OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - 11. kapitola

29.11.2009 (15:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 802×

11. kapitola- Rodina

Byla jsem opět ve své kůži. Z výšky nad mraky bylo pro mě tak přirozené sledovat svět, který je pode mnou. Vzpomněla jsem si na svůj bezstarostný život v nebi a zastesklo se mi po těch časech, kdy bylo všechno mnohem jednodušší. Už jsem viděla střechu domu, ve kterém mám svůj byteček. Nejdříve jsem z výšky prozkoumala okolí. Nikde nebylo ani živáčka. Ve vzduchu jsem se postavila a křídly jsem rychle máchala nad hlavou, abych si dopřála poklidné přistání na střeše domu. Sotva jsem stála opět na nohou, složila jsem křídla a schovala je pod svůj oblíbený kabát, který jsem po celou dobu třímala v rukách. Dveřmi, které vedly ze střechy dolů do domu jsem se proplížila do svého bytu číslo 11. Jen co jsem zabouchla dveře bytu, pustila jsem se do úpravy své osobnosti.

Dopřála jsem si horkou sprchu. Kapičky vody se mi odrážely od mé ledové kůže a měnily se v krystalky ledu. V hlavě jsem si řekla, že kdybych si žádnou sprchu nedala, nic by se nestalo. Jenže jsem věděla, jak si Alex zakládá na mé přirozené vůni a proto jsem se snažila ji udržet. Nalila jsem na sebe parfém, který jsem si před pár dny pořídila a začala se prohrabovat v šatníku. Udělala jsem si nějaké zásoby oblečení, protože jsem nechtěla, aby mě Alex viděl stále v tom samém. I přesto, že byla venku šílená zima, což mě vůbec nevadilo, oblékla jsem si černou sukni a k ní šedou košili se stříbrnými knoflíčky. Všimla jsem si, že se pozemské ženy zdobí všelijakými náhrdelníky a na rukou se jim třpytí prsteny s náramky. Nejvíce se mi ale líbily náušnice, které dokonale podtrhovaly rysy jejich obličeje. Já jsem si náušnice bohužel dovolit nemohla. Nechtělo se mi propichovat ušní boltce. Prý to není moc příjemné. Ani jsem neutrácela peníze za nějaké z těch ozdůbek. Už takhle mě lidé vnímají, jako nadpozemskou bytost a tohle už by bylo moc. Ještě mě napadlo, že si zlehka nalíčím svůj obličej.

Tak, povedlo se. Teď už zbývalo jen vyčkat příchodu Alexe. Konečně jsem mu prozradila to sladké tajemství, kde bydlím, takže už mě nemusel vyzvedávat u kavárny, kde jsme se potkali. Mimochodem... z kávy jsem přešla na cappuccino. Zjistila jsem, že chutná mnohem lépe a také se mi po něm lépe usínalo. Ale to jen tak na okraj.

Ručičky hodin už pomalu ukazovali třetí odpoledne. Netrpělivě jsem přešlapávala po obýváku a čekala, kdy konečně zazvoní zvonek. Byla jsem nervózní. Dokonce mnohem víc, než když mě Alex pozval na naše první rande. To, že mě seznámí se svou rodinou byl jeho nápad. Pořád mi vyprávěl, že nemůže přesvědčit bratra Richarda o tom, že má konečně přítelkyni, tak mu mě musí představit. Bylo to na mě všechno moc rychlé, ale s Alexem ubíhal čas mnohem pomaleji. Nevím proč, ale je to tak. Neměla jsem vůbec v plánu se s jeho rodinou setkat. Věděla jsem, že ho dříve či později budu muset opustit. Takhle to bude pro mě mnohem těžší, když poznám další lidi a vytvořím si k nim vztah. Jednoho dne ale Alexovi budu muset říct pravdu a dám mu na možnost odejít se mnou. On bude jediný smrtelník, který se mou skutečnou identitu dozví. Vlastně až druhý, protože prvním, kdo se to dozvěděl, byl farář dnes v poledne. Ten mě ale poznal sám a vím, že mé tajemství si s sebou vezme do hrobu. Konečně zazvonil zvonek. Vyběhla jsem z obýváku a šla otevřít.

,,Už jdu!“ Odemkla jsem a za dveřmi stát Alex v celé své kráse. Opět nahodil ten svůj roztomilý úsměv a popadl mě do náruče, aby mě mohl políbit. Byla jsem o hlavu menší než on, takže si mě vždycky nadzvedl, aby se nemusel ohýbat.

,,Podívej, co jsem ti přinesl.“

V ruce držel pugét červených růží.

,,Ty jsou překrásné.“ Vzdychla jsem nad tou nádherou.

,,Ne ovšem, jako ty, lásko.“

,,Jen nepřeháněj,“ vzala jsem si od něj růže a hledala vázu, do které bych je mohla dát. Když jsem jednu konečně našla, naplnila jsem ji vodou a růže do ní dala. Alex za mnou stál a objal mě kolem pasu. Hlavu si položil na mé rameno a dal mi pusu na tvář. Celá jsem se začala červenat.

,,Žádná květina se nikdy nevyrovná tvé kráse. Vedle tebe každá vypadá jako uvadlá kopřiva.“

,,Nemusíš mi zase tolik lichotit, Alexi.“

,,Já se nesnažím ti lichotit. Jen říkám, co si myslím. Mimochodem...“

Alex se ode mě odsunul a začal mi rukou prohmatávat záda. Uvědomila jsem si, co má asi za lubem a proto jsem se k němu rychle otočila čelem a o kousek poodstoupila dozadu.

,,... co to máš na zádech? To nosíš tolik vrtev spodního prádla?“

,,Nééé... to je jen... prevence proti té mé nemoci. Víš jako... abych nenastydla.Totiž... necítím chlad ani teplo a tak... teď v zimě si musím krýt záda, aby mi nenastydly ledviny a znáš to.“

Alex na mě chvíli zíral, ale zřejmě to pochopil a na víc se mě neptal.

,,Aha, tak to jo. No... už jsi připravená? Moje rodina už se nemůže dočkat, až tě konečně pozná.“

,,Jasně. Jdeme.“

Prošla jsem kolem něj ke dveřím, vzala si z věšáku kabát, nazula si boty a vyšly jsme z bytu ven.

Dorazili jsme k Jonesonovým něco málo po půl čtvrté. Když Alex zaparkoval své auto, viděla jsem, jak nádherný jejich dům je ze zemského pohledu. Byl celý bílý a měl několik velkých oken. Vedle domu byly přistavěné garáže na auta a za domem byla ohromná zahrada, za níž se rozkládal les. Bylo tu opravdu krásně. Škoda, že to neuvidím v létě, až bude vše v plné kráse. Alex oběhnul auto, aby mi otevřel dveře a já jsem si všimla, že za oknem, které bylo po levé straně od vchodových dveří se někdo pohnul. Řekla bych, že to byl Richard.

,,Tak, zlato. Hlavu vzhůru a jdeme.“ Alex mě chytil za ruku, zamknul auto a už jsme kráčeli ke dveřím. V hale mi pomohl svléknout kabát a pověsil ho na věšák vedle svého. Ze zadních místností se ozývali rozrušené hlasy. Jediný, který jsem dokázala rozeznat, byl ten Richardův, protože byl jediným mužem, který se dosud v domě nacházel.

,,Kde k ní přišel? To není možný, že se taková krásná holka mohla zamilovat zrovna do našeho Alexe.“

Vycházelo to z obývacího pokoje. Když jsme s Alexem vešli, všichni na nás upřeli své zraky a nezmohli se na slovo. Alex si toho zřejmě nevšimnul.

,,Rodinko. Tohle je má přítelkyně, Gabriela Careyová.“

,,Jsem moc ráda, že vás poznávám. Alex mi o vás všech hodně vyprávěl.“

Ještě chvíli bylo ticho, které prořízla malá holčička. To musela být Angela. Měla blonďaté kudrnaté vlásky a velké modré oči. Když jsem ji viděla, vzpomněla jsem si na malé andělíčky u nás nahoře. To jméno ji skvěle vystihovalo.

,,Strejdo Alexi! Konečně jsi přijel.“

Angela se k Alexovi rozeběhla a objala ho kolem pasu.

,,Ano, broučku. Říkal jsem ti, že budu za chvíli zpátky.“

Angela se Alexe pustila a podívala se na mě.

,,Kdo je ta hezká paní?“

,,Tohle je Angelo, Gabriela. Je to moje holka, víš?“

,,Ahoj, Angelo.“ Usmála jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila. Také mě objala kolem pasu, což mě mile překvapilo.

,,Ahoj, Gabrielo. Vítám tě u nás.“

,,Děkuji.“ V tom se i ostatní vzpamatovali a začali mi podávat ruce na uvítanou, vzájemně jsme se objímali a představovali. Pak nás Julie vyzvala, aby jsme šli do jídelny, kde na nás čekal dlouhý prostřený stůl. Sedla jsem si vedle Alexe. Julie se posadila do čela a Laura s Richardem naproti nám. Angela začala přemlouvat rodiče, aby si mohla sednout vedle mě.

,,Maminko, můžu si sednout vedle Gabrieli? Prosím?“

,,No... když to Gabriele nebude vadit,“ odpověděla jí Laura.

,,Ale vůbec ne. Budu moc ráda, když si vedle mě sedneš, Angelo.“

Během jídla jsme mluvili o všem možném, ovšem nejvíce otázek padlo na mě a to hlavně od Richarda. Očividně jsem se mu líbila a mě to bylo nepříjemné, hlavně kvůli jeho manželce Lauře, která se na mě skoro nepodívala. I když nemá sebemenší důvod k žárlení, přesto mi to vadilo. Co se týkalo Gertie, tak měl Alex pravdu. Vrhala na mě dosti zlé pohledy. Bylo mi jasné, že mě spaluje pohledem a v duchu nešetří kletbami. Ta ovšem důvod žárlit měla, protože byla do Alexe již nějaký čas tajně zamilovaná a já jí k němu definitivně uzavřela cestu.

Když jsme dojedli, odebrali jsme se do obývacího pokoje. Laura se věnovala Angela a Richard s Alexem seděli u krbu a řešili nějaké pracovní záležitosti. Já jsem se usadila na pohovce a vedle mě přisedla Julie. V ruce měla dvě sklenky koňaku a jednu z nich mi podala.

,,Ne, děkuji, Julie. Já nesmím alkohol.“

,,Ale, drahá. Vždyť je to jenom kapička. To ti neublíží.“

Věděla jsem, že nesmím, ale bylo nezdvořilé stále dokola odmítat. Nakonec jsem si od Julie sklenku vzala a napila se. Byl to sice jen lok, ale v krku mi vzplál plamen. Měla jsem strach vydechnout, abych jim nepodpálila dům. Po pár vteřinách se to ale uklidnilo. Problém byl, že mi do očí vyhrkly slzy. Rychle jsem je setřela, než mi stihly stéci po tvářích na zem.

,,No ne, Gabrielo. Vážně to do tebe nebudu nutit.“ Polekala se Julie, když viděla, co to se mnou udělalo.

,,To je v pořádku, paní Jonesonová. Už je to dobré.“

Usmála jsem se na ní a ona mě pohladila po tváři.

,,Ty jsi vážně překrásná, Gabrielo. Nikdy jsem nepotkala ženu, která by byla tak... tak dokonale krásná.“

,,Ale já vůbec nejsem dokonalá, Julie. K dokonalosti mám poměrně daleko.“

,,Nesmíš se tak podceňovat, drahoušku. Popravdě... dokázala si nemožné. Získala jsi Alexovo srdce. On se tak bránil lásce, až mi to začalo dělat velké starosti. A Richard? Věčně se spolu kvůli tomu hádali.“

,,Nemá cenu nutit někoho do něčeho, co sám nechce. On sám se musí rozhodnout.“

,,Ano, máš pravdu. Víš... on mi velmi připomíná  svého otce a mého milovaného manžela Thomase. Také se nechtěl vázat. Kdybych neudělala já ten krok, tak bych ho nikdy neměla.“

,,Stýská se vám hodně, viďte?“

,,Moc. Nedá se to slovy popsat. Byli jsme neustále spolu. Naše láska dokázala překonat všechny nástrahy tohoto světa, až na jednu.“

Julie se mi zadívala upřeně do očí a pak dopověděla větu.

,,Smrt.“

,,Vy ale moc nevěříte tomu, že zemřel na infarkt.“

,,Nevěřím, Gabrielo. Je to celé za vlasy přitažené. Myslím, ty jejich teorie. Mého Thomase mi někdo vzal a já bohužel nikdy nezjistím, kdo.“

,,Proč jste si tím tak jistá?“

,,V mé rodině... tedy příbuzní z manželovi strany, zemřeli všichni za podivných okolností.“

,,Jakých okolností?“

Ten příběh mě dostal a Julie mi ho vyprávěla celý. Začalo to roku 1816, kdy jistá Natalia Sinclaierová uzavřela sňatek s Peterem Thomasem Jonesonem. Příbuzní z Nataliiny strany byly proti té svatbě a jejího nastávajícího prokleli. Zemřel přesně na den tři roky po svatbě za nevysvětlitelných okolností. Nezanechal tu jen Natalii, ale také jejich dvouletého syna, Martina Petera Jonesona. A tady to všechno začalo. Generace za generací a samá předčasná úmrtí. Ten řetězec událostí se táhne skoro 200 let.

Pozorně jsem naslouchala a začalo mi docházet, jaké nebezpečí Alexovi hrozí. Nějaká strašlivá kletba zahalila celou Jonesonovu rodinu a snaží se vyhubit jejich rod. Musím zjistit, kdo za tím stojí. Musím se dozvědět víc.

12. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - 11. kapitola: