OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My patříme noci - 4. kapitola

24.11.2014 (11:00) • Beunny26 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 689×

Další den jsem se probudila se silnou bolestí hlavy. Proč? To mi asi nikdo neřekne. Otočila jsem se na bok a dívala se do tváře Notta. 

„Doopravdy?" zamumlala jsem potichu a pomalu odešla z pokoje. Šla jsem do koupelny a rozhodla se, že si dám ranní sprchu.

Vážně vám chci říci, jak se mi silně nelíbilo, že vedle mě Notte ležel, jenže realita je jiná. Občas jsem měla vážně dosti perverzní myšlenky, kdy jsem ho chtěla přitisknout ke stěně a vyskočit si pěkně na něj.

Rychle jsem zatřepala hlavou a snažila se vnímat vlažnou vodu, která dopadala na mé tělo. Zaklonila jsem hlavu a v zrcadle uviděla odraz. Rychle jsem se tím směrem otočila, jenže tam nikdo nestál. Stále jsem ale cítila mrazivý pohled, který se mi zabodával do mého těla. 

Z ničeho nic mi začala být šílená zima. Otřepala jsem se, vypla vodu, rychle se zabalila do ručníku a chtěla vypadnout, jenže mi to na kluzké zemi uklouzlo a já hodila rybičku tím stylem, že jsem si dala hlavou o sprchu a dopadla na zadek. 

Nedokážu popsat, co bolelo více. Zakňučela jsem a ucítila na rameni dech. Skousla jsem zuby a chtěla zařvat, jenže z ničeho nic se otevřely dveře a v nich stál udivený Notte. „Co sakra děláš?" Podíval se na mě a zamračil se. Hlava mi pořád šíleně třeštila, a tak jsem nedokázala smysluplně odpovědět. Povzdechl si a vytáhl mě na nohy. Myslela jsem, že mě hned pustí, jenže on si mě hodil přes rameno a dotáhl mě zpět do pokoje. 

„Zlato, jsem dnes poprvé hodně unavený. A to vážně hodně. Tady si lehneš a budeš se mnou spinkat." Poplácal mě po zadku a já se zavrtěla. Nebylo to tedy moc příjemné... ale co kecám! Sakra bylo! 

„Dnes je ale škola," namítla jsem a on se zastavil u postele. Podíval se na postel, na skříň a znovu na postel.

„A? Tak holt dnes přijdeme pozdě."

Nakonec mě vší silou hodil na postel a v mžiku sekundy byl u mě. Pořádně mě objal a přitiskl k sobě. 

„Teď budeš můj plyšáček," zavrněl a usnul. Vážně... šíleně rychle usnul. Divila jsem se, co mu dnes je. Chvíli jsem ještě ležela a pomalu usínala, když jsem si najednou vzpomněla, že se dnes píše dost důležitá písemka. 

Tiše jsem zavrčela a oddělala Notteho ruku. 

„Promiň, Notte, ale škola je škola." Potichu jsem se vysoukala z postele a otevřela skříň a oblékla se.

Otočila jsem se na Notteho a málem se roztekla. Byl šíleně roztomilý, když spal. Neodolala jsem a vyfotila si ho. Ono to vážně nešlo! Věřte mi! 

Přijela jsem do školy a vůbec nechtěla myslet na to, že jsem tam tak roztomilého Notteho nechala spinkat samotného. Měla jsem sto chutí se otočit a jet zase za ním. Jenže škola je škola! 

„Ahoj, Chik," usmála se na mě Sofi a objala mě. 

„Nazdár," odpověděla jsem jí a ona se na mě zvláště podívala.

„Kde máš Notteho?" nadzvedla jedno obočí a já se zamračila.

„Jak jako kde mám Notteho?" prskla jsem a ona se zasmála.

„V klidu, vlčice, jen se ptám." 

Povzdechla jsem si a šly jsme hned do třídy, psaly jsme z technické dokumentace. Sakra! Ten předmět miluji jen díky našemu učiteli, který je šíleně sympatickej. 

„Učila ses?" podívala jsem se na Sofi a ta přikývla.

„Tuhle písemku mám na háku," zazubila se.

„Jasný, zlato, to říkáš o všech," zasmála jsem se a ona se ušklíbla. 

Učitel nám hned po příchodu rozdal papíry a my začali psát. Několikrát jsem viděla Sofi, jak si otevírá sešit, nakukuje do mobilu a nebo se ptá souseda. Byla tak strašně nenápadná...

***

Jakmile jsme dopsali test, tak jsme se se Sofi zvedly a vyšly ze třídy. 

„Co myslíš, že budeme mít?" zeptala se a já popřemýšlela.

„No... Já myslím, že tak za dva to bude," usmála jsem se na ni a za zádama jsem viděla naštvaného Notteho, který k nám šel. „A sakra," zamumlala jsem a Sofi se otočila. 

„Ale sakra, tak tady je Pan tajemnej," zamumlala a raději rychle odešla. Dívala jsem se na ni a přemýšlela kam se schovat.

„Jéé, ahoj, Notte, víš, já musím na další hodinu," zasmála jsem se a chtěla projít okolo něj, jenže mě chytil za ruku a táhl pryč. 

Dotáhl mě do sklepa a já trochu polkla. Měla jsem zrovna dnes dost divné myšlenky, které se překvapivě týkaly jeho těla. 

„Co si jako myslíš, že děláš? Víš, jak jsem se o tebe bál, když jsi tam nebyla!" zakřičel na mě a výhružně zvedl ruku. 

„Vždyť já ale do školy musela!" zavrčela jsem na něj taky. 

„Mě nezajímá nějaká škola! Já tě mám chránit, a když něco řeknu, tak to platí! Rozumíš?" Nebezpečně se ke mně přiblížil. Vyjela jsem zubama po něm a silně zavrčela.

„Neříkej mi, co mám dělat! Jsem vlk! Vím, jak se o sebe postarat! Nejsem žádná dámička, co neví, jak co dělat!" křikla jsem na něj a znovu výhružně zavrčela. 

Zamračil se a bouchl do stěny: „Ty náno pitomá! Ty ani nechápeš, co po tobě jde! I tvůj nejlepší přítěl tě může zabít! Chápeš to?! Ne, protože jsi jen nafoukanej spratek, co si myslí, že sežral všechnu moudrost světa! Víš co? Klidně si běž! Ať tě tam někdo zabije, mně je to jedno... Nechápu, jak s tebou tvoje rodina může žít!" 

Sekla jsem se a podívala se na něj. Tyhle slova mě vcelku zarazily. Dobře, měla jsem chuť se rozbrečet. 

„Dobře," hlesla jsem jen a pak se rozběhla pryč. Slyšela jsem ještě za sebou znovu bouchnutí do stěny. Vyběhla jsem ze školy a zadržovala slzy. Chtěla jsem samým vztekem všechno rozbít. Přeměnila jsem se na vlka a utíkala do hloubi lesa. Byla jsem tolik naštvaná, že jsem si ani nevšimla, že mě vidí nějaký myslivec. Vytáhl pušku a já se zrovna v tu chvíli otočila na něj. 

Zavrčela jsem a ustoupila krok dozadu. Přesně v tu chvíli ale vystřelil. Chtěla jsem se střele vyhnout, jenže mě něco přikovalo na místě a já zůstala stát, v očích šok. Jakmile se mi kulka zaryla do masa, sevření povolilo a já spadla na zem. Silně jsem zakňučela a podívala se na myslivce, který si mě se zájmem prohlížel. Kulka mi šla přímo do boku. Zavrčela jsem, když se přiblížil a on se zastavil. 

„Už jsem tu žádného vlka za posledních třicet let neviděl," zasmál se a šel ke mně ještě blíž. Znovu jsem zavrčela, jenže tentokrát se nezastavil. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se pohnout. Ani nevíte, jaká bolest mi projela tělem. 

„Neboj se, nebude to bolet," usmál se na mě, přišel ke mně a klekl si. Vytáhl pistol a namířil mi ji na hlavu. Polkla jsem a přemýšlela co dělat. Sakra, jak mě obyčejná kulka může tak ochromit? Dal jednu ruku přede mě a mně se naskytla příležitost. Rychle jsem po něm chňapla a on vystřelil naprázdno. I přes veškerou bolest jsem se zvedla a znovu po něm vyjela. Tentokrát jsem se zakousla do druhé ruky, kde držel pistoli. Upustil ji a zařval. Zavrčela jsem na něj a rychle odbelhala do lesa. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale bok mě pořád nepřestával bolet. 

Lehla jsem si do trávy a přeměnila se na člověka. 

„Bože," zamumlala jsem a podívala se na bok. „Jak mě to sakra může tolik bolet?" zasténala jsem a rozhodla se, že si kulku vytáhnu. Jakmile jsem si na ránu jen šáhla, znovu mnou projela neskutečná bolest, a tak jsem to raději urychleně zavrhla. Zvedla jsem se a přeměnila na vlka. Přeci jen jako vlk budu rychlejší. Věděla jsem, kde jsem, a tak se stačilo jen vydat domů. 

Běžela jsem pomalu, nemohla jsem a bolest mi to nijak neusnadňovala. Jakmile jsem uviděla dům, omdlela jsem... 

„Chiko? No tak! Dělej, prober se... prosím!" slyšela jsem nějaké tlumené hlasy, ale nepoznala jsem, kdo to je. „No tak, Chik, nedělej mi to těžší, já se omlouvám za to, co jsem ti řekl, ale musíš pochopit, že jsem se fakt bál, když jsi tam nebyla." 

„Notte?" vysoukala jsem ze sebe a otevřela oči. „Kde jsem?" 

„Uff, Chik," oddychl si a prohrábl si vlasy, „jsi u mého kamaráda. Moc se omlouvám za to, co jsem ti řekl." 

Chtěla jsem mu něco říci, ale když jsem se podívala na jeho obličej plný vrásek a obav, tak jsem to raději spolkla. „Nevadí, měl jsi pravdu." Slabě jsem se na něj usmála a posadila se. 

Taky se slabě usmál a sedl si vedle na postel. Rukou si znovu prohrábl vlasy a pak se na mě podíval.

„Proč jsem se nemohla zahojit? Obyčejná kulka mi přeci problém nedělá," zamumlala jsem a podívala se na něj.

Skousl si ret a podíval se na dveře: „To právě nechápeme." 

„Aha," nadechla jsem se a podívala se na ránu. 

„Myslíme si, že v té kulce něco bylo, jenže to nevíme jistě, je taky možné, že tě někdo oslabuje." Jakmile jsem si šáhla na ránu, tak se zamračil a raději se koukl jinam. 

„Hmm, jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se ho. 

„Pět hodin." 

„No, alespoň jsem se prospala," zazubila jsem se a znovu si lehla.

„Jo jo, počkej tu, přinesu ti něco k pití a jídlu," odpověděl strhaně a odešel. Věděla jsem, že ho musí mrzet to, co mi řekl, a hlavně to, že jsem si ublížila, ale nebyla to tak jeho vina. Měla bych ho taky občas poslechnout. Vážně nevím, kdo proti mně jde, a když mě dnes složila obyčejná kulka... Měla bych si dávat větší pozor. 

Za deset minut přišel Notte s jídlem a pitím. Donesl mi vajíčka se slaninou a rohlíkem a obyčejnou vodu. 

„Notte? Nemusíš cítit vinu nebo tak." Podívala jsem se na něj a on ztuhl a pak jen pokrčil rameny. Povzdechla jsem si a pustila se do jídla. Nakonec někdo zaklepal na dveře a Notte odešel. Zůstala jsem v pokoji sama, a tak jsem si zapla televizi, kde zrovna dávali zprávy. 

„... Tentokrát je jisté, že se tu znovu objevili vlci. Vlci zde nebyli už více jak dvě stě let..." ozval se hlas z televize a já se dívala na fotku pokousaného myslivce. Měl asi dva prsty pryč, rozkousané tepny a hlavně umřel. „... po dnešním útoku vlků zemřel šedesátiletý myslivec, zatím nevíme, kolik zde vlků je, ale dávejte si pozor a vyhýbejte se lesům." 

Polkla jsem a vypla televizi. Já toho chlapa zabila. Nadechla jsem se a promnula si oči. Já zabila nevinného člověka. Nadechla jsem se a snažila se rozdýchat ten šok, který mi procházel tělem. 

„Notte," zaskřípala jsem potichu, „já ho zabila." 

Po dlouhé době tu máme další dílek! :) Já se strašně omlouvám, ale měla jsem problémy s přihlášením, zapomněla jsem heslo... :D
Takže tak no... :) Naštěstí jsem našla lístek, kde to mám napsané. :) 
Snad se Vám dnešní dílek líbil a nezapomněli jste na tuhle povídku.. :D

Beunny

Autor: Beunny26, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My patříme noci - 4. kapitola: