Mystic princess - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

První setkání Lumi a Ricka, jak dopadne? A vrátí se k nám jeden blízký přítel...
Zavolala jsem „Syksy, na scénu!“ A on přiběhl v plné polní. :D
Doufám, že jste na příběh Lumi nezapomněli. :)
Lussy

02.08.2011 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1465×

Nepřítel

Všichni lidé si na školu stěžovali – dokonce i Kim – ale mě nesmírně bavila, chodila jsem do ní ráda, to prostředí mě lákalo. Tolik lidí v mém věku a rozumí mi, už to nebylo jako s několika set let starými draky a nebo hůř, s mým tátou. Táhlo mu na pět tisíc a přesto vypadal na dvacet pět. Máma? Třiceti čtyř letá a vypadá jen o pár let starší než já. Navíc byla tak krásná a táta se na ni vždycky díval s takovou láskou a oddaností. Jak já jim záviděla.

Chtěla jsem taky poznat lásku, chtěla jsem být tou zamilovanou puberťačkou, vidět všechno růžově, dělat chyby a pak plakat radostí i smutkem. Bylo tam spoustu mužů, ale všichni byli strašně staří, všem bylo přes padesát, brr. I když všichni byli krásní a vypadali mladě, jakmile jsem se dozvěděla jejich pravý věk, málem jsem se osypala.

Po škole chodili mladí kluci a já měla jistotu, že jim je vážně sedmnáct. Byl to takový uspokojující pocit, přesto mě žádný nezaujal natolik, abych se do něj zamilovala, i když tady byli slibní adepti, ale byli jsme jen přátelé.

Tak strašně moc bych si přála mít nějakého přítele, o kterého bych se opřela a on o mě, byli bychom spolu šťastní a… Vlastně by to nemohl být žádný člověk, protože by mi jednou umřel a já bych zůstala sama. Věděla jsem, že můj vyvolený někde na mě čeká, ale kde hledat? Musel to být drak, protože jedině s ním bych mohla žít šťastně až na věky.

Procházela jsem ulicí, kde nebyla ani noha a najednou kolem mě proletěla ohnivá koule. Zastavila jsem se a podívala se, odkud to bylo a zahlédla kluka v černém plášti, mohl být v mojem věku a jeho sytě zelené oči svítily do dálky.

Najednou proti mně poslal další kouli, naštěstí jsem se jí vyhla. Nechápala jsem, o co se snažil. Posílal jich na mě víc a víc, ale stačila jsem uskakovat. Rozběhla jsem se, aby mi ještě něco neudělal, vypadal vážně nebezpečně. Bohužel se rozběhl za mnou. Kličkovala jsem mezi uličkami, v jedné mě dostihl a znova se mě snažil srazit koulemi. Vypálila jsem na něj, nečekal to a tak ho to srazilo k zemi. Dostala jsem menší náskok, ale zase mě postupně doháněl.

„Nemá cenu utíkat, stejně tě zabiju!“ křičel za mnou. Nahánělo mi to hrůzu, pohánělo mě to k tomu, abych nezpomalovala. Stejně se mu povedlo mi běžet za patami a párkrát po mě něco vrhnout. Snažila jsem se po něm házet led, ale ještě než na něj dopadl byla z něj jen pára.

Už jsem nevěděla, co dělat, bloudila jsem uličkami a modlila se, abych nezaběhla do slepé. Někdo nahoře mě chránil a já vběhla na ulici, kde byli lidé. Už jsem neběžela, ale snažila se jít rychle. Neustále jsem se ohlížela. Byl za mnou, sledoval mě a nebyl ochotný se zdát. Určitě ho proti mně musel poslat ten Ragnald, který tvrdil, že je můj děda.

Kličkovala jsem mezi lidmi a snažila se do nich nevrážet, napodoboval mě a dařilo se mu probírat davem lépe než mě. Štvalo mě to, ale přece před tolika lidmi mi nemohl nic udělat. Najednou jsem do někoho narazila. Byl pekelně tvrdý a rozhodně to nebyl člověk, protože by srážku se mnou neustál, kdyby jím byl.

„Sakra, další drak,“ slyšela jsem, jak zaklel můj pronásledovatel a zmizel, prostě se vypařil.

„Přesně jako její matka,“ zamumlal si ten někdo.

„Cože? Vy znáte moji matku?“ vzhlédla jsem a koukala se do hnědých očí mladého kluka.

„Myslím, že zase až tak staře nevypadám,“ zažertoval. Zasmála jsem se tomu, měl pravdu, vzhledem vypadal možná na dvacet, ale doopravdy mu mohlo být něco kolem padesáti.

„Měli bychom si popovídat,“ navrhl mi a vedl mě někam pryč. Dorazili jsme do menší restaurace, kde jsme si našli soukromý stůl.

„Jsi v nebezpečí,“ zašeptal, když zmizela servírka z dohledu.

„To je mi novinka, dneska mě málem jeden drak zabil,“ prohodila jsem jen tak mimochodem.

„Vážně a kdy?“ vyptával se.

„Před chvílí, tys ho neviděl?“

„Ne, viděl jsem jen, jak někam spěcháš a neustále se otáčíš.“

„To je vážně divný, protože mě sledoval. Nejdřív mě napadl, ale když jsme vešli mezi lidi, už mě jenom sledoval, zřejmě před lidmi si nic nedovolí...“

„A proto se od teď zdržuj na místech, kde je plno lidí, je to jasný?“

„Hele, nejsi můj táta, aby si mi říkal, co mám dělat,“ vyjela jsem na něj.

„To sice ne, ale měla bys na sebe dávat pozor.“

„Umím se o sebe postarat!“ Zvedla jsem se a odešla.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování