OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My patříme noci - 2. kapitola

31.12.2012 (15:00) • Beunny26 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 827×

„Máš nějaký sklon k omdlívání, ne," zasmál se bratr, když jsem se probudila a došla do kuchyně. Vrhla jsem po něm vražedněj pohled a on se usmál.

„Zlatíčko, máš hlad," usmála se na mě mamka a podala mi vajíčka se slaninou. Utřela jsem si slinu a pustila se do jídla.
„Kde je táta?" zeptala jsem se mámy a nacpala si do pusy další sousto. Jak to bylo dobré...
„Je v pracovně." odpověděla neurčitě a sedla si k nám. 
„Nic neříkal?" zeptala jsem se klidně, ale uvnitř mi to vřelo strachem z toho, že mi zase nadá. 
„Ne," najednou se na mě koukla, jako kdybych jí něco přípoměla, „a teď. Budeš všude chodit s Nottem! Dohodli jsme se s otcem, že taky bude bydlet u tebe v pokoji." Vyděšeně jsem se na ni koukla. Notte u mě v pokoji? Dřív tam nemohl přijít ani Scott a teď tam nechají spát Notteho? Než jsem stihla odseknout, tak pokračovala. 
„Taky budeš chodit jen do školy a zase domů. Nikam. My musíme i s Erikem jet na sraz. Víš, co všechno se tam řeší, takže tam budeme tak dva měsíce. Za tu dobu tu budeš jenom s Nottem a ten tě, holčičko, bude hlídat na každém kroku! A ne, že půjdeš se Sofi na nějakou párty! Vůbec! Jen do školy a domů! Rozumněla jsi?" zavrčela na mě a já se zmohla jen na přikývnutí. Sama s Nottem. Dva měsíce. Polkla jsem, najednou jsem neměla hlad. Zvedla jsem se a rychle utíkala do pokoje.

Myšlenkama jsem viděla, jak mě líbá, objímá... no a našly se tam taky myšlenky, kde došlo i na víc. Zčervenala jsem a potom zavrčela. 
„Pane bože, na co jsem to myslela," zamumlala jsem a zatřásla hlavou. Rychle jsem se oblékla, vzala si tašku a nastoupila do Bertíka. Jak to moje autíčko miluju. 

Dojela jsem do školy a zaparkovala. Myšlenkama jsem zaběhla k tomu, co mi řekla máma, a taky jsem si vzpomněla na Scotta. Abych vám to upřesnila. Scott Marfin byl můj a Sofiin kamarád. Sofi ho měla ráda a on jí taky, ale odstěhoval se. Nikdo o něm už nic neví. Jako kdyby se vypařil ze života zemského. Povzdychla jsem si a zamkla Bertíka. Nechci, aby mi ho někdo ukradl. 

„Ahoj, zlato," objala mě Sofi, „nebyla jsi tu tak dlouho. Málem jsem to tu bez tebe nevydržela."
„Byli to jenom čtryři dny, prde," usmála jsem se na ni a ona ze zašklebila. Nenáviděla, když jsem jí říkala „Prde". 
„Hele, pro tebe čtyři dny, ale pro mě snad celej rok!" nafoukla se a já se na ni usmála. Věděla jsem, že to jen hraje. 
„Jeremy se po tobě ptal." řekla najednou a já se zastavila. 
„Proč?" zajímavě jsem se na ni koukla. Jeremy Williem, byl můj kluk. No, nějak nám to neklapalo a my se rozešli, jenže on si pořád myslí, že jsem jen jeho! A to mě štve! Nelekněte se, Jeremy není vlkodlak, je to jen obyčejný člověk. Můžu s nimi chodit, jsem přeci jen obyčejná holka... trochu... ale oni se nesmí dozvědět, že jsme vlci. Nikdy! Za to může být i trest smrti. Zatím jsem to řekla jen Sofi a u ní to už zůstane...

„Chtěl, abych ti předala nějakej dopis a řekla ti, že zabije každého, kdo se tě jen dotkne," podala mi dopis a já zakoulela očima. 
„Hmm," zabručela jsem naštaně a schovala si dopis do tašky. 
„Nech toho, vždyť je pěknej," zasmála se. 
„Pěknej vůl," zabručela jsem znovu. Začala se smát. Zazvonilo a všichni z chodby se přesunuli do tříd, jen zase my dvě jsme musely utíkat do dalšího patra...

Hodina francouštiny... Učitelka dobrá, ale francouština. Hrozná! Nechápu proč je povinná! Raději bych místo toho měla portugalštiňu. Tu umím víc a baví mě. Nenávidím totiž Francouze. Nikdy jsem nechápala proč, ale prostě je nemám ráda. 
„Chiko, prosím, přeložila bys nám na stránce dvanáct odstavec tři?" usmála se na mě učitelka,
„Hodina našeho času je krátká, proto si předem urči, s kým chceš být," zamumlala jsem. Sice jsem ji nenáviděla, ale učila jsem se do ní dobře. Otočila jsem se a Sofi se pobaveně usmívala. Napřed jsem nechápala proč, ale potom jsem si všimla Jeremyho, kterej se snažil mi poslat další dopis, ale chytla ho učitelka a schovala si ho do stolu. Fuj. Bála jsem se, že to tady přečte. 

Hodina skončila, dobře pro mě. 
„Chiko, tady máš," usmála se na mě učitelka a podala mi dopis od Jeremyho. Protočila jsem oči, zamumlala díky a odešla.

„Přečetla sis ty dopisy?" nadhodila Sofi téma, na který jsem nechtěla myslet.
„Ne. Čas mám až doma," zavrčela jsem, byla jsem naštvaná, že mě Jeremy nenechá na pokoji. Taky mi přišlo divný, proč se Notte ještě neukázal. Sotva jsem na to domyslela, hnal si to chodbou přímo ke mně. 
„Čau," pozdravil neutrálně. Vykulila jsem na něj oči. On umí i zdravit. 
„Co chceš?" založila jsem si ruce v bok. 
„Potřebuju s tebou něco probrat," otočil se na Sofi a jasně ji ukázal, že je to jen mezi náma. Co si to sakra dovoluje?! Sofi se na mě usmála a zmizela. 
„Proč jsi ji odehnal?" zamračila jsem se na něj. 
„Potřebuju si promluvit jen s tebou. Kdybych jí řekl, že budu bydlet u tebe v pokoji a že musím být s tebou na každým kroku, myslím, že by to nějak dobře nevzala," zlomyslně se zazubil a já protočila očima. 
„U mě v pokoji nebudeš! Budeš pěkně spát u mého bratra!" málem jsem mu vrazila, když se usmál. 
„Promiň, ale tvoje máma mi jasně řekla, že mám spát u tebe v pokoji," podíval se mi do očí a já zavrčela. 
„Nech toho," znovu jsem zavrčela. Rozsápu ho! Pohledem sa zastavil za mnou. 
„Kdo to je?" zeptal se a zvedl obočí. Otočila jsem se a uviděla rozzlobeného Jeremyho, kterej se k nám blížil.
„Ne. Bože, proč teď?" zavrčela jsem. Notte se na mě zahádně podíval. 
„Je to můj ex," zavrčela jsem znovu a on se teď zatvářil ohromeně.
„Ty a on?" Byl od nás tak deset kroků. 
„Jo... Prosím, nějak mě zachraň." Nevím, proč jsem to v tu chvíli řekla, ale on se na mě usmál a potom jsem jen ucítila jeho rty na mých. Jeremy se zatvářil ohromeně a zmizel...

Nemohla jsem se ani pohnout. Právě mě políbil. On mě políbil... Rukou mi zajel do vlasů a zaklonil mi hlavu. Prohloubil polibek a já ho začala opětovat. Když jsem se líbala s Jeremym, bylo to suchý, bez žádné emoce, ale s Nottem mě zaplavilo několik emocí, které jsem teď ignorovala. Líbat se s ním bylo zakázané, ale přesto vzrušující. Omotala jsem mu ruce kolem krku a on si mě k sobě víc přitiskl. Byli jsme jak jedno tělo, jedna duše. Pak mi někdo do hlavy vtlukl myšlenku „Zabij ho". Silně jsem ho od sebe odstrčila a zavrčela. Na chodbě nikdo nebyl. Přeměnila jsem se na vlka a znovu silně zavrčela. Slyšeli to tak na kilometry daleko. Ale já to ignorovala. Byla jsem na něj naštvaná! Chci ho zabít! Jedním pohybem jsem po něm skočila a skoro se mu zahryzla do ruky. Uskočil. Nechápavě se na mě podíval. 

„Nech toho! Co děláš!" I kdyby řekl, co chtěl, byla jsem moc naštvaná a nechala se ovládat vlkem a znovu po něm skočila. Tentokrát úspešně. Zahryzla jsem se mu do ramene. Bolestně vyjekl. Chytl mě za kožich a odhodil. Dopadla jsem na všechny čtyři. Podívala jsem se na něj. Držel si rameno a přitom se na mě vražedně díval. Něvěřícně zakroutil hlavou a vykočil z okna. Já jsem se hned spustila za ním. Vyskočila jsem s okna a nechala překvapeného zahradníka za sebou. Hnala jsem se za ním neuvěřitelnou rychlostí. Byl jako myš a já kočka... Nebo spíš vlk... A já ho prostě musela chytit a zabít. Je mi jedno, že je můj anděl. 

„Přestaň! Nech toho!" křičel na mě, když se zastavil. Proč neutočí? Pohnul se krok ke mně a já po něm chňapla. Zastavil se a držel se za krvající se rameno. Najednou na mě dopadl stín viny. Já mu ublížila. Zakňučela jsem bolestí, která se najednou objevila. Silně mě bolela hlava. Znovu jsem zakňučela. Podívala jsem se na Notteho. Blížil se ke mně, ale já i přes všechnu bolest po něm znovu chmatla. Jak se říká - zraněný vlk je ještě nebezpečnější než agresivní vlk. Kňučela jsem. Teď jsem se nemohla ani pohnout. Proč to? Proč mě Notte políbil? Proč jsem na něj zaútočila? Proč na mě on neútočil? A proč mě teď tak silně bolela hlava?

„Chiko, prosím, přeměň se! Dřív než bude pozdě. Musíš se přeměnit. No tak, Chiko," zamumlal tiše. Viděla jsem v jeho očích strach a bolest z toho, jak jsem ho kousla. Proč jsem se měla přeměnit? Proč se bál? Moje tělo mě přestalo poslouchat. Nedokázala jsem už ani zavrčet. Najednou to všechno přestalo. Byla jsem člověk. Kdy jsem se přeměnila? Koukla jsem se na Notteho. Prohlížel si mě. 
„Přestaň se na mě dívat," zamumlala jsem tiše celá červená. Byla jsem vyčerpaná. 
„Co to do tebe vjelo?" koukl se mi do očí a chytil mě za tvář. Najednou si nehrál na arogantního blbca. Teď byl strachy plný bez sebe.  
„Omlouvám se. Bylo to, jako kdybych to nebyla já," nadechla jsem se a podívala se na jeho ránu. 
„Vážně se omlouvám." Bylo mi jedno, jestli jsem nahá... Snad poprvé jsem ho sama od sebe objala. Přitiskla jsem se na něj a kousla ho do krku. Vyjeveně zasténal. Předávala jsem mu svoji krev, která ho hned vyléčí. Teda, doufám, že to působí i na anděly. Znovu zasténal, tentokrát rozkoší. Nebyli jsme sice jak upíři, ale vlčí kousnutí na každého působilo jinak. Jak vidím na Nottem. On přímo sténal rozkoší. Jak roztomilé... Ehm... No... Toho si prosím nevšímejte...

Objímal mě, hladil mě po zádech, někdy mi přejel kolem ňader. Možná by došlo na víc, ale já se od něj odpoutala. Zatvářil se zklamaně. 
„Na chvíli budeš cítit to, co cítím já. Bolest, hlad, utrpení, strach. A tak dále. Za chvíli to přestane, teď mi, prosím, půjč triko," usmála jsem se na něj. Po mém kousnutí ani stopa. Oddychla jsem si. 
Chvíli se na mě ještě díval, potom si sundal triko a já viděla jeho svaly. Ty byly! Bože! 
„Tady," podal mi triko a já si to oblékla. 
„Dík a ještě jednou se omlouvám, přísahám, že to bylo, jako kdyby mě někdo ovládal," sklopila jsem hlavu. 
„Já vím. Všiml jsem si toho. Víš, ta bestie, co tě napadla, si tě označila. Dokáže ti vnuknout každou myšlenku. Třeba i to, že máš za ním přijít a vyspat se s ním. Když to bude chtít, uděláš to. Nevím ale, jak se ti podařilo ho v hlavě uzavřít. Proto tě všechno bolelo a nemohla ses pohnout," podotkl a já se na něj vyděšeně podívala. 
„Musíš cpát všude sex?" zamračila jsem se a on se zasmál. 
„Promiň, já to dal jako příklad. A jdeme domů. Mám hlad a je mi zima," odpověděl a já se na něj podívala. 
„To je moje," zvedla jsem se. To jeho triko mi zakrývalo jen horní část těla, no, a trochu dolní. Zčervenala jsem a to triko trochu stáhla. 
„Chci do obchodu. Nepůjdu domů takhle," kvikla jsem celá červená a on se usmál. 
„Dobře, jdeme," vyrazil a já šla pomalu za ním. Na ulici se na mě všichni dívali, nějací kluci hvízdli. Jak trapné. Ženský něco zamumlaly. Věděla jsem, že to nebude pěkný. Došli jsme do obdochu a já si koupila triko, rifle a boty. Podala jsem mu triko a když si ho oblékl, několik žen v obchodě. Teda... Všechny ženy v obchodě si zklamaně povzdechly. Ha, a já se na něj můžu dívat, kdy chci! 

Dojeli jsme domů a já zamkla Bertíka. Vešla jsem na práh, když jsem ucítila pach zrůdy, která mě chtěla zabít. Ohlédla jsem se na Notteho a on přikývl...

Tak omouvám se, že ten díl tak trval... Měla jsem ho už dávno napsaný (vypadal jinak), ale smazalo se to, tak jsem to psala znovu... :)

Moc děkuji všem čtenářům za komenty a jsem ráda, že se povídka líbí... :)

Beunny

Autor: Beunny26, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My patříme noci - 2. kapitola: