OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My patříme noci - 3. kapitola

21.01.2013 (14:00) • Beunny26 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 773×

Chtěl odejít, ale chytla jsem ho za ruku. Nechci tu být sama. Viděla jsem, jak se třásl. Vlastně on se třásl kvůli mně, protože pořád cítil moje emoce. Překročili jsme práh domu. Nikde nic, všude ticho. Jak ráda bych tu viděla mámu, tátu a i dokonce toho mého blbého bratra. No, je to snad poprvý, kdy bych Erika vítala s otevřenou náručí. 

„Nikde nic," hlesla jsem, když jsme měli všechno prozkoumáno. Pustila jsem jeho ruku, kterou jsem doteď držela. Sedla jsem si na gauč. 
„Ale byl tu... Jenže mě tu nenašel," zadívala jsem se na Notteho a měla jsem sto chutí mu říct, že chci, aby u mě spal. Klidně hned vedle mě. Imaginárně jsme si nafackovala. 
„Hmmm," zabručel Notte, usilovně přemýšlel. Kdybych tak věděla o čem.
„Proč pořád cítím tvoje emoce?" vybuchl a koukl se na mě. A jejda... Já mu řekla, že chvíli, ale ono to je někdy půl dne i víc. 
„Já vím, že jsem řekla chvilku, ale ono to je půl dne, někdy i víc," podívala jsem se na něj. Nasadil ten svůj vražedný pohled. 
„Tak půl dne, jo... Prej chvilka," zamumlal naštvaně. Protočila jsem oči a vyběhla do svého pokoje, naštěstí dřív, než mohl začít protestovat. 

***

„Zjistil jsi o ní něco?" řekl Neznámý do ticha, které rušilo jen kvičení Temnoty. Tenhle muž byl krásný, přímo božsky nádherný, ale do morku kostí zlý! Zabíjel nevinné a tím se bavil. Zabíjel a bral si podle libosti. Ano... Tohle byla největší zrůda, jaká kdy mohla existovat...  
„Ne, Pane... Ale vím, že má anděla," ozval se další hlas. Jenže ten nebyl tak strašidelný jako hlas Neznámého. Ta druhá zrůda byla jen stránka. Prázdná stránka, co musela plnit rozkazy svého pána. 
„Kdo ji hlídá?" křikl Neznámý a práskl do stolu tak silně, že se rozlomil na dvě půlky.  
„Notte, pane... Hlídá ji Notte," ustrašeně se skrčil. Neznámý se zasmál. Tiše a démonicky. Podíval se na zrůdu a oči se mu rozsvítily. 
„Hlídej ji dál. Ale neútoč. Podám si ji sám. Bude křičet! Řvát bolestí, brečet." Neznámý zasténal, jako kdyby mu ta představa dávala tu nějvětší rozkoš, co kdy mohl zažít. 
„Ssssslibuji, pane, že ji neublížím," ozvalo se zasyčení a zrůda zmizela. Neznámý se pro sebe usmál.  „Neboj, Notte. Jsem vždy o krok napřed... Tentokrát tě zabiju a s Chiky si udělám svou družku." Znovu se ozval smích, ale ještě děsivější.   

***

„Spíš ty vůbec někdy?" sešla jsem ze schodů a vytáhla si s ledničky mléko. Notte se zasmál. 
„Nemusíme nějak extra dlouho spát," porkčil rameny a já se na něj koukla. Vybavil se mi ten kousanec. 
„Proč se ti to nezahojilo?" Jemně jsem ho pohladila po rameni, přesně tam, kde byl kousanec. Překvapeně se na mě podíval. Rychle jsem se otočila.
„Rány se mi nehojí. Jsem jen nesmrtelný," řekl klidně, ale v jeho očích byly jasně vidět jiskřičky pobavení. Protočila jsem oči.
„Proč po mně jde?" vrátila jsem mléko do ledničky a otočila se na Notteho. Chvilku se zdálo, že mi Notte něco skrývá, ale pak pokrčil rameny. „Nevím. Netuším, proč po tobě jde."
Byla to sice odpověď, na kterou jsem čekala, ale stejně jsem chtěla slyšet něco jiného...

„Kde jsi, sakra, byla, Sofi?" zamračila jsem se na ni. Měla tu už dávno být. Sofi vždy chodí okolo půl páté, ale teď jsem přijela skoro v šest. 
„Promiň, mamá," vysoukala ze sebe zadýchaně a podívala se na Notteho. „Ahoj, Notte," usmála se na něj. Ona věděla, že u nás „bydlí", ale vždy ji to tak trochu vyděsí. Přece jenom, v jednom domě Anděl a vlci... Vzala jsem ji za ruku a táhla nahoru do svého pokoje. 
„Něco pro tebe mám," zamávala mi Sofi před obličejem lístky. 
„Co to je?" nechápavě se na mě podívala. 
„Ty jsi zapomněla, že tuhle sobotu je koncert You Me At Six?" dál mávala lístky. A sakra. Tohle se mi vypařilo z hlavy.
„Já stejně nemůžu..." koukla jsem se do země. Proč musela být rada teď? Kdyby byla příští týden, tak by mě tam možná pustili.  
„Proč nemůžeš?" kvikla. Jestli bude brečet, rozbrečím se s ní. Natáhla se zklamaně na postel. 
„Zapomněla jsi? Jde po mně zrůda!" zamračila jsem se a natáhla se vedle ní. Ano, tohle zase Sofi ví. Jen jsem jí neřekla, že Notte má spát u mě v pokoji... O tom budu raději mlčet... Raději...
„Hmm... Ale já tam bez tebe nepůjdu," zabručela Sofi zklamaně. Otočila jsem se na ni a zatahala ji za pramen vlasů. Tohle gesto jsem dělala už od té doby, co jsme se ve školce seznámily... Záviděla jsem jí její vlasy a tak jsem ji za ně pořád tahala... Teď to bereme jako signál na to, že tam stejně i přes všechny zákazy půjdu. Rozzářily se jí oči a rychle si sedla. Začala jsem se smát. 
„Mám vzít foťák? No, vezmu ho... Uděláme hromadu fotek," jakmile takhle začala žvanit, tak ji potom nikdo, ale nikdo nedokázal zastavit,  „a ne, že se nám tam přeměníš, ty vlčice, ok? Dál vezmu nějaký pití a prachy... Přece jenom je to tam drahý... Ale musíme si koupit Hot Lend... To je přece jejich zvyk... A musíme i dodržovat jejich pravidla... A co si vezmeš na sebe? Já asi si vezmu nějakou sukni a triko na ramínka... Nebo... Ne, tohle vypadá moc odvážně... Vězmu si něco jiného..." Nechtěla jsem, ale musela jsem jí skočit do řeči. 
„Hot Lend nepiju," zabručela jsem a vzpomněla jsem si na minulou diskošku. Je těžké opít vlkodlaka, ale když už se to stane, rychle zdrhejte... 
„Jo... Ty jsi nám tam skákala po Joshovi," zasmála se a já zčervenala. Josh... Ehm... Ani pořádně nevím, kdo to je, ale slovo „skákala" myslí tím, že jsem se mu pořádně chtěla zakousnout do krku...  A abych vám to upřesnila... Hot Lend je alkoholickej nápoj, napřed si na ruku nasypete sůl a chilli, potom si kousnete do limetky a zapijete to červenomodrým hnusem. Jak já to nenávidím... Ale zato tady naše lamačka srdcí to miluje... 

Jakmile Sofi odjela, sešla jsem dolů. Nutně jsem si potřebovala promluvit s Nottem o tom, kde bude spát.
„Notte?" došla jsem do obyváku. Zrovna se díval na televizi.
„Hmm," zamumlal a otočil se na mě. Jeho modré oči prozkoumaly celé moje tělo. Snažila jsem se nezčervenat, ale nepovedlo se.
„Nachystala jsem ti peřinu u bratra..." okamžitě mi skočil do řeči. 

„Tvůj otec jasně řekl, že mám být pořád u tebe, a to znamená i večer. Jestli se bojíš, tak neboj. Nebudu tě líbat. Maximálně kdybys sama chtěla." Na tváři se mu rozjel ten jeho arogantní úšklebek. Dala jsem ruce v pěst a zaskřípala zuby. 
„Tak to se nemusíš bát. To po tobě nikdy nebudu chtít!" zamračila jsem se.
„Jo... To si ještě řeknem." Vstal, prošel kolem mě a zmizel v kuchyni. Co si ten arogantní blbec myslí?! Zavrtěla jsem hlavou a šla jsem do pokoje.

„Vidím, tak ti sprcha dělá dobře," zamumlal někdo za mnou. Lekla jsem se a málem uklouzla. 
„Co tu děláš?" vypískla jsem a snažila si alespoň nějaký kus svého těla zakrýt. 
„Pamatuješ... Mám být s tebou všude," zamumlal mi do vlasů. Začíná mě štvát. Zavrčela jsem.
„To ale neznamená, že máš se mnou chodit i do koupelny!" vykřikla jsem a ohnala se po něm. Jakmile uskočil, vzala jsem si ručník a omotala ho kolem sebe. Znovu jsem cítila, jak jeho oči bloudí po mém těle.
„Myslíš, že jsem tvé tělo stejně neviděl?" řekl arogantě a došel až ke mně. Zavrčela jsem mu do tváře. Udělá jeden krok s zabiju ho. Chytl mě za ruku a jemně ji políbil. Ok... Tak teď jsem ho už nechtěla zabít. Doslova mě nějakým způsobem očaroval. Líbilo se mi to. Vlk uvnitř mě přestal bojovat. 
„Vím, co se ti líbí," pronesl tiše a pustil mou ruku. Se smíchem odešel z koupelny. Zatřepala jsem hlavou a vrátila se k sobě. Co si ten blbec myslí?! Oblékla jsem si pyžamo a šla do pokoje. Notte nikde. Alespoň, že tak... Lehla jsem si do postele a usnula. 
„Skrývá před tebou tajemnství. Nevěř mu..." slyšela poslední slova někoho, než odplula do říše snů. 

*** 

Modré oči sledovaly nebe. Toužily se vrátit tam, kam patřily. Veděl ale, že pokuď to neudělá, nikdy se tam nevrátí. Jenže... On to nemohl udělat. Ta osoba mu byla blízká. Nebyla to láska, jen pouhé okouzlení, které se ona snažila držet pod uzdou, ale on to o ní stejně věděl. Zamilovala se do něj a toužila po něm. Ale skrývá to... Vítr si hrál s jeho vlasy a on se pro sebe usmíval. 
„Chiko... Budeš má," usmál se na noc a ta se pod jeho slovy rozzářila...

Otočil se, cítil auru dalšího anděla.
„Dey... Co tu děláš?" postavil se. Věděl, že hlídat ji bude pěkný problém. 
„Neboj, Notte. Nic jí neudělám. Nejsem jedna z těch, kteří ji chtějí vidět mrtvou." Schovala svá křídla a sedla si vedle něj. To, co řekla, myslela doopravdy. Nechtěla, aby vyhrály...

Omlouvám se, že tenhle dílek tak strašně dlouho trval, ale moje fantazide odjela na dovolenou a mě tu nechala... Proto se mi zdá tenhle dílek takovej suchej... No nevím... :D
Snad se vám bude líbit.. :)

Beunny 

Autor: Beunny26, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My patříme noci - 3. kapitola: