My heroine 4.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A jsem tu z předposledním dílkem, protože jak jsem říkala bude to krátký příběh. Děkuji za komentáře a za to, že to čtete. Děkuji LR. Tento dílek nese název: Lost and broken

13.12.2009 (16:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 961×

Lost and broken

Díval se jak spí, vypadal tak nevinně, ale její neklidný spánek napovídal, že až tak svatá nebude.

„Přinesla jsem ti kafe...“ zašeptala Mia, když vešla do pokoje a vytrhla ho z myšlenek.

„Díky...“

„Za chvíli bude potřebovat další dávku... nedovol jí to...“

„Neboj se...“

Mia jen přikývnula a potom stejně tiše jak přišla, tak i odešla. Chvíli po jejím odchodu sebou Vicki škubla a otevřela oči.

„Měla jsi té trávy hodně co?!“

„Co tady chceš?!! Budu křičet!“

„Je ti blbě, že? Nechce se ti zvracet?“

„Co je ti potom!“
„Chce... ale snažíš se ovládat žaludek, že? Nebo sis už možná zvykla?“
„Nech mě být!“
„To nemůžu!“
„Proč bys nemohl?“

„Protože já ti pomůžu! Vicki proč jsi to udělala? Nikdy by ses drog nedotknula!“

„Nemám náladu se s tebou bavit!“ nemotorně vstala z postele a popadla mikynu.

„Nikam nejdeš!“
„A to mi říkáš ty? Ty jsi taky odešel!“

„Vicki, jestli jde o tohle...“

„Nic nevíš!“
„Jestli ti to udělá radost tak se klidně vykřič, bouchni si do mě, ale nechoď si pro další dávku! Co tě tak žere? Proč jsi s tím začala?“
„To ty jsi to ze mě udělal! Kvůli tobě sem taková! Nechal jsi mě tady! Vykašlal ses na mě!“

„Vicki...“
„Ne! Odešel jsi s tou blondýnou a mě si tady nechal! Byli jsme přátelé od malička... potom jsme se sice pár let neviděli, ale já přišla a pomohla ti! Já ti pomohla, když ti bylo nejhůř! Já se na tebe nevykašlala! Proč jsi se vrátil?“ křičela na něj, ale teď ho zkoumavě pozorovala a on uhnul jejímu pohledu.

„Mám hádat?! Řekl jsi Emmě o tom co se tenkrát dělo, že?“
Stále zarytě mlčel.

„Vždycky mlčíš, když mám pravdu! Je to pravda! Řekl jsi jí, že jsi bral drogy, že jsi byl na odvykačce! Ale ona pro tebe neměla pochopení, ale já tenkrát i přes zákazy rodičů šla za tebou! Chtěla jsem, aby ses z toho dostal. Tenkrát jsme si slíbili, že půjdeme na stejnou školu, že se na sebe nevykašleme... Všechno si to zbořil!

Pamatuješ co jsi mi tenkrát řekl?! Tak pamatuješ si to?!“

Ryan na ní zřetelné viděl, jak se třese a taky se pořád ošívala a škrábala. Věděl, že za chvíli bude potřebovat další dávku.

„Tak pamatuješ si to?! Tenkrát jsi mi řekl, že by si nikdy nedovolil, abych si někdy vzala nějakou drogu... řekl jsi, že bys zabil každého, kdo by mi ji nabídnul... Nikdy by si nechtěl vidět jak trpím, jak se ničím! Když jsem tě nemohla kontaktovat nebo možná jsem byla tak raněná, že jsem nechtěla... tak jsem zkusila cigarety... ale ty jsi pořád nepřicházel, aby si mě zliskal nebo mi to zakázal.

Řekla jsem si, že to asi nestačilo, tak jsem zkusila trávu... Je to fajn věc, ale pořád slabá a potom John došel s heroinem...

Chvíli jsem se bránila, ale potom...“ na chvíli se odmlčela. „Doufala jsem, že příjdeš, věřila jsem tvým slovům... vzala jsem si, ale ty jsi nepřišel! Nepřišel jsi! Tak teď se mě neptej proč to dělám!“

„Vicki, je mi to líto...“
„Ne! Není!“
„Je!“

„Ne a teď, když vše víš, tak mě nech jít!“
„Nenechám tě odejít! Vicki, musíš s tím přestat! Může tě to zabít!“
„Kecy... ani netušíš, jak rychle odešla bolest... bylo mi dobře, ale potom to zase vyprchalo a všechno bylo zpátky!“

Vicki se rozešla ke dveřím, ale Ryan byl rychlejší. Vyklouzl z pokoje dřív než ona a zabouchnul za sebou dveře, nezapomněl otočit klíčkem v zámku, čímž hnědovlásku uvěznil vevnitř.

„Pusť mě ven!“ z pokoje se ozývalo zoufalé bušení na dveře a křik.

„Co se děje?!“ hned vedle něj stála Mia a zděšeně se dívala na něj a potom na dveře.

„Potřebujeme plán!“
„Nemůžeš jí tam zamknout!“

„Já vím. Mohla by si ublížit.“
„Tak o co se to tady pokoušíš!“

Křik ustál a jen občas byl slyšet tichý nářek.

„Pokouším se vymyslet jak ji zachránit!“
„Ona není nějaké zvíře, aby si ji tam držel!“

„Já vím... Máš nějaký léky na spaní? Nebo něco na uklidnění?!“

„Proč?“
„Tak máš je nebo ne?!“
„Jo, mám! Jsou v kuchyni!“
„Tak jdeme!“
„Proč? Na co je chceš?!“ Mia absolutně nic nechápala, ale šla za ním.

„Dám jí ty léky a řeknu jí, že je to nějaká droga... Ještě musím vymyslet jaká!“

„Ty ses zbláznil? Pozná to!“

„Na pohled ne a potom už začnou působit. Ona se uklidní nebo usne a my ji odvezeme někam na léčení! Kdybychom ji takto odvezli násilím, tak bysme ji akorát ublížili a to nechceme! S takovou by byla cesta daleko jednodušší! Takže dej mi ty léky!“

Mia mu nevěřícně podala plato s tabletkami.

„Doufám, že ti to výjde!“
„Já doufám taky.“ řekl Ryan a znovu se vydal k pokoji, kde odemknul dveře a vešel dovnitř.

V pokoji bylo podezřelé ticho, ale nejvíc ho šokovalo, že nikde neviděl Vicki.

„Vicki?! Victorie?“ vešel dovnitř a rychle prošel celý pokoj. Vysvětlením mu bylo, když jeho pohled padnul na otevřené okno.

„Do hajzlu! Kurva!“
Dovnitř vběhal i Mia.

„Co je?“
„Je pryč! Ona utekla!“

Mia se vyděsila a její tvář zblednula ještě víc.

„Musím ji jít najít!“ řekl rozhodně.

„Prosím. Najdi ji...“ Mii pomaličku začaly stékat z očí slzy.

„Přivedu ti ji zpátky!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování