OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My Eternal Kingdom 1

23.03.2014 (14:00) • EternalLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2264×

Úvod:

Gabriela je dcera krále a královny Západní říše. Odmala je vychovávaná jen ke stylu života vládců. Vyrůstala s chůvami a nikdy neopustila bránu zámku. I přes to všechno byla Gabriela spokojená. V den jejích šestnáctých narozenin na ni čekal šok. Dozvěděla se, že ji čeká svatba…

1. kapitola

Dnes jsem měla vybrané červené šaty a boty na podpatku. Lena mi vyčesala vlasy nahoru. Pouze pár pramínků mi nechala volně. Lehce mě namalovala.

Před mými komnatami čekal Artur. Oznámil mi, že si královská výsost přeje se mnou mluvit. Otec s matkou byli v salónku.

„Chtěli jste se mnou mluvit?“ zeptala jsem se.

„Ano, prosím, posaď se,“ promluvil otec.

„To, co jsi včera předvedla, je něco velice neslušného. Utéct z vlastního plesu, zrovna když ti někdo předává dar,“ zlobila se matka.

„Co když si za tu ostudu můžete sami? Měli jste mi říct, že jste mi dohodli sňatek,“ řekla jsem.

„Neřekli jsme ti to, protože jsme ti nechtěli zkazit radost z plesu,“ řekl otec.

„Pokud to dobře chápu, tak jste mi lhali do očí. Kdybyste mi to řekli rovnou, udělali byste nejlépe.“ Začala jsem být naštvaná.

„My jsme ti nelhali. Nepočítali jsme s tím, že jako dárek ti přivezou svatební šaty. Ke všemu vévoda z Rosebergu se sám osobně plesu nezúčastnil,“ oznámila matka.

„Nemám slov. Pokud byste mě omluvili, odebrala bych se zpátky do svých komnat,“ ukončila jsem tento rozhovor.

„Samozřejmě. Ještě si ale budeme muset promluvit,“ rozloučil se otec.

Když jsem šla chodbami, nekoukala jsem na cestu a do někoho vrazila. Svalila jsem se na zem jako hruška.

„Omlouvám se. Nestalo se vám nic?“ zeptal se mě ten nejkrásnější hlas.

„Nic mi není. Měla jsem dávat pozor na cestu,“ řekla jsem a vzhlédla jsem na dotyčnou osobu. Zatajil se mi dech.

„Opravdu vám nic není?“ zeptal se a nabídl mi ruku, aby mi pomohl zvednou. S radostí jsem ji přijala. Když jsem stála oběma nohama pevně na zemi, oprášila jsem si šaty. „Jsem v pořádku. Ke všemu je to má vina. To já bych se měla omlouvat,“ usmála jsem se.

Bylo to zvláštní, ale nemohla jsem se odtrhnout od jeho zlatých očí? Ano, zlatých. Nikdy jsem neviděla nikoho s takovou barvou.

„Princezno! Tady jste! Hledám vás všude. Musíte se jít převléct. Dorazí zvláštní host,“ přiběhla udýchaná Lena.

„Ale…“ začala jsem větu, ale nenechala mě.

„Žádné ale, princezno!“ čapla mě za ruku a táhla pryč.

Naposledy jsem se podívala na toho muže a znovu se omluvila.

„Sluší vám to, slečno,“ pochválila mě Lena.

„Děkuji ti. Však jen díky tobě. Co bych si bez tebe počala? Jsi jediná osoba, které můžu důvěřovat a která mě bere jako obyčejného smrtelníka,“ poděkovala jsem a objala ji.

„Nemáte zač. Pro vás cokoli,“ řekla mi.

„Co je to za zvláštního hosta?“

„Víte, je to bratr vévody z Rosebergu,“ oznámila mi.

„Ach jo!“ vzdychla jsem.

„Nebojte. Prý je milý, mladý a krásný. Říká se, že by ho chtěla každá žena,“ uklidňovala mě, „ke všemu v těchto šatech nemá šanci vámi pohrdat,“ usmála se.

No, moc jsem jí nevěřila, ale měla pravdu. Ty šaty, co jsem měla na sobě, byly kouzelné.

„I kdybych se mu líbila, je to jedno. Budu si přece brát jeho bratra,“ řekla jsem.

„Nebojte, dobře to dopadne,“ naposledy se na mě usmála.

„Snad,“ vzdychla jsem.

Do jídelny jsem šla za doprovodu Artura. Běžně s námi jedl u jednoho stolu.

„Tak tady ji máme,“ přistoupil ke mně otec „Gabrielo, rád bych ti představil bratra tvého budoucího muže, Erika Sherwooda.“

Byl to on! Ten, do kterého jsem dnes dopoledne na chodbě vrazila.

„Rád vás poznávám,“ uklonil se a políbil mi zápěstí.

„Já vás také,“ usmála jsem se.

U stolu jsem seděla naproti matce, která se na mě pořád jen mračila.

„Eriku, jsme poctěni vaší návštěvou. Proč nepřijel i váš bratr?“ zeptala se ho matka.

„Thomas nepřijel, neboť má moc práce. Vypadá to, že se dostaví až den před svatbou,“ řekl.

Moje sousto mi uvízlo v krku a rozkašlala jsem se.

„Jste pořádku?“ podíval se na mě Artur.

„A… ano. Jen mi něco uvízlo v krku,“ řekla jsem.

„Jak se těšíte na svatbu, princezno?“ zeptal se mě pan Sherwood.

„Nemůže se dočkat. Je nesmírně poctěna žádostí o ruku od vašeho bratra, pane Sherwoode,“ odpověděla za mě matka.

Ve mně to už vybuchlo. „Já myslela, že otázka byla směřovaná na mě. Nevidím důvod, abyste za mě odpovídala! Na svatbu se netěším! Nejraději bych někam utekla!“

„Jak to mluvíš?“ zeptal se otec.

„Tak, jak to situace vyžaduje. Pokud vím, tak vy jste mě to naučili. Omlouvám se, ale nějak mě přešla chuť,“ řekla jsem a odešla z jídelny.

Skoro celé odpoledne jsem strávila v zahradách. To, co si dovolila matka, bylo na mě moc. Nikdy nepochopím, proč jsou z té svatby tak nadšení. Možná, že je to ta největší hloupost, kterou bych mohla udělat. Napadla mě šílená hloupost…

Ve svém pokoji jsem vzala papír, tužku, a začala psát můj první dopis pro mého snoubence.

Milý pane Sherwoode,

rozhodla jsem se Vám napsat tento dopis dopis. Jelikož jsem neměla tu čest poznat Vás, ráda bych se alespoň tímto způsobem něco o Vás dozvěděla.

Zrovna dnes dorazil Váš bratr. Je to milý muž. Velice by mě zajímalo, jestli máte něco společného.

Zde jsou mé otázky:

1. Kolik Vám je let

2.Barva vlasů a očí

3. Povaha

4.Zájmy (mimo práce, o té vím)

5. Vzdělání

6.Koli žen bylo přede mnou

7.PROČ ZROVNA JÁ

Prozatím by mi stačily tyto odpovědi. Byla bych ráda, kdybyste odpověděl.

Děkuji.

Princezna Gabriela

Chvíli mi trvalo, než jsem se odvážila dopis dát do obálky a předat ho Leně, aby ho poslala.

Obloha se uchylovala ke spánku, proto i já jsem se umyla, vzala věci na spaní a ponořila do říše snů… 

Snad se alespoň trochu líbilo. Byla bych ráda za jakýkoli komentář :D EternalLove

Autor: EternalLove, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My Eternal Kingdom 1: