OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - 15. kapitola

03.12.2009 (19:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 767×

15. kapitola – Padlý anděl

Chtěla jsem si zkrátit cestu k Alexovi tak, že použiji svůj starý dobrý způsob – létání. Ale nakonec jsem si to rozmyslela a šla jsem pěšky. Bylo poledne a město se hemžilo lidmi. Nechtěla jsem vyvolat paniku. Přesto jsem toho ale málem docílila. Šla jsem poněkud rychleji, než je pro smrtelníky běžné. Odrážela jsem se jemně špičkami nohou od země a vypadalo to, jako bych plula nebo se vznášela. Pár lidí se za mnou ohlédlo, ale já si jich nevšímala. Musela jsem se rychle dostat k Jonesonovým. Je sobota a věřím, že Alex bude doma. Byli jsme spolu domluvení, že pro mě kolem dvanácté přijede a půjdeme spolu na oběd. Určitě se již připravuje, jak ho znám.

Chvíli jsem uvažovala o tom, že se zkusím napojit na Loranovu mysl, abych se podívala, jestli je vše v pořádku, ale ta následující bolest hlavy mě odradila. Rozhodla jsem se, že svou novou ,,schopnost“ nebudu moc využívat. Jen když to bude opravdu nutné. Trvalo mi skoro dvacet minut, než jsem dorazila k domu Jonesonových. Normálnímu člověku by to trvalo nejméně hodinu. Bydleli celkem daleko od pulzujícího města. A po svých zkušenostech s autobusy jsem raději volila plynulou chůzi. Už jsem stála přede dveřmi jejich překrásného domu a než jsem zazvonila, zalila mě obava z toho, jak zareaguje Gertie, až mě uvidí. Ona neví, že jsem všechno viděla. Ale ví, že jsem anděl. Ví, že jsem Alexův strážný anděl a jsem tu proto, abych zastavila jejího otce. Vím, že ten boj se neobejde bez obětí. Jeden z nás to nepřežije. Možná, že těch obětí bude víc, ale při té myšlence jsem se celá otřásla. Stiskla jsem tlačítko zvonku a čekala, až někdo příjde otevřít. Co čert nechtěl, otevřela Gertie. Jak by ne, vždyť je to stále jejich služebná. Její výraz, když mě spatřila, byl k nezaplacení. Ve tváři se jí mísila panika s překvapením a zároveň nenávist. Smrtelná kombinace. Když promluvila, v hlase jí zněl odpor.

,,Co vy tady, Gabrielo?“

,,Vy snad rozhodujete o tom, kdo smí vkročit do tohoto domu?“ oplatila jsem jí stejným tónem.

,,Jistě, že ne.“

Stála ve dveřích a prohlížela si mě od hlavy k patě. Byla skoro o hlavu menší než já, což byla pro ni dobrá výmluva, proč se mi nedívat do očí.

,,Takže jistě dovolíte, abych vstoupila.“

,,Jistě,“ odstoupila ke straně a já prošla do haly. Gertie se postavila proti mně, zamračila se a vyčkávala.

,,Nějaký problém?“ otázala jsem se jí.

,,Já vím, o co ti jde, ty zrůdo.“

Nevěřila jsem vlastním uším.

,,Prosím?!“

,,Říkám, že vím, o co ti jde.“

,,Myslím, že tu závěrečnou část jsi poněkud vynechala, když už jsme u toho tykání.“

,,Ty si nezasloužíš, aby se s tebou jednalo slušně.“

,,Ovšem. Myslím, že je na čase, abys mi zavolala Alexe. Přišla jsem totiž za ním. Ne za tebou.“

,,Však já ho zavolám a povím mu, co jsi zač. Řeknu mu, o co ti jde a co tu vlastně děláš.“

,,Když teda ty víš všechno, tak já ti také něco povím. Vím moc dobře, o co tvému otci jde a vím, že ty jsi proti tomu, aby to udělal.“

Gertie pootevřela ústa a vyděšeně se na mě dívala.

,,Jak to víš?“

,,Byla jsem tam,“ zalhala jsem, ale svým způsobem jsem měla pravdu.

,,Takže... ty jsi slyšela... úplně všechno?“

,,Doufám.“ Nebyla jsem si úplně jistá, protože potom mě Gabriel probudil.

,,Gertie, my obě milujeme jednoho muže a obě víme, co se má stát. Když spojíme své síly, tak to dokážeme zastavit. Nežádám tě, abys bojovala se svým vlastním otcem, ale žádám tě, abys mu už dále nepomáhala. Tady nejde jenom o Alexe, ale také o další generace Jonesonových, které příjdou. Nesmíme dovolit, aby takhle přišli o život.“

,,Nedoufáš snad v to, že ti budu pomáhat?“

,,Asi jsem v to doufala, ale vidím, že je to ztráta času. Vy lidé jste nenapravitelní. Jde vám jen o vaše dobro a při cestě za svými cíly se neohlížíte na následky, jaké to s sebou nese. Je vám jedno, jakou to přinese ztrátu a bolest jiným, hlavně že vy máte to, co jste chtěli.“

,,Nech si to svoje andělíčkování, ty jedna vypelichaná slepice!“

,,Ráda bych tě upozornila, že mám také jistou nadpřirozenou moc a nerada bych ji použila zrovna tady a teď. Takže tě žádám, abys držela své emoce na uzdě.“

Vůbec jsem si nevšimla, že do haly mezitím vešel Alex a slyšel, o čem se bavíme.

,,Co se to tady děje? Jaká nadpřirozená moc?“

Obě jsme s sebou škubli, když se halou rozezněl Alexův kouzelný hlas. Normálně bych se mu vrhla do náruče a políbila ho na jeho sladké rty. Jenže teď na to nebyl ten správný okamžik.

,,Ahoj, Alexi.“

Alex mi neodpověděl a přistoupil k nám blíž. Díval se ze mě na Gertii, z Gertie na mě a pořád dokola. V tom se slova ujala Gertie.

,,Je to tak, Alexi. Myslím, že už nemá cenu to dále před vámi tajit. Gabriela vám jistě ráda řekne jedno sladké tajemství.“

Dívala jsem se na ní s ústy dokořán. Ona to doopravdy udělala. Donutila mě prozradit mé tajemství. Nemohla jsem lhát. Už ne. Pomalu jsem se otočila směrem k Alexovi. Ten se na mě díval, celý zmatený a vystrašený. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trošku uklidnila.

,,Alexi... já... já nevím, jak mám začít.“

,,Prosím, pověz mi všechno. Jen mi nelži. Já to nějak přežiju,“ skoro ta slova zašeptal.

,,Já totiž... já... já nejsem... člověk.“

Alex se hlasitě rozesmál. Byla to obvyklá reakce člověka na šokující zprávu, nic víc.

,,Vážně? Tak co teda jsi? Jsi snad převtělený Napoleon nebo jsi panenka Barbie, která jednou do roka získá lidskou podobu, nebo jak to tedy je?“

,,Nejsem ani Barbie ani Napoleon. Já jsem... jsem tvůj strážný anděl, Alexi.“

Hned jak jsem to dopověděla, ucítila jsem ve svém těle obrovskou tíhu. Nebyl to kámen, který mi spadl ze srdce, byla to má duše, která se dopustila toho největšího hříchu.

,,Cože jsi?“

,,Strážný anděl. Střežím tě od doby, co ses narodil, Alexi. Dohlížím na tebe, na tvá rozhodnutí a pomáhám ti kráčet po tvé cestě životem.“

Alex tomu nevěřil. Myslel si, že jsem se zbláznila. Podíval se na Gertii, ale ta se jen spokojeně usmívala.

,,Gabrielo, myslím, že bych tě měl odvézt do nemocnice, aby tě pořádně prohlédli. Znám jednoho moc hodného doktora, který...“

,,Já nejsem blázen, Alexi! Říkám ti pravdu. Tentokrát už ano. My andělé nesmíme zasahovat do vašich životů, pokud to není opravdu nutné a pokud nás o to sami nepožádáte. A ty jsi mě o pomoc požádal, Alexi. Tenkrát, o svých narozeninách. Byl jsi ve své pracovně, stál jsi u okna a řekl jsi: ,Jestli existuje nějaká boží pomoc, pak o ni žádám.´ Brzy k ránu jsem sestoupila na zem a rozhodla se, že ti budu pomáhat tady dole. Nikdy jsme se neměli setkat. K tomuhle nikdy nemělo dojít. Je to ale všechno má vina. Ztratila jsem nad sebou kontrolu a nechala jsem se unést láskou k tobě.“

,,Počkej! Zadrž! Takže... já jsem tě sem přivolal? Ty jsi tu na mě celou tu dobu dávala pozor?“

Jen jsem přikývla.

,,Mnohokrát jsem se málem prozradila. Má kůže je studená jako led. My andělé nemáme žádnou tělesnou teplotu. Nezničí nás ani horko ani mráz. Naše slzy se při dopadu na zem mění v perly. Sníh se pod našima nohama mění v led. Naše chůze připomíná spíše tanec. Je to jako bychom se vznášeli. Voda se při dopadu na naše tělo mění v krystalky ledu. Led v našich rukou neroztaje a horké pití brzy vychladne. V místnosti, kde se zdržujeme se po chvilce ochladí. Naše krása okouzlí každého, kdo nám pohlédne do tváře a naše křídla občas nějaké to pírko ztratí.“

Alex chvíli přemýšlel. Nechala jsem ho, aby vstřebal všechny ty informace, kterými jsem ho nyní zahltila. Jistě vzpomínal, kdy něco z toho, co jsem mu pověděla, sám viděl.

,,Ty... máš křídla?“

,,Ano, Alexi. Mám je schovaná. Pod oblečením.“

,,To... se ti tam... vejdou?“

,,Musím přiznat, že je to velmi nepříjemné a občas i bolestivé, ale ano. Vejdou se. Dokáží se urovnat podél mého těla tak, aby mě neprozradily. To je jedna z našich výhod.“

,,Myslím, že tohle ji určitě usvědčí,“ Gertie mi strhla kabát a zajela rukou pod svetr, odkud mi z jednoho křídla vytrhla pírko.

,,Au!!“ vykřikla jsem a rychle od sebe Gertie odstrčila.

,,Co tě to popadlo?!“
,,Jen jsem chtěla, aby měl nějaký důkaz,“ škodolibě se usmívala a mávala pírkem před Alexovým obličejem. Ten se na něj díval, jako by to bylo něco strašidelného. Začal od nás ustupovat a nezpouštěl zrak ze mě, ani z pírka. Gertie byla velmi spokojená, že její plán vyšel. Přistoupila jsem blíže k Alexovi. Ten ale cestu k sobě zatarasil svýma rukama.

,,Ne! Drž se ode mě dál, Gabrielo. Už jsem toho dnes viděl dost. Nechci, aby ses mě dotýkala.“

Alexova slova mi pomalu lámala srdce.

,,Alexi, prosím tě. Nech si to vysvětlit. Já ti nikdy nechtěla ublížit. Miluji tě. Jsi pro mě vším. Já tě přeci chráním.“

,,Ne, Gabrielo! Já nechci, abys mě chránila! Nechci žádného strážného anděla! Jdi odsud pryč! Nechci tě už nikdy vidět!“

Nevzdávala jsem to.

,,Alexi, prosím. Jestli si mě opravdu miloval a jestli mě stále miluješ, tak můžeš odejít se mnou. Dám ti na výběr. Můžeš zůstat tady a žít svůj život, jako jsi ho žil doposud, nebo můžeš jít se mnou do nebe a být věčný. Budeme jenom spolu po věky věků. Ale záleží jen na tobě, jak se rozhodneš.“

,,Já musím pryč. Musím odsud odejít a to hned.“

Alex proběhl kolem mě a vyšel ven. Slyšela jsem, jak nastartoval své auto a se skřípáním gum rychle odjel pryč. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem, co mám dělat. Otočila jsem se směrem ke Gertii, která byla značně spokojená.

,,Teď už máš radost, co?“

,,Ani nevíš jakou. Tohle je tvůj konec, anděli.“

Zasmála se a odešla do jídelny. Měla pravdu. Tohle je můj konec. Musím odsud rychle vypadnout. Měla jsem pocit, že ta tíha, která mě uvnitř tíží mě snad rozdrtí. Vyběhla jsem z domu. Vím, co teď musím udělat. Musím se dostat do kostela a to co nejrychleji. Zašla jsem dozadu za dům. Svlékla jsem si kabát, rozpřáhla křídla a vznesla se vzhůru do oblak. Teď už mi na ničem nezáleželo. Mé tajemství bylo prozrazeno. Takhle to nemělo skončit. Čeká mě trest, který mě nemine.

Přibližovala jsem se ke kostelu. Okno, ze kterého mi tenkrát dovolil farář odletět, bylo otevřené. Stále věří, že se znovu objevím? Tohle bylo jediné místo, kde se cítím bezpečně a bez zábran. Konečně jsem stála nohama na zemi. Podlaha kostelní věže byla jemně zasypaná prachem. Než jsem se nadála, uslyšela jsem rychlé kroky, jak se někdo řítil po schodech do věže. Byl to farář, kterému se rozzářily oči štěstím hned, jak mě spatřil.

,,Anděli můj. Jsi to konečně ty. Tolik jsem doufal, že tě znovu uvidím.“

,,Také jsem ráda, že vás vidím, faráři. Jenže tentokrát je má situace velmi vážná.“

,,Co se ti stalo, mé dítě?“ Farář ke mně přistoupil blíže a rozpřáhl ruce. Chtěl mě obejmout, ale včas se zarazil, když spatřil má křídla a mou auru, která kolem mne opět zářila. Jenže tentokrát nebyla tak krásně barevná. Tentokrát se v ní střídala černá a šedá barva. Farář si mě prohlížel a potom se rukama chytil za hlavu.

,,Zhřešila jsi, anděli. Přišla jsi si pro svůj trest?“

,,Ano, otče. Mé tajemství bylo prozrazeno. Vše jsem pokazila. Nejsem již hodna svého života. Budu muset příjmout svůj trest, ať už je jakýkoliv. Musím si teď promluvit se svým Pánem. Jen tady se s ním mohu spojit. Jistě mi dopřejete soukromí.“

,,Ale jistě, Gabrielo. Je mou povinností nechat tě tu o samotě. Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat. Slibuji, že tě tu nikdo nevyruší.“

,,Děkuji vám, otče.“

Farář se na mne usmál a pak opustil kostelní věž. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem poklekla. Soustředila jsem se na své pokání. V myšlenkách jsem volala svého Pána. Pak místnost prozářilo jasné světlo a já slyšela jeho hlas. Hlas mého otce. Mého stvořitele.

,,Gabrielo... Co jsi to provedla, Gabrielo?“ Jeho hlas byl smutný a plný napětí.

,,Můj Pane. Vím, že jsem zhřešila. Odkryla jsem své tajemství, které mělo navždy zůstat utajeno. Prozradila jsem svou existenci obyčejným smrtelníkům a nyní jsem připravena na svůj trest.“

,,Mé dítě, tvá duše je obtěžkána velkým hříchem, který tě nyní spaluje jako plameny ohně. Tvé srdce krvácí, protože ho zradil člověk, jemuž jsi tolik důvěřovala.“

,,Ano, máš pravdu. Kdyby jeho láska byla doopravdy tak silná, potom by mě dokázal příjmout takovou, jaká doopravdy jsem. Jenže on to nedokázal. Utekl přede mnou. Už nikdy mě nechce spatřit.“

,,Gabrielo, lidská láska je pomíjivá. Lidé jsou nestálí a někdy raději věří lžím, protože se bojí znát pravdu. Ty jsi vyjímečná. Jsi nadpřirozená bytost a tvůj osud zpočívá někde jinde. Musíš ho nechat jít.“

,,Chci znát svůj trest.“

Pán se na nějakou dobu odmlčel, než vynesl rozsudek.

,,Gabrielo, strážný anděli. Dopustila jsi se největšího hříchu, jaký v našich zákonech nezná slitování. Nechám tě, abys dokončila úkol, kvůli kterému jsi byla seslána na zem. Zlom tu kletbu a zachraň Alexandra před záhubou.“

Čekala jsem a poslouchala svůj rozsudek. Můj Pán se opět na chvíli odmlčel. Srdce mi bušilo jasněji než zvon. Věděla jsem, že tohle je konec.

,,Již nejsi hodna své čistoty a svého poslání. Prohlašuji tě padlým andělem. Tvá duše propadla peklu. Dám ti ale na výběr – budeš bloudit v temnotách po věky věků a trápit se nad svým hříchem, nebo odhodíš svá křídla a příjmeš smrt. Je mi moc líto, že zrovna tobě, Gabrielo, musím uložit takovýto trest. Ale držím se nebeských zákonů, které platí již od samého vzniku světa. Je mi to líto. Až dokončíš svůj úkol, řekneš mi, jak ses rozhodla.“

Nezmohla jsem se navíc, než na pouhé přikývnutí. Pak světlo zmizelo a kolem mě se rozhostila tma. Neviděla jsem vůbec nic, jen tmu. Cítila jsem, jak mé tělo zalil zvláštní chlad. V hrudi jsem neměla kámen, ale rovnou celou skálu. Neměla jsem sílu vstát ze země, nemohla jsem ani křičet. Trvalo to několik sekund a pak temnota ustoupila a do věže opět proniklo denní světlo. Najednou se mi síla vrátila. Vstala jsem a pomalu se vzpamatovávala ze šoku. Musím se rozhodnout. Mám si zvolit temnotu nebo smrt? Opatrně jsem se zvedla ze země a otevřela oči. Kdybych věděla, co mě čeká, nechala bych je zavřené. Prameny vlasů, které se mi vlnily podél rukou, byly černé. Zpanikařila jsem, když jsem prohlédla zbytek svého těla. Má křídla nebyla sněhově bílá, ale černá jako uhel. Měla stejnou barvu, jako mé vlasy. Vyběhla jsem ven z věže a seběhla schody, které vedly dolů do kazatelny. Když mě spatřil farář, nezmohl se na jediné slovo.

,,Zrcadlo. Rychle!“ Farář odběhl a během pár vteřin byl zpátky i se zrcátkem. Opatrně mi ho podal a pak ode mě odstoupil dál. Ta dívka, která na mě vzhlížela ze zrcátka, jsem nemohla být já. Její oči byly mahagonově hnědé, vlasy rovné a černé. Tohle nemohu být já!

,,Bože, ne!!!“ Vykřikla jsem hrůzou a padla na kolena. Farář ke mně přisedl a tentokrát mě objal. Plakala jsem a nešlo to zastavit. Mé slzy se již nezměnily v perly. Vlastně to vůbec nebyly slzy. Z očí mi tekla krev! Větší hrůzu jsem nikdy nezažila. Mé setkání s vlkodlaky byla proti tomuhle utrpení pohádka.

16. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - 15. kapitola: