Mystic queen - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Musel nás přerušit zrovna v té nejzajímavější části? A navíc jsem měla ještě spoustu otázek.

25.02.2011 (10:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1261×

První hodina

Hned ráno mě probudila, jak jsem později zjistila, služebná se snídaní. Překvapila mě podnosem plného ovoce, zeleniny a nesměly chybět cereální sušenky připomínající BeBe. Po tak vydatné snídani jsem se necítila na nic jiného než...

„Za chvíli máš první hodinu,“ houkla do pokoje Harmaa. Lépe si osvojila tykání než její bratr, ale vysvětlila mi, že si na to jen musí zvyknout.

Pomohla mi se obléknout a najít nějaké věci, které byly potřeba. Doprovodila mě do pokoje s několika křesly, kde na jednom seděl kluk, kterému mohlo být nanejvýš dvacet. Bylo to divné, nikomu tady snad vizáží nebylo přes dvacet, u mužů možná třicet.

„Posaďte se.“ Poslechla jsem ho a poslušně si sedla do jednoho z křesel.

„Budu Vám vyprávět o historii, poté další učitel Vás provede Vašimi povinnostmi a vše, co Vaše osoba bude obnášet a poslední se zaměří na teorii a později i praxi v boji.“ Postupně jsem vstřebávala všechny informace.

„Oh, omlouvám se, že jsem se ještě nepředstavil. Jmenuji se Oranssi. Mohu začít s vyprávěním?“ Přikývla jsem.

„Pokud budete mít nějaké otázky, stačí se jen zeptat, ať už se to týká historie a nebo naší podstaty.“ Znova jsem přikývla a Oransii se mohl dát do vypravování.

„Žijeme už strašně dlouho, déle než samo lidstvo, déle než planeta Země sama. Nikdo neví, jak vznikl drak, ale všichni moc dobře ví, jak jej zničit, proto věk našich nejstarších jedinců se pohybuje v řádkách několika tisíců.

Mezi naše nejstarší patřím já, Harmaa, Pippuri a Taivas. Každý z nás má svou historii, ať už temnou a nebo světlou. Jsme ti, kteří přežili velkou bitvu a všichni dobře víme, že jednou nastane další, která nadobro vyřeší spory mezi naším královstvím a vyhnanstvím.

Narodil jsem se lidské matce, tak jako všichni draci zde a byl jsem vychován na Zemi. V šestnácti, jako Vy, jsem byl přemístěn sem, protože se začaly projevovat příznaky, jako nečekané plivání ohně a samovznícení.

Zde jsem se naučil využít svou sílu a po bitvě trvající několik desítek let, jsem se schoval mezi lidi, protože byl zabit náš král a tak se každý bil o moc a o vládu. Někteří jako já zmizeli do lidského světa, kde zplodili potomka a tak díky nám náš druh přežil.

Náhodou jsem našel potomka našeho zavražděného krále, a tak se sjednal pořádek. Povstalce jsme vyhnali do dnešního vyhnanství a vrahy jsem vyhledal a vlastnoručně se o některé postaral. Vypadalo to všechno, že už to půjde jen k lepšímu, ale jen to tak vypadalo.

Král byl slabý a brzy nátlak toho všeho neunesl, Taivas využil šance a vypořádal se s ním a to tak, že po něm nezbylo ani smítko prachu. Naštěstí v lidském světě zanechal svého dědice – Vašeho otce – a proto nenastala anarchie.

Váš otec byl silnější něž Váš dědeček, ale po určitě době vlády začal mít výkyvy nálad a často mizel do světa lidí, kde díky Bohu zplodil Vás. Jednou se po něm slehla zem a nebyl k nalezení. Byli jsme ztraceni, ale Puppuri a Harmaa se ujali vlády a ostatní se jim podvolili.

Všichni čekali záchranu a podle jisté předpovědi věštce, se měla v největší bouři - jakou lidé zažili – narodit dědička. Vyslali jsme Syksyho, aby Vás našel a přivedl sem,“ ukončil své dlouhé vyprávění.

Chvíli jsem na něj zírala s otevřenou pusou, ale když jsem si to uvědomila, hned jsem ji zase zavřela. Potřebovala jsem čas, abych všechny ty informace pobrala a můj mozek spolupracoval, co jsem se dost divila, normálně si dělal, co chtěl.

„Ty blbosti, co mí předkové dělali, jsou dědičné?“ zhrozila jsem se. Můj učitel se rozesmál, ale pak zvážněl.

„Doufejme, že ne. Kdybychom přišli o dalšího vládce, asi bychom nepřežili. Taivas by se o to postaral.“

„Kdo je to Taivas?“

„Nevím, jestli bych Vám to měl říkat...“ Přerušil ho vrzavý zvuk dveří.

„Myslím, že by sis měla pročistit hlavu,“ prohodil jen tak Syksy. Měl pravdu, seděla jsem tam už dlouho a do oběda moc času nezbývalo.

Bloudil po hradě a hledal nějakou aktivitu, kterou by se zabavil, ale na nic extra nepřišel. Šel se projít do zahrady a náhodou narazil na bojiště, kde dva mladíci proti sobě bojovali. Jen kroutil hlavou nad jejich technikou, zvládl by je a to by ani nemusel použít ani jednu svou schopnost.

Potřeboval si více zmapovat terén, a tak si prohlížel všechny díry, poklopy a kanály za hradbami. Do oka mu padl jeden, který byl osamocený v temném koutě za bludištěm. Bez zaváhání mu nadzvedl víko a tiše proklouzl dovnitř.

Byl tam neuvěřitelný puch, ale musel to vydržet, aby věděl, kam vede. Kanálem dorazil na konec hradeb, kousek od jízdárny. Bylo to perfektní místo na uskutečnění jeho plánu.

Jinou cestou se vracel zpět do hrady, aby nevzbudil podezření. Znova bloudil a zaslechl hlasy. Svedla řeč na jeho samého a v tu chvíli vešel.

„Myslím, že by sis měla pročistit hlavu,“ pronesl zcela nezaujatě, aby nepoutal moc velkou pozornost učitele. Ještě než Violetti došla ke dveřím, projel pohledem místnost a na malou chvíli se střetl s učitelovým pohledem, byl to Oransii, starý známý. Nemohl pochopit, proč už podle pachu nepoznal, kdo to byl. Až po chvíli mu došlo, že přes její vůni nejde cítit ani česnek.

Violetti proběhla dveřmi a Taivas rychle zavřel dveře. Ještě pěkně dlouho mu její vůně hrála pod nosem.

„Zrovna jsme mluvili o něčem důležitém,“ zamručela.

„Promiň, nevěděl jsem, o čem mluvíte,“ lhal.

„O nějakém Taivasovi. No, vlastně jsme se ani nedostali k němu, jen jsem to načala, a pak si přišel.“

„Nemusela si jít, byl to jen návrh.“

„Ale stejně, vyrušil si.“ Založila si ruce na prsou a zamračila se na něj. Chvíli ho propalovala pohledem a pak jí to nedalo.

„Kdo je to ten Taivas? Mluvil o něm, jako by byl všechno zlo na světě, ale mě už podle jména připadá docela milý.“ Když vyslovila slovo zlo, roztáhl se mu úsměv po tváři, ale když uslyšel slovo milý ve spojení s jeho jménem, málem neudržel v sobě emoce.

„Proč si myslíš, že je milý?“ Kdyby to šlo vypískl by mu hlas o oktávu výš.

„Taivas z finštiny znamená nebe a to je přece krásné, ne?“

„Když myslíš,“ zamumlal a zrychlil.

„No tak, počkej. Podzim je přece taky krásný,“ snažila se ho uchlácholit.

„Co?“ Zamračil.

„Vždyť Syksy znamená – taky z finštiny – podzim a ten je krásný,“ rozbásnila se.

„Ty odstíny hnědé, barevné listí a lehce studený vánek,“ snila a aniž by věděl hopkala jako víla Amálka po louce. Pomalu už docházeli k jídelně, odkud se linula nádherná vůně oběda.

Taivasovi zakručelo v břiše a to tak silně, že to uslyšela i Violetti. Tiše se zasmála a odhopkala ke stolu.

Shrnutí // 9. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování