OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na hraně stínu 2

08.08.2019 (18:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1159×

Zlodějka duší

„Jakákoliv situace, ať je sebehorší, má schopnost se zhoršit.“

(Murphyho zákon)

Když jsem přišla k sobě, byl už den. Sluneční svit mě přes sklo okna hřál na kůži a byl tím jediným, co proniklo k mým otupělým smyslům. Cítila jsem se naprosto příšerně. Zlomením pečetě, alespoň tak jsem si to logicky odůvodnila, jsem neosvobodila nic jiného než bolest a utrpení. Lidé v mojí hlavě neustále křičeli. Mučili je a oni se snažili ke mně natahovat ruce, žádali o pomoc, kterou jsem jim neměla jak dát. A dost dobře jsem možná ani nemohla, protože jsem to vlastně nebyla já, před kým padali na kolena doufajíce, že budu jejich spasitelem.

Ten někdo byl ten muž, jemuž nakonec vyrvali křídla ze zad a srazili ho do nekonečné temnoty.

Můj otec.

Lucifer.

Satan sám.

Nechtěla jsem znát pravdu. Netoužila jsem vědět víc. S každým dalším zoufalstvím cizího člověka, které se dotklo mojí duše, jsem pochopila, že se kdysi stalo něco hrůzostrašného. A já toho byla součástí – i po tolika tisíciletích.

Podařilo se mi pořádně nadechnout a hrudník mě zabolel, jako kdyby mi někdo zpřelámal všechna žebra, tudíž mi uniklo bolestivé syknutí. Hned nato se v mém zorném poli objevila strhaná tvář. Ať jsem ďábla včera praštila jakkoliv silně, na jeho obličeji nebylo po našem prvním setkání ani památky. Vypadal, i přes zjevnou únavu, jako zatraceně sexy parchant, takže jako přesný opak toho, jak jsem se cítila, což mi taky okamžitě sdělil: „Vypadáš příšerně.“

„Děkuju vám, Vaše úchvatná Pekelnosti,“ zakrákorala jsem a suché rty se mi lepily dohromady, když jsem jednotlivá slova cedila skrz, „bez vašich dokonalých observačních schopností bych si toho nebyla vědoma.“

Úlevný úsměv mu zahrál na ústech jen na pár vteřin, než koutky schválně prověsil do škádlivého. „A co bych já dělal bez těch fascinujících slovních obratů,“ ušklíbl se a pomohl mi posadit se. Opřel mě dost opatrně o čelo postele, dal mi napít vody a já konečně měla chvíli, abych se rozhlédla.

Další místnost, které jsem si při svém nočním entrée ani nevšimla, byla stejně spartansky zařízená jako přijímací salón mého strýce. Kromě postele, v níž jsem měla tu čest prodlévat, se tu opět nacházely sloupce knih a k tomu kupa gramofonových desek společně s přehrávačem. Jinak nic. Ani jejich majitel se nezdržoval v mojí blízkosti, takže jsem přesunula pohled na démona, který seděl na dosah. „Kde je pan Freddie?“ zajímala jsem se.

„Pryč,“ sdělil mi a jeho dlaně mi obratně sčesaly rozcuchané vlasy za uši. „A vážně si nemyslíš, že se tak jmenuje, že ne?“

Nakrčila jsem nechápavě nos a hlava si udržela svůj stupeň třeštivosti. Výborně, vyhrávám. „Ne?“ odpověděla jsem otázkou. „Hádám, že debilní jména máme v rodině, takže…“

„Pár let zpátky vyšlo skvělé elpíčko zpěváka Queenů,“ dal se trpělivě do vysvětlování, absolutně netečný k mé narážce. „Myslím, že je to pouze výraz úcty.“ Jeho prsty se na mé tváři zdržovaly déle, než by měly, ale upřímně jsem vítala jakýkoliv dotek, který mi připomínal, co je realita a co jen něčí vzpomínky. „A tvoje jméno se mi líbí,“ sdělil mi skoro neslyšně, než mě pustil.

Dělala jsem, že jsem tu poslední větu neslyšela. „Jaký elpíčko?“

„Messenger of the Gods? Posel bohů?“ podivil se, že jsem o tom v životě neslyšela.

„Vím, kdo je Freddie Mercury, ale tohle mi má nějak napovědět?“ zamračila jsem se.

Povzdechl si takovým tím stylem, že nechápe, jak jsem nechápavá. Nasadil podivně vysoký hlas, jenž mi v lecčems připomněl učitelku z mateřské školky. „Který z andílků sdělil panence Marii, že se narodí Ježíšek?“

Smála bych se, nebo bych ho možná praštila, že si ze mě tím tónem utahuje, ale bohužel mi došlo, co řekl. „Ani náhodou,“ vydechla jsem a ruce mi samovolně vyletěly ke spánkům, protože mi v nich bolestivě zatepalo. „Posel Boží. Tys mě, do háje zelenýho, vzal k poslovi Božímu? Můj… strýc je archanděl Gabriel?! A to se ho, já nevím, nebojíš? Jsi ďábel!“

„Ale jen s malým ď,“ uchechtl se nevesele.

„Musíme zmizet.“ Jala jsem se vstávat, ale zatlačil mě zpátky na matraci. „Co blbneš?!“

„Jsme tu v bezpečí,“ ujišťoval mě chvatně, „tohle je teď to nejbezpečnější místo na Zemi.“

„Na Zemi s malým, nebo velkým Z?“ popíchla jsem ho.

„Démon má pravdu,“ vstoupil do našeho rozhovoru ten, co měl být pryč. „Nic ti tu nehrozí.“

„Vážně?“ opáčila jsem trochu vzpurně a zadívala se na něj. Jakmile jsem mu začala odporovat, i když se tvářil pořád stoicky, narovnal se v ramenou a jeho pokožka jako by probleskla jasným světlem.

„Vysvětli jí to,“ žádal Rhys tiše. „Koneckonců jsi to byl ty, kdo vedl anděly, kteří slíbili nenechat naživu ani jednoho nephilim. Pochop, že se cítí ohrožená, i když netuší proč.“

Archanděl si povzdechl. „Ptej se, Celestino.“

„Lucifer?“ zašeptala jsem jeho jméno tak, že téměř nebylo slyšet.

Gabrielovy rysy se zatvrdily. „Rozuměj, že jsem bratra miloval. Bylo těžké se dívat na to, co se z něj stalo. Zločin zasluhuje trestu. Spravedlnost Boží je neomylná.“ V modrých očích se cosi zalesklo. „Alespoň jsem si to myslel. Do dne, než jsem tě viděl poprvé.“

„Mě?“ hlesla jsem.

„Uběhla celá tisíciletí, než jsem tvého otce od té doby, kdy ho svrhli z nebes, spatřil. Stál v téhle místnosti. Noc byla v novu, ale já měl pocit, jako kdyby si na pomoc přivolal ty své hvězdy. Držel tě v náručí, zabalenou v dece, klidně spící – nemohlo ti být víc než pár hodin.“

To, že jsem se třásla, jsem si uvědomila až v momentě, kdy Rhysova dlaň našla tu moji a konejšivě ji stiskla. „Máš úplně ledové ruce,“ pošeptaly mi jeho rty.

„Nevím, jestli to chci slyšet,“ připustila jsem. To, co udělal potom, mě přesvědčilo, že jestli mu dám šanci, bude při mně stát, ať se v dalších minutách, hodinách nebo dnech stane cokoliv. Bude tady a projde tou cestou až k jejímu konci po mém boku. Na malý okamžik mě napadlo, že se za tím povzbudivým úsměvem a kývnutím skrývalo víc, než se dalo na první pohled rozluštit. Ale v tu chvíli to bylo všechno, co jsem potřebovala, takže jsem se otočila na svého strýce.

„Netušil jsem, jak se dostal z Pekla,“ pokrčil rameny, „ale vaše dohody se smrtelníky to zřejmě umožní i jemu,“ adresoval tuhle část řeči démonovi vedle mě.

„Chcete říct…“ odkašlala jsem si ve snaze zničit ten obří knedlík, co se mi utvořil v krku. „Chcete říct, že moje matka s ním uzavřela nějakou smlouvu? Že podepsala nějakej cár papíru vlastní krví… a…“

Tentokrát si mě Rhys už přetáhl do náruče, ale spíš z důvodu, že se mi chtělo vyskočit na nohy a běsnit, abych ze sebe to rostoucí napětí dostala, než aby mě utěšil. „Bylo to trochu komplikovanější…“ zašeptal mi do vlasů. „Jeden z nás s ní uzavřel dohodu. Chtěli jsme jen její prvorozené dítě. Netušili jsme, že se to zkomplikuje. Měla zaplatit tu nejvyšší cenu. Matky trpí, když jim vezmeš to nejcennější, co mají. Ona ne.“

Gabriel přikývl. „Vybrala si náhodně v davu ještě tu noc. Otěhotněla s vědomím, že se tě zbaví hned, jak to půjde. Kdo mohl tušit, že si na ni počkal tvůj otec? Nevím, jaké měl s tebou plány, Celestino. Ne, že bych se mu snažil křivdit, ale věř mi, že nic dobrého to nebylo.“

Dívala jsem se na něj z bezpečí démonovy náruče. „Co se tedy pokazilo? Moje matka podle všeho pořád běhá po tomhle světě. Myslela jsem, že hříšníci končí v ohni.“

„Ty. Ty ses pokazila.“

Au, díky, strejdo, to potěší. Očividně vyhodím pak miliardy za sezení u psychoterapeuta, jelikož všichni moji příbuzní jsou pošahaní sociopati.

„Nepropadla jsi Peklu,“ vysvětlil mi Rhys, „proto je svobodná.“

Archanděl na nás dva chvíli netečně zíral. „Ano, přesně tak. A proto jsi ještě stále naživu. Proto jsem tvému otci slíbil, že na tebe nevztáhnu ruku.“

„Proč byste to dělal? Lucifer má na svědomí smrt všech těch lidí-“

„Andělů,“ opravil mě bezděčně.

„Dobře, andělů,“ ucedila jsem s důrazem, aby byl spokojený, „kteří mi teď křičí v hlavě a připomínají mi, že to, co udělal, si nezaslouží odpuštění. Válka je svinstvo, ať se děje z jakýchkoli důvodů. Vždycky to odnesou nevinní.“

K mému překvapení Gabriel jen potřásl hlavou. „Někdy se věci už nedají zastavit, ani když se moc snažíš. Věř mi, když jsem ho tu našel, nezajímalo mě, že mezi čepel mého meče a svoje hrdlo chtěl nacpat novorozeně.“

„Co vás zastavilo?“

„Lucifer neprolil ani jedinou slzu, když mu naši bratři rvali křídla ze zad. Ale teď tu stál s mokrými tvářemi a nepřítomným, pyšným úsměvem. Podívej se na ni, řekl mi, a pověz mi, že neexistuje naděje. Vysvětli mi, Gabrieli, jak něco tak zkaženého jako já může mít něco tak krásného? Ona je moje světlo. Otec mi seslal znamení, chce, abych jeho rodičovskou lásku předal dál.“

„Co jste odpověděl?“

„Že budeš v nebezpečí,“ reagoval naprosto klidně, „až se někdo dozví, že má Lucifer někde na světě dítě, které by mohlo zdědit byť jen ždibec jeho původní síly, bude ho chtít pro sebe. Ambiciózní přisluhovači ho budou chtít použít jako páku proti svému pánu a andělé mu nikdy nezapomenou, co udělal. Kromě toho nephilim dost často v minulosti sami sebe zničili, protože byli příliš opilí mocí. Museli jsme zasáhnout.“

„Jaké štěstí, že nic takového se se mnou nestalo,“ pronesla jsem sarkasticky.

„Něco v tobě je, vidíš nás takové, jací jsme ve skutečnosti, smrtelníci by nic z toho nezaregistrovali,“ uváděl věci na pravou míru, ale pak se zamračil. „Jenže ano, touhle dobou bys měla, obrazně řečeno, bořit světy a ty… se oháníš softbalovou pálkou.“

„Náhodou je to skvělá zbraň,“ zabrblala jsem si pro sebe.

„Pokud chceš zachránit Camaela, budeš muset najít spínač,“ připomněl mi, proč jsem se vlastně do celé téhle šlamastyky dostala.

„Proto jsem získala anděla strážného? Jestliže jsem Luciferova dcera, pochopila bych spíš démona, pokud na mně otci záleželo,“ zamumlala jsem.

„Taky jich už desítky poslal,“ souhlasil Gabriel, což odpovídalo tomu, co mi řekl Rhys. „Ale ta jeho pakáž je asi tak stejně spolehlivá jako plastiková vidlička.“ Rhys zavrčel, ale strýc si toho nevšímal. „Anděla jsem navrhl já. Je naprosto nezbytné, aby byla rovnováha moci vyvážená.“

„Takže mi pomáháte jenom kvůli rovnováze?“

„Pomáhám ti, protože jsi moje neteř,“ ucedil trochu ostřeji. Zatleskala bych si, že se mi podařilo jeho dokonalý klid něčím narušit, ale cítila jsem se příliš vyčerpaná a vyděšená. „Jestli jsi klíčem ke spasení mého bratra… udělám všechno, co je v mých silách, abych ho zachránil.“

„Ale-“

„To je debata na jiný čas i jiné místo,“ přerušil moje námitky. „Teď musíte opustit město, řeči o Camaelově zmizení se šíří jak požár vyschlou krajinou, všichni to vědí. Mimo hranice budete v dostatečném bezpečí, abyste mohli přijít na to, proč nemáš schopnosti jako každý jiný potomek andělů. Bez nich nemůžeš svého strážce kontaktovat.“

Vymanila jsem se z Rhysovy náruče a spustila nohy přes okraj postele. Hodně vratce jsem se postavila a měla co dělat, aby se mi podařilo udržet ve vzpřímené poloze. Svět se se mnou zahoupal a děkovala jsem všem svatým, že jsem se nepozvracela. „Proč mám plnou hlavu záblesků z té války?“ zeptala jsem se slabým hlasem.

„Lucifer byl přesvědčený, že jsi jeho Boží světlo. Zřejmě doufal, že pokud najde odpuštění u tebe, najde ho i u našeho Otce. Proč sis myslela, že se jmenuješ tak, jak se jmenuješ?“ V očích mu zahrála jiskra pobavení, a pak, že nemá archanděl smysl pro humor, to určitě. Vysmál se mi.

No, pokud budu mít někdy příležitost si o tom s tatíčkem promluvit, ani horda rebelujících démonů nebude tak děsivá. Tolik přezdívek, co jsem si vyslechla za všechna ta školní léta. Tolik pomlouvání. Ta holka z děcáku, co se jmenuje jak celer.

Ó, tati, tohle si za rámeček fakt nedáš. Ať jsem boží, jak chci.

S Gabrielem jsme se rychle rozloučili a s povděkem jsem přenechala řízení na ďáblovi. S bolavou hlavou jsem se schoulila do klubíčka na sedadle spolujezdce a monotónní houpání mě začínalo uspávat, když mi něco došlo.

Podívala jsem se na Rhysův profil a uvědomila si, že byl celou dobu poněkud zamlklý. „To, co říkal… že se démonů vystřídalo mnohem víc než andělů…“ nakousla jsem opatrně.

„Chránit tě znamená, že musíš být ochoten položit život, pokud si to situace žádá,“ odvětil klidně.

„Ale oni nebyli ochotni, a proto na to doplatili,“ konstatovala jsem.

Sevřel volant v rukou. „Nedělej předčasné závěry, Cel.“

„Nedělám,“ namítla jsem. „Proto jsi vydržel tak dlouho. Ty… bys to pro mě udělal. Ani bys nezaváhal. Riskoval bys, jasně, ale nikdy bys mě neohrozil.“

„Zdědila jsi hodně bujnou fantazii, krásko,“ odfrkl si. „Nemáš absolutně tušení, o co mi jde.“

„Vážně? Tak mě zasvěť do svého obřího plánu,“ ušklíbla jsem se. „Anebo ne, počkej, co kdybych ti to pověděla já? Byl jsi anděl, Rhysi. Že je to tak? Dřív. Potrestali tě stejně jako Lucifera. Proto jsi zatím přežil. Proto jsi schopný se o mě postarat. Proto chceš Camaela zachránit. Znal jsi ho. Bývali jste přátelé mnohem dřív, než jste se potkali u mě.“

Povzdechl si. „Ano.“ Nahodil blinkr a sjel ke krajnici, kde zastavil a otočil se ke mně, co mu to omezený prostor mého auta dovoloval. „Ačkoliv jsme zůstali na jiné straně barikády, přátelili jsme se. Ta válka byla hodně zlá, nejsem pyšný na spoustu věcí, které jsem udělal. Ale protože jsem věřil tvému otci, byl jsem ochotný ho následovat třeba i do-“

„Pekla?“ dokončila jsem ve snaze odlehčit situaci obyčejným lidským přirovnáním. Hloupým, jak mi došlo, když jeho pohled ztmavl hořkostí, jež ho stravovala uvnitř. „Omlouvám se.“

„Zaplatil jsem za to,“ kousl se do rtu a jeho oči mi chvíli klouzaly po těle, než se vrátil k těm mým, „a stále za to platím.“

„Rhysi…“

„Ne, teď mlč, Celestino, chtěla jsi to slyšet. Měli jsme zakázáno tě jakkoliv kontaktovat, i když jsme tušili, že se situace kazí. A když došlo na nejhorší, snažil jsem se být co nejslušnější. A pak mi rozbiješ hlavu pálkou, ty jedna zatracená psychotičko,“ zazubil se.

„Řekla bych, že je mi to líto, ale není. Vyděsil jsi mě!“ namítala jsem a chtěla mu úsměv oplatit, ale hlasy v mojí hlavě přidaly na intenzitě tak moc, že jsem cítila, jak mi vyhrkly slzy do očí, a ve snaze přicházející migréně zabránit, jsem nechala spadnout víčka dolů a stiskla si spánky.

Těsně předtím, než se mi hlava rozskočila na dvě poloviny, mi po páteři přejel horký plamen. Rhysovo horko prostoupilo mým tělem a utlumilo všechny ty duše do pozadí, takže se z nich stal jen jakýsi šum, který nebyl příjemný, ale rozhodně vítaný. „Už je to v pořádku,“ zabroukal konejšivě a usmál se na mě, když jsem byla schopná se na něj podívat. Palcem mi setřel tu otravnou slanou vodu, co si našla cestu ven. „Budu přemýšlet, jak tě jich zbavit,“ slíbil mi, „na něco přijdeme. Stejně jako na to, jak zachránit Cama.“

Kývla jsem. Odtáhl se ode mě a znovu nastartoval, aby mě odvezl někam daleko, kde najdeme řešení, jak z toho všeho ven. Roztřeseně jsem si stáhla stínítko proti slunci a odkryla malé zrcátko v něm. Pohled mi vracela vyděšená, bledá holka, které měla všude po tváři rudé fleky, vlasy si dělaly, co chtěly, a doplňovaly tak celkový obraz vážně nemocné bytosti - protože ta obyčejná ženská, co se v pátek večer ještě nevinně opila, byla navždycky fuč. „Měl jsi pravdu,“ zamumlala jsem, „fakt vypadám příšerně.“

„Ty jsi vždycky krásná, Cel,“ sdělil mi tiše do hluku předoucího motoru, že jsem si nebyla vůbec jistá, jestli to doopravdy řekl.

Protože to dost dobře mohlo být jen rázná…

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na hraně stínu 2: