OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - 12. kapitola

30.11.2009 (15:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 698×

12. kapitola – Legenda

Mé setkání s Jonesonovými dopadlo skvěle. Až na to, že se přihodilo pár věciček, které málem prozradily, kdo vlastně jsem. Když jsem se zvedla z pohovky a chystala se k odchodu, vypadlo mi z křídel pár mých peříček. Všichni na mě zděšeně pohlédli. Zřejmě si mysleli, že jsem cestou k nim hlady spořádala nějakou syrovou husu. Naštěstí jsem to rychle zamluvila a více se peří neřešilo. Jen Richard mě vytáčel. Vyptával se mě na mou rodinu a na můj život, takže jsem si musela dosti vydatně vymýšlet. A v tu chvíli mi přišlo dost zvláštní, že Alex se mě za celou tu dobu na mou rodinu nezeptal. Chtěl jen vědět, kdo byl ten mladík, se kterým jsem tenkrát seděla v kavárně, když jsme se poprvé pořádně setkali. Odpověď byla jasná – byl to můj starší bratr Gabriel. Nejspíš mnou byl tak posedlí, že ho nezajímalo nic jiného. Stejně si tu lež vyslechl spolu se svou rodinou a už se na nic víc vyptávat nemusel. Další bonus byl, když nám Gertie přinesla ve skleničkách nalitý pomerančový džus s kostkami ledu. Všem led v džusu po pár minutách roztál. Já jsem sklenici držela celou tu dobu v ruce a led byl pořád stejně zmrzlý. Kdo myslíte, že si toho všimnul? Ovšem, že Richard. Jeho otázka byla jasná.

,,Jak je možné, že máš pořád v tom džusu ten led? Nám už dávno roztál a tobě ne.“

Vymluvila jsem se tedy na svou ,,nemoc“.

,,Mám studené ruce a tak tomu ledu trvá déle, než pochytí alespoň pokojovou teplotu.“

Alex mě přivezl domů kolem osmé večer. Pozvala jsem ho ještě na chvíli dál, protože jsem se s ním ještě nechtěla rozloučit. Asi hodinu jsme seděli na pohovce, zamotaní do sebe a povídali si. Když Alex odešel domů, rozhodla jsem se, že dnes v noci spát nepůjdu. Spánek pro mě nebyl tolik důležitý a vydržela jsem bez něj klidně tři dny. Počkala jsem, až bude půlnoc. Pak jsem vylezla na střechu domu, oblékla si své měsíční šaty, rozpřáhla křídla a vznesla se do oblak. Noc byla temná. Dokonce nevyšly ani hvězdy. Byl úplněk a to byl čas na záhady a nadpřirozeno.

Nadpřirozená jsem už byla, zbývalo tedy vyluštit ty záhady. Našla jsem opět ten hluboký a zasněžený les, kde jsem poprvé zakotvila v ten den, kdy jsem sestoupila z nebes. Chvíli jsem jen tak stála a vdechovala ten čerstvý a voňavý vzduch. Vítr mírně foukal a drobounce sněžilo. Rozhodla jsem se vydat na toulky lesem. Křídla jsem měla stále rozpřáhlá a užívala si ten pocit svobody. Když jsem se posunula z místa, na kterém jsem pár minut stála, všimla jsem si, že sníh se pod mýma nohama změnil v led. Nijak mě to ale nepřekvapilo po tom všem, co už tu mé tělo provedlo. Šla jsem dál a dál do lesa a přemýšlela nad tím, co mi vyprávěla Julie. Někdo proklel jejich rod kvůli tomu, že si Natalie Sinclaierová vzala Petera Thomase Johnsona. Ale proč? Je to skoro 200 let a ta kletba pořád trvá. Julie nevěří, že jejího manžela skolil infarkt. Je tu snad někdo, kdo plní příkazy té 200 let staré kletby? Hned jak jsem si to pomyslela, cítila jsem, jak mi něco proběhlo za zády. Spěšně jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Dokonce ani žádné stopy ve sněhu. Jen ty mé zledovatělé. Dostala jsem strach, ale přesto jsem šla dál. A najednou za mnou někdo promluvil hluboký a drsným hlasem.

,,Takže je to pravda.“

Otočila jsem se a asi dva metry přede mnou stál vysoký muž v dlouhém kabátu, s dlouhými vlasy, na které mu dopadaly sněhové vločky. Byla tma, ale mé oči byly přizpůsobeny těmto podmínkám, takže jsem mu viděla do obličeje. Měl ho špinavý a neoholený, v očích hněv. Srdce mi začalo tlouct rychleji, ale dokázala jsem ovládnout svůj strach.

,,Kdo jsi?“ zeptala jsem se ho. Upřeně se na mě díval. Vůbec se nepohnul. Byl jako kámen.

,,To je dobrá otázka od někoho, jako jsi ty.“

Pohnul se. Pomalu přistupoval blíže ke mně. Instinktivně jsem začala ustupoval dozadu.

,,Neodpověděl jsi mi na otázku.“

Zasmál se a konečně se zastavil.

,,Když ti řeknu, kdo jsem, strachy ti opadá peří,anděli.“

,,Vydržím víc, než si myslíš.“

,,Odvaha a rozvážnost vám nechybí. To se musí nechat... ale co se týče tebe... tak jsi na tom dost mizerně, nemám pravdu?“

,,Uhodl jsi. Nemáš.“

Opět se rozesmál a začal pomalu přecházet z místa na místo. Oči ze mě však nespustil. Oba jsme byli ve střehu a připraveni se bránit, kdyby jeden chtěl zaútočit.

,,Vím, proč jsi tady. Přišla jsi, abys chránila toho mizernýho Jonesona. Jenže se ti stejně nepodaří nás zastavit.“

,,Vás? Ono vás je víc? Proč mu chcete ublížit?! Co vám provedl?!“ neovládla jsem svůj hněv a zvýšila hlas.

,,Dokud tu budu já, nikdo mu neublíží, na to se spolehni!“

,,Ale ale... nehraj si tu na hrdinu. Ty jsi na něj měla jen dohlížet a ne mu popléct hlavu. Pokud vím, andělé se nesmí zapléct se smrtelníky.“

,,Jsem jeho strážný anděl a udělám, co bude v mé moci, abych ho ochránila.“

,,Jenže my jsme silnější. Ty jsi sama. Nás je pět.“ Jen, co to dořekl, z poza stromů se vynořili další čtyři muži. Dost podobní tomu, který tu celou dobu stál. Jen byli o něco menší a vlasy měli ostříhané, krátké. Všichni ale byli mohutní a oči plné zloby. Dva se postavili po pravé straně toho hromotluka a dva po levé. Bylo mi jasné, že on je jejich velitel. Pomalu jsem ustoupila o další kus dozadu a na něco tvrdého narazila. Lekla jsem se, ale když jsem se otočila, byl to jen strom. Těch pět šílenců stálo necelé tři metry ode mě.

,,Kdo jste?! Co jste zač?!“

,,My jsme noční můra, o které se šíří legendy po staletí, tisíciletí. Jsme zplozenci noci a musíme dokončit to, za co náš stvořitel zaplatil životem.“

Nalepila jsem se těsněji na kmen stromu, když ke mně přisotupil a vzal můj obličej do svých ohromných a špinavých rukou.

,,My jsme... vlkodlaci.“

A abych to náhodou nepovažovala za žert, ti čtyři ze sebe začali strhávat oblečení a než jsem stihla říct ,švec´, už tu nestáli ti urostlí mladí muži, ale čtyři obrovští chlupatí vlkodlaci. Jeden z nich zaklonil hlavu a vydal ze svého hrdla pronikavé zavytí.

Vyděšeně jsem se dívala na ta monstra přede mnou. Neměla jsem ani tušení, že něco takového stále existuje. Z té hrůzy jsem zapomněla, jak se dýchá. Velitel stál pořád u mě a zvědavě si mě prohlížel.

,,Je to neuvěřitelné, co? Zrovna Alexova rodina se zapletla s vlkodlaky. Co s tím teď hodláš dělat? Varovat ho? Né! To ti neuvěří. Bude si myslet, že jsi blázen.“

Už mi bylo všechno jasné. Natalie Sinclaierová musela patřit jednomu z nich. Jenže se provdala za Petera a on to nedokázal překonat. Byl to určitě ten jejich stvořitel, o kterém před chvílí mluvil. A tak jeho zplozenci začali vyhlazovat Jonesonovu rodinu. Julie měla pravdu. Thomas nezemřel na infarkt. Zabili ho oni! A teď udělají to samé Alexovi a potom také Richardovi. Zabíjí jen syny Petera Thomase Jonesona. Jen muže! Chtějí takhle vyvraždit celý jeho rod. Tok mých myšlenek opět přerušil svým hlubokým hlasem.

,,Možná bych se ti měl představit, když tu takhle spolu trávíme večer. Já jsem Loran a tohle jsou mí mladší bratři...“ Ukázal na ty čtyři zrůdy za sebou, které stály klidně a poslouchaly, co mi říká. Cenily své špičaté zuby, tiše vrčely a z tlam jim tekly sliny.

,,... Garrett, Marcus, James, Lionell.“

Ukázal na každého z nich, když vyslovoval jejich jména. Mě bylo úplně jedno, jak se ty příšery jmenují, chtěla jsem jediné. Utéct. Má noční procházka se změnila v horor. Teď už ale vím, kdo chce Alexovi ublížit a musím najít způsob, jak to zastavit. Co když mě ale nepustí? Co když mě zabijí? Loran opět vzal můj obličej do svých rukou a zadíval se mi zpříma do očí.

,, Teď je čas ukázat ti, jak to všechno bylo.“

Ukazováky se mi zaryl do spánků. Bylo to nepříjemné a syčela jsem bolestí. Zavřela jsem pevně oči a najednou jsem se ocitla v době nejméně před dvě stě lety. Loran mi přehrával příběh, který se kdysi stal.

13. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - 12. kapitola: