OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My patříme noci - Prolog

11.12.2012 (09:00) • Beunny26 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 985×

Byla jsem tak hrozně naštvaná, že jsem se myslela, že se přeměním a všechny ti lidi rozsápu. Můj ochránce - Anděl - už mě zase štval.  

Sedmnáctiletá Celestine Alguelerey, známá pod přezdívkou Chika, je uznávanou vlkodlačicí nejen ve smečce svého otce, ale po celém světě. Po několika útocích neznámého zločince je jí z nebes přidělena ochranka v podobě tajemného anděla jménem Notte, se kterým si nepadli zrovna moc do oka. Každý den spolu zažívají boj o Chikinin život a její přežití, což je velmi těžké, protože se Chika vždy dostane do problémů. Ona je prostě přesný opak ostatních vlkodlačic. Pro ni jsou dobrodružství a války stvořeny, je neústupná, tvrdohlavá, a i když je sebevíc zraněná, bojuje do poslední kapky, což je výhoda v boji. Proto o ni má zájem i pohledný Matt, který je na škole teprve tři dny a už si získal velkou oblibu, stejně jako Notte.

Jenže Matt má strašně tajemství. Tajemstvý, které stojí Chiku málem život. Ještě, že má toho svého anděla.

„Bože," zanadávala jsem snad po sté a dál si žehličkou rovnala své kudrnaté vlasy. Moje oči se soustředily na další pramen, ale bez úspěchu. Mohla jsem to dělat jak jsem chtěla, ale stejně se vždy zvlnily.
„Chik, neboj, i tak vypadáš dobře," usmála se moje nejlepší kamarádka Sofie, „a navíc vlnitý jsou drsný." Zašklebila jsem se na svůj odraz v zrcadle. Moje vlasy jsou dlouhé zhruba po lopatky, kudrnaté a zrzavé. Jaká to ohavná kombinace a ještě k tomu mám zlatošedé oči. Přála jsem si být jako Sofi. Ona má vlasy dlouhé po zadek, rovné a tmavě blonďaté, a její oči mají krásnou barvu nebe.

„Taky hlasuju pro vlnitý," ozvalo se ode dveří, o které se ležérně opíral Erik.
„A ty tu jako děláš co?" zavrčela jsem na něj a on se jen usmál.
„Otec si chce s tebou promluvit," pokrčil rameny a pohled stočil na Sofi, „ty tu doufám nebudeš sedět a čekat, až se Chik vrátí. Zatím pojď se mnou."
Podívala se na mě, jako kdybych jí to měla zakázat. Protočila jsem oči a kývla. Okamžitě vystřelila za ním a ruku si omotala kolem jeho pasu.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela velké vstupní dveře. Jakmile se dveře jenom pootevřely, uhodila mě vůně tabáku.
Polkla jsem a spustila: „Jsem tu. Co jsi mi chtěl?" Napřed mi vůbec nevěnoval pozornost, ale když jsem si snad už po desáté nahlas odkašlala, tak se otočil.
„Oh... Promiň dcerunko, byl jsem zabrán do hry," ukázal na šachy, které hrál sám.
„Vždyť je hraješ sám a navíc..." Nenechal mě domluvit a kývl hlavou. Pochopila jsem. Sedla jsem si naproti a chopila se černých figurek.
„Život je jako šachy. Když uděláš správné rozhodnutí, tak přežiješ," posunul figurku a čekal na můj tah, „ale když uděláš špatné rozhodnutí, zabije tě to." Vyřadil mi figurku a postavil ji na kraj stolu. Pohlédla jsem na něj.  
„Ano, ale když z něho uděláš oběť, získáš tím výhodu pro svůj další tah," posunula jsem figurku po poli a řekla: „Šach mat, otče." Hra končila rychle, obvykle bychom tu seděli déle, ale pokuď to jde rychle, je to něco vážného.
Odkašal si. „Máš pravdu. Vždy musí být oběť. Ale teď k tomu hlavnímu. Nerad to dělám, ale s maminkou jsme se dohodli, že to tak bude lepší," odmlčel se a přemýšlel. jak volit slova. „Máš zákaz chodit někde jinde než do školy a domů."
„Cože?! Proč? Co jsem udělala?!" nechápala jsem to. Jediná věc, co mě dokázala vytočit víc, než když řeknou, že si mám uklidit pokoj, bylo to, když mi někdo něco zakazoval. Jsem přeci puberťák. Čím víc nám budou něco zakazovat, tím víc to budeme chtít. 
„Neskončil jsem. Ještě k tomu Andělé povolali na tvou ochranu Strážného Anděla. Budeš s ním muset být všude," zakončil a zapálil si dýmku. Věděla jsem, že teď nemá cenu mu něco říkat. Naštvaně jsem vstala a co nejvíc to šlo práskla dveřmi, div se nevylomily z pantu.

 „To si se mně děláš srandu!" zamumlala jsem si pod nos a práskla dalšími dveřmi, kdyby tu byla matka, už by křičela. Ještě štěstí, že je na hlídce. Šla jsem dál chodbou, ruce zaťaté v pěst, ve svých myšlenkách jsem zabíjela otce. Jak mi to mohl udělat?! Jsem přeci vlk! Dokážu se o sebe postarat! Nikdo není silnější než vlci! Nikdo! Byla jsem tak rozčílená, že mě moje nohy samy táhly k východu do temného lesa. Vk uvnitř mě povyskočil radostí a jakmile jsem se dostala pět kroků od domu, proměnila jsem se na zrzavého vlka a odběhla do lesa. Hnala jsem se jak o závod, hlavně abych byla co nejrychleji na mém oblíbeném místě, o kterém věděla jen Sofi. Mohla jsem tu v klidu přemýšlet a nikdo mě nerušil. Byla jsem tu svobodná a ne chycena v různých pravidlech. Doběhla jsem na místo a sedla si na suchou zem. Raději jsem zůstala ve své vlčí podobě, kdyby na mě chtěl někdo zaútoči, tak ať mám alespoň výhodu.

Seděla jsem tam a dívala se na klidný břeh vody. Kolem mě se ozýval svou vábivou písní les. Bylo to jako v pohádce. Ještě aby se tady objevil princ na bílém koni a byla by to tutovka!
Chtěla jsem přemýšlet dál, ale vytrhl mě zvuk podobný těžkému chození zombíků. Oklepala jsem se a představila si zombíka, který mi chce sežrat mozek. Zavrčela jsem do tmy a čekala. Přibližovalo se to. Počítala jsem ještě tak pět kroků a bude to u mě. Dál jsem oči upírala do tmy a počítala. Pět, čtyři, tři, dva... jedna. Zavčela jsem a chtěla se na neznámého pustit a zabít, ale nikdo tam nebyl. Les zase utichl a hrál tu svou píseň, ale tenroktá nebyla klidná. Hrála hrubou melodii, jako kdyby sama příroda chtěla, aby se na tomhle posvátném místě prolila krev. Místo, které mě uklidňovalo, bylo najednou tak strašidelné, že jsem stáhla ocas a chtěla útect pryč. Nadechla jsem a znovu zavrčela. Bylo to poprvé, co mě obalamutil strach. Vždy jsem vyrazila po útočníkovi hned, když se něco ozvalo, ale teď...  Dál jsem zaraženě a bojácně koukala do tmy. 

Najednou se ozval smích. Byl to nádherný melodický smích, který mě uklidnil. Hledala jsem někoho, kdo by tam byl, ale nikoho jsem neviděla. 
„Neříkal ti otec, aby si nikam nechodila?" zeptal se. jeho hlas byl ještě krásnější, než jeho smích. Chtěla jsem zavrtět ocasem a radostně štěknout, ale až teď mi docvaklo, co řekl. Neříkal ti náhodou otec, aby si nikam nechodila? 
Zavrčela jsem a chňapla naprázdno. Mně nikdo rozkazovat nebude! Já jsem volná a budu volná! Nikdo mi nikdy nebude něco říkat! Převtělila jsem se zpět na člověka a zahalila se tmou, nechci, aby mě viděl nahou. 
„Kdo jsi?" prskla jsem a zamračila se. 
„Takhle mluvit se svým andělem," zlomyslně se usmál, „že se nestydíš, Celestine."
Nevím, co mě mohlo vytočit dřív. Jestli řekl to s tím andělem nebo moje jméno, které jsem tak nenáviděla. Dokázalo to ve mně vyvolat jen vztek. Nechápala jsem proč, ale myslela jsem si, že se přeměním a rozsápu ho. 
„Tak teď pojď domů nebo tě tam dotáhnu silou, a to vážně nechtěj." Prohlédl si mě od hlavy až k patě a tím mě tak donutil zčervenat. Raději jsem se rychle přeměnila na vlka. Skočil ze stromu a přišel ke mně. Díval se mi do očí a to mě ještě víš štvalo. Chtěla jsem se rozběhnout, ale nohy mi vypověděly službu, chtěla jsem zavrčet, ale z úst mi vyšel jenom chrapot. Pak vše utichlo a byla tma...

Otevřela jsem oči a zmateně se podívala po mém pokoji. Vždyť jsem přece byla venku. A nebo ne? Mohlo se mi to všechno zdát? Protáhla jsem si ztuhlá záda a zvedla se. Na sobě jsem měla svou noční košili. Myšlenky mi pořád běhaly po včerejšku. Nevěděla jsem, co byla realita a co výplod mé fantazie. Zavřela jsem oči a tichounce zavrčela. Něco mi nedávalo smysl, ale já nevěděla co. Bylo to, jako kdyby mi něco unikalo. Stála jsem tam a přemýšlela asi tak dalších pět, možná deset minut o včerejšku, když někdo zaťukal na dveře.  
„Dále." Odkašlala jsem si. Dveře se otevřely a vykoukly tmavě blonďaté vlasy. Sofie.  
„Jsi v pořádku!" vyběhla a objala mě. Když jsem předtím řekla, že jsem zmatená, tak teď jsem zmatená ještě víc. V pořádku? Mně se něco stalo? Kdy? Proč?   
„Ehm... Co se včera stalo?" vypravila jsem ze sebe unavěně a podívala se na Sofii.     
„Jo, řekli mi, že si nic nebudeš pamatovat... No prostě. Měly jsme jít na tu párty, ale tvůj otec si tě zavolal. Nevím, co ti tam říkal, ale vím, že jsi se naštvala, práskala všude dveřmi a nakonec jsi utekla ven. Když ses vrátila, byla jsi v bezvědomí a nesl tě nějakej kluk... Musím říct, že byl kus... Kdyby si viděla tu jeho sexy prdelku," zapředla a já protočila očima.   
„Myslela jsem, že máš ráda mého bratra," podívala jsem se na ni a ona se záhadně usmála.  
„Neříkám, že ho nemám ráda, je sexy, ale to neznamená, že se mi nikdo další líbit nemůže," zasmála se a mně se všechno pomalu začalo vybavovat... Ale proč až teď?    
„Počkat?! On mě nesl?! Kdo?! A byla jsem nahá?! Oblečená?! Viděl mě?!" začala jsem panikařit, vážně nechci, aby se mi nějakej úchyl díval na tělo.   
„Myslím, že jsi měla jeho bundu..." zamyslela se a potom přikývla.  
„Takže mě viděl," zavrčela jsem, „kdo mě potom převlékl?"  
„Myslím, že kdybys viděla, jak je sexy, tak bys neprotestovala... A tvoje máma, neboj, on hned, jak tě položil do postele, tak odešel." Zkoumala můj výraz. Přejelo mi tělem několik pocitů. Napřed stud, potom nenávist a nakonec klid, že mě převlékala mamka... 
„ Uff," vydala jsem ze sebe.   
„Jo, málem bych zapomněla. Máš se převlíct a jít za svým otcem, chce si s tebou promluvit," zamávala mi a zmizla. Abyste se nedivili, že u nás Sofi spala, ona je tu pořád... Vrací se domů jenom někdy. Její mámě to nevadí a její otec zemřel.

Asi o deset minut později jsem vešla do místosti. Všimla jsem si,  že tam nebyl jen můj otec, ale i matka a ještě nějakej chlap, který měl šíleně formální oblečení. Měla jsem sto chutí se zasmát, ale neudělala jsem to, místo toho jsem přišla blíž.

Byli tak zapojeni do debaty, že si mě ani nevšimli... Zase... Copak jsem neviditelná?! Rozzuřeně jsem dupla a všichni se na mě otočili.   
„Musíš pořád tak dupat?!" rozkřikla se máma a upřela na mě své zlatozelené oči. Protočila jsem oči a šla blíž.   
„Promiň," zamumlala jsem a sedla si na koženou sedačku.  
„Dobře, takže můžeme začít," odmlčel se a podíval se na matku a potom na toho kluka, „jak jsem ti už včera říkal, někdo tě chce zabít. Ještě nevíme kdo, ale pro tvoje bezpečí ti Andělé udělili Strážného Anděla, který tě bude hlídat na každém kroku. Takže do školy a ze školy a vlastně i ve škole," dokončil a já jen něco zavrčela. Chtěla jsem taky něco odseknout, ale máma na mě hodila ten pohled Něco řekneš a bude to horší.
„Ok... Budu se snažit to dodržovat," prskla jsem naštvaně a přála si být někde pryč...  
„Budeš to muset dodržovat," cekla matka a pohledem se zastavila u dveří, kdeté se začaly otevírat.    
„Jo a tohle je tvůj Strážný Anděl, tak se seznamte," promluvil onen záhadný muž a já jsem jen tak tak udržela smích. Jeho hlas byl tak pisklavý, jenže to jsem musela nechat být. Jakmile jsem uviděla jeho tvář, vyjeveně jsem vstala:  „Ty!" zakřičela jsem a ukázala na něj prstem. On se jen usmál...

Doufám, že se vám první dílek líbil, není to sice ještě nic moc, ale doufám, že se to časem rozjede... 

Další dílek by měl být asi v úterý, je to podle toho, jak to budu stíhat... :)
Beunny

Autor: Beunny26, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My patříme noci - Prolog: