OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystic queen - 1. kapitola

31.01.2011 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1490×

Úplně normální den

Chodit do školy? Vopruz, ale jsou na tom i světlé stránky. Asi před půl rokem jsem se se svými adoptivními rodiči přestěhovala do Finska a můj stereotypní život se od základu změnil.

Začalo to hned první den, byla jsem strašně oblíbená, protože jsem byla nová, ale to natšení časem opadlo. Vůbec mi to nevadí, ti skvělí lidé – opravdoví přátelé – se mnou zůstali. Já osobně si myslím, že ta oblíbenost byla něčím jiným, mýma očima. Už od narození je mám fialové a já sama nevím proč. Vždycky se mě ptali, jestli nenosím čočky a já samozřejmě odpovídala ne, jenže mi moc lidí nevěřilo, až na těch pár přátel.

Když už jsme u těch lidí ze školy, asi před měsícem jsem zahlédla jednoho kluka, byl dokonalý. Měl tmavě hnědé vlasy, hnědé oči, překrásný úsměv a hlavně vypadal starší, mnohem starší než já. Několikrát jsem do něj narazila a to doslova, vždycky jsem byla červená až na zadku a s tichým „Promiň.“ jsem vždycky zmizela za nejbližší roh.

Já vím, jsem marná a trapná, ale já za svou přehnanou stydlivost nemůžu.

Jako každý den jsem šla do školy, nečekala jsem nic nenormálního, ale co je vlastně normální? No, došla jsem ke škole a málem jsem si sedla. Stál tam nádherný kluk a vypadal ještě líp, než ten chlapec ze školy.

„No, do háje,“ zašeptala jsem si pro sebe a v tu chvíli se na mě podíval. Měl zvláštní oči, byly černé a právě se na mě dívali. Rychle jsem sklopila pohled a utíkala do školy, jenže to by nebyl strýček náhoda, abych zase do něj nenarazila.

„Promiň,“ zašeptala jsem a chtěla jako vždycky zmizet.

„Ty to snad děláš naschvál,“ smál se.

„Nedělám.“ Zamračila jsem se a pokračovala v cestě dál.

„Počkej, jak se aspoň jmenuješ?“

„Violetti a ty?“ Šance se vždycky musí využít.

„Syksy, počkám na tebe po škole.“ Zůstala jsem stát na místě s otevřenou pusou, vážně řekl to, co řekl? Zeptat jsem se ho už nemohla, protože byl v čudu. Ani jsem si nevšimla, že dvůr před školou je prázdný a že tam stojím sama jako trubka.

Chytla jsem pevněji batoh a pelášila do třídy. V duchu jsem se modlila, aby mě matikářka nezabila. Jako každá hodina matiky i tahle byla nesmírně nudná a jediné, co jsem z ní pochitila, bylo, že dvě plus dvě jsou čtyři. Ale vážně!

Čas ubýhal šíleně pomalu a já myslela, že snad obrostu mechem než zazvoní zvonek konec poslední hodiny. Odpočítavala jsem sekundy a ručička to schválně zdržovala. Naštěstí zazvonil zvonek a já letěla jako splašená před školu, bohužel nikde nebyl. Čekala jsem pět minut a pak to vzdala. Vytáhla jsem si sluchátka s mobilem a pustila si do uší The Pretty Reckless.

Nevím proč, ale šla jsem jinou cestou než jinudy. Vzala jsem to tou delší přes temné uličky a podobné věci. Přeskočila jsem pár trubek a skončila v další tmavé uličce, už jsem jich měla po krk a začala si nadávat, proč jsem tudy vlastně šla. Když se přepínala písnička, něco sem uslyšela a tak jsem si sluchátka vytrhla z uší, abych se ujistila, že si můj mozek zase něco vymyslel.

Jenže zvuky sílily, tedy spíše to byly kroky. Ke mně se blížila tmavá postava muže, předpokládala jsem muže, protože ženu jsem ještě nikdy takovou neviděla. Blížil se a já byla v rohu, nemohla jsem nic dělat.

„Neboj, jen si s tebou krapet pohraju,“ ozvalo se od něj hrubým hlasem. Rozhlédla jsem se, jestli někde není nějaká záchrana a jestli má cenu křičet. Nemělo to žádnou cenu, kolem nebylo ani živáčka a hlavní ulice byla daleko.

Přibližoval se čím dál tím víc a já začínala mít v krku sucho a neuvěřitelný strach. V hlavě se mi motala myšlenka přes myšlenku. Byl už téměž u mě, sesunula jsem se po zdi, objala se kolen a schovala hlavu.

„Nechte mě na pokoji,“ vyšlo ze mě zasekávaně, jak jsem oddalovala pláč. Podívala jsem se, jestli náhodou neodešel, ale on už byl u mě a natohoval po mně ruku. Silně jsem zavřela oči a křičela „Né!“.

Ucítila jsem kolem sebe teplo a řev toho chlapa. Pomalu jsem otevřela oči, doufajíc že mě někdo zachránil, ale to co jsem uviděla, se mnou málem seklo. Ten chlápek ležel na zemi v plamenech, kroutil se a řval. Já byla taky v plamenech, ale ony mě jen příjemně lechtaly.

Chladnokrevně jsem se dívala, jak ho ty plameny spalují do morku kostí. Dívala jsem se dokud neshořel na škvarek a až pak si uvědomila, co jsem udělala. Já jsem zabila člověka. Rázem ze mě plameny opadly.

Běžela jsem domů a brečela. Zabila jsem člověka a ještě k tomu jsem se na to dívala. Obraz spáleného těla se mi objevil před očima a já málem narazila do pouliční lampy.

I když jsem brečela, přes slzy jsem viděla dobře, až moc dobře. U domovních dveří jsem strčila klíče do zámku a otočila s ním. Rychle jsem je vytáhla a zabouchla. Sjela jsem po dveřích sjela na zem a tvář schovala do dlaní.

„Zabila jsem člověka!“ Vzlykala jsem. Netuším, jak dlouho jsem tam seděla a tak po úcty hodné době jsem se zvedla a chtěla jít do pokoje, jenže když jsem se uviděla v zrcadle, uskočila jsem strachy. Mé normálě fialové oči byly ještě sitější než normálně a místo čočky v nich plápolal plamen všech barev. Údivem jsem otevřela pusu a začala se více pozorovat.

Z pozorování mě vyrušilo otevírání dveří, otočila jsem se a uviděla maminku, pozdravila mě a šla dát nákup do kuchyně. Podívala jsem se znova do zrcadla a vše byla zase v normálu.

Sledoval ji už půl roku, ale pokaždé jen z dálky a aby ho neviděla. Až dnes u školy se ji ukázal, protože něco „cítil v kostech“. Už cestou do školy ho upoutala, byla zvláštní a neušlo mu, že se srazila s vyslancem z Duhového království. Nešlo mu do hlavy, proč ho nepoznala a v tom mu něco „prašitlo do nosu“, ještě o své existenci nic neví. Ucítil svou šanci a po škole ji sledoval.

Nechtěl, aby jej spatřila a tak skákal po stechách domů. Na chvíli ji spustil z dohledu, protože hledal nějakou vhodnou střechu a z jedné z uliček uslyšel křik. Nemyslel na to, že nechtěl být spatřen a pnlou rychlostí se rozběhl k místu, odkud slyšel křik.

Byl u něj za chvíli a uviděl chlápka, který se k ní blížil. Teď měl možnost prohlédnout si ji z blízka.

„Vždyť je to ještě mládě,“ pronesl polohlasně a zasmál se tomu. Už dávno zapomněl, jak vypadají šestnácti leté dívky, protože on sám už byl drakem pěkně dlouho.

Muž se k ní přibližoval a on zůstal stát na místě, kdyby místo něj stál Syksy, určitě by toho muže zabil, ale Taivas jí chtěl dát prostor. Cítil, že se brzy její schopnosti projeví a jak on znal ze své vlastní zkušenosti, schopnosti se nejlépe projevují ve strachu.

Tu chvíli si pamatoval do teď. Byl ještě „mládě“ a nevěděl, jak svět chodí. Statkář na něj chtěl vzít zase lopatu, jenže něco se stalo. Statkář se ocitl v plamenech a celý jeho statek. Shořelo vše, jen on sám zůstal na živu...

Najednou od ní začaly plápolat silné plameny, které toho chlápka nejprve odhodily na zeď jednoho domu a pak jej začaly postupně spalovat. Koutky úst se mu roztáhly, když uviděl, že se zvedla a viděl na ni tu chladnokrevnost. Její oči žhnuly a kolem ní plápolaly plameny všech barev, ale především fialové a modré. Zarazil se, modré? Viděl správně?

Zatřepal hlavou, aby se soustředil jen na ni. Teď už nevypadala jako „mládě“, vypadala dokonale, ale byla tam jedna vada. Po tváři jí tekly slzy a za chvíli se rozběhla pryč.

Už za ní neběžel, protože moc věděl, že už to nemá žádný smysl. Dnes se už předvedla a zřejmě na další „výstup“ už nebude mít žádnou sílu.

„Je ještě slabá, ale až ji vycvičím, bude bezchybná,“ zešeptal si pro sebe a zmizel ve tmě.

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mystic queen - 1. kapitola: