Mystic queen - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdybych to tušila, nikdy bych na toho koně nesedla a to mi věřte.

30.03.2011 (19:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1137×

Projížďka

Pippuri se začal až moc zajímat o Taivase (Syksyho). Mluvil s jeho přáteli a ostatními, jestli na něm nespozorovali nějaké změny. Jediné, co se dozvěděl bylo to, že se jen více uzavřel a že už se neotáčel za každou sukní, jinak byl prý podle všech normální. Jenže Pippurimu to nedalo a sledoval ho vždy, kdy jen mohl. Nikdy nic nevypozoroval a v tom nejdůležitějším okamžiku tam nebyl.

Mobil, v dnešní době už byl i v „přesládlém“ království, takže nebyl problém s komunikací.

Taivasovi zazvonil mobil zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Ležel v posteli s Violetti.

„Letti, bude ti vadit, když na chvíli zmizím?“

„Jo, ale když musíš,“ vzdychla. Vyprostil se z jejího objetí a odešel do odlehlé části hradu.

„Co je?“ štěkl do telefonu.

„Musel jsem vám zavolat,“ snažil se to Kosto vysvětlit.

„Mluvíš jako bys byl moje holka, jdi k věci!“

„Objevil se portál, takže byste si měl pospíšit. Pokud jste toho Syksyho nezabil, je možné, že se sem dostane a vše prozradí.“

„Jo, já vím. A nezapomeň na to, že kdy uskutečním plán, rozhoduji já,“ oznámil už klidněji a zavěsil.

Bohužel pro Taivase měl Kosto pravdu a tak si musel pospíšit. Chodbami proběhl jako by nic a už byl v pokoji.

„Co kdybychom se projeli královstvím?“ nevinně navrhl.

„Proč ne?“ Zdálo se jí to jako dobrý nápad, jenže nevěděla, co měl Taivas v plánu.

„Ale nejdřív chci snídani.“ Na důkaz ji zakručelo v břiše.

Dva měsíce, tak dlouho jsme spolu byli a všechno tajili. Chtěla jsem to tajit, nejdříve jsem musela uvést království do chodu s pomocí přátel a pak pomýšlet na někoho, jenže on se všude vetřel a já nemohla na nic jiného myslet.

Navrhl projížďku, určitě to chystal pěkně dlouho a až teď s tím přišel. Byl tak sladký, hlavně když spal. Snídaně byla výtečná a hned po ní mě Syksy zatáhl do zahrady.

„Kam to jdeme?“ zajímalo mě.

„Uvidíš,“ usmál se. Nikdy jsem neměla ráda překvapení, ale tohle bylo něco jiného, a tak jsem se udržela. Najednou nadzvedl poklop a pokynul mi rukou.

„Tak tam nevlezu.“ Založila jsem si ruce na prsou.

„Ale půjdeš!“ Ani jsem se nenadála a už jsem byla v té díře pod poklopem. Držel mě v náručí a utíkal tím kanálem. Na jeho konci byl další poklop a když jsme jím proskočili, byli jsme kousek od stájí.Postavil mě na nohy, abych ten kousek už došla sama.

Když jsme otevřeli dveře, koně zbystřeli. Došla jsem k tomu svému a osedlala si ho, Syksy udělal to stejné. Vyvedli jsme je a pak jsme se vydali na projížďku.

Příroda byla krásná a od mého „vězení“ v hradu se moc nezměnila. Na to že byl leden, nebyla tu ani kapka sněhu a to mě dost zamrzelo, sníh jsem milovala.

„Kam to jedeme?“

„Až na konec tvého království,“ oznámil nezaujatě.

Neměl čas na konverzaci s Letti, potřeboval plán, jak by ji převedl do vyhnanství a to dobrovolně, jinak by to všechno nemělo smysl a rovnou by si mohl nechat urvat hlavu.

„Pojďme si lehnout, tohle je krásná louka a navíc mám hlad,“ prosila.

„Nemůžeme zastavit, zdrželi bychom se a pak by byl velký průšvih, znáš Pippuriho,“ snažil se ji přesvědčit.

„Když myslíš,“ pokrčila rameny a pobídla koně, aby zrychlil.

Mířili k hranici s vyhnanstvím a Letti si toho ani nevšimla. Bez jejího vědomí přejeli hranici a Taivasovi se nesmírně ulevilo. Už mohl dělat, co chtěl. Hlavně mohl plán dotáhnout až do úplného konce. Nechal ji v popředí a pak zahnul k hradu. Dojel k němu a poručil strážím, ať ji chytí.

„Letti!“ volal o pomoc.

Zaslechla jsem Syksyho zoufalé volání o pomoc. Přicházelo ke mně z jedné temné uličky. Za chvíli se kolem mě shlukla spousta mužů a zabránili mi v úniku. Mířili na mě různými zbraně a kůň se pořád zvedal na zadní, až jsem to nevydržela a pustila se. Spadla jsem na zem a kolečko kolem mě se zmenšilo.

„Půjdeš s námi!“ zavelel jeden z nich. Měl pronikavě žluté oči a nenávistný pohled, až mi z něj mráz přejel po zádech. Dva z nich mě popadli za paže a vedli k obrovskému černému hradu. Až teď jsem si všimla, že se i příroda změnila a jediné co mě napadlo, bylo – vyhnanství.

Na nádvoří se shromáždilo plno lidí a každý si mě se zájmem prohlížel, někteří byli stejní jako ten s těmi žlutými kukadly. Dovedli mě až do nějakého sálu, který byl opravdu velký a s tím našim se nemohl vůbec rovnat. Na jeho konci bylo jedno křeslo – zřejmě trůn.

Z poza rohu vyšel černovlasý kluk. Od někud jsem ho znala, nemohla jsem si vzpomenout, ale když promluvil, hned mi to bylo jasné, to on napadl Syksyho před tím portálem.

Odběhl do svého pokoje se převléct a taky se přeměnit. Byl zase ve svém dokonalém těle v přiléhavé bílé košili s černými kalhotami. Nemohl se na sebe v zrcadle vynadívat, ale věděl, že má povinnosti. Vydal se tedy do sálu, kde už na něj čekali. Nasadil pohrdavý úsměv a promluvil.

„Asi víš, kdo jsem, takže se ti představovat, Letko, nebudu,“ začal sebevědomě. Chvíli jí trvalo, než našla tu správnou odpověď.

„Ty jsi ten kluk, který nás napadl...“ Chtěla pokračovat dál, ale Kosto ji přerušil.

„Našemu Pánovi se netyká, ale pouze vyká a navíc si se ani nepoklonila!“

„Jemu se klanit nebudu!“ štěkla.

„Jak myslíš, Letko.“

„A neříkej mi Letko!“

„Ukloň se!“ podkopl jí nohy Kosto tak, že narazila čelem o zem.

Byla to neuvěřitelná bolest, myslím, že mi i tekla krev. Sedla jsem si a mnula si čelo.

„Vstaň!“ poručil mi. Tentokrát jsem ho raději poslechla, nevěděla jsem, co by následovalo.

„Jde vidět, že si neuvědomuješ, kdo jsem. Jen tak pro informaci jsem Taivas, pán téhle říše, a vyžaduji naprostou poslušnost, jinak tě čeká krutý trest,“ oznámil nezaujatě. Začal se ke mně přibližovat. Uchopil mou tvář do své ruky.

„Nechce se mi ubližovat tak pěkné tvářičce, ale když nebude jiná možnost,“ odmlčel se a poodstoupil dál.

„Věř mi, že tohle nebyl žádný trest,“ promluvil naposled, pak někam zmizel. Stráže mě odvedli k nějakému pokoji. Žlutooký odemkl dveře a vhodili mě tam.

„Budeš tady dokud se neuklidníš, máš až příliš energie.“ Zabouchl dveře. Zůstala jsem v té malé místnostce sama jen s postelí. Jediné, co mě zneklidňovalo více než tahle místnost, bylo to, že jsem nevěděla, kde je Syksy a jestli je v pořádku.

Shrnutí // 15. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování