OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystic queen - 21. kapitola

20.04.2011 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1326×

Teď a nebo nikdy

Myslím, že toho bylo za dnešek dost a to bylo teprve ráno. Po cestě do kuchyně jsem na sebe naházela všechny věci a bylo mi upřímně jedno, jestli mě někdo viděl.

„Co že jsi tu tak brzy?“ vyptávala se Viini.

„Asi jsem včera udělala něco, co jsem neměla...“

„Co si provedla?“

„To právě nevím!“ Zhroutila jsem se na židli, která stála nejblíže.

„Má to něco společného s...“ odmlčela se. Věděla jsem, koho myslela a tak jsem kývla.

„Tebe vyhrát v loterii, tak tě prodám,“ rozesmála se. Nechápala jsem, co na to bylo vtipného, ale taky jsem se rozesmála.

„Co je tady k smíchu?“ Vešel do dveří Taivas.

„Nic,“ kuňkla jsem a raději se dívala na talíře, to mi připomnělo, že bych je měla umýt. Viini se někam vypařila a já s ním zůstala úplně sama ani ty talíře mi nepomohly.

„Chceš vědět, co jsi včera dělala?“ zašeptal mi do ucha a omotal mi ruce kolem pasu. Chtěla jsem to vědět, i když jsem se toho děsila.

„Našel jsem tě tady na zemi s flaškou v ruce a tak jsem tě vzal k sobě. Položil jsem tě na postel a stáhla sis mě k sobě. Tiskla si se ke mně a začala líbat.“ Z jeho vyprávění se mi zrychlil dech.

„Převzala si iniciativu a začala mě svlékat...“

„Tak tohle jsem určitě nedělala!“ otočila jsem se na něj.

„Možná to před tím jo, ale tohle určitě ne,“ zamyslela jsem se nahlas.

„Kdybych tě nezastavil, kdo ví, jak by to všechno skončilo. Byla si vážně divoká.“ On mě zastavil, on mě nechtěl. Tak proč tu sázku uzavíral?

„Proč si tu sázku uzavíral?“ Nedalo mi to a zeptala jsem se.

„Abych viděl, jak se zachováš.“ Tak tohle bylo dost logické, ale já chtěla vědět, čeho tím chtěl dosáhnout.

„Mohl jsem tě mít, ale to by nebylo ono...“ Vyzdvihl mě a posadil na stůl. Obklíčil mě a já neměla, kam utéct a Viini byla v nedohlednu.

„Já... Já musím...“

„Nic nemusíš,“ skočil mi do řeči a přiložil prst na rty. Obkreslil jím moje rty, a pak se začal přibližovat.

„Pane, mám pro Vás zprávy,“ oznámil žlutoočko.

„Nemůže to počkat, Kosto?“ zavrčel.

„Ne, nemůže.“ Otočil se ode mě a u dveří se zastavil.

„Ty se ještě můžeš těšit.“ Zastavilo to moje úlevné oddychnutí, takže to ještě neskončilo. Jako na zavolanou přiběhla Viini.

„Ten žlutoočka se jmenuje Kosto?“

„Ano, proč?“

„Jen tak...“ To byl ten Kosto, o kterém mi Harmaa vyprávěla? Byl docela sympaťák, až na ty jeho nenávistné žluté oči. Brr.

„Co bylo tak důležité, že jsi mě vyrušil?“ štěkl Taivas na Kosta. Nikdo ho nikdy nenakrkl více, než teď právě on, už to mohlo být...

„Hranici obléhají nepřátelé.“

„To je mi novinka, vždyť už tam jsou přes týden.“ Protočil Taivas oči.

„Jenže se už rozprostřeli po celé naší hranici, stačí jedna jediná chyba a může být po nás.“

„Dokud je Letti tady, nic nám nehrozí...“

„Nic nám nehrozí, pokud ji přesvědčíš, když ne, jsme ztraceni. Přidá se na jejich stranu a sama se postará o to, aby si už nebyl mezi živými,“ nenechal se Kosto odbýt.

„O to se nestarej a raději mi věř, já ji přesvědčím.“

Den za dnem ubíhaly a Taivas to nepřestával zkoušet, obdivovala jsem jeho neodbytnost a jeho neustálé sebevědomí, i když jsem ho poslala snad milionkrát k šípku. Naštěstí se vždy objevil nějaký ten zachránce, který nás „vyrušil“. Vždycky byl šíleně naštvaný a to se mi moc líbilo, chybělo málo a málem vybuchl.

„Violetti, rychle vstávej,“ budila mě tiše Viini.

„Co se děje?“ ptala jsem se ospale.

„Slíbila jsem, že ti pomůžu utéct a teď je ten nejlepší čas. Za chvíli se budou měnit stráže, tak si pospěš. Vem si jen to nejdůležitější.“ Vyhnala mě z postele. Stihla jsem se jen převléct do nějakých tepláků a trička, zbytek musel zůstat tady. Táhla mě po schodech a neuvěřitelně potichu našlapovala. Dovedla mě až k bráně.

„Teď už budeš muset jít sama. Vyhni se hlavním cestám a běž hlavně lesem. Za hranicí na tebe čeká tvoje vojsko. A nezapomeň, když budeš někde na velké louce, pokus se proměnit, ulehčí ti to cestu.“ Políbila mě na čelo a vystrčila ven.

Rozběhla jsem se, jak nejrychleji to šlo. Kličkovala jsem mezi stromy a dávala si pozor na jejich obrovské kořeny. Snažila jsem se vyhýbat cestičkám, které byly v lese už vyšlapané, ale někdy to prostě nešlo.

Jedna mě dovedla na velkou louku, která snad neměla konce. Zastavila jsem se. Potřebovala jsem se pořádně vydýchat.

Snažila jsem se uvolnit a myslet jen na přeměnu, nešlo to. Pořád jsem byla člověkem. Dost mě to štvalo, neměla jsem moc času. Rozběhla jsem se znovu a najednou jsem pod nohama necítila zem. Podívala jsem se nahoru a viděla, že mě drží silná fialová křídla. Postupně jsem se proměnila celá. Jenže byl tady malý zádrhel, absolutně jsem netušila, jak se lítá.

Když se probudil, což bylo dost brzy, jeho první cesta vedla k ní do pokoje. Vůbec nedbal na to, jak vypadal, důležité bylo, že chtěl vidět, jak spí a jestli vůbec ještě spí. Po otevření dveří jej čekal šok. Postel byla rozházená, věci ležely na zemi a ona nikde. Rozběhl se tedy do kuchyně. Tam Viini pilně pracovala na snídani.

„Kde je?“

„Kdo?“ dělala hloupou.

„Kde je Letti?“ zahřměl, až nadskočila.

„Já to nevím.“

„Do háje s tebou...“ Ulevil si a rozběhl se k branám. U brány už byli strážní, kteří s ním šli na věž. Uviděl ji, byla na louce a vztekala se.

„Jak vám mohla utéct?“ šílel.

„Pane...“

„Dost! Okamžitě svolejte všechny a jděte za mnou!“ rozkázal a sám se rozeběhl obrovským nádvořím ke vstupní bráně. Ještě zapřemýšlel, kudy mohla běžet a rozběhl se.

Míjel přesně ty stromy, které míjela Letti. Její vůně byla tak silná, že jí tam ještě cítil. Zrychlil ještě více, nemohl dovolit, aby překročila hranici, byl by s ním konec a se všemi ostatními. Nemohla odejít.

Doběhl na louku a před sebou uviděl obřího fialového draka, který letěl směrem k hranici. Neváhal ani vteřinu, proměnil se. Nemohl ji dohnat, protože měla docela velký náskok a tak vyplivl na ni oheň. Narazil do jejího pozadí, což ji zdrželo. Jindy by se smál, ale teď to bylo nemístné.

Ohlédla jsem se, co to bylo a málem narazila do … něčeho. Za mnou byl obrovitánský tmavě modrý drak a já hned věděla, co znamená. Taivas. Doletěl mě a začal po mně plivat oheň. Obratně jsem se mu vyhýbala. Snažila jsem se na něj taky něco hodit, ale vycházel ze mě jenom dým, bylo to k vzteku.

Bezhlavě jsem se na něj vrhla. Bylo to o krk. Bránila jsem se docela úspěšně, ale nečekala jsem jednu ránu a ta mě položila na zem. Zaklínil mě na zemi svým tělem a nedovolil mi se hnout. Nenapadlo mě nic jiného, než se proměnit zpět v člověka. Jeho zřejmě nenapadlo taky nic jiného, takže teď už na mě ležel jako člověk a nahý.

„Pusť mě!“ křičela jsem na něj a mlátila ho. Vůbec mu to nevadilo, jen se usmíval, měl totiž vyhráno. Začal se ke mně přibližovat a pak to udělal, políbil mě. Začala jsem sebou škubat ze strany na stranu. Chytil mi obličej, takže už mi nedovolil hlavou tolik kroutit.

Nechápala jsem, co se stalo, ale povolila jsem. Něco ve mně křuplo a to mi povolilo mu ruce omotat kolem krku. Plně jsem se mu oddávala a jemu to dělalo jen dobře. Cítila jsem jeho ruce úplně všude, až mi to rozlévalo po těle příjemné mrazení. Kolem nás to vzplálo, divný...

Oblohu poťal jeden obrovský blesk, který ji rozdělil na dvě poloviny, a pak následně byl slyšet ohlušující hrom, jenže ti dva jej vůbec nevnímali a netušili, že je to právě kvůli nim.

Dobro a zlo se spojilo, spojilo se v jedno tělo a z nich mělo vzejít ledové monstrum. Všichni bezdechu sledovali oblohu, která se následně rozjasnila a na jejím vrcholku se objevilo Slunce.

Ležela jsem vedle něj a spokojeně oddychovala. Podívala jsem se na něj, zamyšleně sledoval oblohu, ale důležitější bylo, že se usmíval. Vytáhla jsem se k němu, otočila si jeho tvář k sobě a znovu ho políbila.

Byli šťastní, oba. Taivas věděl, proč si počkat, bylo to dokonalé, ona byla dokonalá. Violetti byla taky spokojená, jenže mělo přijít něco, co je mělo nadobro rozdělit.

Shrnutí // 22. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mystic queen - 21. kapitola: