jak dlouho jsem nekouřila? Co jsem tady. Ale jak dlouho tu jsem? Ne, to už nevím…

„Dám ti celou krabičku, a t mi dáš přečíst tvoje zápisky, souhlasíš?“ navrhl mi a pousmál se. Vyndal z kapsy druhou ještě nerozbalenou krabičku. Chuť mě začala ovládat. Ale… nemůžu mu přece jen tak ukázat svoje zápisky… bude se mi smát… a …

„Vem si to, sráči,“ zavrčela jsem a švihla po něm sešitem. Ve stejné chvíli jsem popadla krabičku a strčila si jí do kapsy. On mezitím otevřel moje zápisky a četl. Když to dočetl, vrátil mi ho zpátky.

„No, Misty, začalas úplně od začátku… je to pro tebe určitě duležitý, že jo? Myslim si, že bys měla psát dál, protože… seš na nejlepší cestě k tomu, aby sis v sobě udělala pořádek,“ promluvil po chvíli.

„Hm… jak se vlastně jmenuješ? Děláš mi psychologa, nebo co to je za blbinu a ani se mi nepředstavíš,“ zamručela jsem a zamračila se.

„Promiň. Sem Dominique,“ řekl omluvně.

„Seš francouz?“

„Jo, to sem. A ty… seš italka, ne?“

„Jo, to sem, ale… nechci o tom mluvit! Tak už vypadni!“ zavrčela jsem a zvedla se. „Zmiz z mojí cel a přiď na další sezení!“

Dominique se zvednul a odešel. Neřekl ani čau, což mě trochu naštvalo. Vzteky jsem otevřela sešit a začala v pokračování….

„Deš ven?“ houkl do okna Luky. Proč se mě na to ptá? Byli sme snad domluvený, že přijdu ve tři ne? A jsou teprve dvě.

„Však sem měla bejt ve tři v parku ne?!“ zahulákala jsem odpověď. Bla jsem celá rudá, protože pod oknem s ním stál i Marty.

„Jo, ale Marty trval na tom, že pujdeme pro tebe,“ zasmál se Luky.

„No jo,tak já jdu,“ řekla jsem a celá ještě rudější zavřela okno. Marty chtěl jít pro mě? Vážně, je tohle vůbec možné? Oblékla jsem se a šla jsem do kuchyně pro pár cíg, sebrat tátovi z krabičky.

„Ohó, ty seš zabouchnutá!“  zařval brácha a já se tak lekla, že jsem upustila krabičku.

„Idiote!“ sykla jsem a vstřelila ven. Před barákem byl Luky, Marty a nějaká malá blonďatá holčička.

„Já sem Via, a je mi pět,“ usmála se a objala mě. Byla vážně moc roztomilá. Zadívala jsem se jí do tváře a uviděla v ní známé rysy.

„Marty máš fakt boží ségru,“ usmála jsem na Viu a vzala jí do náruče. Nesla jsem si jí až do parku, kde jsem jí posadila na lavičku a sedla si vedle ní. Z druhé strany si sedl on, Marty. Nebla jsem schopná mluvit, nebo vlastně cokoliv udělat. ON seděl vedle MĚ.

„Šoupni se, krokote,“ strčil do něj Luky a Marty se v tu chvíli ocitl v těsné blízkosti u mě. Cítila jsem jeho voňavku – Playboy New york.

„Mis, můžu tě učesat, prosím?“ udělala na mě Via psí oči a vyndala si z miniaturní taštičky hřebínek na vlasy.

„Jo, klidně můžeš,“ přikývla jsem nevzrušeně. Česání vlasů momentálně nebylo nijak důležité. Podržela jsem si ve předu dva pramen vlasů, které by mi mohly padat do očí, i když budu mít culík. Ale Vie to trvalo moc dlouho a mě už z toho držení začínala bolet ruka.

„Vio… už to bude?“ zaúpěla jsem a přendala si prameny do druhé ruky, která mě ale bolela úplně stejně.

„Ukaž, podržim ti to,“ usmál se Marty a vzal si moje vlasy. USMÁL SE na MĚ  vzal si MOJE vlasy! Z tohohle jsem byla naprosto hotová. Tím, že mi držel vlas musel ještě blíž. Jeho obličej byl těsně u mého obličeje.

„Au… hodinky...“ zamumlala jsem, protože mě píchl hodinkama do oka. Ale to nevadí! Oko vpíchnuté od Martyho je jako poklad, který by se měl uschovat v nějakém trezoru s ostrahou… Po nějaké době už to Via konečně dodělala, ale Marty se ode mě neodsunul, nebo tak. Mezitím přišel Peter a nesl si vodku. A tak se začala pít.

Já toho vydržím hodně, takže jsem nebyla opilá, kdežto Marty byl hodně a Peter ještě víc. Vrazil do mě, a málem mi vhodil rameno.

„Co děláš, blbče?“ zavrčela jsem na něj.

„Já nejsem blbec, ty …..“ označil mě za termín, který sem ani nebudu psát, pane soudce, protože bste to stejně musel dát cenzurovat. Každopádně hlavní na tom bylo, že tim naštval Martyho. Ten vyletěl z lavičky jako b mu jí někdo podpálil pod zadkem a držel Petera pod krkem.

„T zmrdečku, omluv se jí a hned. A pak vypadni!“ zavrčel a dal mu granáta. Peter zamumlal nějaké nesrozumitelné „Promiň,“ a tak schytal ještě jednoho granáta a následnej vyhazov. Via se ke mně tiskla, a tekl jí slzy.

„Neboj, Vio, neboj,“ utěšovala jsem jí.

„Ale… bráška je zlej,“ fňukla a mě v tu chvíli došlo – ano, on je zlej. Jde mu to vidět z očí. Ale že b mě napadlo se z toho poučit, to ani náhodou, pane soudce.

Autor: MissBowWow, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My confession - Three: