OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My Dragon - 2. kapitola

09.12.2011 (16:00) • Shadow3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1160×

2. kapitola

Dunění kopyt bylo slyšet po celém nádvoří.

Uprostřed dvora se skupina jezdců zastavila a sesedla z koní.

Sloužící, co byli zrovna venku, se zvědavě koukali na dvě malé děti, které kráčely spolu s muži do kamenných zdí hradu.

Elisa se snažila zapamatovat si každičké dveře, každičkou škvíru, okénko či jen malou skulinku ve zdi. Už dostávala představu, jak asi uteče. Bude to těžké, ale snad se to povede.

Ještě než vstoupila do hradu, spočítala si, kolik před stájí momentálně stojí koní. To by se jí totiž mohlo hodit.

Když se za ní mohutná vrata zase zavřela, rozprostřel se před ní prostorný sál s mnoha světly.

Dřevěná nablýskaná podlaha jen dodávala místnosti ještě více světla. Malé stolky na okrajích stěn nesly plápolající svícny. Na pravé i levé straně se naproti sobě nacházelo přenádherné schodiště a vzadu na stěně, kam Elisa jen matně dohlédla, visel obrovský portrét rudého draka, napřaženého k útoku.

Ano, celá místnost Elisu opravdu uchvátila, ale ten obraz nejvíce.

Přímo ji hypnotizoval.

Nespustila z něj oči, dokud úplně nevyšly po pravém poschodí a ocitly se před nimi dvoukřídlové dveře.

Muži je ladně rozevřeli a celá skupinka se nyní dostala do velkolepé jídelny.

Dlouhý stůl z tmavého dřeva se táhl prostředkem místnosti, téměř pohlcen tou spoustou jídla, co na něm ležela.

Krůtí, krocaní, bažantí, srnčí, jehněčí i hovězí maso, plno nejrůznějšího ovoce, vína plné džbány a celou hostinu doplňovali hudebníci v jednom z rohů místnosti, kteří vesele hráli.

U stolu už sedělo asi dvanáct lidí a vesele hodovalo. Jeden z nich stál na lavici zády k nově příchozím a chvástal se jakýmsi příběhem.

„… a pak na mne ten drak zaútočil!“ Obecenstvo zatajilo dech. Acotas i s jeho družiníky stále vystávali mezi dveřmi.

Acotas totiž poslouchal povídku. Zábavnou, jak se zdálo dle posluchačů.

Byla však zábavná pouze pro obecenstvo a pro vypravěče Hasada. Nikomu z Acotasovi skupiny se nezdála byť jen troška z ní k smíchu.

„Chtěl jsem ho zabít mým mečem, ale ta zrůda mne odhodila na druhou stranu jeskyně a já tak v letu ztratil svůj meč.

Potom se ke mně ten zlověstný tvor začal přibližovat, tesáky vyceněné, oči plné plamenů a já poznal, že se mne chystá zabít!

Už jsem si myslel, že to je můj konec, opravdu.

Zjistil jsem však, že u pasu mám ještě malou dýku. Vyskočil jsem tedy hbitě na nohy, počkal, až bude drak velmi blízko, odrazil se a skočil přímo na jeho hlavu.

Okamžitě do ní zabodl svou kudlu a drak se sklátil k zemi!

Bylo po bestii.“

Posluchači u stolu radostně zavýskali a zatleskali, načež vedle sedící pánové udělili Hasadovi povzbuzující herdu do zad. Ten se s pýchou usadil a hřála ho ta lež.

Až teď si ale všiml dalších návštěvníků ve dveřích.

Jeho výraz se z vítězoslavného ve vteřině změnil na vystrašený. Zalekl se přísného pohledu svého otce. Už ten pohled znal a neznamenal nic dobrého. Čekalo ho minimálně kázání o jeho vychování, ale spíš to odhadoval na nějaký trest, jak tak znal Acotase.

„Vida,“ pronesl pohrdavě Acotas, „postarat se tu o sebe umíš, ale jen o sebe!“

Většina posluchačů se teď snažila nenápadně vytratit. Nechtěli se účastnit hádky otce a syna.

Hasad na něho hleděl se strachem, ale zároveň i vzdorem.

„A co jsem měl podle tebe dělat, otče? Rozdávat chléb chudým?“

„Třeba, ale hlavně ne to, aby sis tu v pohodlí vyhříval svoje pozadí! A navíc si tu vymýšlíš tak odporné lži! O dracích, ještě k tomu všemu! O dracích! O tak posvátných tvorech, a ty si jich vůbec nevážíš!“

„Třeba už nejsou tak posvátní, jak bývali!“ bránil se Hasad.

„Z Borriworu se mi doneslo, že jejich vesnice byly napadeny draky!“ pokračoval.

Acotas se nyní znaveně zamračil, promnul si čelo a přísně pronesl k tiše se vytrácejícím dvořanům: „Všichni zůstanou v této místnosti, dokud se problémy nevyřeší.“

Okamžitě většina z nich ztuhla a čekala na další příkazy.

„Milý Hasade,“ oslovil ho přísně Acotas.

„Pokud si neuvědomuješ, právě v tuto chvíli urážíš jedny z nejposvátnějších tvorů na této zemi. Měl by sis dávat pozor na jazyk, aby se ti to nevrátilo.“

„Všichni zde v této místnosti, co jste tak zábavně poslouchali lež a cpali se neprávem tímto jídlem, si vysloužíte tvrdý trest.

Zapomínáte, že my nejsme jako ostatní království. Nemáme tu šlechtu a panovníky pro to, aby se mohli volně bavit, zatímco jejich poddaní trpí nemocemi a bídou!“

Při vrcholném zařvání Acotase všem tuhla krev v žilách. Už se nikdo ani neopovážil zpochybnit jeho autoritu.

„Tak,“ povzdechl si unaveně. „Má družina je velmi unavená po dlouhé cestě. Ať má každý z nich v mžiku připravený pokoj, kde si může odpočinout a umýt se. Také doufám, že se jim dopřeje naší pohostinnosti.

Takže ať mají jídlo, pití, oblečení… vše k dispozici!“

„Naši koně… budou mít pečlivě vyčištěnou srst, dostatek sena i ovsa a vody! Doufám, že se o ně štolbové dobře postarají.“

„A za třetí…“ řekl ještě znaveněji. „Ukliďte tu ten nepořádek. Chci tu mít klid na přemýšlení.

Dejte se do práce!“

Všichni teď utíkali různými směry. Někteří šli vzkázat rozkazy štolbům a dohlédnout na jejich práci, jiní doprovázeli unavené bojovníky do jejich pokojů a zařizovali tak vše pro jejich pohodlí.

Acotas zamířil přímo k Hasadovi.

„A ty, můj synu,“ položil mu ruku na rameno a pohlédl přísně do očí, „se zajedeš osobně podívat do Borriworu a sám se přesvědčíš, zda byl napaden draky. Až poté, co se vrátíš, ti budu věřit, zda tam opravdu draci útočili.“

„Ale Borriwor je velice daleko! Cesta mi může trvat i roky!“ obhajoval se Hasad.

„Tak ať,“ zahřměl Acotas. „Aspoň se během cesty něco naučíš a nebudeš tu jen tak posedávat! Vyjeď co nejdřív.“ S těmi slovy Hasad nasupeně odešel připravit si věci na cestu.

Acotas poručil jedné z žen, aby se postarala o Davida s Elisou, a sám se pak odebral do svých komnat.

Elisa si měřila celý ten zmatek kritickým okem. Byl čas utéct.

„Davide,“ zašeptala tak, aby to nikdo jiný krom něho neslyšel, „mám plán, jak utéct. Pokud tu teda nechceš zůstat.“ David zakroutil hlavou.

„Dobrá,“ usmála se Elisa. „Tak tedy…“ Elisa mu tiše vysvětlila svůj plán a pak se oba šibalsky usmáli.

Nakonec to možná bude i zábava.

Autor: Shadow3, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My Dragon - 2. kapitola: